Prosinec 2005

Proč se bojíte šéfa

Tereza Brdečková

"Už nikdy v životě neřeknu: tohle bych neudělal," shrnul Philip G. Zimbardo (72) své vlastní poučení z celoživotní práce, za kterou teď od Václava Havla přejímal Cenu nadace Vize. Profesor psychologie na univerzitě v americkém Stanfordu tvrdí, že zlo není podmíněno jen povahou jedince, ale převážně situací. Podle něj jsme skoro všichni schopni zlo páchat, tolerovat anebo bez odporu snášet, pokud k tomu narostou podmínky. Jeho teorie jsou podloženy neobyčejně spektakulárními pokusy, z nichž nejslavnější je stanfordský vězeňský experiment z roku 1972. V něm a řadě jiných dospěl Zimbardo k závěru, že za zrůdným jednáním nestojí totalitní systémy, ale situace, v nichž lidé podléhají vnějšímu nátlaku a zacházejí přitom dál než ve skutečnosti musejí. Někdo to zná z pracovních porad, někdo z rodiny, jiný z vězení. V každém kolektivu se začnou po krátké době utvářet vazby a role, svou roli začne hrát moc, poslušnost, strach, schopnost uhýbat. Problém nastane ve chvíli, kdy ten, kdo má autoritu, označí někoho jako "nepřítele" a ostatní se slepě přidají. V běžném životě je to jen banální otrava, za války to může vést ke genocidě.

Moc situace

Stanfordský vězeňský experiment vypadal následovně: Zimbardo vybral mezi svými studenty dobrovolníky "vězně". Pak sestavil skupinu "dozorců" z osob mimo univerzitu, které neprokázaly při testech žádné odchylky od duševního zdraví a měly harmonický životopis. "Dozorci" dostali uniformy a patnáct dolarů denně. Podle instrukcí přepadli nečekaně studenty v kampusu, zatkli je a vsadili do vězeňských cel. Pak vězni dostali místo šatů pytel, místo jména číslo, dozorci jim oholili hlavy a spoutali nohy řetězem. Cílem bylo tlak na vězně stupňovat a sledovat, jestli je uměle vytvořená situace silnější než osobnostní předpoklady sledovaných. Experiment měl trvat čtrnáct dní, ale po šesti dnech ho Zimbardo předčasně ukončil. Dozorci začali vězně šikanovat mnohem víc, než zněly pokyny, a při pozdějších pohovorech uváděli, že je to těšilo. Několik studentů odpadlo během prvních dnů kvůli depresím a strachu, a ti zbylí na tom byli lépe jen proto, že se propadli do slepé poslušnosti.

Ale především sám Zimbardo ztratil od pokusu odstup. "Byl jsem si vědom proměny vlastní osobnosti. Stal jsem se vrchním dozorcem. Začal jsem mluvit, chodit a jednat jako rigidní autorita, která se stará víc o bezpečnost ,svého vězení' než o lidi svěřené do péče psychologovi. Za nejhlubší důkaz moci situace jsem vlastně pokládal proměnu, která postihla mne." Objekty experimentu pak Zimbardo léta sledoval z obav, jestli zážitek nezanechal trvalé následky, což se prý nepotvrdilo.

Zimbardo také studoval nejrůznější totalitní společenství. Od těch skutečných, jako byly komunistické a fašistické režimy či náboženské sekty, až k fiktivním, konkrétně k Orwellovu románu 1984. Sledoval osoby, které se podílely na mučení a páchání zvěrstev a jednoznačně určil, že si k takovým účelům autorita nevybírá sadisty, ale normální osobnosti, které do patologického chování nekloužou pro radost, ale za odměnu, pomalu a pod vlivem okolí.

V poslední době publikoval texty o zneužívání vězňů v irácké věznici Abú Ghraíb a byl pozván k posouzení jednoho obviněného dozorce. Byl to mladík z venkova, ženatý s Afroameričankou, svědomitý otec. Do Abú Ghraíbu přišel bez poučení, a pod tlakem válečných okolností z věznice postupně přestal vycházet. Na bloku byla tma, špína, venku padaly bomby, nadřízení nereagovali na jeho stížnosti. Najednou stačil nátlak autoritářské osobnosti jednoho kolegy a Chip Frederic, Englandová a ostatní začali vězně sexuálně týrat a pořizovat trofejní snímky. Svou roli tu sehrál strach, anonymita vězňů, pocit moci daný uniformou, novost situace, vědomí společenské role. Podle Zimbarda nesou poměry v americké armádě na událostech v Abú Ghraíbu větší vinu než odsouzení dozorci. Kde jsou ale pak hranice odpovědnosti jednotlivce?

Zimbardo a Meinl v Budějovicích

Nedávno proběhla českým tiskem zpráva, že vedoucí supermarketu Meinl "nutila" prodavačky okrajovat plesnivé výrobky a vracet je do prodeje a že prodavačky "musely" falšovat záruční lhůty. Tón zprávy svědčí o tom, že bychom se i u nás nad Zimbardovými teoriemi měli zamyslet. Neměla náhodou zpráva spíše znít: pracovníci Meinla falšovali záruční lhůty? Pod jakou hrozbou vedoucí své podřízené nutila? A čeho se v České republice prodavačky tolik bály, že ji "musely" poslouchat? Ztráty zaměstnání? Anebo snad ztráty své role v kolektivu? A kdo vlastně má být obviněn? Pouze vedoucí anebo i prodavačky? Co když příště na žádost nadřízených naočkují do klobás cyankáli? Prodavačky zkrátka daly přednost slepé poslušnosti před sebeúctou a pocitem odpovědnosti.

V Meinlu sehrála svou roli "zimbardovská" situace, jenomže odpovědnost ze všech zúčastněných nikdo nesejme. Odpovědnost máme všichni a pořád a rozdíl je pouze v tom, že v mezních situacích lze selhání snáze pochopit. Také odsouzená vojínka Englandová se nemusela v Abú Ghraíbu nechat fotit s nahým iráckým vězněm na vodítku, jenže její situace byla silnější než její sebeuvědomění. Budějovický Meinl není Abú Ghraíb. Na Zimbardově teorii situací je v praxi nejzajímavější, že ověřovat si je můžeme na banálních případech prakticky denně, ale děsíme se jich teprve, když nám přerostou přes hlavu.

V západní civilizaci se má za to, že nejlepší obranou proti společenskému zlu je otevřená občanská společnost s důrazem na individualitu a svobodu jedince. Jenže ze Zimbardových teorií plyne, že to není tak jednoduché a že zárodky chování vedoucího ke zlu se denně objevují kdekoli, ve stabilní demokracii stejně jako v diktatuře.

To právě zaujalo na Zimbardovi Václava Havla. "Mnohokrát jsem se fascinovaně díval na havárii a mnohokrát jsem pozoroval ostatní, jak se na ni dívají. Mnohokrát jsem se ve vězení přesvědčil, že anonymní vězni beze jména, majetku a minulosti si bez uvažování rozdělili role a nastolili společenství vládnoucích, ovládaných a pozorujících." Václav Havel je toho názoru, že kdyby byli Američané masivně vystaveni tlaku totalitních situací, rozvinulo by se u nich rychle stejné chování jako v totalitních režimech. Zimbardo si ostatně myslí, že právě tenhle okamžik se nebezpečně přiblížil, a jeho názory na protiteroristická opatření jsou extrémní: "Žádná demokratická vláda nesmí obchodovat se svobodou. Není prostě možné říci občanům: Vzdejte se části své svobody, my vám za ni dáme národní bezpečnost. Je to cesta, která podle všech zkušeností může vést jedině do pekel diktatury."

Teorie nejsou všechno

Z pohledu příslušníka národa, který tak snadno zapomíná na své hrdiny a tak lehce omlouvá zločince, je Zimbardovou největší slabinou, že vedle situací, kde lidé selhali, nezkoumá také ty opačné. Po zkušenosti ze dvou diktatur by nás především mělo zajímat, jak vzniku situace vedoucí ke zlu zabránit, jak se jí neúčastnit a včas ji utnout, jak se nikdy nestát ani "vězněm", ani "dozorcem". Mnoho lidí na celém světě se denně dokáže vzepřít v Meinlech, ve věznicích anebo třeba v práci na schůzi. Sám Havel je nejlepším dokladem toho, že odpor jednotlivce nemusí být zbytečný. Tohle Zimbardo podle všeho nezkoumá. Přesto jsou jeho teorie a pokusy inspirativní, vždyť prvním předpokladem, jak něčemu zabránit, je vědět o tom. Určitě stojí za to nezapomínat, že rozkoš z příslušnosti ke kolektivu je ošidná a že úcta k jedinečnosti vlastní i cizí je nejlepší prevence proti zvůli a násilí.

Jsou vědci, jejichž teorie sedí tak dokonale, že se na ně dá leda kývnout a zapomenout. Zimbardo k nim nepatří. Je provokativní a sporný, a jeho přínos je hlavně v tom, že nás inspiruje a máme chuť se s ním hádat. Pokud někoho zajímá, jak konkrétně obstát v mezní situaci, od Zimbarda se to nedozví. Ale pokud chce vědět, na čem stojí diktatura, anebo třeba jen to, proč se bojí průvodčího v uniformě a proč rád pohlavkoval mladšího bratra, měl by si přečíst aspoň čerstvě vydaný soubor Zimbardových článků Moc a zlo. Nejdůležitější ze všeho je koneckonců zůstat sám sebou a nepodléhat nikomu - ani Philipu Zimbardovi.

(Respekt, www.respekt.cz)