Květen 2006

Tebe zajímají Židi?

Lenka Nejezchlebová

Pro skupinku dětí z krnovské základky (základní školy - pozn. red. CS-magazínu) nejsou léta 1939 - 1945, slova holocaust, plynová komora nebo údaj 6 milionů mrtvých jen fakta z učebnic, která se musí nadrtit (mechanicky zapamatovat - pozn. red. CS-magazínu). „Bylo to strašné utrpení pro ty Židy. Vyhnali je z domovů, tolik jich umřelo v koncentrákách. Byli jsme se školou v Terezíně a úplně mě dostaly obrázky, které tam nakreslily děti," říká deváťačka Markéta ze skupinky žáků, kteří na vlastní pěst pátrají po Židech, kteří kdysi, než se stali obětí genocidy, žili v jejich okolí. Markéta s kamarády objevila "svou" zmizelou rodinu Langshurových z Krnova. Jediný její člen, který přežil, Hugo Langshur, taky díky ní a jejím kamarádům v květnu přijede do Česka.

Jde o pozoruhodný projekt Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea a sdružení Zapomenutí, do něhož se od roku 1998 zapojilo přes sto skupin žáků a studentů základních a středních škol. Z vypátraných dopisů, zašlých rodinných vzpomínek, svědectví archivů a zapomenutých fotek dali dohromady materiál pro putovní výstavu. Ta má namířeno i do Polska, Itálie, USA či Velké Británie.

"Nadchlo mě to. A tak jsem se pro to snažila nadchnout i děcka," říká usměvavá učitelka dějepisu z krnovské školy Hana Janáková, jedna z těch učitelů, kteří se nechali projektem zlákat. V Krnově se zapojilo dvanáct dětí, vytrvaly čtyři. Byl to běh na dlouhou trať. "Chce to trpělivost a vytrvalost, nakonec jen pár z nich tomu dokázalo věnovat volný čas, vstát třeba na sedmou ráno," říká učitelka. "Navíc jsme obyčejná základka, nemáme tady žádné hvězdy."

S Markétou, dvěma Veronikami a Radimem sedíme v úzké nudli školního kabinetu. Říkají, že nejdřív ani nevěděli, jestli vůbec něco vypátrají, a přiznávají, že jim to přišlo "nezáživné". Některé tipy byly jen slepé uličky, ale pak získali kontakt na Huga Langshura. Jako sedmnáctiletého chlapce ho poslali rodiče v roce 1938 do bezpečí k příbuzným do zahraničí, sami ale zemřeli v koncentráku. Toho času aktivního kanadského důchodce zájem dětí potěšil a vytrvale si s nimi dopisoval. Malí badatelé od něj získali fotky, archivní dopisy, rodinné vzpomínky... "Psal, že v květnu přijede. To setkání bude pro děcka velká satisfakce," myslí si učitelka.

Nepoznané vzrušení

Hugo dětem poskytl dopisy, jež mu rodiče poslali krátce předtím, než byli odvezeni v roce 1942 do vyhlazovacího tábora Baranovič v západním Rusku. "Poslední dopisy, které jsem od rodičů dostal, mi stále ještě trhají srdce. Doufejme, že hrůzy jako holocaust se již nebudou opakovat. Ale lidská bytost je bohužel velmi nedokonalá," svěřil se dětem Hugo. Maminka mu tehdy napsala: "Ty, můj milý chlapče, jsi na cestě vzhůru, my jsme na té klesající, takže kdyby se mělo stát, že nepřekonáme tuto zkoušku, nebuď příliš skleslý. Hleď vpřed a žij maje své milující rodiče ve věčně trvajících vzpomínkách..."

Páčím z dětí odpovědi na otázky, co jim pátrání po osudu Langshurových dalo a jestli se proměnil jejich pohled na historii. Věděli vůbec do té doby, co byl holocaust? "Ne. Viděla jsem jen nějaké filmy. Ale po návštěvě Terezína a po tom, co nám psal pan Langshur,mi to najednou začalo docházet. Bylo to smutné. Tolik utrpení, že si to ani neumím představit," říká Veronika. Radim dodává: "Tušil jsem, že to bylo hrozný, ale chtěl jsem se o tom dozvědět víc. Proto jsem se zapojil do projektu."

Čtveřice je trochu rozpačitá. Nedaří se jim přesně formulovat jejich pocity. Díky tomu však působí přirozeně, neodříkávají poučky z učebnic, ale něco, na co přišli sami. "Víte, pro mne má tohle jejich poznání a těch pár slov, která jsou k tématu schopni říci, daleko větší cenu, než kdyby u mě dostali jedničku ze zkoušení z dějepisu," říká učitelka. Nejsou to žádní jedničkáři a knihomolové. Je mezi nimi budoucí zdravotní sestřička nebo kadeřnice.

Děti vyprávějí, jak se od Huga chtěly dozvědět víc a víc, až nakonec měly před sebou celý jeho příběh včetně romantiky prvních lásek. "Tady je Hugo a jeho dvě kamarádky," ukazuje Markéta kopii zažloutlého snímku. "Jedna z nich, jmenovala se Edith, byla jeho první láska. Pan Langshur na ni moc hezky vzpomíná." Veronika dodává: "Hugo se s ní líbal na večírku u té druhé kamarádky. Jenže ona pak měla jiného." "Poprvé jsem poznal sladkost políbení. Ten polibek byl docela nevinný," čtou z dopisu pana Langshura. "Ale stačil mi k tomu, abych pocítil dosud nepoznané vzrušení. Avšak Edith, která byla mnohem zkušenější než já (to mi došlo až později), se líbil víc Leo Schwarz. Byla to má první porážka ve dvoření se ženám." Edith bylo devatenáct, když její transport dorazil k branám Osvětimi.

Děti od vedle

Pátrání po zmizelých sousedech vymyslela žena, která chce zůstat co nejvíc v pozadí. "Mluvit má sám projekt, ne já," říká Marta Vančurová, sympatická, povídavá a pro věc velmi zapálená žena, která studovala pedagogiku v Praze i ve Washingtonu. Sama je židovského původu. "Chtěli jsme hlavně, aby se setkaly obě strany - ti, co nemají o holocaustu ani ponětí, s těmi, kteří jím prošli." Pochopila, že objíždět školy s přednáškami nestačí. Pomohla na svět projektu, díky kterému děti mohou lépe pochopit, že oběti holocaustu nebyli "oni Židé", ale bývalí sousedé, dávní vrstevníci, holky a kluci, kteří žili za rohem.

"U nás doma byla vždycky spousta lidí. Měli smutné jiskrné oči a podivný sarkastický smysl pro humor. Něco nevyřčeného viselo ve vzduchu. Začala jsem se ptát. Postupně jsem se dozvěděla, proč jsem mnohé své příbuzné nikdy nepoznala. Patřili mezi označené," píše Marta Vančurová v předmluvě sborníku Zmizelí sousedé. Říká, že když program rozjížděli, vládla v Česku příznivá atmosféra. V roce 1998 totiž prezident Václav Havel vyhlásil konferenci Fenomén holocaust. Tehdy lidé z Židovského muzea obeslali školy prvními výzvami a pro učitele připravili seminář Jak učit o holocaustu. Taky jim poradili, aby žáky nejdřív vzali třeba do Terezína nebo jim promítli film o holocaustu. Jen když se děti setkají s konkrétním člověkem a jeho příběhem, jsou podle Marty Vančurové ochotny dát se do práce. Učitel pak musí umět vybalancovat vedení skupinky malých nadšenců tak, aby na cestě neměli příliš mnoho překážek, ale na druhou stranu jim nechat dost prostoru pro jejich objevy.

Autorka projektu se inspirovala během svého tříletého pobytu v USA, kde studovala pedagogický směr AntiBias, který učí, jak předcházet vzniku pocitů křivdy v jednotlivci. Pro Radu vlády pro menšiny pak připravila zprávu o tom, jak úspěšná byla v Americe známá afirmativní akce, při níž se zavedli například na univerzitách kvóty na přijímání menšin.

Doma se nemluví

Projekt Zmizelí sousedé se stále potýká s nedostatkem peněz. To ale není jediná překážka. Pátrat po osudech Židů jako by se u nás ani neslušelo. Přitom třeba právě v Krnově je nač vzpomínat. Ve čtyřicátých letech tu žili hlavně sudetští Němci a židovská obec měla přes tři stovky členů. V předvečer takzvané křišťálové noci rozhodla městská rada, že obejde tajné berlínské instrukce, podle kterých měla být vypálena místní synagoga - přes noc z ní udělali tržnici. Sundali židovské znaky, schovali svitky tóry, vyklidili lavice a díky tomu synagoga přetrvala dodnes - jako jediná v Moravskoslezském kraji. Budovu zachránili paradoxně Němci. Z krnovských Židů však přežilo jen pár desítek, většinou ti, kteří utekli do zahraničí.

Dnes patří Krnov k městům s vysokou koncentrací příslušníků hnutí skinheads. Někteří lidé zapojení do projektů o holocaustu mají s ultrapravicí sami nepříjemné zkušenosti, ale mluvit o tom nechtějí. Když si o tom povídám s dětmi, Radim říká: "Myslíte takové to nadávání na Židy nebo že by třeba někdo říkal, že se jim za války vlastně nic nestalo nebo že jim to patřilo? Hm. Přímo jsem se s tím nesetkal, ale viděl jsem v televizi, jak to lidi říkali. Nechápu to. Nevím, jak můžou říkat takové věci."

Učitelka Janáková se potkává v Krnově s lidmi, kteří projektu fandí, ale i s těmi, kteří se ptají, proč se škola raději nezajímá o osudy Čechů. Setkává se občas i s otázkou, jestli není sama židovka. "Na to jen s úsměvem odpovídám, že ne. Mí rodiče jsou křesťané. Má maminka měla židovskou kamarádku a nikdy v tom problém neviděla."

Své ví i Pavel Kuča z občanského sdružení, jež se stará o místní synagogu. Loni dělal tlumočníka francouzským výtvarnicím, které přijely vytvořit dílo inspirované osudy místních Židů. "Když jsem dílo ukazoval panu místostarostovi, udiveně se mne ptal, proč se francouzští hosté raději nevěnovali osudu Čechů," kroutí hlavou Kuča. Když jejich společnost žádala na radnici o příspěvek na opravu židovského hřbitova, starosta odmítl s tím, že si na to mohli vydělat v synagoze. "Pan starosta přece ví, že pořady v synagoze děláme na bázi dobrovolnictví a ještě v nich utápíme vlastní peníze. Taky ví, že nejsme Židé, ale lidé, kterým není jejich osud lhostejný. Přitom na tom hřbitově leží třeba zakladatel místní druhé největší textilní továrny či první výrobce svého času světoznámého likéru Praděd."

I děti se setkaly s údivem, čemu že se to věnují. "Dost lidí mi řeklo, proč to dělám a jak mě to vůbec může bavit," vypráví Veronika. "Já se o tom nemůžu s nikým bavit, ani doma ne," pokrčí rameny. O jisté nevoli rodičů mluví i Marta Vančurová. Nechtějí se prý zabývat žádnou "temnou minulostí". "Ale není to tak silné, aby si je děti nakonec přece jen nezískaly na svoji stranu," dodává. Ani podle učitelky Hany Janákové neprojevují rodiče příliš radosti, že se jejich ratolesti zajímají o své zmizelé sousedy. "Jen dvakrát se mi stalo, že přišli a řekli: Jsme rádi, že se děcka věnují taky něčemu jinému než téhle konzumní společnosti." Více o projektu na www.zmizelisousede. cz awww.jewishmuseum.cz

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)