Květen 2006

Divoké řeky pod jižním pólem

Matouš Lázňovský

Záplavy postihují i Antarktidu pokrytou ledovým štítem. Vědci prokázali přítomnost divokých řek, které se rozlévají pod ledovým štítem na Antarktidě. To, že pod několika kilometry antarktického ledu se skrývá tekutá voda, není nic nového. Nachází se zde dokonce i sedmé největší jezero světa, Vostok. Vědci zatím objevili asi 150 vodních ploch, ale jejich počet je patrně několikanásobně větší.

Jezera a řeky jsou tak dokonale izolovaná, že se v nich musí skrývat nějaké poklady, naše fantazie nic jiného nepřipustí. Mohlo by jít o zcela neznámé formy života (tedy spíše mikroživota). Touto představou poháněné vrtné sondy už prorazily tři a půl kilometru ledu, jen pár desítek metrů nad hladinu Vostoku. K poslednímu kroku se však zatím nikdo neodhodlal i kvůli protestům odborné veřejnosti. Někteří se totiž domnívají, že svět pod ledem by se mohl nakazit životem z povrchu.

Ale zvědavost je silná. V představách vědců jsou jezera totiž jakousi „časovou schránkou“, kde mohly přežit prastaré organismy. Nebo život podobný tomu, který by mohl být na měsících Jupitera. Proto se letos má na 16 milionů let starém jezeru Vostok po osmi letech opět začít vrtat. Až k vodní ploše vzbuzující velké naděje.

Včera (20. 04. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) ale přišlo nové varování. Studie zveřejněna v nejnovějším čísle časopisu Nature naznačuje, že svět pod ledem patrně objeven nebude. „Myšlenka, že jde o zcela izolovaná prostředí, kde život šel jinou cestou, patrně neobstojí,“ uvádí hlavní autor článku Duncan Wingham z britské University College v Londýně. Představu na deset západů uzamčené „časové schránky“ zbořil výzkum, který prokázal, že voda mezi antarktickými jezery proudí a tak dochází nejspíše i k výměně mikroorganismů.

Britští vědci na to přišli pomocí satelitu, který měřil tloušťku ledu v několika oblastech. Před několika lety ale k údivu glaciologů začal satelit vysílat údaje o tom, že oblast ledu o rozměrech asi 30 krát 10 kilometrů relativně náhle poklesla o tři metry. Pak se objevila data, že o 300 km dále led naopak o metr stoupl. Winghamův tým brzy zjistil, že jediným přijatelným vysvětlením je proudění vody. Nakonec vědci dospěli k závěru, že jezera pod ledem pracují jako píst. Pod ledovcem se stále hromadí voda, například díky zemskému teplu a soustřeďuje se ve skalních prohlubních pod ledem. V některých místech hladina vody stoupá a přitom zvedá led. V jednu chvíli se pak rovnováha mezi tlakem vody a ledu poruší. Tíha ledu tlačí vodu ven z prohlubně, ať mezi skálou a ledem či trhlinami v ledu. Nově vzniklá řeka se pak vydá na pouť do dalšího jezera nebo až do oceánu. V jezeře se po takovém „upuštění“ hladina vody zase ustálí. Led si na jezero znovu „sedne“ a „zazátkuje“ ho, až do chvíle, kdy hladina znovu dosáhne kritické úrovně.

Pak se celý cyklus opakuje, a jezero se znovu „upustí“. Jezera tedy jsou mezi sebou alespoň občas propojena a některá mají i jednosměrné spojení s mořem.

Naděje na objev nových mikroorganismů ale umírá poslední. Cynan Ellis-Evans z týmu, který chce provést vrt v jednom z menších antarktických jezer, říká: „Vostok a podobná velká jezera jsou relativně stabilní a vyvíjela se v takové izolaci, že z biologického hlediska jsou stále zajímavá.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)