Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Říjen 2005


Česko - malé OSN

Emanuel Mandler

V restauraci Na kahánce jednou týdně důkladně probíráme s Václavem Machálkem problémy tohoto bolavého světa. Nedávno přišel můj přítel celý zamračený. Víte kolego, řekl mi, naši lidé přitom, jak jsou všude samé katastrofy, zajímají málo o nesmírně významnou oblast pro nás pro všechny. Na můj dotaz odpověděl, udiven, že se ptám na samozřejmost, že jde přece o zahraniční politiku. Byl celý pryč z toho, co o ní počátkem září říkal náš pan ministerský předseda. Co vlastně bude dělat příští český ministr zahraničí, když sociálně demokratické vlády a premiér osobně všechny problémy týkající se zahraničí do dneška vyřešili a ještě stačili nalajnovat, jak to bude v budoucnu?

Z úvahy našeho premiéra totiž vyplývá, že svět nám jde mimořádně na ruku. Máme výtečné vztahy se všemi našimi sousedy, přičemž zvláště důležitá je spolupráce států Visegrádské skupiny. Ovšem, přikývl jsem. Jenže to je pouhý počátek, řekl pan Machálek. Tato skupina států pak navazuje a bude navazovat speciální vztahy s Evropskou komisí, s Rakouskem, s Ukrajinou a také se zeměmi Beneluxu. Jenže i to je vlastně začátek. Dynamika světového vývoje se přesouvá do Asie, kde musíme dbát hlavně o ČLR a Indii. Máme v Asii, říká Paroubek, významné partnery – kupříkladu Indii, nejlidnatější demokracii na světě, Koreu a Vietnam. Před časem dokonce říkal, že budeme ve střední Evropě základnou Číny.

Hm, namítl jsem, to je jedno, že v Číně a ve Vietnamu mají komunistickou vládu? Ano, odpověděl pan Machálek, Česko to zřejmě z hlediska partnerství, a to nejen obchodního, nerozlišuje. Všimněte si, jaký důraz klademe na multipolárnost současného globálního světa.

Nezbytnou součást rostoucího významu Evropy jako globálního faktoru vidí předseda vlády v součinnosti EU s Ruskem. Rusku my rozumíme, vážíme si spolupráce s ním, chceme ji dále posilovat. Jenomže, nezdržel jsem se poznámky, máme své smutné zkušenosti, naše vláda by na ně neměla zapomínat. Souhlasím, přikývl kolega, nicméně jsme v Evropě a nezdá se, že by se Evropa měla na pozoru před budoucím vývojem v Rusku. Takové Německo staví s Ruskem ropovody a vede je ne přes baltské státy, Ukrajinu a Polsko, ale po mořském dnu. Zřejmě je mu bližší Rusko než jeho sousedi. Ostatně v Evropě asi politický režim partnera není důležitý: Balkán jako Izrael, to je jedno.

Je ovšem pozoruhodné, pokračoval pan Machálek., že se podle našeho premiéra musíme zaměřit na styky s Čínou, Vietnamem, Ruskem, ale pokud jde o USA, pak jen prostřednictvím Evropské unie. Opsal si tu pasáž: „Součinnost NATO a EU bude jedním z pilířů moderního transatlantismu, takže musíme umět do tohoto procesu účinně vstoupit. Spolupráce s USA se odráží i v českém působení ve Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU, z níž se stále viditelněji stává základní rámec našeho působení na mezinárodní scéně.“

To je hezké, řekl jsem, že Jiří Paroubek bere na vědomí i takovou zemičku, jako jsou Spojené státy, i když jen zprostředkovaně. Ano, přikývl pan Machálek, my se totiž začínáme bát terorismu. Premiér ví, že sami se této hrozbě terorismu neubráníme. Velmi důležité proto i pro nás bude, říká, aby se věci v Iráku dovedly do konce. Dalšími našimi prioritami je rozšíření EU, význam multilateralismu, reforma Rady bezpečnosti, přátelské styky s našimi dlouhodobými partnery v arabském světě, s Izraelem, Latinskou Amerikou či subsaharskou Afrikou a západním Balkánem. Nejsme snad po bezpečnostní stránce zajištěni proti komukoli?

Takže vy, kolego, povídám, vlastně se zahraničně politickou koncepcí pana premiéra souhlasíte. Proč ta ironie?

Protože, zněla odpověď, tohle není žádná koncepce, to jsou úvahy rozumbrady, které předstírají, že Česko je malé OSN včetně Rady bezpečnosti.

Třeba jsme malé OSN, odpověděl jsem, u nás se taky nikdo s nikým nedokáže dohodnout.

A tím jsme naši závažnou debatu uzavřeli.



Zpátky