Květen 2006

Smlčí-li pravdu spisovatel...

Petr Zídek

Druhý sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1956 svým významem daleko přesáhl život v kulturní obci. V jistém smyslu stvrdil konec éry stalinismu. Na svobodu uměleckého projevu si však čeští i slovenští autoři museli ještě několik desetiletí počkat.

Neděle 22. dubna 1956 byla podle pamětníků krásný den. „Tak jarní, jak jsme si na to letos ještě nezvykli. Slunce na modrém nebi. Vlahý vzduch nad lesklými pupenci a bledě zelenými prvními lupínky v pražských sadech,“ popisoval tehdejší atmosféru spisovatel Zdeněk Vavřík v Literárních novinách. V Rudolfinu, které tehdy sloužilo jako sídlo Národního shromáždění, vládl toho dne čilý ruch. Poslanecké lavice si na osm dní půjčili spisovatelé. Druhý sjezd Svazu československých spisovatelů se měl stát další pompézní manifestací jednoty strany a „pokrokových tvůrčích sil“. Místo toho se proměnil v tribunu, z níž zazněla nejtvrdší veřejná kritika komunistického režimu od roku 1948.

Zjitřená atmosféra po 20. sjezdu sovětských komunistů, na němž Chruščov pranýřoval Stalinovy zločiny, ovlivnila již zahájení sněmu spisovatelů. Hned v uvítacím projevu použila Marie Majerová slogan, který vstoupí do dějin: „Soudruzi spisovatelé, mějte na paměti velikou ctižádost duševních pracovníků státi se svědomím svého lidu.“ Majerová, která byla považována za dogmatickou komunistku, použila myšlenku, která se již řadu týdnů vznášela ve vzduchu. Již před sjezdem publikoval básník Vilém Závada v Literárních novinách článek, v němž o předcházejících letech sebekriticky píše: „Nebyli jsme svědomím a hlasem svého národa, neříkali jsme nahlas ani to, co jsme sami myslili a cítili.“

Kritika literárních poměrů se objevila i v projevech koryfejů tehdejšího literárního života. Sebekritické pasáže zazněly v úmorném referátu Jana Drdy „o stavu a úkolech československé literatury“, kterému podle kritika Milana Jungmanna přítomní spisovatelé nevěnovali naprosto žádnou pozornost. Adresnější a osobnější byl Vítězslav Nezval, který hájil režimem zatracované básníky jako Konstantina Biebla, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína či Jiřího Koláře.

Bomba ovšem vybuchla teprve třetí den sjezdu, v úterý 24. dubna odpoledne. K řečnickému pultu přistoupil „čapím krokem“ František Hrubín. V rétoricky nesmírně působivém projevu přirovnal podle Mallarméova sonetu českou poezii k labuti uvězněné v ledu. „Octla se tam nikoli v podobě labutě, ale jako štvaná uřícená laň; nikde nebylo stezek ani houští, krev rozprouděná štvanicí netuhla, led se nerozpouštěl a poezie čelila zběsilé netečnosti ledového dogmatu.“ V další části se pak Hrubín zastával nepohodlných básníků a pranýřoval ty, kteří je vylučovali z literatury, v čele s přítomným ministrem kultury Ladislavem Štollem. „Po Hrubínově projevu bylo chvíli užaslé a doslova hrobové ticho,“ vzpomíná na událost básník a překladatel Josef Hiršal v knize Let let. „Pak celý sál povstal a zabouřil potleskem a ovacemi.“

S ještě radikálnějším projevem vystoupil v pátek 27. dubna Jaroslav Seifert. Podle něj spisovatelé nebyli svědomím svého národa, ba dokonce ani sebe samých. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ Svůj příspěvek, přerušovaný potleskem v sále, zakončil dvěma naléhavými požadavky: „1. Vyzvěte umlčené a neprávem vyloučené spisovatele (...) ke spolupráci. Nečekejte, až přijdou sami a budou prosit. Sotva by přišli, neboť není hodno spisovatele, aby prosil. Dejte jim možnost, aby odpověděli dnes na útoky, na které nemohli odpovědět, když byli vylučováni z literatury, já to sám zažil! 2. Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud. Nemám tu ovšem právo soudit jejich vinu. Vinu, chyby, omyly. Ale mám právo jako český básník vysloviti domněnku, že pykali dost za tyto své politické viny a omyly.“

Básník a překladatel Jan Vladislav, který patřil mezi autory vyhnané z literatury a na sjezd se dostal jako kandidát Kruhu překladatelů, vzpomíná: „Lapali jsme po dechu, když jsme to slyšeli. A samozřejmě ti druzí, kteří to nechtěli slyšet, lapali po dechu vztekem. Pro mne to byl jeden z rozhodujících momentů života, protože mi to dalo za pravdu.“

Padesát let po sjezdu spisovatelů se můžeme ptát: Měl skutečně tak epochální význam, jaký mu přisuzují pamětníci? A jak je možné, že nevyvolal v kulturní obci nějaké větší či dlouhodobější následky? Nešlo přece o utajenou událost - Hrubínův i Seifertův projev vyšly bez cenzurních zásahů v Literárních novinách, které měly tehdy náklad 125 tisíc výtisků.

Ne labuť, ale opelichaná slepice

Pražský sjezd spisovatelů sledovali s nadějí i skepsí také ti, které na sněmu v Rudolfinu nikdo nezmínil: spisovatelé vyhnaní do exilu. Politolog Zdenek J. Slouka si vzpomíná, že v newyorské redakci Svobodné Evropy se o věci hodně diskutovalo. Kromě Peroutky a Egona Hostovského se diskusí zúčastnili také Jaroslav Pecháček a někdy Jiří Kárnet. Jedna schůzka se odehrála také v bytě těžce nemocného Zdeňka Němečka. „Vzpomínám si, že se ty rozhovory točily především kolem otázky, jestli jsou sjezdové projevy Seiferta a Hrubína signálem hlubších a nadějnějších změn, nebo jen plané blýskání na časy,“ říká Zdenek J. Slouka a dodává, že Ferdinand Peroutka byl spíše skeptický. To by potvrzoval komentář vysílaný Svobodnou Evropou 5. května, v němž Peroutka prohlásil, že se spisovatelé zabývali „hlavně důležitou a nesnadnou otázkou, jak udělat ze čtverce kruh, čili jak být svoboden v diktatuře“. „Ti, kdo nevědí, co dělat, aby unikli zásahům vlády, sešli se na poradu s těmi, kteří to také nevědí, a zřejmě se rozešli v nejistotě,“ komentoval sjezd sarkasticky. Básník a pozdější historik Jiří Kovtun, který pracoval v mnichovské redakci Svobodné Evropy, celou věc s odstupem času rekapituluje pozitivněji: „Vždycky jsem měl rád Seiferta, ale po druhém spisovatelském sjezdu jsem k němu také pojal hlubokou úctu.“

Radikální kritika sjezdu vyšla v mnichovském časopise Hlas exilu podepsaná šifrou O. T.: „Ne, česká poezie už několik let není labutí. Je to jen ustrašená opelichaná slepice, uvázaná za nohu ke komunistickému dogmatu a krákající nehezkým služebným hlasem. Je to uslintaný třesoucí se opeřenec, který osm let tupě zíral na přidělené zrno a neviděl, že kolem se páše zločin ve velkém, že se děje křivda na celém národu, že Konstantin Biebl byl dohnán k sebevraždě, že synové národa (...) jsou biti do krve a do bezvědomí, že špinaví a rozedraní dolují uran v Jáchymově.“

Spisovatelé věznění z politických důvodů se v době Seifertova odvážného projevu počítali na desítky. V dubnu 1956 živořili za mřížemi nebo v pracovních táborech Josef Palivec, Zdeněk Rotrekl, Václav Renč, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista, Josef Kostohryz, František Křelina, Václav Prokůpek, Jan Zahradníček, Jiří Stránský, Karel Pecka a další. Zkušenost s kratším či delším pobytem ve vězení měli mezi jinými Michal Mareš, Pavel Janský, Petr Kopta, Josef Knap, Václav Černý, Jiří Mucha, Jiří Kolář. Popraven byl Záviš Kalandra. Řada spisovatelů byla vězněna v táboře Bytíz, který byl 13 kilometrů od proslulého „zámku spisovatelů“ na Dobříši. Karel Pecka vzpomíná v rozhovoru s Janem Lukešem, který vyšel pod titulem Hry doopravdy, že z vrcholu jedné haldy dobříšský zámek přímo pozoroval a říkal si při tom „o čem tam asi hovoří?“. Jeho spoluvězeň a po roce 1989 dlouholetý předseda českého PEN klubu Jiří Stránský říká, že informace ze sjezdu spisovatelů k nim dolehly s velkým zpožděním. „Dostávali jsme sice Rudé právo, ale když se dělo něco sebeméně kontroverzního, tak nám ho prostě nedali.“

V roce 1956 podle něj nebylo možno v táborovém režimu nebo chování dozorců pozorovat žádné změny k lepšímu. Naopak si koncem toho roku bachaři na vězních vybíjeli strach z maďarského povstání. „Mlátili nás a řvali: jestli jste si mysleli, že nás budete věšet jako v Budapešti, tak to jste se přepočítali,“ popisuje Jiří Stránský, jak se dozvěděl, že v Maďarsku se něco děje. Část vězněných spisovatelů byla propuštěna až na počátku 60. let, někteří teprve v roce 1964, profesorka klasické archeologie Růžena Vacková musela na osvobození čekat až do roku 1967.

Mělo dojít i na Tita

Geneze Seifertova a Hrubínova projevu a očekávání, s nimiž je básníci pronášeli, nejsou přesně známy. Oba měli v 50. letech již postavení žijících klasiků, které je do určité míry chránilo před možným postihem. Přesto však byli po únoru 1948 odsunuti na okraj literatury: Hrubín vydával jen knížky pro děti, překlady a bibliofilie, Seifert byl po publikaci Písně o Viktorce (1950) agresivně napaden jako nepřítel socialismu. Další sbírkou - nepočítáme-li několik bibliofilií z opatrnosti antedatovaných do roku 1948 - byla Maminka, vydaná v roce 1954, za niž dostal následujícího roku dokonce státní cenu. Pro režim však zůstával nepohodlnou osobou. Až do nejvyššího stranického orgánu - politbyra - se např. dostala zpráva o tom, že 15. října 1955 při besedě na univerzitě v Olomouci kritizoval nesvobodu projevu, a režim dokonce označil za „krutovládu“. „O traktorech prý psát nechce a nebude a jiné verše jsou dnes všude odmítány.“ Podle usnesení politbyra měl předseda svazu spisovatelů Jan Drda zajistit, aby Seifert nebyl již na žádné besedy vysílán, a uspořádat v Olomouci přednášku, v níž se „vypořádáme s těmito nepřátelskými názory, rozbijeme je a odhalíme Seiferta a další jeho kumpány“. (Slovo „kumpány“ je v definitivní verzi usnesení nahrazeno výrazem „společníci“, což je pěkný doklad metamorfózy stalinského slovníku.)

Je zřejmé, že se oba básníci o obsahu svých projevů radili s určitým okruhem kolegů. Text Hrubínova příspěvku znali podle svědectví autora, které cituje Růžena Hamanová v doslovu k edici korespondence Františka Hrubína s Václavem Černým, Jiří Trnka, Lumír Čivrný, Ladislav Fikar a Milan Kundera. Jedním z poradců Jaroslava Seiferta se stal Jan Vladislav: „Seifert měl dopředu připravený text, mluvili jsme spolu mezi čtyřma očima a dal mi číst jednu pasáž, která se týkala Tita. Chtěl připomenout, že v jednu dobu byl Tito krvavý pes a pak zase něco jiného. Já jsem mu řekl, pane Seiferte, to je samozřejmě pravda, ale všichni se na tu pasáž vrhnou a ta část o pronásledovaných spisovatelích se zapomene,“ popisuje poradu v Rudolfinu po letech Vladislav. Seifert nakonec odstavec o Titovi vyškrtl. V rozbouřené atmosféře spisovatelského sjezdu byly proneseny další tvrdé kritiky režimní praxe, a to především ze strany slovenských spisovatelů. Dominik Tatarka zpytoval své svědomí, proč nepsal o přehmatech kolektivizace, Ladislav Mňačko navrhl spálit všechny kádrové dotazníky na Václavském náměstí a Katarína Lazarová kritizovala represivní vystěhování intelektuálů z měst. Ve svém emocionálním projevu dobře popsala tehdejší sociální apartheid: „Byly to časy, kdy někteří div že neschovávali své diplomy a maturitní vysvědčení jako ilegální tisk, kdy se stal podezřelý každý, kdo neměl aspoň jednoho rodiče negramotného a nebyl aspoň ze šestnácti dětí.“ Nikdo se ovšem nedotkl největšího tabu: principů komunistického systému.

Věděli, nevěděli, nechtěli vědět

Kdo byli ti, kteří Hrubínovi a Seifertovi tak nadšeně tleskali? Přes pět stovek přítomných spisovatelů bylo členy svazu, který vznikl v roce 1949 násilným sloučením všech spisovatelských organizací. Vstoupit do této organizace zpočátku směli pouze prorežimní autoři plus pár takových jako Seifert, které nešlo pominout. Koncem roku 1950 měla tato elitní organizace jen 220 členů a pět desítek kandidátů. Postupem doby se do svazu dostávali i lidé odsunutí na okraj literárního dění jako Jan Vladislav, a to především proto, že pouze členství nebo kandidátství ve svazu umožňovalo profesionální literární činnost.

Podle literárního historika Jiřího Brabce, který sjezd sledoval jako host, rozdělily kritické projevy posluchače do pěti skupin. V první byli ti, pro které někdo odvážně veřejně pojmenoval to, co znali celá léta (Vladislav, Hiršal ad.). V druhé se nacházeli spisovatelé angažovaní v komunistickém systému, kteří to považovali za podporu liberálnější kulturní politiky (např. Nezval). Většina podle Brabce spadala do třetí skupiny -překvapených, která nebyla informována o literárním zákulisí a projevy vnímala jako překvapivé a nové poselství. Čtvrtou skupinu tvořili ti, kteří netleskali a dávali najevo své znechucení (např. spisovatel-prezident Zápotocký, Ladislav Štoll, Jiří Taufer apod.) Konečně do páté prý patřili především vyjevení mladí, kteří podle Brabce považovali do té doby mnoho absurdního za normální a pro něž to byl jeden z podnětů k přehodnocování životních postojů (do této skupiny Brabec řadí také sám sebe).

Tato typologie ukazuje, že na sjezdu mohli být lidé, kteří neměli o vězněných spisovatelích ani ponětí. Jedním z nich byl právě Jiří Brabec, tehdy šestadvacetiletý odborný pracovník Ústavu pro českou literaturu: „Vůbec jsem nevěděl, že byli nějací spisovatelé zavření. Znal jsem z četby Zahradníčka, ale měl jsem dojem, že zemřel. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak.“ Naproti tomu Jan Vladislav rezolutně říká: „Každý věděl. Nemohl nevědět. V každé širší rodině byl někdo perzekvovaný.“ Malý průzkum mezi autory té doby ukazuje, že většina se jich nacházela někde mezi těmito dvěma extrémy. „Vědělo se o tom,“ říká Jaroslav Putík. „Kdo si to nechtěl připouštět, tak si nacházel určité výmluvy, ale v jisté míře to věděl každý.“ Kritik Milan Jungmann říká, že věděl, že jsou katoličtí autoři vězněni, ale že mohli žít lidé, kteří to netušili. „Byli jsme trapně nevědomí,“ říká básník Karel Šiktanc. „To, co říkal Seifert, pro mne byla do určité míry novinka, což zní dnes opravdu podivně.“ Drobné radosti 50. let Vězněným spisovatelům odvážné projevy nijak nepomohly. Co sjezd vlastně změnil? Odpověď musíme hledat v širších dobových - a nejen literárních - okolnostech.

Měsíce po Chruščovově projevu ukázaly, že komunistický režim má v Československu reálnou podporu a dokáže s většinou společnosti vyjít. Zatímco v Polsku přišla vážná krize a v Maďarsku se komunistický systém úplně zhroutil, českoslovenští občané si mohli užívat mnohé drobné radosti, které jim režim poskytl. „Když procházíme v roce 1956 program schůzí politbyra,„ říká historik Jiří Pernes, „tak v podstatě na každé schůzi najdeme nějakou otázku sociálního charakteru typu zkrácení pracovní doby pro učně, zvýšení platů technicko-hospodářským pracovníkům, zlepšení lázeňské péče apod. Každý měsíc prostě přišli s něčím, co lidem trochu zlepšilo život, což situaci stabilizovalo.“ Od měnové reformy v roce 1953 do roku 1956 přišel režim s šesti sníženími maloobchodních cen, které klesly celkově asi o 18 procent při zachování výše platů. Podle Jiřího Pernese byla navíc v roce 1956 podstatně liberalizována kádrová politika, takže se například na vysoké školy dostali lidé, kteří předtím kvůli svému původu neměli šanci. Občané mohli zaznamenat také mnohá malá, ale symbolicky významná gesta: například sovětská vlajka přestala být automaticky vyvěšována spolu s československou a podobně již nebyla automaticky hrána sovětská hymna.

Základní politický rámec sjezdu dobře vystihl Ferdinand Peroutka v citovaném příspěvku pro Svobodnou Evropu. „Vláda sama ještě neví, jak daleko ustoupí, dokud se nedozví, jak se věci vyvíjejí v Moskvě.“ Z tohoto důvodu nebyl sjezd od počátku ve stranickém aparátu úplně zatracen, ale spíše přijímán s určitými výhradami. Ideologický časopis ÚV KSČ Nová mysl uveřejnil o sjezdu celkem příznivý článek. Kritičtější byla zpráva předložená politbyru 18. května šéfideologem Jiřím Hendrychem. V ní je Hrubínův a Seifertův projev charakterizován jako „politicky v zásadě nesprávné vystoupení“. Zatímco o možnosti Seifertovi nápravy není ve zprávě ani slovo, Hrubínovi je třeba „politicky pomoci, neodradit jej, stále s ním pracovat“. To se režimu podařilo, protože již o 13 měsíců později provedl Hrubín sebekritiku a svůj projev v podstatě odvolal. „Hrubín byl neskonale milý a laskavý člověk,“ říká kritik a editor Vladimír Justl, „ale neustále zápasil sám se sebou“. Jiří Brabec soudí, že „základním životním pocitem křehkého Hrubína byl strach“. Vnitřně rozpolcený Hrubín nakonec podlehl nátlaku, což ovšem nesnižuje význam jeho projevu na sjezdu.

Příležitost k utažení šroubů našel režim až po potlačení protitotalitní revoluce v Maďarsku na konci roku 1956. Paradoxně v tom měl určitou podporu společnosti, vyděšené excesy maďarského povstání a jeho krvavým potlačením sovětskými tanky. Pacifikovat odbojné spisovatele bylo to nejjednodušší - protože byli zkorumpovaní vysokými honoráři a dalšími privilegii. Měsíc před sjezdem schválilo politbyro novou vyhlášku o autorských odměnách, která podle sovětského vzoru stanovila, že výši honoráře neurčuje náklad a cena publikace, ale její umělecká nebo vědecká hodnota a rozsah vložené tvůrčí práce. Přestože tento systém odměňování nebyl doposud historicky analyzován, je jasné, že většině členů svazu zajišťoval vysoce nadprůměrné příjmy a spisovatelským špičkám životní úroveň srovnatelnou s provorepublikovou velkoburžoazií, kterou ve svých dílech tak tepali. „Každý, kdo přičichl k životu profesionálních spisovatelů, a kdo viděl, co může ztratit, si dobře rozmyslel jít proti proudu,“ říká Jiří Pernes.

Malá doba ledová, jak o tomto období mluví pamětníci, trvala až do počátku 60. let. Navzdory tlaku režimu se však druhá polovina 50. let s obdobím stalinismu nedá srovnávat. Platí to i pro literární život. Zatímco v první polovině 50. let nebyly v podstatě vydávány žádné knihy západních autorů s výjimkou komunistů a klasiků, po roce 1956 začal boom soudobé anglo-americké prózy (William Faulkner, Graham Greene, Ernest Hemingway, Norman Mailer ad.). „Sjezd se jeví jako určitá křižovatka v dosavadním vývoji v kulturní politice a kulturním životě mezi rokem 1953 a tím, co bývá označováno jako zlatá šedesátá,“ říká historik Jiří Knapík.

Druhý sjezd Svazu československých spisovatelů byl jednou z důležitých událostí 50. let. „Tady byl založen kult českého spisovatele jako strážce etických hodnot,“ říká Jiří Brabec. Předsjezdové Literární noviny charakterizovaly jaro 1956 jako „čas pohřbívaných iluzí“. Sjezd spisovatelů však možná dal vzniknout novým: „Se ztrátou iluzí o možnostech socialismu a snadnosti jeho uskutečnění vzniká nová iluze - o síle slova, o tom, že stačí říci, že je zle, aby bylo dobře, že po absolutní nepravdě přichází doba absolutní pravdy,“ hodnotila sjezd v roce 1969 Jana Neumannová ve své tiskem nevydané disertační práci.

Plyne z dávných a dnes již málo srozumitelných událostí nějaké poučení pro dnešek? Možná toto: Buďme pozorní a obezřetní. Jinak se nám za padesát let může stát, že nás nějací historici přivedou do rozpaků otázkou: A vy jste o tom opravdu nevěděl? Jak je to možné?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)