Březen 2006

Anděl apokalypsy

Zuzana Janečková

Jeho výroky šokují. Například: Vyvražďování Židů za druhé světové války je mýtus. Nebo: Izrael by se měl přestěhovat do Evropy, Kanady či na Aljašku. Ve státní televizi a rádiích zakázal vysílat západní hudbu. Je přesvědčen o brzkém konci světa. Nepodceňujte Ahmadínežáda, varují Íránci, je to Stalin islámu.

Prezident Ahmadínežád a jeden z íránských duchovních vůdců sedí na koberci ponoření do tichého hovoru. Tenhle videozáznam pořídil prezidentův štáb loni v září, krátce potom, co se Ahmadínežád vrátil ze zasedání OSN. Unikl do internetu a vyvolal posměch i zděšení. „Jeden člověk od nás mi řekl,“ je slyšet prezidentův dutý hlas, „že když jsem mluvil ke shromáždění, ocitl jsem se v auře zeleného světla.“ I on to prý cítil. „Úplně se změnil vzduch kolem mne. Trvalo to skoro půl hodiny a vůdcové celého světa za celou dobu ani jednou nemrkli. Jako by byli očarovaní nadpřirozenou silou.“ Racionálně smýšlející íránská elita má potvrzeno, co si myslí už pár měsíců: že se jejich země ocitla v rukou náboženského fanatika, přesvědčeného, že je Alláhův posel konce světa. Pro zbytek planety je ta zpráva neméně znepokojivá. Podle šíitské tradice totiž soudný den nadejde po období krutých válek. Ahmadínežád v rozhovoru s jedním íránským novinářem prohlásil, že apokalypsu čeká nejpozději do dvou let.

Je dobré, aby člověk, který nevěří v budoucnost lidstva, vedl zemi, jež nejspíš vyvíjí atomové zbraně? Když loni v červnu vyhrál prezidentské volby, překvapilo to kdekoho. „Mysleli jsme, že z osmi kandidátů skončí tak na šestém sedmém místě,“ říká redaktor perské sekce BBC Mehrdad Farahmand. Jenže jak se ukázalo, tamní inteligence nemá tušení, co si myslí obyčejní Íránci. „Těm totiž nejde o svobodu slova,“ tvrdí Mehrdad. „Většina z nich stejně v životě nečetla noviny. Chtějí prostě skoncovat s vlastní chudobou.“

Propast mezi íránskou elitou a zbytkem národa je hluboká. Írán je druhým největším těžitelem ropy na světě, ale zisky plynou jen malé skupině obyvatel. Ahmadínežád zahájil předvolební kampaň heslem „Peníze z ropy do každé rodiny“ a začal objíždět i ty nejzapadlejší kouty země, kde ještě žádného politika neviděli. V druhém kole se měli střetnout už jen dva muži. Favorit Alí Akbar Hášemí Rafsandžání a ultrakonzervativní Mahmúd Ahmadínežád, tehdy starosta Teheránu.

Rafsandžání vedl boj v americkém stylu: objížděl s manželkou a početným štábem předvolební mítinky a podepisoval vlastní fotografie. Ahmadínežádovu ženu na veřejnosti nikdo neviděl. Drobný šlachovitý muž s černýma očima projížděl zemi ve svém pomuchlaném obleku téměř sám. Mluvil o svém nízkém původu, a v Teheránu se dokonce převlékl za pouličního metaře: „Jsem hrdý na to, že můžu být služebníkem své vlasti.“ Volby nejspíš vyhrál v momentě, kdy se za přítomnosti kamer objevil v Jamkaranu - poutním místě, které každoročně navštíví miliony šíitů. Když pak poprvé přišel do prezidentského úřadu, udělal dvě věci: vyhodil ze své kanceláře všechny drahé perské koberce a ze státních peněz poslal sedmnáct milionů dolarů na opravu jamkaranské svatyně.

Přichází Stalin islámu

Pětadvacetiletý Behzad Mirbaghera se narodil v Íránu, ale s rodiči odmalička žije v Americe. Do Íránu jezdil každé léto - až do loňska. „Není to místo pro člověka, který vyrůstal ve svobodné Kalifornii,“ tvrdí Behzad. Jet do Íránu znamená nechat přítelkyni doma nebo lhát, že je to sestra. „Už už to začínalo vypadat, že se Írán mění, ale věřte mi - Ahmadínežád je Stalin islámu. Teprve teď Íránci uvidí, co je to skutečná nesvoboda.“

Prezident by měl v Íránu tradičně fungovat jako protiváha mocným šíitským duchovním, jenže Ahmadínežád je konzervativnější než většina z nich. Na začátku prosince zakázal některé hollywoodské filmy. O týden později přestal státní rozhlas hrát Davida Bowieho nebo třeba Pink Floyd. Pro zemi mají podle Behzada mnohem katastrofálnější následky prezidentovy výroky. Koncem října vyjádřil Ahmadínežád naději, že další vlna teroristických útoků smete Izrael do moře. Totéž si na Středním východě přeje kdekdo, ale neříkalo se to nahlas. Počátkem prosince zpochybnil holocaust. „Některé evropské země trvají na tom, že Hitler zabil v koncentračních táborech miliony Židů. Každého historika nebo vědce, který vyjádří pochyby, uklidí do vězení. S tím my nesouhlasíme,“ řekl prezident a jeho zkušenější kolegové kroutili hlavou.

Jeho výroky působily jako rozbuška. Prezidentovi se podařilo sjednotit Evropu a Ameriku rozdělenou válkou v Iráku: tohle si Írán prostě nemůže dovolit, shodli se západní politici. Navíc je tu podezření, že Íránci mohou mít během několika let atomovou bombu a svou politiku začít uvádět do praxe.

Odmalička dobrý muslim

Snad ani v Bílém domě se o íránském prezidentovi nemluví s takovým pohrdáním jako v íránských intelektuálních kruzích. Část výhrad pramení z čistého snobismu. Ahmadínežád je prý stejně hloupý jako ošklivý, archaickou perštinu míchá s řečí ulice, a když si před mešitou zuje boty, smrdí mu ponožky. Je pravda, že všichni jeho předchůdci pocházeli ze vznešených nebo bohatých rodin. Mahmúd Ahmadínežád, čtvrtý syn venkovského ševce, je první selfmademan íránské politiky.

Narodil se téměř před padesáti lety na pokraji pouště. Do Teheránu to bylo jen pár hodin cesty, ale začínal tam docela jiný svět. Na ulicích se volně popíjel alkohol, lidé chodili do kina na hollywoodské filmy a milenci se beztrestně objímali. Za teheránskou zkaženost mohl podle obyčejných venkovanů šáh Rezá Pahlaví. To on, tvrdili, kvůli americkému dolaru opustil islámské hodnoty.

„Ahmadínežád chtěl být odmalička především dobrý muslim,“ prohlásil jeho bratranec Maasoumeh Saborjhian. V šáhových dobách, kdy byl islám považovaný za přežitek, se chtěl naučit arabsky, aby si mohl číst v koránu. Jenže humanitní vzdělání pro něj nemělo význam, o kariéře v duchovenstvu nebo ve státním úřadu rozhodoval urozený původ. „Syn ševce by se tenkrát nemohl stát diplomatem, i kdyby měl třeba Harvard,“ tvrdí novinář Mehrdad Farahmand.

Dobrou práci mohl člověku s tak špatným rodokmenem zajistit diplom inženýra. Mahmúd Ahmadínežád skončil při přijímacích zkouškách na teheránskou techniku stotřicátý. Do islámské revoluce, o které snil a která měla zemi převrátit vzhůru nohama, zbývalo pět let.

Revoluce!

Otevřené násilí vypuklo v lednu 1978. Armáda zabila několik studentů, kteří demonstrovali na podporu náboženského vůdce Rudolláha Chomejního. Když se o měsíc později, v den jejich pohřbu, konaly v několika městech smuteční průvody, pobili vojáci další stovku demonstrantů. Napětí vzrůstalo každý měsíc. Začala generální stávka, dva miliony Íránců v ulicích Teheránu požadovaly šáhův odchod.

Ahmadínežád se vzdal kariéry dopravního inženýra a plně se oddal revoluci. Doma tiskl letáky a s celou rodinou se skrýval před šáhovou tajnou policií. Později se přihlásil do revoluční gardy a založil revoluční studentský výbor.

Dobojováno! Šáh odešel do exilu a do země se vrátil Chomejní. Írán se stal islamistickým státem. Kina se zavřela a z rádií přestala hrát západní hudba. Ulice hlídala mravnostní policie a veřejné bičování riskovala každá žena bez šátku. V té době, v listopadu 1979, vtrhli příslušníci revolučních gard na americkou ambasádu v Teheránu a zajali rukojmí. Loni, když byl Ahmadínežád zvolen prezidentem, několik tehdejších zajatců tvrdilo, že v něm poznali jednoho z tehdejších, mimořádně krutých věznitelů. Sám prezident to však razantně popřel.

O dvacet let později ideály revoluce slábly, do Íránu se pomalu vracel normální život. V téže době se politik okresního významu Mahmúd Ahmadínežád scházel s nebezpečným mužem přezdívaným profesor Krokodýl. Je třeba vrátit hodnoty islámské revoluce, shodli se. V dobách, kdy v Íránu tály ledy, toužili po totální izolaci od Západu. Oba byli nadšenými zastánci trestu smrti a veřejného bičování. Když Ahmadínežád kandidoval na prezidenta, stal se z „profesora“ jeho nejvěrnější obhájce.

Nyní, už jako prezident, může Mahmúd Ahmadínežád své sny naplňovat. „Ahmadínežád svět nezničí,“ tvrdí íránský rodák Behzad Mirbaghera. „Ale je na dobré cestě zničit vlastní zemi.“ *

(MFDNES)