Únor 2006

Protivník, nikoli však nepřítel

Štěpán Filípek

Příběh novináře Karla Horkého nabízí jiný úhel pohledu na české dějiny první poloviny 20. století. Pomohl otevřít bránu do světa literatury Karlu Čapkovi, patřil mezi nejlepší české fejetonisty. Za první světové války se o něm radili T. G. Masaryk s Edvardem Benešem, Emil Hácha mu svěřil tajemství osudného 14. března 1939. Není to dost na jednoho člověka? A přece rejstříky knih jeho jméno přecházejí tichým mlčením.

O málokom vypoví to, jak se jmenuje, tolik jako o Karlu Horkém (narodil se 25. dubna 1879, zemřel 2. března 1965). Sám uznával, že se často ukázal „být hodným svého jména, jež má velmi daleko k chladu“, a že se dával unést nešetrností a „zapomínal na vkus a dav“. Temperament ho vrhal do četných polemik a přivedl k názorovým obratům, které mu vyčítali jeho odpůrci.

Už před první světovou válkou si získal renomé jako redaktor Národního obzoru a vydavatel vlastních časopisů Horkého týdeník a Stopa, kde začala publikovat nejedna pozdější osobnost české literatury v čele s bratry Čapkovými. „Nemýlím-li se, byl jsem prvním redaktorem, který je tiskl a viděl zárodek budoucí velikosti v těch svérázných causeriích a ironických črtách, na tehdejší dobu nezvyklých a zdánlivě divokých,“ vzpomínal Horký. Známý byl i coby vynikající fejetonista kráčející ve stopách Nerudy a Machara. Vystupoval jako vášnivý obhájce průměrného občana a kritizoval korupci, militarismus, klerikalismus či byrokracii. Díky tomu jej literární kritik F. X. Šalda nazval „rytířem ulice“. „Jest rytířským rysem jeho povahy, že se naráz vzepřel proti každé křivdě, jejímž jest svědkem, i když se ho osobně příliš nedotýká,“ přidal přesný postřeh kolega literární kritik Arne Novák.

Horkého politická publicistika nesmlouvavě komentovala veřejné dění v období monarchie i v éře následující. „Na našich schůzích se buď lže, nebo vášnivě křičí, anebo lenivě zívá,“ odtušil Horký. „Český žurnalista je na tom nejsmutněji, když má pravdu,“ uvědomil si. V roce 1912 i s rodinou přesídlil do Paříže. Po vypuknutí první světové války pobýval ve Španělsku a Portugalsku, kde se letáky Teď, anebo nikdy a Třetí armáda zapojil do protirakouského odboje. „Bylo by škoda, může a chce-li spolupracovat, nevyužít ho; není nás tolik,“ zmínil se Benešovi T. G. Masaryk. Toho Horký, jenž se hlásil k realistům, obdivoval jako morální autoritu.

Masaryk je mrtvá velryba a Beneš žralok!

K bližší spolupráci však nedošlo. Beneš se obával Horkého nediplomatické dikce, dobře si pamatoval některé jeho články, které ne zrovna lichotivě popisovaly poměry v Paříži. Horký se navíc začal zajímat o osud sbírek krajanů ze Spojených států, jejichž část měl obdržet i jeho tchán Josef Dürich. Horký s nelibostí sledoval, jak byl tento agrární předák pragmaticky odstaven z odboje, což přičítal na vrub Benešovi. Horký si na něj stěžoval Masarykovi, že se nechal „zachvátit slavomamem“ a že „v každém energickém pracovníkovi vidí konkurenta“. Masaryk ho však oslyšel. „Nezvete ho k práci: Je to člověk rozčilený, potřebujeme však klidně myslící lidi. Myslící. Nepomohl by nám,“ instruoval Beneše.

Spory se vyhrotily v USA, kam Horký odjel v roce 1916. V New Yorku publikoval stať Dürichův národ a Benešovo obecenstvo, v níž vyhlásil Masarykovu nejbližšímu spojenci otevřenou válku. Beneše obvinil z intrik a nazval jej „pařížským diktátorem, který nikdy nejde rovně a miluje stíny“. Pramenem všeho špatného měla být Benešova chorobná ctižádostivost a bezohlednost spojená s manipulováním důvěřivým Masarykem. „Jméno Masaryk se stávalo nehybnou horou, za kterou vycházelo Benešovo slunce,“ tvrdil Horký a Masaryka přirovnal k „mrtvé velrybě, okolo níž krouží žraloci“.

Pamflet zapůsobil v české Americe výbuch. Horký byl vyloučen z tamějšího Českého národního sdružení a aféru přijel na Benešovo přání urovnat Milan Rastislav Štefánik. „Horký je hotov,“ hlásil z New Yorku. Horký se ocitl na indexu, zbylo mu jen pár věrných. Když ho pak v Chicagu na jaře 1918 přijal Masaryk, smetl jeho námitky se stolu. Horký ho krátce nato ve stati Z vašich rukou obvinil z geniálně maskované „naprosté státnické bezradnosti a absolutní politické neschopnosti“. Pustil se tak do boje s oficiálním výkladem odboje neboli „osvobozeneckou legendou“, která podle něj zásluhy za vznik československého státu připisuje vedení zahraničního odboje na úkor legionářů.

„Místo Masaryka, kterého jsme měli před válkou, máme nyní jakéhosi cizího muže v paruce Ludvíka XV.,“ rýpl si Horký po návratu domů v roce 1921 a připisoval Masarykovi a jeho stoupencům monarchistické způsoby: důraz na ceremoniály, dvorní kamarilu, kult osobnosti, nehospodárnost či imitaci královského přepychu.

Kvůli svým postojům byl Horký společensky ostrakizován. Odvrátili se od něj i jeho bývalí přátelé a spolupracovníci či vydavatelé. „Zapadl docela (...) provázen pověstí tak temnou, že se některým dokonce zdálo, že by se měla rozevříti česká půda, aby pohltila zrádce vlasti,“ popsal Horkého situaci jeho dlouholetý odpůrce Ferdinand Peroutka. Až když se Horký po nové, nečekané schůzce s Masarykem vystříhal dalších politických polemik, napětí sláblo. Horký se ujal redakce humoristického časopisu Švanda dudák a pozvolna začal opět publikovat fejetony. Byl to však jen klid před novou bouří.

Na frontě

V roce 1926 Horký zveřejnil brožuru Masaryk redivivus? Polemizoval v ní se statí Karla Čapka nazvanou Žurnalistům, v níž spisovatel podpořil Masaryka v prezidentských volbách. Premisu, že o jeho kandidatuře není namístě diskutovat, si Horký vyložil jako snahu omezovat svobodu projevu, už tak svázanou tiskovými zákony či cenzurními opatřeními. Kromě toho ironicky komentoval skutečnost, že Benešova kandidatura byla zatím neprůchodná, a tak jí „oživený“ Masaryk musel dál trpělivě připravovat půdu.

V květnu 1927 vyšlo první číslo týdeníku Fronta; Horký byl jeho odpovědným redaktorem. Časopis, na jehož vzniku se zřejmě podílel agrární politik Milan Hodža, byl významným fórem meziválečné pravice, kam přispívali kupříkladu spisovatel a národní demokrat Viktor Dyk či diplomat a novinář Lev Borský. Cílem byl boj proti Hradu. Zatímco Masaryk byl představován jako muž, který kryje systém svou filozofií, praktické kroky byly přičítány ministrovi zahraničí. „Zakladatelem Fronty je dr. Beneš,“ provokoval Horký. Fronta odmítala skeptické rozumářství a humanitní ideály oslabující národní cit a akceschopnost. Vyzdvihovala význam branné moci, jen silný národní stát mohl podle ní vzbuzovat respekt. Stmelujícím prvkem měly být ideje činorodého nacionalismu překonávajícího stranickou roztříštěnost a sobeckost.

Horký mohl naplno uplatnit svůj organizační talent. Na druhé straně se nejvíce vzdálil nezávislosti, na níž si dříve jako vydavatel vlastních časopisů zakládal. Časopis Fronta se na konci 20. a v průběhu 30. let dostal do blízkosti agrární strany i politických uskupení, v nichž se angažoval Jiří Stříbrný - Ligy proti vázaným kandidátním listinám, Národní ligy a Národního sjednocení. Horký na stránkách Fronty brojil nejen proti Benešovi, nýbrž i proti postavám ze širšího okruhu Hradu, zejména proti vydavateli Lidových novin Jaroslavu Stránskému, jehož nazýval „dvorním dodavatelem afér“ či „politickým detektivem“. Stránský podle něho deník zneužíval pro politické účely a k odstranění protivníků. Stejně jako Peroutka pro něj byl symbolem důvěrného propojení politiky s mediální scénou. Její celkové hodnocení bylo vůbec zdrcující. Horký se domníval, že novináři pouze obsluhují politiky, a nabídl odlišnou verzi formulace o hlídacích psech demokracie. „Jsme jen psími Caesary, kteří musí vrtěti ocasy,“ odtušil. Kromě toho se opřel i do levicového umění. Rozhořčoval se, že umělci byli kastováni podle politického klíče a ti z levého břehu vyzdvihováni. Čapka při tom nazval „nejoddanějším autorem Hradu“, jehož díla jsou protežována. Politika dva bývalé spolupracovníky oddělila hlubokou propastí.

Klobouk dolů

Zhoršující se mezinárodní situace a sílící ohrožení ze strany Německa však otupovaly břitké názory a názorové spory. „Byli jsme před Henleinem a budeme i po něm!“ vyhlásil Horký. Kvitoval kroky směřující k posílení obranyschopnosti státu, a dokonce uznal zásluhy nového prezidenta - Beneše. Etapa politického smiřování se odrazila i v tom, že od roku 1938 publikoval fejetony v týdeníku Pražský ilustrovaný zpravodaj, který vydával národně socialistický Melantrich. Kromě toho působil jako redaktor Národních listů.

V těžkých dějinných chvílích Horký apeloval na národní jednotu a nelibě nesl rozpory mezi představiteli kulturní levice a pravice i zásahy cenzury. To se už blížil Mnichov. Jen co Horký přivítal všeobecnou mobilizaci jako největší okamžik českých dějin, přišlo neblahé září 1938 a nástup antidemokratického režimu druhé republiky. Horký mohl využít ofenzivy pravicových sil. Místo toho protestoval proti úsilí kontrolovat a sjednotit kulturní tvorbu a podřídit ji ideologické a výchovné funkci. Postavil se proti zuřivému potírání kulturní levice a pokusům o čistky, pro něž razil výstižné termíny „žízeň po revanši“ a „věčná lidská potřeba skalpů“. „Jsou věci, do kterých nepůjdeme ani jako bývalá krajní pravice,“ upozornil. Rázně odmítl jako surové a kruté výpady vůči Karlu Čapkovi, obviňovanému z propagace měkké nenárodní filozofie a podrývání nacionálního citu, či antisemitské pozadí útoků na herce Huga Haase. „Kdybyste věděl, jak jste mne potěšil v depresi, kterou prožívám,“ reagoval Haas. „Jste jediný, jenž jste se mě zastal, a na to nikdy nezapomenu.“

Karel Horký si vysloužil uznání od svých odpůrců. Peroutka si vážil toho, že nezneužil možností, které se mu jako pravicovému novináři otvíraly, a chránil bývalé nepřátele. „Jestliže je u nás muž, o němž by bylo možno říci, že pro něho pádem starého režimu nastala konjunktura, je to Karel Horký,“ uvedl Peroutka. „Byl by se mohl prostě nachýlit k jejímu prsu a dlouze sát. Místo toho zacházel s touto svou příležitostí způsobem, který nelze jinak nazvat než ušlechtilým a odříkavým,“ pokračoval a chystal se vyslovit mu uznání osobně: „Dlouhá léta jsme s Karlem Horkým dělali, jako bychom se neviděli. Až se příště potkáme, myslím, že před ním smeknu klobouk.“ Nejvýstižněji pak vyzvedl Horkého jednání básník Jaroslav Seifert. „Byl to protivník, nebyl to nepřítel.“

České gestapo

Ruce podané ke smíru však roztrhla okupace. Horký v ní viděl důsledek vnitřního znesváření, nicméně vyslovil víru v budoucnost a nový, zocelený národ. Ve fejetonu Nesměli klesnout se pak s pochopením zamyslel nad těžkou úlohou politiků v čele s prezidentem Emilem Háchou. Článek měl zajímavou dohru. Hácha Horkého při příležitosti jeho šedesátin pozval na Hrad a svěřil se mu s dramatickými zážitky 14. března, jež absolvoval na jednání v Berlíně.

Řev Adolfa Hitlera jím prý neotřásl. Zlomil ho až vemlouvavý hlas říšského maršála Hermanna Göringa. „Měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutné, aby celá ta krásná Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí... Alles in die Luft, Herr Staatspräsident... On se usmíval, on to ,in die Luft‘ říkal jakoby mazlivě a díval se mi při tom do očí jako nějaká ženská,“ vyprávěl Hácha Horkému. „Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá!“ otřásl se prezident. Pod tímto dojmem pak prý svolil k souhlasu s německými požadavky a obětoval svou čest.

Ještě před rozmluvou s Háchou se Horký rozloučil s vydáváním Fronty. Působil nadále jako redaktor Nedělního Českého slova. Pomocí jinotajů se snažil obejít cenzuru a odmítal výzvy k napsání aktuálních politických příspěvků, a to i navzdory slibu dvojnásobných honorářů. V září roku 1942 mu Melantrich rozvázal pracovní poměr, ale ještě o dva roky později se Horkého vyptával Emanuel Vajtauer, šéfredaktor zglajchšaltované Přítomnosti, zda by nechtěl „vzpomenout svého dlouholetého boje proti bolševictví a proti Hradu“. Horký ho odkázal na deset ročníků Fronty: „Tehdy to byl opravdu zápas, dnes by to byla ode mne ubohost.“

Karel Horký s hořkostí pozoroval, odkud přicházelo největší ohrožení. „Všecek ten tlak (...) nepocházel od Němců, nýbrž od Čechů, od našich lidí,“ vzpomínal. „Je pravda, že jsem v bytě také měl návštěvu gestapa a prohlídky, ale to vše se odbylo docela slušně, kdežto byli to Češi, čeští šéfredaktoři, kteří na mně vynucovali zradu. Nikoli Němci, ale Češi to byli, kterých jsem se bál nejvíc a kteří by bývali byli schopni přivést mne třeba na šibenici.“

Paměti k zapomnění

Konec války znamenal úlevu a vysvobození - i deziluzi. Horkého znechutily události v pohraničí a chování těch Čechů, kteří využili situace k obohacování. „Je to přímo strašné, jak si naši lidé představovali svobodu. Jejich první myšlenkou nebyla radostná práce ve znovuvzkříšeném státě, nýbrž pomýšleli jen na to, jak nic nedělat, krást a loupit,“ viděl.

Horký očekával, že místo „rozumně uvážených a poctivě prováděných sociálních reforem“ nabývá na síle „duch hnilobné lenosti, korupce, veřejného zlodějstva a národní bezecti“ a „velestavba politických lží a podvodů“. „Žijeme tu nyní uprostřed nejhorších lží, jsme očitými svědky toho, jak obraz historie přímo před našima očima se nejpustěji falšuje - a musíme se na to bezmocně dívat,“ posteskl si. Ještě na konci roku 1945 usiloval o vycestování do Spojených států. Marně. Smutně přijímal snahy omezit svobodu slova a kultury, únor 1948 ostatně poslal do stoupy i první díl jeho pamětí Zápisky věčného žáka. Od konce 50. let alespoň mohl publikovat fejetony v Lidové demokracii.

„Já byl po celý svůj život v nemilosti u všech režimů, co jich kdy u nás bylo, za Franze Josefa, za první republiky a právě tak nyní,“ ohlédl se rok před svou smrtí. „A nemyslím, že mi ta nemilost je k necti.“

(MFDNES)