Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2006


Rusko jako supervelmoc?

Emanuel Mandler

Nejen návštěva prezidenta Putina v Praze, ale také další nedávné akce ruského státu vzbudily celosvětovou pozornost. Po ukončení studené války se zcela změnila dříve agresivní politika ruské velmoci. V zásadě jde o to, že dnešní Rusko bojuje proti teroru. Na vlastním území hlavně v Čečensku. Ale to je jenom část jeho mírového úsilí, zaměřeného zejména do muslimského světa. Rusko pacifikuje jeho nejextrémnější institucionální útvary: na rozdíl od Západu nabízí (dosud jen nabízí, ale to stačí) Íránu pomoc v jaderném výzkumu na ruském území, což má znemožnit jeho vojenské zneužití. Postoj Západu k terorismu Rusko sdílí, ale na rozdíl od západních demokracií zahájilo a bude udržovat styky s palestinským teroristickým hnutím Hamas. Zadarmo ruskou vstřícnost ani Írán, ani Hamas ovšem nemají. Ruská diplomacie jim dává najevo, že je zapotřebí vést mírovou politiku, zanechat teroru a uznat stát Izrael. Vedlejším produktem této aktivní mírové politiky je, že odhaluje dobyvačnou politiku Spojených států.

To, co bylo v předchozím odstavci řečeno, nelze přirozeně brát vážně. Je to převyprávění ireálné ruské mírumilovné báchorky. Tato ideologie kryje mocenské touhy velkého východoevropského státu, které podporuje za cenu tolerance k islámským agresivním ideám (pokud se netýkají jeho samého). Rusko tak získává vliv v muslimském světě a přátelsky předvádí západním demokraciím, jak je na nich nezávislé. Je to dost průhledné a přehledné. Do jaké míry zesilování této ruské velmocenské politiky souvisí s neustálým oslabováním ruské demokracie a zda se může aktuálně stát nebezpečnou, to vědí jen odborníci.

Této přípravě na světovou moc a sílu Velkého Ruska v obrovské teroristické oblasti světa přihlížejí Spojené státy se zaťatými zuby. Jsou blokovány hlavně válkou v Iráku, Čínou a svými evropskými spojenci. Evropská unie s jakýmsi druhem pochopení přihlíží něžným ruským námluvám s islamisty. Mimo jiné jí to umožňuje navázat na tradici nemožné politiky appeasementu, která už jednou způsobila světovou válku.

Zdá se, že vše hraje pro Rusko. Islamisté si snadno poradí s jediným nepřítelem na Východě (malým Izraelem) a Rusko vstoupí do této oblast jako silná velmoc, ne-li supervelmoc.

Ale času není mnoho. Izrael není jediná nemuslimská enkláva v zmíněné oblasti. Je tu také miliardová, mohutnějící a z chudoby se vymaňující Indie, s níž Spojené státy usilují o spojenectví. A pak je tu Evropa, která pozvolna dostává strach ze své dvacetimilionové muslimské menšiny a jednou bude nucena zaměnit politiku appeasementu za něco jiného. Bůhví za co. Zdá se, že do té doby síla Kremlu neustále poroste.

V malém Česku je to dosti patrné. Hlava našeho státu hovoří s Putinem nikoli podle protokolu česky, nýbrž rusky (Putin to Klausovi dovolil!); premiér se s prezidentem pře, kde a kdo měl být přítomen u podpisu s ruským prezidentem. Zdá se, jako by vstřícná politika k ruské říši byla po nenávisti k sudetským Němcům druhým prvkem, které spojuje celé parlamentní politické spektrum. A také média se činí. Z jakékoli drobné zmínky o prezidentu Bushovi vzniká v televizi protibushovské tažení, kdežto o Rusku referuje televize víceméně neutrálně.

A jaká je mezinárodní situace celkově? Kdežto Amerika vstoupila do války s terorismem, Rusko teroristy toleruje a Evropská unie také – i když ne tak výrazně. Nejen totalitní státy (severní Korea), ale i islámské státy získávají jaderné zbraně a dosud jediná supervelmoc, Spojené státy, nemá možnost s tím cokoli podniknout. Izrael má být vymazán z povrchu zemského.

Pokud bychom se domnívali, že situace je výbušná, příliš bychom se nemýlili.



Zpátky