Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2005


Zabrání Schröder válce?

Emanuel Mandler

Hrozí opravdu válka s Německem? Svým způsobem začala. Můžeme sledovat její první fázi (bohudík bez použití zbraní) mezi Českem a významnou částí Německa, Bavorskem. Do Bavorska se uchýlilo nejvíc sudetoněmeckých vyhnanců, předseda bavorské vlády Stoiber je zastáncem sudetských Němců, v Mnichově má sídlo Sudetoněmecké krajanské sdružení. Spor je, jak známo, o oprávněnost poválečného vyhnání sudetských Němců, o konfiskaci jejich majetku, o desetitisíce obětí a přirozeně o protiněmecké Benešovy dekrety.

Válka slov a symbolů probíhá už několik let. Letošní sudetoněmecký den v Augšpurku přinesl její vyostření. Bavorský ministerský předseda Stoiber ostře odsoudil nacismus, ale zároveň sliboval České republice nepřátelství, nezruší-li perzekuční protiněmecké dekrety. České straně se dostalo nevídané podpory. Hned druhý den přijel do Praha německý kancléř Schröder a napadl Stoibera (za vyhnání Němců, říkal, může druhá světová válka). Zejména však byla před českým ministerstvem zahraničí vztyčena socha Edvarda Beneše, symbolu vyhnání. To je zvláště významné, protože během pár let jde o několikeré zvýraznění památky Edvarda Beneše. Proč to všechno?

Argumenty sudetských Němců nejsou vždy bezchybné, ale ty hlavní souhlasí s historickou realitou. Spolu s tím, jak utíkají léta, obnažuje se základ poválečné etnické čistky, která má na svědomí vylidnění německého obyvatelstva v Čechách a na Moravě. Oficiální česká argumentace, že vyhnání Němců způsobili Hitler a nacisté, je s přibývajícími léty stále méně schopna zakrýt pravou podstatu věci. Poválečná etnická čistka, to je dnes zřejmé, byla prvním krokem na cestě české politiky k národnímu (slovanskému) státu, zbavenému Němců a Maďarů.

V této konfliktní situaci pražská vláda nekompromisně trvá na oprávněnosti vyhnání. A k tomu potřebuje prostředky, jimiž by ve veřejnosti udržela protisudetoněmeckou nenávist a zabránila určitým vrstvám obyvatelstva, zejména mladého, vidět situaci bez emocí a s věcným odstupem. Munici naše politika má. Hlavní zbraní a zároveň symbolem je právě Edvard Beneš. Na jeho počest byl odhlasován zákon ("Edvard Beneš se zasloužil o stát") a nyní tedy vztyčili jeho sochu před ministerstvem zahraničí. Česká politika vychází nepochybně z toho, že každý Čech má být prezidentu Benešovi vděčen za jeho historické zásluhy o náš národ a stát. Novinová zpráva o projevech řečníků při odhalení jeho sochy říká: "Všichni Edvarda Beneše označovali jako spoluzakladatele samostatného demokratického státu a bojovníka proti nacismu, který však zažil dva tragické momenty československých dějin: potupnou mnichovskou dohodu v září 1938 a komunistický puč v únoru 1948." A zde je nejvíc patrná Achillova pata této politiky.

Ve snaze vytvořit mezinárodněpolitické prostředky pro "očistu" českého území od Němců zavázal se Edvard Beneš Stalinovi a komunistům. Zahájil tak proces, jímž se obnovené Československo stalo vazalským státem Sovětského svazu. Za to opravdu sochu nezasluhuje. Vyhnání Němců, včetně divokého odsunu, úzce souviselo, souvisí a bude souviset s pomocí komunistické velmoci a s podrobením se obnoveného Československa její vůli. Lze snad zapomenout na Benešovu velmi negativní úlohu v tomto politováníhodném procesu?

"Válce" s Bavorskem by se dalo zabránit tím, kdyby česká politika místo stavění dalších Benešových pomníků uznala nekorektnost a nespravedlnost Benešových dekretů a vyhnání Němců. Celkem to ovšem na takové řešení nevypadá. Vztyčení sochy Edvarda Beneše před českým ministerstvem zahraničí je velmi závažný čin. Až dosud česká zahraniční politika postupovala, pokud to bylo možné, co nejpragmatičtějším způsobem. Socha prezidenta Beneše připomíná, že máme na takovou zahraničněpolitickou linii zapomenout. Benešova socha má funkci jakéhosi kormidla, které dává naší politice jednoznačný směr a stanoví nejvyšší prioritu českých zahraničních vztahů: proti sudetským Němcům. Tedy hodně a hodně dlouho do minulosti.



Zpátky