Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2006


Kolektivní vina

Paul Jacko

Lidé se mezi sebou perou již od pravěku a výjimky jsou spíš zdánlivé než reálné. Naše generace žila pod hrozbou nukleární války a i když rétorika konfliktu mezi tzv. kapitalismem a tzv. komunismem (zjednodušeně podle mne konflikt mezi filozofií chamtivosti a filozofií závisti) poněkud ochabla, stále ještě je na zeměkouli dostačující množství nukleárních zbraní k důkladné reorganizaci sociálních systémů a životního prostředí. Možná, že dnes máme víc “lidumilů” s prstem poblíž červeného knoflíku než před rokem 1990.

Nicméně, oficiální debata se posunula k jinému nebezpečí. Podle sdělovacích prostředků, stojíme, po delší době, před nebezpečím hůře definovatelným, obvykle označeným nálepkou islámský terorismus. Domnívám se, že v současné době je nebezpečí přehnáno, a to jak kvalitou, tak kvantitou. Jen krátce, islám, a zejména jeho agresivnější verze, nemá co přemýšlejícímu člověku nabídnout a počtem obětí se také nemůže s doopravdickými teroristy srovnávat. Nemohu to posoudit, možná, že můj překlad koránu není přesný, ale nic zajímavého nebo lákavého tam nevidím. Korán je ovšem velice náchylný k zjednodušenému, černobílému výkladu a jako takový je ideální pro věk masových sdělovacích prostředků.

Celkový počet obětí, teroristických, zřejmě islámem motivovaných útoků, je stále ještě mizivý, v porovnání se silničními nehodami, nebo, kupříkladu, s obětí lékařské nekompetence. Po každém teroristickém útoku se sdělovací prostředky pokouší vybičovat hysterii k ještě vyššímu stupni, což vede politiky k dalšímu populárnímu omezování osobních svobod občanů a hůře a následně, k dalšímu omezování diskuse o příčinách a cílech terorismu. Základní poznatek, že pokud se neidentifikují příčiny, je těžké nějakému zjevu porozumět, a že pokud se neidentifikují cíle, je skoro nemožné s nějakým zjevem bojovat, je povětšinou ignorován. V této úvaze to také ponechám stranou a pokusím se soustředit na jeden, často diskutovaný aspekt obrany proti islámskému terorismu.

Jsou mohamedáni odpovědni za teroristické útoky? Všichni?

Bohužel, jakkoliv se nám to může zdát nesprávné, historie je plná příkladů aplikace principu kolektivní viny. Starý zákon je dobrým počátečním zdrojem, ale princip zcela jistě existoval již dříve. Lidstvo jeho pomocí přežívalo. A po tolika tisíciletích stojíme před stejnou otázkou – moralita, nebo přežití? Trestat všechny za čin několika se zdá být nespravedlivé, ale máme jinou alternativu?

Možná, že nebude na škodu uvést předhistorickou a několik historických, namátkou vybraných epizod. Úmyslně jsem vynechal hodně těch skutečně špatných, ale příliš dobře známých příkladů.

Před nějakými 35 tisíci lety se našim předkům kromaňoncům podařilo zbavit se neandrtálců. Není známo, jak.

Když Jozuova tlupa dobyla Jericha, vyvraždila všechno, přesněji – „a pohubili ostrostí meče jako proklaté všechno, co bylo ve městě, od muže až do ženy, od dítěte až do starce, a až do vola, dobytče a osla“ (Starý zákon, Kniha Jozue 6.21).

Když globalizátor Čingischán se svou hordou přicválal k nějakému městu, pobil všechny obyvatele, ale pouze tehdy, když nepřijali jeho návrh na volný obchod. Pokud souhlasili, pobil jen polovičku. Mimochodem, Čingischán byl vysoce vzdělaný taoistický učenec, ne nějaký obyčejný východní barbar.

My, Češi, se také nemusíme stydět za nějakou zaostalost v pochopení a aplikaci principu kolektivní viny, jak by jistě mohli odsvědčit Slavníkovci, kdyby nějací zbyli. Od roku 995 máme od nich pokoj.

Až donedávna, vina za ukřižování Krista se dávala všem židům a nikdo, kromě židů, ani okem nemrkl. Nyní již i Vatikán trošku polevil. To ovšem nevadí některým židům, aby nedávali vinu za nacistické likvidační tábory všem nežidům, nebo alespoň všem Němcům.

V staré, ale zase ne tak staré Anglii měli podle zvykového práva „hue and cry”. Je to v podstatě “pokřik a pokřik”, ale poprvé je to ze staré francouštiny a podruhé ze starší angličtiny. Oni tenkrát takhle mluvili. Dohromady to znamenalo, pronásledování a zadržování zločinců s trubkami a pokřikem. Ti, kteří se toho zúčastnili, měli omluvu, i když se třeba později ukázalo, že zadržený byl nevinen. V jednu dobu to nebyla jen pravomoc, ale i povinnost. Když byli obyvatelé místa, kde se nějaký zločin stal, zticha, byli posléze královskou mocí potrestáni všichni.

O něco později, v Jižní Africe v době búrské války zavedli Angličané pro ženy a děti povstalců koncentrační tábory. Fungovalo to, Búrové se vzdali.

Domorodci v Austrálii to také neměli lehké. Za krádež dobytka nebo vraždu bílého usedlíka byly trestány celé kmeny, v praxi ovšem spíše nejbližší tlupa. Nyní se to obrátilo a za tyto výstřelky, které nikdy nebyly oficiální politikou a byly, v mezích možností trestány, se přičítá vina všem bílým, ať do Austrálie přišli kdykoliv z kterékoliv země.

Za druhé světové války vláda Spojených států usoudila, že internace Američanů japonského původu zvýší bezpečnost země. Nevím o nějakých případech japonské sabotáže nebo i špionáže na pevnině USA. Možná, že internace fungovala. Možná, že byla zbytečná.

Na konci druhé světové války jsme se vůbec nechovali jako národ Švejků (“některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar”), ale spíše Vodičků (“každej za to může”) a vypověděli jsme se země velký počet Němců.

Závěrem “malý” příklad z doby dnešní. V Súdánu muslimské bojůvky džandžavídů zabily víc než 400 tisíc černých křesťanů proto, aby nepodporovali opozici. Dva milióny jsou v koncentračních táborech ze stejného důvodu.

Je zřejmé, že nikdy nešlo o vinu v právním nebo i morálním významu, ale pouze o post facto zdůvodnění nespravedlnosti. Když se jedná o přežití tváří v tvář k nebezpečí, reálnému nebo i pomyslnému, vládci, režimy i národy odkládají jakékoliv morální zábrany. Z uvedených příkladů je těžko posoudit, zda to bylo efektivní, ale přinejmenším postižená strana se trochu stáhla olízat si rány a byl na čas pokoj. Jen málokdy se to povedlo úplně, asi jen nám při konečném řešení Slavníkovské otázky.

Myslím, že když se skutečně jedná o přežití, morální skrupule nejenže jdou stranou, ale musí jít stranou. Nepamatuji si již, kdo či kteří vymysleli heslo “nejsme jako oni”, ale podezřívám, že to byli “oni”. Goebbels by na to mohl být pyšný.

Otázkou tudíž je, nakolik je islámský radikalismus nebezpečný nyní a nakolik může být nebezpečný v budoucnosti. Jestli je skutečně nebezpečný, není třeba rukaviček morálního filozofování. Podle mého názoru, zatím tak příliš nebezpečný není. Domnívám se, že ještě není tak zle a že v této fázi ještě o otázku přežití “naší” civilizace nejde. Rétorika militantního islámu je nepříjemná, ale ne horší než rétorika komunistické internacionály. Je smutným faktem, že většina sdělovacích prostředků výhrůžky se strany Číny bagatelizuje, zatímco islámské bláboly bere vážně.

V tomto názoru mě utvrzují vlažné reakce západních vlád, které sice vydávají tzv. protiteroristické zákony, povětšinou tak nedomyšlené, že by mělo být i novináři jasné, že nemají s bojem proti terorismu nic společného, ale mají sloužit pouze potlačení svobodné diskuse, posílení moci policejních a administrativních struktur tj. k udržení moci. Kdyby se jednalo skutečně o obranu proti islámským teroristům, zákony by byly zaměřeny proti nim, jejich podpůrcům a jejich podhoubí, ne proti všem. Můj názor ovšem je, že existující zákony jsou dostatečné na boj s jakoukoliv kriminalitou, byť i v náboženském nebo nějakém ideologickém pláštíku. Nové zákony jsou pouhá vějička pro občanstvo, vysvětlení neschopnosti policie, která, dlužno přiznat často nemá zdroje na to, aby bojovala ze vším nezákonným a tudíž si nutně musí vybírat jen to, co je v souladu s názory momentální mocenské kliky.

Je jasné, že při skutečném nebezpečí rukavičky jdou a měly by jít dolů. Otázkou zůstává kdy. Zatím to myslím není potřeba, ovšem nejsa politikem, třesoucím se o znovuzvolení, řekne se mně to snadno. Politici musí předstírat, že něco dělají, protože nepřemýšlející většina to očekává. Tak se vydávají nové zákony, ne proto, že by bylo třeba znovu zakázat vraždy, ale údajně proto, aby policejní aparát jim mohl zabránit. Nevím přesně jak dlouho, ale při nejmenším již padesát let má policie téměř všude na světě pravomoci víc než dostatečné. Údajný nedostatek pravomocí neboli příliš mnoho lidských práv je pouze policejní výmluva nevymluvitelného, totiž, že se násilí nedá zákonnými prostředky zabránit. Trochu omezit snad. Kromě toho, že nové zákony jsou zbytečné, mají velkou vadu ve své všeobecnosti, to je tím, že omezují těch pár zbývajících práv všech. To je neúčinné, neekonomické a nespravedlivé. Pokud by se někdo nyní zarazil a chtěl mluvit o rovnosti všech občanů, připomínám, že mnohé zákony někdy logicky a často zcela nelogicky rozdíly mezi občany činí. Zákon kupříkladu, nezajímá obsah alkoholu v mé krvi, pokud neusednu za volant. Stát nezajímá, jak dobře vidím, pokud se nechci stát pilotem, námořním kapitánem nebo řidičem. Nemusím platit fotografický poplatek v národních parcích v Nového Jižního Walesu, pokud úředník neusoudí, že vlastnictví drahého (podle něj) fotoaparátu nebo dokonce stativu ze mne udělalo profesionála.

Není třeba si dělat iluze o tom, že politikům skutečně záleží na bezpečnosti občanů. Zaleží jim na jejich vlastní bezpečnosti, a jestliže terorismus má dnes oprávněně nálepku mohamedánského náboženství, pozítří mohou být za obdobně nebezpečné označeni třeba penzisté. (Nemáme co ztratit, jen své šediny.)

Jestliže se teroristé, jak se zdá, rekrutují z muslimů a ne maoistů, Slováků, trockistů nebo buddhistů, nebylo by jednodušší mít zákony (když už tedy musí být), pro mohamedány? Nemyslím tím nějaké ty pitomůstky, s jakými přišla nedávno jedna federální ministryně, že jako by se mělo mohamedánkám zakázat nošení těch jejich pohlavních šátků. (Když už, tak by to mělo být povinné i pro muže.) A když se musí registrovat majitelé střelných zbraní, proč ne muslimové? Společenská nebezpečnost obou skupin je přece neporovnatelná. Že, údajně, většina muslimů, terorismus nepodporuje? Možná. Možná, že ty údaje jsou správné, ne jen politicky správné. Ale pomohlo to židům, že 70 procent Němců nacisty nevolilo?

Skutečně účinné prostředky jsou těžko stravitelné. I takový obhájce lidských práv, jako je Dr. Alan Dershowitz, již navrhuje legalizaci mučení. Harvardský profesor práva ve své knize Why Terrorism Works, vysvětluje na příkladech, že legalizované mučení je lepší, než to nelegální. Spojené státy již mají své Guantánamo, které je velkým trnem v oku všem sdělovacím prostředků. Jistě, představa časově neomezeného držení bez nároku na to, aby zadržený věděl, z čeho je obviněn a měl možnost se obhájit, je těžko přijatelná. Ovšem pouze jedná li se o věc kriminální, v kterémžto případě by kriminální právo mělo skutečně platit. Jde-li však o válku, v čemž se jak president Bush, tak Usáma bin Ládin vzácně shodnou, měla nebo mohla by platit Ženevská konvence. Podle ní ovšem bojovník, který není v uniformě, nemá žádná práva, kromě těch daných Všeobecnou deklarací lidských práv. Pokud by se guantánamským zadrženým přece jenom přiznal status válečných zajatců, nemají nárok na propuštění, dokud ozbrojený konflikt pokračuje.

Kdyby politikům skutečně šlo o ochranu obyvatelstva před teroristickými útoky, řešení, byť nespravedlivé, by bylo prosté. Varování, že jakýkoliv teroristický útok v Austrálii povede k deportaci muslimských obyvatel. Ne všech, ale nějaká formule by se jistě našla. Mnohé země bohaté, kde islám vládne, by je jistě přijaly s otevřenou náručí – je to přece je jejich náboženská povinnost. Pokud by útoky nějaký čas pokračovaly, Austrálie by se zbavila potencionální páté kolony a mohla přijímat přistěhovalce, kteří netouží udělat z Bankstownu Bejrut.

Bohužel, nové zákony slouží pouze k ochraně vládnoucích proti vlastnímu obyvatelstvu, k přiškrcování veřejné debaty a vytváření atmosféry strachu.

A mezitím si Rusko a a Čína pořádají společné manévry...



Zpátky