Leden 2006

Josef Urválek končí s Rudolfem Slánským

Pavel Kosatík

Osudem českých debat o komunistické minulosti bývá, že zpravidla vynesou na povrch otázku: Jak je možné, že tolik lidí uvěřilo tolika nesmyslným tvrzením obsaženým v odůvodnění politických procesů? "Vážně jste tomu všemu věřili?" ptávají se nepamětníci pamětníků stále znovu a ti jim odpovídají podle míry své trpělivosti, upřímnosti i ochoty si vzpomenout.

Možná že existuje objektivní klíč, který může pomoci každému, koho to snad ještě baví, nalézt odpověď na tento typ otázky. Hlavní událostí největšího politického procesu se Slánským a spol. byla v listopadu 1952 řeč prokurátora Josefa Urválka, zachycená dodnes na obrazovém i zvukovém páse. Z Čechů, kteří v roce 1952 žili, si ji zapamatoval každý, kdo byl tehdy schopen vnímat: dojem který vzbudila, byl různý, vždycky to však dojem byl.

Chceme-li si představit dilema, v jakém se snad tehdy ocitla alespoň část Urválkových posluchačů, přečtěme si nebo poslechněme dnes tuto jeho řeč a odpovězme si na otázku: Bylo možné vnímat taková slova a takový typ promluvy jako normální projev normálního člověka? Kdo si myslí, že ano, ten má právo věřit.

Proces, co nebude mít chybu

Když v srpnu 1950 žádal o místo krajského prokurátora v jižních Čechách, uvedl ve svém curriculu vitae: narozen v roce 1910 v Českých Budějovicích, bytem tamtéž, ženatý, otec dvou dětí. Člen komunistické strany od roku 1945 (o tom, že byl mezi válkami v sociální demokracii, se nezmínil). Syn strojvůdce státních drah. Kariéru zahájil až po osvobození, nejprve u Národního soudu, kde se projednávaly válečné zločiny zrádců a kolaborantů, po roce 1948 na státní prokuratuře v Praze. Vyhodnocen jako člověk spolehlivý, straně a socialistickému zřízení oddaný; v minulosti mu byly svěřovány hlavně procesy s "bývalými lidmi", tedy s těmi, jimž komunisté sebrali moc a majetek. V jeho minulosti nebyl žádný zřetelný škraloup, a tak i závěr posudku vyzněl pozitivně: "Z dosavadní činnosti soudruha Urválka možno usuzovat, že bude skutečně prokurátorem, jakého si žádá zlidovělé soudnictví."

V roce 1950 toto soudnictví především žádalo, aby resort spravedlnosti, zděděný po předúnorovém "reakčním" ministrovi Prokopu Drtinovi, doznal převrácené podoby. Alexej Čepička, který Drtinu po převratu nahradil, zahájil bleskovou přestavbu podle sovětského vzoru. Nově se rozdělovaly role: až dosud byl hlavním orgánem spravedlnosti soud -nestranný, nezávislý. "Za Čepičky" převzal velkou část dřívějších soudních kompetencí prokurátor.

Přípis rozeslaný soudcům z ministerstva spravedlnosti v lednu 1950 vysvětloval: prokuratura poroučí, protože z přípravného řízení ví o obžalovaných mnohem více, než je ve spisech. Jinými slovy: spis (a v něm nashromážděné důkazy) se z hlavního pramene stal okolností. O výsledku měla napříště rozhodnout politická "pravda" utvářená v pozadí. Ta však neměla s hledáním viny nic společného, byla na něm nezávislá. Soudní jednání ztratilo původní charakter nalézání práva a stalo se jeho nápodobou, jakýmsi stínovým divadlem.

Ve chvíli, kdy se Urválek stal krajským prokurátorem, tento systém v zásadních rysech už fungoval, forma vnesená sovětskými poradci potřebovala pouze propagandisticky oživit. Urválek se toho úkolu ujal. Najednou ho bylo všude plno. Dával najevo, že si bere k srdci otázky, které daleko přesahují jeho kompetenci a týkají se všech prokurátorů v zemi nebo dokonce celého resortu spravedlnosti. Rád se účastnil právnických školení, kde vysvětloval, jak dosáhnout toho, aby prokurátor hrál první housle. Musí být vždycky vpředu, bolševicky rázný, útočný - a jakýmsi symbolem a vyvrcholením jeho umění je závěrečná řeč, pronášená těsně před vynesením rozsudku. Zatímco obžalované má zdrtit, přítomné publikum naladí a povznese. Je to do té míry důležitý nástroj, že je pouze na prokurátorově volbě, jaké herecké prostředky si k jejímu zdaru vybere.

Už na jaře 1950 Urválek tyto zásady jako prokurátor uplatnil během "pracovní brigády" při procesu se skupinou Milady Horákové. Někteří komunističtí prokurátoři se dokonce i tehdy, když už systém pracoval naplno, z projednávání věci omluvili. Urválek přijal a mezi pěti kolegy si brzy získal hlavní slovo. Úpěšně: za účast v akci, která skončila vynesením čtyř trestů smrti a devíti dlouholetých trestů odnětí svobody, si vysloužil odměnu osm tisíc korun.

Z dobových materiálů, které shromáždil historik Karel Kaplan, plyne, že mezi kolegy Urválkův drsný styl nevyvolával vždycky jen slova chvály. Kolega prokurátor Kepák označil Urválka na dodatečné schůzce za samolibého člověka, který soudní jednání chápe jenom jako způsob, jak se prosadit. Soudce z lidu Polanecký Urválkovi vytkl, že zejména při výsleších Milady Horákové se choval způsobem, který na veřejnost neudělal dojem (skákal jí do řeči, byl arogantní a podobně). Ani výslech Záviše Kalandry prý neproběhl důstojným způsobem; byl snad Urválek přepracován?

Ten v sebekritice přiznal, že na výrobu procesu opravdu nebylo mnoho času - jeden týden. Uznal také, že se občas nechá strhnout. "Počítám s tím, že proces musí poutat, a tak se mi někdy stane, že utne sekyra." Hodně neplechy však podle něho natropili i jiní, třeba filmaři: provinili se tím, že v soudní síni vůbec natáčeli, vždyť "fyziognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit". Co tedy dělat, aby se všechny tyto chyby neopakovaly? Urválek slíbil přispět k příštímu zdaru třeba tím, že závěrečnou řeč nebude improvizovat, ale napíše si ji předem. Bude ji mít hotovou už před začátkem přelíčení. Zavčas ji dá přečíst členům senátu, takže celý proces pak dospěje do finále bez jediného zaváhání.

V boji s chobotnicí

Když se v polovině roku 1952 vybírali experti pro blížící se proces se Slánským a spol., byla už Urválkova pozice taková, že ho sotva bylo možné přehlédnout. Jmenoval ho jeho příznivec Alexej Čepička - což bylo trochu zvláštní; v té době už byl dva roky ministrem národní obrany. Urválek byl podle něho nejlepší, protože při přebírání "techniky sovětských prokurátorů" došel nejdále; osvojil si ji bez výhrad.

V září 1952 se Urválek nastěhoval do ruzyňské věznice, kde byli obžalovaní soustředěni. Studoval materiály, mluvil s poradci. Zbylí, služebně nižší prokurátoři se přidali v průběhu října. Bydleli s Urválkem všichni pohromadě. Aby se rizika spojená s přípravou procesu snížila na minimum, byl do jejich pokojů zaveden odposlech. Když jednomu soudci, Trudákovi, na pokoji ujelo, že by mimo protokol rád položil pár doplňujících otázek, byl z případu odvolán. Samotný proces se Slánským a spol. proběhl v listopadu 1952 a byl od té doby mnohokrát popsán. Hlavní role v něm patřila Urválkovi. Tlumočil sice jenom vůli sovětských poradců, schválenou nejužším vedením KSČ, navenek však byl on tím mužem, kterému ve věci patří hlavní rozhodovací pravomoc. Kdo z diváků věřil, že i před tímto soudem stále ještě probíhá názorový zápas, musel dojít k závěru, že nejlepší zápasník je Urválek. Prokurátor plně využil třeba svůj slovník, plný zvláštních metafor; například obžalované přirovnal k chobotnicím, které na těle národa sají "krev a mízu".

Sedmý den procesu konečně nastala chvíle, na kterou se celou dobu těšil: přišel čas pro závěrečnou řeč, jejímž zlatým hřebem byla žádost o trest smrti pro všechny zúčastněné. Kdyby někdy někdo sestavoval knihu z nejvlivnějších textů české politické rétoriky minulého století, Urválkovu proslovu by v ní patřilo jedno z nejpodivuhodnějších míst. "Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem, volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu." Jeho slova prozrazovala umrtvené zbytky někdejší tvůrčí schopnosti. Možná kdysi napsal pár básní, než změnil robotu.

I toto prokurátorské angažmá se Urválkovi vyplatilo, za odměnu získal post předsedy Nejvyššího soudu. Když se v druhé polovině padesátých let začaly nezákonnosti procesů přezkoumávat, pořád v tomto křesle seděl. Paradoxně zůstal šéfem instituce, která měla k tématu dávat nestranná stanoviska. Ještě v roce 1968, kdy byl interpelován v tisku, používal obvyklou obhajobu svého typu lidí: o ničem jsem nevěděl, všechno mi předepsali a schválili druzí, hlavně Klement Gottwald. Jinými slovy, útočíte-li na mne, útočíte zároveň i na Gottwalda - takže si to dobře rozmyslete.

Meze aktivismu

Každý zločinný režim se opírá o několikerý typ lidí, několikerý typ myšlení. Obyčejně těží z naivních, kteří se nechali zmanipulovat, a ze ctižádostivých, co se dali koupit. Mimo obě tyto kategorie však každou špatnou vládu drží u moci i aktivisté: ti, kteří se hlásí do práce i tam, kde soudný člověk zaváhá nebo rovnou odmítne jakkoli se angažovat. Ti, kteří "už se na to nemohou dívat", takže napnou síly a dají se do díla. Jiní se potom zas nemohou dívat na výsledky jejich práce. Vývoj se dere vpřed v prudkých skocích.

(Týden)