Březen 2006

Karikatury a ropa

Jiří Pehe

Reakce západního světa na rozhořčení v islámském světě, které vyvolalo zveřejnění karikatur proroka Mohameda v dánských a posléze i v dalších evropských novinách, jsou zhruba dvojího druhu. Jeden extrém je možné popsat jako úzkostlivou politickou korektnost, doprovázenou bezbřehou tolerancí, druhý jako obranu západního pojetí svobody „za každou cenu“.

Obránci politické korektnosti nám sdělují, že musíme být k islámskému světu více citliví a tolerantní. Musíme prý chápat, že muslimové jsou na rozdíl od většiny sekularizovaných Evropanů hluboce nábožensky založeni, a že zneuctění jejich náboženských ikon se jich dotýká. Nechovejme se povýšenecky, nemysleme si, že je západní civilizace té islámské nadřazena jenom proto, že je v několika posledních stoletích motorem takzvaného pokroku.

Bojovní obránci svobody nám naopak sdělují, že zveřejnění kontroverzních karikatur je naším svatým právem. Pokud muslimové nechápou svobodu slova, je to jejich problém. Navzdory multikulturním relativistům, určité hodnoty jsou prý prostě univerzální. Reakce islámského světa je středověká.

Ač má diskuse o hodnotách jistě smysl, je nedostačující a částečně i zavádějící, protože zastírá skutečnost, že máme co do činění především s problémem politickým. Evropa ovšem nemá odvahu tento problém politicky konfrontovat nejen kvůli svému strachu z terorismu, ale také proto, že je dnes kvůli své závislosti na ropě ekonomickým rukojmím islámských zemí. I politici nám proto raději vnucují nepravdivou představu, že islámský svět je téměř monoliticky „náboženský“, zatímco západní svět je převážně sekulární. Nemůže tedy prý plně rozumět tomu, co muslimové cítí. Diskuse se tak posouvá do roviny „kultury“ a náboženských citů, zatímco ve skutečnosti byly karikatury Mohameda z větší části prostě zneužity politickými radikály v islámském světě k jedné z dalších politických mobilizací, v níž je náboženství používáno naprosto instrumentálně.

Pokud přejdeme do roviny politické, dostává současná kontroverze trochu jiný nádech. Jde-li totiž v prvé řadě o to, že karikatury jsou politicky zneužívány islámskými radikály a diktátorskými režimy, a teprve až v druhé řadě o náboženské cítění, vyplývá z toho, že reakce Západu (omluvy, výzvy k dialogu, atd.) jen těžko najdou správné adresáty. Reakce, které by islámské režimy a fundamentalisté rozuměli, je jiného druhu. Například, kdyby Evropská unie jasně (a solidárně) řekla, že jestliže některé islámské země vyhlašují bojkot dánského zboží kvůli karikaturám, jež údajně urážejí cítění jejich lidu, pak EU nejen podpoří Dánsko, ale bude napříště bojkotovat zboží z každé islámské země, která se nebude distancovat od fanatických protižidovských tirád iránského prezidenta, které pro změnu urážejí slušné lidi na Západě.

Všichni víme, že se tak nestane. Politiku je v tomto případě lepší utopit ve velkých slovech o toleranci, respektu a soužití civilizací. Nemá-li západní politik ohrozit ekonomický blahobyt své země, nemůže říci, že ač karikatury Mohameda možná skutečně zcela zbytečně urážejí cítění mnohých muslimů, valí se na nás z islámského světa dennodenně mnohem větší množství urážek. Stačí otevřít kterékoliv významnější noviny v islámském světě nebo se informovat o tom, co se běžně vyučuje v tamních školách. Pokud chtějí islámské země skutečně reagovat na karikatury publikované v soukromých médiích bojkoty, které samy organizují, vyhrazují si západní země právo reagovat stejnými prostředky.

Mnozí politici i intelektuálové nás samozřejmě okamžitě poučí, že takové jednání by bylo „nezápadní“, protože nedemokratické a netolerantní. Ve skutečnosti není ovšem takové jednání pravděpodobné především proto, že není v ekonomickém zájmu západních demokracií. Jsme závislí na svém blahobytu, a ten závisí na ropě. Jsme tudíž slabí, a i proto si musíme dát líbit do značné míry licoměrné představení o uražených citech celé jedné civilizace, v jehož pozadí lze spatřit defilé nedemokratických režimů a fundamentalistů

(www.pehe.cz)