Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2005


František Josef I. v Praze

Pavel Kosatík

Vládl dlouho, hodně přes půl století, a cestoval rád. Praha však pro něho příliš oblíbeným cílem nebyla, a tak přijel, jenom když musel, oficiálně celkem dvanáctkrát. Odhaloval zde sochy (v roce 1858 třeba pomník Radeckého), křtil mosty (v roce 1868 ten, který nesl jeho jméno), navštěvoval výstavy (v roce 1891 například Všeobecnou zemskou jubilejní). Třásl si rukama s vojenskými vysloužilci, zvedal děti: prováděl prostě všechno, co měl císař podle dobových představ dělat.

Holdování poddaných se v Praze dočkal vždy, obě strany však věděly, že tento hold má dvojsmyslnou povahu. Nikoli proto, že přijížděl Habsburk, na tom už dávno skoro nikomu nezáleželo, ale protože byl mezi dosavadními jedenatřiceti českými panovníky první, který si nikdy nedal na hlavu českou královskou korunu. Bylo to trapné, zvlášť když to císař několikrát veřejně slíbil: v roce 1861, znovu o čtyři roky později a v roce 1871 zvlášť pro ten účel vydaným patentem.

Čí je císař?

Věděl, že jede-li do Čech, nikdy nepřijíždí do národnostně klidné země. Při každé návštěvě mohl pozorovat, jak rozkol Čechů a Němců pokračuje. České noviny ho sice pravidelně vítaly titulkem "Král náš v Praze", bylo však jasné, že ono "náš" je vyjádřením faktického stavu, nikoli projevem srdce. Zvlášť chladně byl v Čechách vítán po prohrané prusko-rakouské válce a vzniku rakousko-uherské monarchie. Češi, kteří měli pocit, že v bitvě u Hradce Králové krváceli více než kdo jiný, brali vyzdvižení Maďarů jako políček. Později se ukázalo, že císař měl narovnání s Čechy v plánu a prohraná válka mu v něm zabránila. Co to však bylo platné: v roce 1867 se s Čechy v monarchii naložilo velmi necitlivě.

Výsledkem byl chlad, který císaře v českém světě pravidelně očekával a na který novinář Karel Horký ještě v roce 1930 vzpomínal slovy: "Nikdo tomuto českému davu nebyl vzdálenější a cizejší nežli tento starý muž, který na kolech své slávy se právě blížil. Nikdo v srdci českého lidu neměl tak málo místa jako tento tvrdý, cizácký císař, který s naším národem nikdy necítil, který vnitřně nás nenáviděl, který prostě nás podvedl svým zářijovým reskriptem, který v našem historickém státním právu viděl jen pergamenovou potravu pro německé myši, který Hradčany považoval za hromádku kamení, který měl úsměv pro Švihy a posměch pro Svatopluky Čechy. Každé dítě cítilo, že to není náš císař, ale české čítanky byly plny lží, mluvících o jeho lásce a spravedlivosti k národům. Každé české srdce dobře vědělo, že je to nepřítel naší historie, nepřítel našich národních snah a našeho jazyka, ale náměstí a ulice byly plny jeho jména a v českých sadech se skvěly jeho pomníky. Jako celý jeho vladařský život vůči českému národu byl oficielní lží, tak i národ měl pro něho jen tuto oficielní lež. Byl titulován Vaše Veličenstvo, ale říkalo se mu starý Procházka..."

Císař, který snil o jednotě svých poddaných, věděl, že v Praze ho bude vždycky očekávat dvojí přivítání: jedno české, druhé německé. A že všechna slova, která přitom padnou, budou žárlivě komentována v druhém táboře. Spor byl vidět i ve vyzdobených ulicích. Podle toho, kde převažovaly černožluté nebo rudobílé prapory, se dalo hádat, zda císaře vítá Němec nebo Čech. Obě strany potom hrály hru: pražští buršáci věděli, že vyvěsí-li prapor na budově svého spolku na Ferdinandově třídě, budou to Češi brát jako provokaci. Ti pak nikdy nezklamali, s chutí se srotili a ve chvíli, kdy jeden z nich, v červnu 1901 jistý Ženíšek, začal výzdobu strhávat, se podle očekávání dostavila připravená policie.

Procházka na mostě

Podle rozšířené představy se císařova přezdívka zrodila právě při jeho pražské návštěvě v roce 1901. Jejím vyvrcholením mělo být otevření nového mostu Císaře Františka I., dnešního mostu Legií. Pokud v tom byla úmyslná symbolika, nebyl to zlý plán: most, který císař v Praze otevře, bude zároveň "mostem" mezi rozhádanými Čechy a Němci. Kterési noviny, jež císaře během akce zvěčnily, pak prý přinesly fotografii s popiskem "Procházka na mostě", čímž byla mocnářova familiární přezdívka hotova.

Historik Otto Urban však kdysi zjistil, že s "procházkou" to bylo jinak. Především v dobovém tisku žádný snímek s podobným popiskem nenašel a navíc vypátral, že přezdívka "starý Procházka" byla v oběhu už mnoho let předtím. Urban zjistil, že v sedmdesátých letech devatenáctého století jezdil před panovnickou svitou muž na koni, který hlásil lidem, že císař se blíží. Muž byl Čech a jmenoval se Procházka, takže lidé, kteří ho znali, volávali: "Starej Procházka už jede!" Potom přijel císař. Netušil, oč jde.

Onoho červnového dne při otevření mostu, u paty Národního divadla, ve skutečnosti všechno běželo jako na drátkách. Byl to vladařův skvělý den. Plán počítal s tím, že císař přijede z Hradu po Karlově mostě, pozdraví davy na dnešním Smetanově nábřeží, otevře most a v čele pražských a zemských potentátů se po něm jako první vydá na Újezd. Celá trasa byla vyzdobena vlajkami a slavobránami, Karlův most byl okrášlen závěsy z chvojí, nataženými od sochy k soše, nechyběly vavřínové keře ani palmy. Všude stály davy lidí, podle Karla Horkého mezi nimi nechyběly ani dítky z ústavu hluchoněmých: "Mnoho práce to dalo, a přece nakonec se to naučily a svými ubohými ústy volaly ,sláva' a ,ať žije císař'." Ovace zněly ze všech stran, vinohradský Hlahol zapěl císařskou hymnu a ve chvíli, kdy "nejdůstojnější světitel" vykročil na most, se zatřepetaly šátky a vylétly klobouky. Jako by se tím rozptýlil počáteční chlad: od této chvíle nadšení císaře provázelo, kamkoli se v Praze hnul, a čím dál méně se zdálo jen "nakašírované".

Trochu klidu zažil jenom v divadle: musel jít hned dvakrát, k Čechům i Němcům. V českém Národním divadle zhlédl část Vrchlického Noci na Karlštejně a Dvořákovy Rusalky. Oba tvůrci byli známi loajalitou k říši, přesto na císaře asi působilo zvláštně, když ve Vrchlického hře opona vyjela nahoru a sbor divadla se rozezpíval: "Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison." Pořád to však bylo lepší než během poslední návštěvy před jedenácti lety, tehdy monarchovi hráli Dvořákova Jakobína. To u Němců bylo mnohem klidněji, hráli se tam Gluck a Wagner.

Ukázali mu všechno, co bylo v Praze k vidění. Na Vltavě uspořádali benátskou noc, pro kterou Křižíkovy elektrické závody obstaraly iluminaci Národnímu divadlu i vzdálené petřínské rozhledně. Zavezli ho do Dejvic na vojenské cvičení, do Strakovy akademie i na stavbu zdymadla do Tróje. Viděl nový Karlín, Žižkov, navštívil dvě nemocnice (českou a německou), a celou tu dobu tisk pečlivě zaznamenával veškerá jeho pronesená slova. Když si před ním žižkovský farář stěžoval, že odbývá bohoslužby v bývalém tanečním sále, pronesl císař: "Je-li možná?" Když mu česká deputace předložila plán nové české univerzity, pravil: "Nutno vyčkat, až se vyskytne příznivý moment." Dokonce i když ho nakonec provedli novou kanalizací pod Letnou, dal se slyšet: "Zajisté, jest to veliké dílo."

Pozor, dav slzí

Bylo to zvláštní, ale během těch několika dní, kdy byli s ním, se jejich názor na něho proměnil. Věřili, že ho mají rádi. Cítili, jak dokonale jsou mu lhostejni, ale pokud to bylo možné, milovali ho i kvůli tomu. Dojímaly je jeho šediny i občasné pokusy promluvit česky. Lámali si hlavu, jak to dělá, že i v pozdním věku vypadá tak dobře, a došli k závěru, že za to určitě může zázračná polévka, Kaisersuppe, kterou mu připravují schönbrunnští kuchaři: vždycky vaří šest kuřat se zeleninou tak dlouho, až zbude půl talířku. Když to císař spolyká každý den, je jasné, že vypadá jako věčný mladík.

Pokud byl pryč, tak ho mnozí nenáviděli, ale teď, na očích, se jevil úplně jinak. Už to nebylo jako u jejich otců nebo dědů, pro které bylo svátkem, když krále uviděli jednou za život. Přesto na něho stále byli ochotni čekat ve špalíru tři hodiny. Zdálo se jim, že tak jako oni jeho, i on je možná miluje a myslí na ně. Dokonce masarykovský Čas, jindy tak otrlý a striktní, psal: "Sváteční ruch zachvátil celou zemi." Nebo to tak nebylo? Skoro všichni si přáli, aby bylo. Možná se ten bělovousý muž nestane českým králem, ale určitě se postará alespoň o to, aby byla zachována územní celistvost země.

Horký, mistr sarkasmu, v roce 1930, kdy už z toho nemohl mít žádný prospěch, přiznal, jak také jemu v oněch vzdálených červnových dnech vstoupily slzy do očí. Český žurnalista plakal. "Neuvěřitelno, celý ten dav, český dav, byl dojat a starší a rozumnější chlapi než já nepokrytě slzeli a pozvedali vysoko svoje děti, aby viděly tyto cizí, nemilované šediny, jejichž bílý věneček prosvitoval zpod zeleného fedrpuše." Podle dobových novin v Praze v roce 1901 nebylo pamětníka, že by nějaký jiný vladař byl při návštěvě Čech takto masově pozdravován. Těm, kdo sledovali vlnící se dav, se jevil jako výraz ideální harmonie mezi mocnářem a jeho národem. Později, v roce 1914, se ukázalo, že to žádná strana nemyslela vážně, ale tehdy, na počátku století, lidé ve městě zažili skutečně pěkné chvíle.

(Týden)



Zpátky
 
us generic viagra