Říjen 2005

Nenalhávejme si

Tomáš Krystlík

První republika byla bohužel mnohem horší, než se traduje. Uvítal jsem po dlouhé době, kdy se v Novém Polygonu o stinných stránkách české minulosti důsledně mlčelo, článek paní Martiny Lustigové Jaká byla politika první republiky? (Autorka zastává názor, že každý článek má vyjít jen jednou, tedy nesmíme jej přetisknout, nicméně fakta v této replice obsažená jsou nepříliš známá - pozn. red. CS-magazínu.) Dovedu si představit, jak nekritičtí zbožňovatelé první republiky, prezidenta Osvoboditele a i onoho prezidenta nazývaného kupodivu Budovatelem (co vlastně vybudoval a kdy?) při čtení článku lkají a současně nadávají. Bere jim iluze o jedinečném a báječném předválečném Československu.

Česká společnost se odedávna vyznačovala silnou snahou o rovnostářství vlivem obrozeneckého mýtu o chudém původu Čechů z malých útulných vesnických chaloupek, z čehož vyplývala sžíravá závist a z ní i udavačství, s neblahými důsledky uplatňované za druhé republiky, protektorátu i za komunistické éry. Zřejmě ze stejných rovnostářských příčin vznikl i extrémní sklon Čechů k levici - republika unikla několikrát jen o vlásek komunistickému převratu, například když zbolševizované československé legie z Ruska vytáhly ze Železné Rudy, kde byly dislokovány, do Prahy svrhnout vládu v době, kdy velmi slabou armádu tvořily jen zahraniční legie. Nebo když komunisty zhlouplí českoslovenští železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR, v době, kdy Polsko zápasilo o bytí a nebytí před Varšavou s Rudou armádou vedenou Tuchačevským. Také v počtu členů komunistické strany na milion obyvatel byla předválečná ČSR opravdu nejzkomunizovanější zemí světa (!). O militantním českém nacionalismu a antisemitismu tentokrát pomlčme.

Navzdory tomu, že 1. republika zaručovala individuální demokracii, skupinová demokracie nebyla. Vyskytovalo se i mnoho jevů, které demokracii dokonale deklasovaly. Tzv. Pětka až Dvacítka - vnucování rozhodnutí předáků vládnoucích stran poslancům parlamentu - kdo jejich příkazu jak hlasovat neuposlechl, toho strana odvolala (tzv. vázané poslanecké mandáty). Nejen běžní politici, nýbrž i TGM, používali vůči svým politickým protivníkům nečistých metod. (TGM je znám také svým výrokem, že dva Němci a dva židé ve vládě stačí.) Jsou důkazy o tom, že TGM ze státních peněz bez obalu sanoval i soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků , vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z utrácení manželek a podobně. Taktéž byl v pozadí různých afér deklasujících pověst některých nepohodlných politiků.

Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala a prezidentu předávala KPR (Kancelář presidenta republiky). Lidé, dokonce i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti psali, většinou anonymně, dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, s upozorněními typu „slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“. Tyto dopisy s adresou President Masaryk, Hrad, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad. Mnohé z nich se zachovaly v archivu TGM.

Beneš jako ministr zahraničí nechal důsledně utajovat všechny zprávy čs. diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Odtajnili je teprve Němci za protektorátu, Češi jim, navzdory tomu, že byly pravdivé, nevěřili. Aby se Beneš dostal po Masarykovi na vytoužený prezidentský stolec, zařídil amnestii členů KSČ uprchlých do Moskvy. Byl za to pak zvolen - stejně jako později Klaus - i poslanci za KSČ.

Relevantnost panující morálky, politických názorů a „demokratického“ přesvědčení předveďme na Karlu Čapkovi, hlavním, neoficiálním šéfovi informátorské sítě Hradu, proslulým svou esejí Proč nejsem komunistou - podle zažitých představ na demokratu každým coulem. V létech 1931 – 32 ve své korespondenci s TGM týž Čapek prezidenta naléhavě nabádá, aby rozpustil parlament, zavedl stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak píše 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR toto: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“

Dočtete se to hlavně v Boji o Hrad (1.) a (2.) a ve Velkých dějinách zemí Koruny české, v dílu XIII. a XIV. od Antonína Klimka. Jsou ještě v prodeji a vydavatel Nového Polygonu, pan Primus je zájemcům může objednat. Není to příjemné čtení, ale nezbytně nutné pro každého, kdo chce být objektivně informován, a pro toho, kdo si příliš idealizuje první republiku. Aby se nenaplnila implikace: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou souzeni si ji zopakovat“.