Srpen 2005

Jak uniknout teroristům?

Emanuel Mandler

Ať už je činnost teroristických skupin koordinovaná nebo nekoordinovaná, prvního cíle se jim v současné době podařilo dosáhnout: evropské státy vědí, že pomoc Američanům na Blízkém a Středním východě se trestá teroristickými útoky proti civilnímu obyvatelstvu.

Poznali to Španělé, když teroristé zaútočili na Madrid, poznali to teď Angličané, když si teroristé vybrali za cíl Londýn. Pokud se státy drží stranou (Německo, Francie) nebo ve válce s teroristy švejkují, jak to činí Česko, jsou zatím stranou teroristických útoků. Takže Evropa, která se jako celek chovala k Američanům v Iráku s pozoruhodnou neutralitou, ví, že není tak zle a že i do budoucna se dá předpokládat jakýsi druh mírové koexistence s teroristy.

Je pravda, že útoky na Madrid a Londýn nasvědčují alespoň části této teze - že totiž teroristé postihují státy, které mají vojáky v Iráku. Přitom tím teroristické organizace navzdory vlastním prohlášením vlastně Evropu nehorázně klamou. Vždyť největší a nejtragičtější útok teroristů (v září 2001 na New York) se odehrál v době, kdy ještě nikdo netušil, že bude válka v Iráku. Teroristé jím zahájili válku "proti nevěřícím, křižákům a sionistům" a budou v této válce s velkou chutí pokračovat, a to bez ohledu na průběh událostí v Iráku.

S jistou mírou přehánění se dá říci, že Evropa svou nevědomostí teroristům napomáhá. Útok proti New Yorku byl útokem proti citadele křižáků a sionistů; do války s ozbrojeným křídlem islámského extremistu se tím dostal celý euroamerický svět, nikoli jen Spojené státy. Evropa si to dodnes neuvědomila.

To, že evropská politika nechápe vážnost situace, je pozoruhodné z mnoha důvodů. Dvou si tu všimneme.

Především i mnozí z nás nezasvěcených vidí zřejmou analogii s třicátými léty minulého století a s politikou appeasementu. Evropské státy se bály Hitlera, ale domnívaly se, že když vyjdou vstříc těm jeho požadavkům, které se netýkají právě jich, nacistického diktátora to uspokojí. Byla to pštrosí politika a vedla ke světové válce. Tehdejší situace se však od dnešní v jistém ohledu liší. Hitler se až do března 1939 přetvařoval a předstíral, že mu jde jen o sjednocení Německa a že nemá agresivní úmysly. Proti tomu se dnešní teroristé vůbec nesnaží něco předstírat. Proklamují, že jim jde o likvidaci všech nevěřících. Snad dosahují víc než zamyšleného účinku, a to prostě tím, že šíří kolem sebe strach.

Neméně důležité je, že politika většiny evropských států tento celkový cíl islámských teroristů, zkázu všech nevěřících, nechápe. Jelikož evropské státy jsou konglomerátem těchto "nevěřících", mají před sebou zřejmý a hlavní úkol: spojit se proti neviditelnému teroristickému nepříteli a znemožnit mu, pokud to jen půjde, jeho útoky. Hlavním společným zájmem evropských států by měl být nikoli spor o evropskou ústavu, nýbrž úsilí o obranu před tímto teroristickým nebezpečím, ohrožujícím všechny. Věčná škoda, že tomu tak není.

Tím, že nechápou a nerozumějí společnému ohrožení, ocitají se evropské státy ve snaze o sjednocování Evropy v krizi. Teroristům se ovšem tato situace více než hodí: proti dezintegrované Evropě se jim snadněji útočí než proti Evropě spjaté společnou vůlí k obraně.