Leden 2006

Evropské kolektivní nenávisti a EU

Emanuel Mandler

Právě si čtu jednu ze zpráv, jak to jde Americe od desíti k pěti. S těmito zprávami, které zřejmě souvisejí s růstem evropského antiamerikanismu, jako by se u nás i po celé Evropě roztrhl pytel. Avšak v době, kdy u nás konečně vznikají předpoklady diskuse o evropské ústavě, je zapotřebí snažit se pochopit další souvislosti. Jestliže totiž EU „není ničím jiným, než soustavou smluv mezi suverénními státy“ (Martin Komárek: Unie jaká je, MfD), pak záleží zejména na těchto státech samých. Nejen na jejich ústavách a zákonech; žádný stát Evropské unie nemá protiamerickou ústavu, a přece je v Evropě tolik antiamerikanismu.

Podobné je to s antisemitismem (odmítání holocaustu spolu s většinovou podporou nepřátel Izraele). Hromadné nenávisti mají staré kořeny a nelze je objasnit pouze rychlým vzrůstem muslimského obyvatelstva v Evropě, přestože nepochybně přispívá k politice appeasementu vůči teroru, který je v Evropě v oblibě a „funguje“.

Diskuse o Evropě, zatím bohužel u nás nepočetné, neberou dostatečně v úvahu Evropu minulosti. Dnešní evropské státy jsou pouhou zmenšeninou států, které svého času ovládaly až 80% světa. To se týká Anglie a Francie; ani Španělsko však nebylo na rozhraní středověku a novověku zanedbatelné svou mocí (ovládalo obrovská území ve střední a jižní Americe). A když se mluví o Portugalsku, málokdo si uvědomí, že jeho kolonií byla mimo jiné Brazílie. A ve Střední Evropě? Rakousko bylo středem velké říše, která zahrnovala i naše území. Německo je zvláštní, tragický případ, nicméně v současné době je o dost zmenšené ve srovnání před druhou světovou válkou.

Lze vysledovat, jak frustrace způsobená zmenšením rozlohy i moci evropských států působí na jejich dnešní politiku. Modelovým příkladem je Francie, která se chová, jako by byla světovou velmocí a snaží se zkazit Spojeným států, co jen pokazit lze. Antiamerikanismus ale není francouzskou výsadou, i další bývalé koloniální mocnosti závidí Spojeným státům postavení (a problémy) supervelmoci. Škoda. „Chráníme i vás“, říká právem Riceová.

Evropské státy byly ovšem odjakživa multikulturní. Ve všech žili zanedbávaní cikáni a hlavně utlačovaná, zneužívaná a pogromy sužovaná židovská menšina, kterou teprve epocha liberalismu osvobodila z ghett. Vklad Židů k rozvoji evropských států byl odměněn rostoucím antisemitismem, pak nacistickou genocidou a po válce jejich zbytek málo přátelskou politikou skoro celého starého kontinentu. Židům se podařilo vytvořit v Palestině samostatný stát, v Evropě zato zůstal a s podporou radikálního islamismu se dál rozvíjí antisemitismus.

Vzniká neodbytná otázka: nebylo by lepší, kdyby se jednotlivé evropské státy vyrovnávaly s těmito kolektivními nenávistmi samostatně, bez Evropské unie? Odpověď hledejme na vlastním území.

Československá republika, která vznikla roku 1918, byla totiž rovněž říší, i když nikoli koloniální. Skládala se z hlavního, vedoucího českého národa, k němuž byli připojeni Slováci, z třímilionového německého etnika, z Podkarpatské Rusi, z polské menšiny a z nezanedbatelné části židovského obyvatelstva. Okolnost, že pražská politika nebyla schopna poskytnout těmto etnikům kolektivní práva, úspěšná agrese nacistického Německa, po válce vyhnání Němců a posléze úspěch slovenského úsilí o samostatný stát, to vše vedlo k tomu, že nám zbylo malé Česko. Těžko by se mu žilo ve střední Evropě nebýt Evropské unie, která několikanásobně kompenzuje komplex malého státu.

A nejde jen o Českou republiku. Lze snad pochybovat, že evropský antiamerikanismus, antisemitismus a naopak appeasement vůči zlu lze ovládnout lépe spojenými silami uvnitř celého kontinentu než v rámci jednotlivých států? Což ovšem platí rovněž o vzájemných averzích evropských národů.