Únor 2006

Pro případné zájemce o studium v Americe

Ota Ulč

Kromě zájmu, předpokládané schopnosti, jakéhosi finančního zabezpečení, aby se dalo přežít, nutná je ovšem jazyková zdatnost. Ta se prokazuje zkouškou s písmeny TOEFL (Test of English as a Foreign Language).Vloni ji podstoupilo 750.000 zájemců. Zkouška je písemná, převážně ve formátu multiple choice.

Mám tu po ruce instrukce poněkud obstarožního data: u každé otázky jsou čtyři možné alternativní odpovědi a od kandidáta se požaduje, aby tužkou č.2 začernil příslušné okénko. Kompjútr pak výsledek naprosto objektivně vyhodnotí. Zkouška má tři části: 1.schopnost pochopit řeč mluvenou; 2.schopnost písemného vyjádření; 3.čtení a slovní zásoba. Termín zkoušky je několikrát do roka, lze se jí účastnit ve většině zemí světa (na konzulátech, univerzitách, kulturních střediscích). Prošel jsem adresářem a našel dvě adresy v Jemenu a jednu v pacifickém království Tonga.

O některých změnách zkouškového formátu nedávno (25. září 2005) informovaly The New York Times. Napříště už nepostačí pouhá „textbook English“ - znalosti učebnice, ale posun ke zjištění schopnosti kandidátů nejen text přečíst, rozumět mu, umět ho napsat a též jazykem srozumitelně komunikovat. Kandidát po přečtení předloženého textu nebo po vyslechnutí zvukového záznamu se k obsahu slovně vyjádří a jeho výkon bude digitálně zaznamenán a vyhodnocen. Ke kompletnímu zavedení této novinky dojde během jednoho roku.

V praxi jsem se potkal s těmi, kteří TOEFL sice zvládli, ale posléze se cítili ztraceni, na přednáškách se vůbec nemohli orientovat. Největší potíže nemívají Evropané včetně našeho slovanského živlu, ani Afričané, ale příchozí z východní Asie – Japonci, Číňané, Korejci, handicapovaní hodně odlišnou strukturou vlastního jazyka a tamějšího pedagogického počínání. Důraz je na gramatice a nikoliv na mluveném slově. Tradice v tamějších školách je poslouchat, vyslechnout přednášku, dělat si plno poznámek, memorovat fakta, ale hlasitě se příliš neozývat a zejména učiteli neoponovat.

Bývají to ale studenti ti nejpilnější, nejdisciplinovanější, často profesory pověřovaní rolí T.A . - tzv. teaching assistants. Vypomáhají v učebně, nezřídka se jim svěřují přednášky v nižších ročnících (undergraduates) a posluchači si pak právem stěžují, že ústnímu projevu asistenta jakkoliv pilného a znalého, nebylo rozumět. Proto tato TOEFL změna.

V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému jako s dítětem, že ano. Stát si počíná jako přísný rodič, přikazující, zakazující – ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na to které rozhodnutí nadávají, aniž jim zcela dochází, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena. To vše si člověk značně uvědomí teprve tehdy, když totalitě unikne. Po připutování do Ameriky, můj sponzor (hraběnka Tolstá z rodiny Lva Nikolajeviče) mě přivítala slovy „Chau ár jů“ a otázkou, co že mám v úmyslu se sebou započít. Zareagoval jsem protiotázkou, na kterou školu mě míní poslat, a dozvěděl jsem se, že na žádnou. Dala mi tlustou knihu s podrobnými informacemi o tisíci institucích vysokého učení, ať že si vyberu. Málem jsem se rozbrečel.

Tvrzení, že každý strůjcem svého štěstí, lze v Americe doplnit slovy, že každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kursů je nepovinná, žák konzument si vybírá s ohledem na několik kriterií. Například nutnost synchronizace: nelze si přece vybrat čtyři přednášky, probíhající v týž den a hodinu. Do některých kurzů se nelze dostat, poněvadž už jsou přeplněné. Při volbě se řídit nejen předmětem, ale i reputací přednášejícího.

Nemáme tu reparáty. Když někdo dostane „F“ (failure – nedostatečnou za bídný výkon), nezíská žádný kredit. Zhoršuje se mu ale známkový průměr, na němž hodně záleží s ohledem na budoucí kariéru. Na memorování američtí studenti zvyklí nejsou. O faktech se zpravidla vyjadřují, že jsou to trivia. Namítám jim, že nemohou stavět dům, aniž mají k dispozici cihly. Z Evropy se dostavivší studenti, s nimiž jsem se setkal, měli zpravidla hlubší všeobecné znalosti. Ty ale neméně zpravidla nedovedli při písemných zkouškách uplatňovat.

Ústní zkoušky jsou výjimkou, musel jsem se jim podrobit jen při zdolávání té nejvyšší, doktorské mety. Jaký to ale byl rozdíl od zkušenosti kdysi na Karlově univerzitě! Tam když kandidát nevěděl, examinátor se na něm pásl, topil, ba i zesměšňoval. Když jsem ale na Kolumbijské univerzitě nedovedl zvládnout otázku, profesor přispěchal s ujištěním, že i ten nejmoudřejší neví všechno a přesedlal na jiné téma. Hanebně se tehdy z oněch pěti zkoušejících zachoval pouze jeden, totiž Zbigniew Brzezinski. Nebylo se co divit, však to je původem Evropan.

Příchozího ze zámoří, zejména toho, který prošel budováním vědeckého socialismu, ledacos překvapí - například ochota a trpělivost americké mládeže disciplinovaně stát ve frontě a nepředbíhat. Bude tomu asi proto, že oni takto stát zas moc často nemusí. Čech se najednou ocitne v prostředí s klientelou, která se dostavila třeba ze stovky různých zemí. Značná pak příležitost vybrat si správného kamaráda či kamarádku. Nepřekvapí, že zejména na začátku se spíš tíhne k protějškům stejného nebo podobného původu a řeči. Čech tedy aspoň tíhne k Polákům či dokonce i k Rusům, jichž tu přibývá požehnaně. Hodně spolu drží studenti z Asie, u nichž těžko lze někdy rozpoznat, zda pocházejí z Číny, údajně stále komunistické, z Hongkongu či Tchaj-wanu. Liší se ale od tzv. bananas - banánů sice se žlutou šlupkou, ale bílým obsahem. Asiaté v Americe již narození jsou rozpoznatelní svou jak řečí, tak manýry. Ale i oni jsou vesměs ti nejznamenitější pilňáčkové, zaboření do učebnic, nejvíc času trávící v knihovnách.

Což se zdaleka nedá říci zejména o černoších, menšině té politicky a ideologicky nejpreferovanější. Tito tzv.Afro-Američané, kteří vesměs nemají o Africe ponětí, si nepadají do náruče s autentickými Afričany, jichž máme na univerzitách značné množství, a jsou stoprocentně rozpoznatelní, aniž musí otevřít ústa. Nikdy jsem tyhle údajné rasové bratry a sestry pohromadě neviděl. Záhada mě zajímala a odpovědi jsem dostal od Afričanů, kteří přicházeli do mé kanceláře k popovídání. Poněvadž černý kontinent trochu znám a když třeba při setkání s Namibijcem se ho zeptám, zda v hlavním městě Windhoeku je blízko hlavní pošty stále ta Kaiser Strasse a Goering Strasse, dotyčný pookřeje s dojmem, že narazil téměř na krajana. A mnozí se mi svěřovali s nelichotivými názory o amerických černoších, potomcích afrických otroků z desátého kolena: že to jsou vesměs arogantní, pohodlím zkažení lajdáci, kteří raději tancují než studují, stále si stěžují a přesadit je zpátky do Afriky, dlouho by tam nepřežili.

Neodolal jsem se také zeptat na jejich názor na americké černošky a případné milostné zálusky takovým směrem. Jednoznačné odpovědi: jsou panovačné k nesnesení, takovou si přivézt domů, musel bych ji zabít.

Podívejme se na stav americké černošské rodiny. Osmdesát procent dětí se rodí mimo manželství, vyrůstají v prostředí bez otcovské autority. Otec přespříliš často je neznám nebo v kriminále nebo na hřbitově. „Každý rok černoši zabijí víc černochů, než byl celkový počet lynčování v celé historii této země,“ připustil předák kazatel Jesse Jackson (NYT, 20. 10. 1993: A23). Břemeno se starostí o potomstvo je pak na matkách, tetičkách, babičkách.

Ženy si mnohem lépe počínají v zaměstnáních a ve školách. Zvětšuje se vzdálenost mezi jejich dosaženým akademickým výkonem. Vzdělané černošky mají potíže najít adekvátní partnery ve svých řadách.

O další komplikaci se postará odstín pokožky. Jako příklad uvedu zprávu z naší Binghamton University, otištěnou ve studentských novinách Pipe Dream (23. září 2005) pod názvem „Forum asks: Are black women obsolete?“ - čili jsou černošsky zastaralé? Autorka Polina Aksamentova, jméno spíš ruské než africké, informovala o průběhu každotýdenní schůze organizace BAMS (Binghamton Association for Mixed Students – oním „míšením“ se spíš než rasová identita myslí zájem o družnost mezi osobami rozličného původu, v čehož by případně autentičtí míšenci teprve mohli vzniknout). Přítomní vyjmenovali stereotypy na adresu černošek: že jsou příliš hlasité, agresivní, materialistické. Černoši se jim vyhýbají. Přítomná studentka s jménem Esi Nunoo-Brown prohlásila, že černoši dávají přednost světlejším ženám a není nic světlejšího než bělošky. Někteří přítomní se zmínili o důležitosti odstínu pokožky ve vlastních rodinách, že třeba slyší pokárání od méně tmavého příbuzenstva se slovy „Ty mlč, ty nejsi na mé úrovni.“ A že tyto potupné stereotypy pocházejí z vlastních řad.

Český student aby si dal sakramentský pozor při případném vstupu na minové pole politické korektnosti, vychutnat si její dopad v praxi. Na takovém poli se ovšem neměří stejným metrem, jak ilustruje třeba tento příklad. Každý ví a nikdo nemůže popřít, že nejlepší akademické výsledky vykazují Asiaté a běloši, a nejhůř na tom jsou Hispánci a černoši. Když tuto samozřejmost si troufl vyslovit profesor Lino Graglia z texaské university, tamější funkcionáři jakož i fakultní kolegové vydali prohlášení, zatracující ho pro tak abhorent („hnusná, ohavná, odpudivá“) slova. Zde již zmíněný Jesse Jackson provinilce obvinil ze šíření fašistické ideologie. Když ale Ward Churchill, plagiátor na univerzitě v Coloradu, vydávající se za amerického Indiána, se opakovaně vyjádřil o obětech v New Yorku 11. září 2001 jako o Hitlerových potomcích, kteří si svůj osud plně zasloužili, a leckdo se nad takovou nehorázností zděsil, rektorát vystoupil na obranu šarlatána Churchilla, s odvoláním na svatosvaté principy svobody slova.

Posbíral jsem některé čerstvé informace. Je předčasné posoudit dopad nastávajících změn v písemné zkoušce TOEFL. Roste počet a váha hlasů, zejména z řad pedagogů, vedoucích funkcionářů na vysokých školách, a také kapitánů průmyslu, naléhajících na snížení byrokratických překážek pro vstup do země. Zpřísnění, bezpečnostní ohledy, k nimž došlo po 11. září 2001, způsobily pokles přílivu zájemců – poprvé od začátku sedmdesátých let minulého století. Univerzity teď posílají do zámoří propagátory navnadit zájemce.

Dokonce i State Department začne vycházet vstříc s různými úlevami. Z nich nejzávažnější je automatické prodloužení víza k pobytu po promoci o jeden rok. Za dosavadních podmínek, graduant, jakkoliv dychtící setrvat v USA či jakkoliv geniální, o jehož využití mozku se perou konkurenti se štědrou nabídkou peněz, musel ze země odjet - takový byl zákon, různě pak obcházený. Nejnovější úlevy ale nebudou platit pro každého nového bakaláře, magistra či majitele doktorského kloboučku. Vztahují se pouze na absolventy solidních vědeckých oborů (advanced scientific technology or engineering degrees), a ne ony „soft sciences“, jak humanitní, tak společenské či sociální vědy/pavědy.

Jiná věc: když občas prostořeký Larry Summers, rektor slovutné Harvardovy univerzity, utrousil poznámku, že dívky příliš nevynikají v matematice v porovnání k jejich jiným talentům, velký požár vzplál na mnohých pokrokových střechách. Zejména se ovšem rozvřeštěly feministky, domáhajíce se odstranění takového provokatéra, že si troufl zmínit se o každému známé samozřejmosti.

Žijeme teď v „informačním věku,“ vzdělání je bránou k životnímu úspěchu a děvčata nad hochy vítězí nad hochy v píli, důkladnosti, schopnosti soustředění už i v mateřské školce. Na školách středního stupně (high school) mají lepší výsledky ve všech oborech s výjimkou matematiky a fyziky, ale i tam se rozdíl zmenšuje a případně již uzavírá. Děvčata projevují větší zájem podílet se na tvorbě školních novin a o různé mimoakademické aktivity. Tento trend potvrzují data publikovaná příslušným federálním ministerstvem (Deparment of Education).

Rozdíl nadále roste ve školách vyššího vzdělání. Stovky z nich už zaznamenávají nepoměr 60 : 40 studentského složení ve prospěch děvčat. V oborech jako veřejná správa, psychologie a pedagogika, nepoměr již dosáhl 80 : 20. Až do poloviny osmdesátých let muži převažovali mezi graduanty, pak došlo k vyrovnání. V současné době situace se zřetelně změnila. V roce 2005, vyššího vzdělání s diplomem víc docílily ženy než muži, v poměru 133 : 100. Ministerstvo předvídá rostoucí pokračování této tendence, která koncem nynější dekády by dosáhla 142 : 100. Ještě větší rozdíl je mezi černochy – již teď už to je 200 : 100, s předpokládaným neblahým dopadem v jejich řadách.

Mudrcové dumají, proč tomu tak. Mezi důvody se též slyší tzv. „anti-intellectual machismo“. S něčím podobným jsem se setkal v Mikronésii, ve Východních Karolinách na ostrově Truk, kde si mi učitelky stěžovaly, jak se místní hoši, v okamžiku, kdy je holky pilňáčkové přetroufly - a tím urazily jejich mužskou důstojnost, uražení vesměs vzdali dalšího úsilí, na školu se vykašlali a podle toho výsledky vypadaly. Mezi americkými černochy se též vyskytuje destruktivní sklon, ostře kritizovaný moudrými hlavami v jejich vlastních řadách, že totiž píle a vzdělání je “počínání bělošské“, něco jako kolaborace, výprodej, zrada principů.

Ambicí nepříliš gramotných mládenců je snaha vyniknout ve sportu – nejspíš basketbal a americký football. A školy s velkým zájmem ohýbají pravidla až nehorázným způsobem. Občas dojde ke zveřejnění nějakého skandálu, aniž dojde ke zřetelné nápravě. The New York Times v prvním sloupku na první straně svého vydání (27. 11. 2005) podrobně informuje o praxi na Floridě, časté líhně obrovských těch fotbalistů. Existují směrnice organizace s písmeny N.C.A.A.(National Collegiate Athletic Association), vyžadující, aby absolvent střední školy (té high school) končil se známkovým průměrem 2,75 (z maximálně možných 4,00) a tak kvalifikoval na přijetí na univerzitu a na získání stipendia. Uveden je případ z Miami Killiam High School, kde talentovaný atlet Demetrice Morley propadl v několika předmětech, končil hluboce pod onou 2,75 normou. Jenže problém se snadno vyřešil zapsáním na podvodnou, neakreditovanou tzv. University High School, založenou bývalým kriminálníkem a poskytující „vzdělání“ cestou korespondenční. Známkování ovšem štědré, velkorysé. Tenhle chaboučký student byl náhle okrášlen samými jedničkami, akademická kvalifikační meta tak splněna, byl přijat a stipendiem vybaven na univerzitě v Tennessee. Jeden příklad z přemnohých.

Joyce Mitchellová, autorka knihy Winninng the Heart of the College Admission Dean čili jak oblomit srdce děkana, který rozhoduje o přijetí, dává tyto rady. Napřed pečlivě bádat a porovnávat, až si pak vybrat kolem osmi škol, které by nejspíš vyhovovaly. Neklást příliš velkou váhu na dosažený výsledek zkoušky SAT (Scholastic Aptitude Test), na něž adresáti rovněž tak úplně nespoléhají a též se zajímají o mimoakademickou činnost a záliby. Přitom kritéria se mohou lišit od instituce k instituci. Žadatel(ka) nechť značně zdůrazňuje tyto své extra výkony a zásluhy. Otázka peněz je důležitá, ale není ta nejdůležitější. Mnohé z nejdražších škol též mohou poskytnout i značnou finanční podporu. Hodně záleží na prostředí campusu. Proto je záhodno se tam vypravit, místo si odhlédnout, s tamějšími studenty si promluvit. Přijet tam tedy nikoliv o prázdninách, ale v době, kdy škola je v plném proudu. Nepodceňovat rozsah, velikost instituce. Malý campus sice poskytuje pocit intimity, kde se nový příchozí necítí ztracen, ale má to své nevýhody, například v omezeném vybavení knihoven, učeben, laboratoří.

Někdo dá přednost campusu – nerušené oáze někde v lahodné přírodě, kdežto jiný zájemce by se z takové lahody zbláznil, být bez možnosti okamžitého dotyku s pulsem a třeba i vřavou velkoměsta. Rovněž nelze podcenit vzdálenost od domova. Jiná je situace v případě stomílové či tisícimílové dálky.

Ještě bych dodal, že k mání jsou svazky se seznamy tisíce škol a jejich bedlivým hodnocením podle všemožných ukazatelů – včetně veledůležitého kritéria, totiž procenta úspěšných žadatelů. U těch nejprestižnějších škol je procento minimální, uspěje jen jeden z deseti či dvaceti, takže příliš průměrný student ať se nepokouší. Kromě instruktážních fasciklů, prospěšné je vyzpovídat bývalé absolventy, od nich se dozvědět případné plusy a minusy.

V českých hlavách téměř dominuje přesvědčení, že kvalitní vzdělání je jen pro bohaté. Věru, není tomu tak. Jak už jsem tvrdil v předchozím článku, za víc než třicet let pedagogické činnosti na americké univerzitě jsem se nesetkal s případem, že by student musel studií zanechat z převážně či dokonce výlučně finančních důvodů. Jestliže se nesežene stipendium nebo aspoň finanční úleva, vždy je příležitost k získání půjčky, která se po studiích splatí. Největší prestiži se v Americe těší tzv. Ivy League Schools – „břečťanová liga,“ předpokládám, aniž na to ale vsadím krk, že takto je pojmenovaná podle zeleně, plazící se po zdích, na Ameriku starobylých. Těch škol je sedm: Harvard, Yale, Princeton, Columbia, Cornell, Brown a University of Pennsylvania.

Mám to z domova nedaleko na Cornell, učiliště zdobené několika významnými laureáty Nobelovy ceny (a také českým hudebním skladatelem Karlem Husou), na březích jezera Cayuga, s vinicemi. (Po Kalifornii, stát New York je největším producentem vína v zemi – dost k neuvěření, že ano.) Školní poplatky na Cornellu dosahují nehorázné výše. Jenže v praxi to vypadá tak, že jsou odstupňovány podle finanční situace té které rodiny. Bohatí platí plnou dávku, studenti ze středních tříd mají slevu a ti z chudých rodin zcela zadarmo.

Některý Čech by třeba projevil zájem nikoliv o vzdělání s povinností platit, ale o roli vzdělávatele, pobírajícího plat. Na školách nižšího stupně je místních kádrů nedostatek a proto nezbývá, než se rozhlížet po asistenci v zahraniční. Státy jako Florida, Kalifornie a New York tak činí, New York City už řadu let si přiváží učitele z Rakouska, Kanady, Španělska. Týdeník Time uveřejnil (28. 11. 2005) reportáž o iniciativě ve státu Maryland sehnat 800 učitelů. Roční kvótu 6.000 lze z domácích zdrojů uspokojit pouhými 2.500 zájemci. Proto došlo k rozhodnutí získat pedagogickou výpomoc až z hodně vzdálených Filipín. Dotyčným se tak jejich domácí plat zmnohonásobil na 45.000 USD ročně, začali působit v metropoli Baltimore, v inner city, centru, kde menšinové nebělošské obyvatelstvo je většinou. Filipínce okamžitě postihl onen culture shock - šok způsobený nekulturním chování svěřenců, nezvyklých na disciplinu, na respekt vůči učitelům, komukoliv staršímu. „Jsou příliš hlasití, zastrašují, ačkoliv dostávají obědy zdarma, stěžují si, že jim vláda nic nedává. To v naší zemi chudoba znamená nemít nic - žádné jídlo, nic,“ reagují tito na filipínské poměry luxusně honorovaní a nyní trápení učitelé.

Méně než chvalitebné počínání amerických ratolestí není omezeno jen na jednu rasu. Průzkumem mínění v roce 2002 se zjistilo, že jen 9 procent dospělých pokládá chování dětí vůči starším jako ohleduplné (respectful). V roce 2004, v jiném průzkumu, jeden ze tří učitelů tvrdil, že vážně uvažuje se svým povoláním skoncovat. Takže dost příležitostí by tak vzešlo pro materiálně motivované Čechy s dostatečnou jazykovou znalostí a železným nervy.

Ještě abych dodal: na rozdíl od zvyklostí v našem rodném kraji, například na právnické fakultě Karlovy univerzity, neslýchávám tu o korupci, zaplatit si přijetí na kýženou školu. Víc než jednou jsem dostal telefonát od mně neznámého našince, s požadavkem, abych zařídil kladné vyřízení žádosti jeho syna, dřív již odmítnutého. Na mou námitku, že něco takového tu není zvykem, že třeba neuspěl syn mého fakultního kolegy, zklamaný rodič zareagoval slovy „Jsme přece Češi!“ Odpověděl jsem, že Čechem je také Milouš Jakeš a býval i Josef Urválek.