Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2006


Ukazuje lidem, co nechtějí vidět

Karel Hvížďala

"Málokdo si uvědomuje, že zvyk chodit do tanečních v černých šatech, nosit bílé rukavice a doprovázet mladé dívky gardedámou po válce z Evropy zcela vymizel a drží se už jen u nás," říká sedmapadesátiletý filmař Bernard Šafařík, který již třicet let upozorňuje na to, čeho si lidé nevšímají, říká, co nechtějí slyšet či vidět, a zaznamenává to, co by mohlo zmizet anebo se naopak jedinečným způsobem zachovává, jako je třeba tradice tanečních ve stylu 19. století. V poslední době pracuje Bernard Šafařík, který většinu filmů natočil v letech 1974 - 1990 ve Švýcarsku a Německu, v České republice. Nyní točí další z dokumentů o typicky českých fenoménech. Po Homo chatař a Homo chalupář teď o tanečních.

Prokletí i dar předků

Jeho cesta k filmu nebyla přímá. Možná to byla rodinná historie, co ho nasměrovalo k zájmu o umělce (natočil 75 dokumentů o současných evropských malířích a sochařích) a emigranty, tedy o lidi, kteří žijí všude trochu na okraji společnosti. Sám totiž byl už jako dítě pro svůj buržoazní původ ze společnosti vyřazen a po roce 1968 prožil tvrdou zkušenost emigranta.

Po základní škole mu nedovolili studovat na gymnáziu a musel v roce 1966 nastoupit jako učeň do smíchovského pivovaru. Zbyla mu jediná možnost - přihlásit se na potravinářskou průmyslovku, kam ho však pivovar nedoporučil. Naštěstí ředitel školy byl moudrý muž, a když viděl chlapcovo úsilí i vysvědčení (samé jedničky), přijal ho i bez požehnání komunistů ze Staropramene. Z průmyslovky se mu pak podařilo přejít na gymnázium, kde v roce 1967 maturoval a stal se z něho šatnář v taneční kavárně. Po večerech tam začal psát povídky, z nichž mu několik odvysílal Československý rozhlas.

Prokletí přineslo mladému Šafaříkovi úspěšné podnikání jeho předků Schebků v 19. století. Stavěli po Evropě železnice a k jeho smůle si tím vydobyli šlechtický titul. Patřily jim zámky v Hodkově a ve Zruči nad Sázavou. Z otcovy strany je zase potomkem význačného pražského primátora Františka Pštrosse, který v roce 1861 zavedl na magistrátu češtinu jako úřední jazyk. Dodnes se po něm jmenuje jedna ulice.

Dalším buržoazním předkem byl slavný český mistr kameník Víšek, jehož firma provedla například všechny kamenické práce na Národním muzeu a žulový podstavec pro sochu svatého Václava na Václavském náměstí. Šafaříkův otec se narodil v české rodině ve Vídni, vyrůstal v Anglii a ve třicátých letech pobýval v Indii a v Persii jako obchodní zástupce Škodových závodů. Dělnická třída ho po Vítězném únoru postavila k soustruhu, ale on svému synu Bernardovi nekompromisně vtloukal do hlavy angličtinu. Jediné, co rodině totiž zůstalo, byly jazykové znalosti, což se v roce 1968 hodilo pro nový začátek v exilu.

Od psaní a rádia k filmu

Po příchodu do Švýcarska se Šafařík nějakou dobu živil jako pomocný geodet a nakladatelský poslíček. Pak se zapsal na basilejské univerzitě ke studiu politické filozofie, dějin a literární vědy. Demokratické prostředí Švýcarska oslovilo Šafaříka natolik, že se aktivně zapojil do dění na univerzitě. Studentským parlamentem byl dokonce zvolen -jako první cizinec v dějinách univerzity - místopředsedou výkonné rady, což byla prestižní funkce.

Původně chtěl být mladý Šafařík spisovatelem, a proto se i ve Švýcarsku zapsal na literární vědu a pokoušel se v němčině psát. Záhy již vedle studia spolupracoval se švýcarským rozhlasem. Ale protože měl s novým jazykem potíže, začal s půlhodinovými literárně-hudebními pořady, v nichž nebyl jazyk dominantní.

S psaním německých textů mu tehdy hodně pomohla profesorka slovanské literatury Wera Rathfelderová, která uměla pasivně česky. Díky ní Šafařík ve znalosti němčiny rychle pokročil a mohl si dovolit psát recenze do velkých novin, jako byly Neue Zürcher Zeitung, Frankfurter Rundschau či prestižní kulturně politický Die Zeit. V té době už ho však cosi táhlo k filmu: zřejmě si vzpomněl na své dětství, kdy ho babička vodila často po biografech a on byl kinem fascinován. "Vlastně jsme tam s babičkou utíkali, protože jsme žili ve velice stísněných poměrech a kino pro nás představovalo vysvobození," říká Šafařík. "Vždycky jsem měl touhu oslovit větší publikum, kriticky vypovídat o společnosti a zdálo se mi, že film a televize mi dává větší možnosti než noviny a literatura."

První filmová zakázka

V roce 1974 potkal šestadvacetiletý Bernard Šafařík víceméně náhodou kulturního redaktora švýcarské televize, který znal jeho pořady z rozhlasu i některé jeho články z novin. Když se mu Šafařík svěřil, že by měl zájem i o televizi a že už začal s prvními filmovými experimenty, dal mu zakázku: natočit film o ruských spisovatelích, kteří žili nebo žijí ve Švýcarsku.

Tak se zrodil jeho první dokument Russen in der Schweiz (Rusové ve Švýcarsku) o Tolstém, Dostojevském, Nabokovovi, Maximovovi, Siňavském a Někrasovovi. Námět byl aktuální, protože to byla zrovna doba, kdy byli spisovatelé ze Sovětského svazu vypovídáni a jako přestupní stanici často volili právě Švýcarsko. "Když si vzpomenu na své televizní začátky, ještě teď se potím hrůzou," říká režisér. Natočený a sestřihaný materiál se totiž redaktorovi líbil a vymyslel si, že ho Šafařík rozdělí do kapitol, které spolu s ním bude ve studiu moderovat naživo (tenkrát se pořady nepředtáčely)! "Nad texty jsem trávil celé noci. V němčině jsem si nebyl dlouho jistý, a přitom jsem musel být lepší než rodilí Švýcaři a Němci."

Vysílání dopadlo dobře a Šafařík mohl v dokumentaristické činnosti pokračovat, což úspěšně dělal nejen ve Švýcarsku, ale i v Německu, kde například jeho filmy o moderním výtvarném umění tvořily po několik let vlastní Šafaříkův autorský cyklus pod názvem Atelierbesuche (Návštěva v ateliéru).

Nechtěli vidět pravdu

Rád se však ujímal také ožehavých kulturně-politických témat, jako například švýcarské minulosti. Za pozornost stojí snímek s názvem Zwischen den Fronten (Mezi frontami) z roku 1977 o osudech židovských uprchlíků, kteří opustili říši před nacismem a střetli se, často dost krutě, se švýcarskou každodenností a byrokracií. Ve filmu vystupovaly osobnosti jako Leopold Lindtberg, Fritz Hochwälder, Golo Mann, Hans Weigel, Edwin Maria Landau a Švýcaři Max Frisch, Lazar Wechsler, Lukas Amman a další. Film Mezi frontami přivedl Bernarda Šafaříka k myšlence natočit snímek o současné emigraci z totalitních systémů. "Tenkrát se o současné emigraci nic netočilo. Až později se z emigrace stal celosvětový fenomén. Dá se říci, že s tímto problémem má nějakou zkušenost kdejaká rodina po světě."

Po roce 1968 se sice povědomí o tom, co se děje v sovětském bloku, na Západě trošku rozšířilo, ale většina obyvatel se o střední a východní Evropu nezajímala. V Basileji si lidé pletli Prahu s Dubrovníkem a hovořili o tom, jaké máme krásné moře. Pro většinu Švýcarů za železnou oponou žili barbaři a vládl rudý teror. Pro levičáky, kam patřila skoro celá intelektuální špička, tam byl naopak vytoužený ráj a nechápali, jak ho někdo mohl opustit, proto se na emigranty dívali skrz prsty, či je dokonce považovali za zrádce. V novinách dokonce vycházely celé přílohy o tom, jak báječně se žije v Německé demokratické republice. Tato atmosféra také zapříčinila, že Šafařík nemohl natočit velký dokument o Stalinovi, který měl připravený. Nikdo nechtěl slyšet pravdu.

"Snažil jsem se ukázat, že skoro každý, kdo emigruje, je individualista a má k útěku důvod. Západ chtěl emigranty vidět jako masu s jedním příběhem. Snažil jsem se toto klišé rozbít. U některých lidí jsem byl za to uznáván, ale další se zlobili, že neopakuji to, co oni chtějí slyšet."

Příliš kritický?

Téma osudu jednotlivce v emigraci se Šafařík rozhodl zpracovat v hraném filmu. Ze spolupráce s dalším českým exulantem, spisovatelem Jaroslavem Vejvodou, autorem pozoruhodné povídkové sbírky o emigrantech Plující andělé, letící ryby, se zrodily scénáře celovečerních hraných filmů Hunderennen (Psí dostihy) a Das kalte Paradies (Chladný ráj).

První z nich měl premiéru v roce 1983 a jednu z hlavních rolí si v něm zahrál Pavel Landovský, tehdy také emigrant a herec vídeňského Burgtheatru. Šafařík film natočil v přepočtu asi za 900 tisíc korun, z nichž velkou část dal ze svých úspor. V německy mluvících zemích zaznamenal snímek značný ohlas, promítal se na řadě festivalů a byl také oceněn.

Jeho úspěch umožnil Šafaříkovi natočit v roce 1986 druhý film: Das kalte Paradies. Hlavní role v něm sehráli mexická herečka Nohemi Dragoné a Čech Julius Effenberger a vyvolal bouřlivé reakce. Kritika ho chválila, sbíral festivalové ceny, dostal švýcarskou spolkovou prémii kvality a dodnes se promítá v klubových kinech, v politických kruzích ovšem vzbudil nevoli. Když film uvedla švýcarská televize, byla dokonce ve spolkovém parlamentu vznesena interpelace a kanton Basilej byl kritizován, že podpořil film, který ukazuje Švýcarsko v nelichotivém světle.

Možná je to hlavní důvod, proč ani v Česku grantová komise nepodpořila žádný z Šafaříkových projektů: zřejmě má také strach, že bude moc kritický.

Proč jsem odešel

Zaprvé proto, že jsem měl díky svému původu příliš problémů. Obával jsem se, že ty problémy tak rychle nezmizí. Zadruhé jsem jako zvídavý člověk toužil po hodně informacích a k těm jsem se v ČSSR nemohl nikdy dostat. Zatřetí, a to byl zřejmě hlavní důvod, jsem měl obavy, že ty věci, které jsem měl v úmyslu dělat, tedy psát a točit, bych nikdy nemohl uskutečnit v Čechách. Bohužel čas mi dal za pravdu.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)



Zpátky