Květen 2006

Cimrman existoval, jmenoval se Jakub Hron Metánovský

Marie Homolová

Když se mezi kandidáty na titul „Největší Čech“ zařadil Jára Cimrman, organizátoři ankety ho vyřadili chabým argumentem: „Neexistoval.“ Škoda, že si nikdo nevzpomněl na Jakuba Hrona Metánovského, stejně „nadaného“ fyzika, astronoma, vynálezce, filozofa, básníka a lingvistu. Ten vážně existoval - 29. dubna od jeho smrti uplyne 85 let. „Génius“, jenž vynalezl třeba klobouk hronoid, chránící systémem uzávěr mozek před atmosférickými tlaky, se narodil roku 1840 v Metánově u Kamenice nad Lipou. Vystudoval matematiku a fyziku a v roce 1871 nastoupil jako kantor v Hradci Králové, kde vydržel šest let, pak byl předčasně penzionován.

Důvod? Nejspíš Hronovo trvání na vlastním jazyku, který vytvořil, neboť byl zklamán nedokonalostí češtiny. Neučil geometrii a fyziku, ale měravnu a silozpyt. Nadšené studentíky zahrnoval termíny jako bezdílát (atom), nedrob (molekula), mluno (elektřina) či háma (hmota). Místo pozorovati říkal čouti, slovo myšlení nahradil čujbou, policistu jmenoval souchňapákem a materialismus hámitenstvem. A když školního inspektora oslovil „pane vrchní pozorováku“, musel se, k žalu svých žáků, odporoučet.

Na rozloučenou s Hradcem se pokusil vypustit slonový (sloníma nohama k bezpečnému přistávání vybavený) balon, a pak už se věnoval studiu medicíny. Nedostatečná z patologie jeho vzdělávání předčasně ukončila, ale aspoň navrhl narkózu hudbou. Jeho vynález čepice pro chirurgy se však skutečně ujal.

Ani při pokusu o kariéru právníka neuspěl. Přesto vizionářsky formuloval věčné patero: 1. Kdo ukradne milion, jest financiérem čili peněžníkem. 2. Kdo ukradne půl milionu, jest znalcem zákonů. 3. Kdo ukradne 100 000 zlatých, jest darebákem. 4. Kdo ukradne 50 000 zlatých, jest zlodějem. 5. Kdo ukradne bochník chleba, jest sprosťákem, šibeničníkem, zasluhuje být oběšen.

Jeho kalamář koupil i Čapek

Roku 1910 se vrátil do rodného Metánova a věnoval se soukromému bádání. Byl podivín, ale laskavý. Rád chodil mezi lidi na pole a platil jim za to, že je povídáním zdržel od práce. Na procházky se vydával s žebříčkem, a když ho bolely nohy, vyšplhal do větví nejbližšího stromu a pozoroval kraj. Měl v úmyslu dožít se sta let, ale smrt si ho vyžádala už v roce 1921. Pohřben byl v sousední obci Častrov a k hrobu ho provázela metánovská kapela.

Zanechal po sobě úctyhodné dílo, o jehož námětové šíři svědčí tituly, jako: Nová učba odlehot oběžnicových od Sluna s přípojkami (Pojednání o Slunci a oběžnicích), Objev a popis dvojpravidelných hranatin (o geometrických tělesech), Skutky lidské čili jeden tisíc špatnot žijby a konby lidské (o dobrých a špatných skutcích), ale hlavně dva svazky Libomudravy (filozofie), v níž se zabýval „rozbravou vesmíra“. Říkal, že „do posvátných síní velechrámských četby libomudravské je levný vstup: neboť potřeben toliko mozek neporušený…“ A jinde s pokorou napsal: „Náhodou jest, že jsem byl zrozen, neboť mohl místo mne zrozen býti někdo jiný.“

Pozoruhodná je jeho práce vynálezecká a konstruktérská. Po léta kupříkladu zapichoval kolíky do bláta, spočítal pak jeho průměrnou vrstvu v Čechách a podle výsledku si nechal udělat náležitě tlusté podrážky. Sestrojil kladkostroj, jímž ke stropu vytahoval kusy nábytku, ba celou budku, a v teple a soukromí tam tvořil. Jedno z těch zařízení lapidárně nazval hovník. A nápady jen sypal. „Jda z Podhoří, vynašel jsem přenášlivé železné koleje s vozem vozitelné,“ vzpomínal ve svých zápiscích na projekt bezkolejného vozohybu. Mezi Hronovými vynálezy ovšem vede slavný kalamář buňát nekotitelný, nejlepšinatý, peťulatý, platonický, trojatě sebesamařídivý, inkoustolepšivý a pohodlnatý. Byl dokonce vyroben v krátké sérii a jeden kousek si koupil i Karel Čapek.

Ten po Hronově smrti napsal: „Žil v klamu, který je ostatně typický pro století vědy: že vědou a rozumem lze řídit práci a potřeby lidské, řeč, praktický život, vše. Jenže tento staletý klam u něho nabyl přepjatých rysů, karikatury, a stal se podívanou pro smích. My však, kteří se smějeme podivínům, obyčejně zapomínáme, že v jejich šílenství bývá něco hrozně vážného a typického.“

Jenže jaký podivín, natož šílenec? Což Jakub Hron Metánovský nenapsal, že „Bůh více mluví děvčetem než zlatem ku člověku, pročež miluj děvče víc než peníze“? A moudře k tomu dodal: „Kde oboje, tam lépe…“

(MFDNES)