Květen 2006

Nekorunovaný král swingu

Robert Rohál

Pokud by někdo sestavil žebříček nejlepších swingových zpěváků celé poválečné éry české populární hudby, pak by byl Karel Hála nepochybně na jednom z čelných míst. Vedle mimořádného hlasu, stylu a záviděníhodné profesionality měl však ještě jedno obrovské plus - image chlápka, kterého si už od jeho prvních nahrávek a vystoupení nikdo s nikým jiným nepletl. Holohlavých zpěváků ani ve světovém měřítku mnoho nebylo a v tehdejším Československu byl ojedinělým zpěvákem, který svou pleš neskrýval parukami či příčesky.

Prosadil se v době, kdy už tu byli Milan Chladil, Rudolf Cortés a s big beatem přicházeli zpěváci jako Václav Neckář, Petr Novák či Josef Laufer, a navíc tu už zářili Karel Gott stejně jakoWaldemar Matuška. Skutečností zůstává, že právě Karel Hála (*2. 10. 1933) si svou oblibu, věhlas i hlasovou vitalitu udržel po celá desetiletí.

Rodák z Hradce Králové byl zjevným talentem. V roce 1949 byl přijat na pražskou konzervatoř. Po absolutoriu zpíval dva roky (1953-1955) v Armádní opeře. Pak přešel do Státního divadla v Karlíně (1955-1956). Zlom nastal v roce 1957, kdy dal opeře sbohem a začal hrát (jako kontrabasista) a zpívat s jazzovými i tanečními orchestry. Našel se v jazzové a swingové muzice a začal se prosazovat jako zpěvák.

Jeden čas byl také členem vokálního kvintetu Orchestru Karla Vlacha, ale zkušenosti sólového zpěváka nasbíral zejména u orchestrů Karla Krautgartnera a Ladislava Bezubky. Teprve pak si ho vyhlédli bratři Štaidlové, kteří ho angažovali do nově vzniklého divadélka Apollo. To bylo v roce 1965. A tady, ve společnosti Karla Gotta nebo Yvonne Přenosilové, začala i sláva holohlavého zpěváka Karla Hály.

Tehdy nazpíval i své první hity, například Otčenáš, Všichni tancovat jdou nebo Dej mi pár okovů. Z Apolla zamířil v roce 1967 do Rokoka, kde už v té době působili i Václav Neckář, Helena Vondráčková a Marta Kubišová, a stal se jedním z nejobsazovanějších členů souboru.

Vedle inscenací, jako byly Filosofská historie, Pan Pickwick, Rajský ostrov nebo Rokokokoktejl, se představil i ve svém vlastním recitálu Vzpomínky mi zůstanou. Současně spolupracoval s Vlachovým či Bromovým orchestrem i s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu řízeným Josefem Vobrubou.

Festivalový matador

Když pak v rámci normalizace byla činnost Divadla Rokoko pozastavena a soubor rozprášen, začal se více orientovat na koncerty a nahrávání s velkými orchestry. S tím souvisela i jeho účast na prestižních festivalech, ať už to byla Bratislavská lyra nebo Děčínská kotva. Úspěch slavil zejména v Děčíně, odkud si několikrát přivezl festivalové vavříny. Zatímco v letech 1968 a 1969 získal stříbrnou trofej, v roce 1970 Děčínskou kotvu vyhrál díky písni Lodí bílou, která se později stala znělkou festivalu.

Vedle časté prezentace na televizní obrazovce (Vysílá Studio A, Píseň pro Rudolfa III.) se objevil ve filmech Nebeští jezdci (1968) a Světáci (1969), avšak mnohem výraznějším momentem jeho kariéry byla jeho první profilová deska, která vyšla až v roce 1972. „Měla příznačný název Swing a na ní, jakož i na jiných nahrávkách, je zdokumentováno vše, čím Karel Hála hlasově disponoval a co po pěvecké stránce dovedl. Jeho hlas fascinoval neuvěřitelným rozsahem, dole nebyl pro něj jako pro barytonistu problém velké G, nahoře se vyšplhával až po nejvyšší tenorové tóny. Hálův hlas byl mnohostrunný, mužně něžný, když natáčel part prince pro Disneyovu Sněhurku a sedm trpaslíků nebo když spolu s Karlem Gottem a Jiřím Kysilkou interpretoval píseň Dívka toulavá. Zněl zemitě v Pojď sem s tím sudem, swingové verzi Vejvodovy polky Škoda lásky nebo v australské lidové Hádej, Matyldo. Ovládal všechny finesy swingového zpěvu, to nečekané synkopické přizvukování, klouzání od tónu k tónu, bluesově „falešné“ tóny, a to vše bez porušení pravidel české výslovnosti. A jak působila jeho jazzová interpretace při jam session s malými skupinami, uměl měnit melodii a improvizovat,“ píše o Hálově kumštu v knize Slavné tváře českého popu 60. a 70. let Leo Jehne.

Během let Karel Hála hostoval takřka v celé Evropě, zúčastnil se festivalu v Lucernu, s Dechovou hradní stráží vystupoval dokonce na Expo 70 v japonské Ósace. Z malých kapel, s nimiž Karel Hála později rád vystupoval, to byla například kapela Strýci, z velkých big bandů pak Vlachův orchestr, s nímž natočil stěžejní snímky své kariéry. Rád vzpomíná na koncerty s Yvettou Simonovou, Pavlínou Filipovskou a Karlem Štědrým. Ale zpívání a vystupování se nekorunovaný král swingu nebrání dodnes.

(MFDNES)