Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2006


Méně známé stránky versailleského mírového systému

Tomáš Krystlík

Motto: Die Zeitgeschichte ist mit der Lüge infiziert wie eine Hure mit der Syphilis. (Soudobé dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou.) Arthur Schopenhauer.

Zdá se, že první světová válka předurčila onu druhou, byla téměř její přímou příčinou. Mnozí západní historikové tento názor zastávají a hovoří o tzv. třicetileté válce 1914–1945.

Ještě v polovině 19. století bylo britské impérium pánem moří, což si v minulosti vůči svým konkurentům Španělsku a Francii vynutilo silou svého válečného loďstva, Francie byla nejsilnější kontinentální velmoc, Německo ještě neexistovalo – bylo roztříštěno do mnoha malých knížectví bez politického vlivu, pomineme-li Prusko.

V druhé polovině 19. století se rozložení moci v Evropě mění. Pod vedením pruského ministerského předsedy Otty von Bismarck se po porážce Francie ve válce 1870–71 spojily německé státečky do jednoho útvaru - Německé říše. Pruský král Wilhelm I. se prohlašuje 18. ledna 1871 německým císařem právě ve Versailles, kde se o půl století později zpečetí osud posledního německého císaře a poraženého Německa. Ustavením Německa v roce 1871 vzniká ve střední Evropě mocnost a brzy se stává rivalkou Velké Británie.

Vznik Německé říše nevzbudil ve Francii pražádné sympatie, porážka od Němců ve válce 1870–71 těžce pošramotila francouzskou hrdost, protože Francie dosud na Východě dobyla vše, co si usmyslila. O to více Francouze bolestně zasáhlo, že museli po prohrané válce odstoupit Německu Alsasko a Lotrinsko. Nemínili se vzdát svého výsadního postavení na kontinentu a to porážce ve válce navzdory. Francouzský politik Francolin předvídal novou válku s Německem slovy, že „vypuknutí války je den, na který čekáme“.

Obdobně reagovala i Velká Británie. V londýnském týdeníku Saturday Review se 24. srpna 1895 objevují pod titulem Our True Foreign Policy následující slova. „Hlavní náš konkurent v obchodu a námořní přepravě není dnes Francie, nýbrž Německo. Ve válce s Německem bychom vyhráli vše a neztratili nic.“ Dva roky poté, 11. září 1897 stejný týdeník nezakrytě požaduje: „Germaniam esse delendam“ (Německo musí být zničeno).

Velká Británie se obávala o svůj roční obrat v mezinárodním obchodě. Právem. Příjmy z německého exportu dosáhly částky 1,045 miliardy britských liber, z britského jen o málo více: 1,075 miliardy. Britský státník Richard Burdon Viscount Haldane prohlásil 3. srpna 1911 o Německu: „Taková země a její lid mohou být vyřazeni ze soutěžení kulturního lidstva jen špionáží a násilím.“ To zní vysloveně jako o ospravedlnění budoucí války.

V roce 1905 vrchní britský vládce moří (sealord) Fischer požadoval od krále Edwarda IV. sto tisíc vojáků, kteří se měli vylodit na pomořanském pobřeží, aby odtud potom táhli na Berlín. V roce 1912 tentýž Fischer poznamenal, že se „připravuje velká válka, aniž to kdo tak vnímá“.

První světovou válku vyvolal bezprostředně atentát 28. června 1914 na rakousko-uherského následníka trůnu Ferdinanda d´Este a jeho ženu, hraběnku Chotkovou v Sarajevu. Srbští nacionalisté se ho potřebovali zbavit, protože chtěl slovanským menšinám v mocnářství přiznat práva obdobná Uhrům, což by zajisté utlumilo slovanské separatistické tendence a Srbům, podporovaných Ruskem, by se tak rozplynula vidina Velkého Srbska, nebo alespoň království jižních Slovanů pod srbským královským rodem Karadjordjevičů. Vídeň hledala podporu v balkánském tažení proti Srbsku v Berlíně a konflikt se rozrostl do světové války, navzdory tomu, že císař Franz Josef II. dělal všechno možné, aby se nerozrostl do světového.

Ferdinand d´Este byl zajímavý člověk. Nesnášel jakýkoliv nacionalismus – nejen tedy maďarský a český nacionalismus, nýbrž i německý a všechny slovanské nacionalismy. Mluvil dobře česky, mezitím co jeho manželka, nominálně Češka, znala jen pár slov. Jeho osobním tajemníkem byl pozdější politik Dr. Milan Hodža, slovenský právník a polyglot – plynně slovem a písmem ovládal osm jazyků – později jediný nonnacionalistický vysoký politik první republiky.

Mírová smlouva z Versailles neobyčejně zatížila Německo. Říše přišla o válečné loďstvo, o téměř o své celé loďstvo obchodní, o své železnice - muselo odevzdat 5 tisíc lokomotiv a desítky tisíc vagonů - a v neposlední řadě přišlo o své patenty a kolonie (Namibii /Německou jihozápadní Afriku/, Tanzánii, Togo, Kamerun, Ruandu a Burundi /Německou východní Afriku/, kus Nové Guiney a pacifické ostrovy). Navzdory tomu, že v Německu po uzavření mírové smlouvy panoval hlad – Dohoda se po podepsání příměří ještě několik dlouhých měsíců neměla k odstranění dovozní blokády a desítky tisíc lidí zemřelo zbytečně následkem hladu - museli Němci odevzdat 140 tisíc krav. Francie si dodatečně navíc vyžádala a dostala: 90 tisíc krav, 2 tisíce plemenných býků, 500 plemenných hřebců, 30 tisíc klisen, tisíc beranů a 10 tisíc koz. Francie, Belgie a Itálie požadovaly dohromady od Německa 367 milionů tun uhlí, ačkoliv Německo ztratilo tři ze čtyř uhelných revírů.

Francie při vyjednávání ve Versailles žádala pro sebe veškerá německá území na levém břehu Rýna a Lucembursko. Proti byly USA a Velké Británie a tak dostala jen Alsasko a Lotrinsko. Sársko bylo na 15 let podřízeno Společnosti národů s francouzskou správou. Belgii muselo Německo odstoupit oblasti kolem Malmédy a Eupen. Polsku území o ploše 130 tisíc km2 (Horní Slezsko, Severní Slezsko, pozňanskou oblast). Poláci přijali s nevolí oněch „pouhých“ 130 tisíc km2 - polský delegát Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století (s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a Horním Slezsku). Gdańsk (Danzig) byl podřízen Společnosti národů, navenek (diplomaticky) zastupován polským státem.

Německo mělo zaplatit reparace ve výši astronomických 463 miliard marek během 36 let (později byla tato nereálná suma snížena na 123 miliard) a muselo Dohodě odevzdávat ročně 26% finanční hodnoty svého exportu. Protože německý stát občas nestačil reparace včas platit, obsadili spojenci v květnu 1921 průmyslové Porúří. Bezprostřední záminkou pro zábor byl skluz v reparačních dodávkách telegrafních sloupů.

Maršál Foch, vrchní velitel francouzských vojsk v 1. světové válce se jasně vyjádřil, že důsledkem versailleské mírové smlouvy, kterou pokládal spíše za příměří, dojde do 20 let k další válce. Italský ministerský předseda Franceso Nitti napsal v roce 1924: „Ještě nikdy se nedosáhlo trvalého míru na základě plundrování a ruinování poražených zemí, nemluvě už vůbec o tom, jedná-li se jen o jeden poražený národ.“ Dokonce hlavní strůjce versailleské smlouvy, tehdejší britský premiér Lloyd George přiznal v roce 1928: „Veškerá dokumentace, kterou nám jistí spojenci předkládali, byla lživá. Rozhodli jsme na základě podvrhů“. Narážel mj. i na Edvarda Beneše, který s pomocí a vědomím Masaryka falšoval údaje o menšinách v čs. státě. Další architekt versailleského míru, francouzský ministerský předseda Clemenceau řekl v roce 1919 americkému prezidentu Herbertu Hooverovi: „Ještě za mého života bude válka a budeme vás opět v Evropě potřebovat“. Winston Churchill v interview v London Times v roce 1919: „Začne-li Německo v příštích 50 letech“ (mezinárodně) „obchodovat, tak jsme válčili zbytečně.“

Počátkem roku 1933 se dostal v Německu k moci Hitler a jeho nacionální socialisté známí svým odporem k židům a církvím. Byli přesvědčení, že socialismus se dá účinně budovat jen na národním principu. Ani kapitalismus neměl být ušetřen. K likvidaci církví a velkokapitalistů se nacisté nedostali, kdežto s postupnou likvidací svých politických odpůrců a židů začali prakticky hned. Za židy byli považováni i konvertité, nebo bezvěrci. Šlo o rasu. Vláda se snažila židy segregovat, zbavit majetku, a nebo je přinutit k odchodu ze země. Množily pogromy na židy, byly vydány diskriminační rasové, tzv. norimberské zákony. O konečném řešení židovské otázky, jejímž následkem byl holocaust, se rozhodlo až začátkem války. Strašlivé následky jsou známy.

Další utkvělou myšlenkou německých nacistů bylo rozšíření německého území. V roce 1937 Hitler poprvé požadoval „životní prostor na Východě“. Prvními konkrétními důsledky této politiky byly o rok dva později anšlus Rakouska, okleštění a anexe českých zemí. Neměnné své západní hranice Německo v locarnské smlouvě potvrdilo, východní však přes veškerou snahu ministra zahraničí Beneše a jeho polského protějšku nezaručilo. Locarnská smlouva odkázala státy přiléhající z východu k Německu v otázce hranic na dvoustranné arbitrážní smlouvy s Německem. Ony ale jednání o nich vůbec nezahájily. Národně socialistické Německo se toužilo stát největší mocností euroasijského kontinentu, považovalo to za klíč k ovládnutí světového obchodu. Známé v této souvislosti je heslo SS: „Od Vlissingenu“ (město v Holandsku) „po Vladivostok“.

Vláda nacionálních socialistů po nástupu k moci oddělila říšskou marku od zlatého standardu a začala s hospodářskými reformami. Byly úspěšné. Začátkem roku 1933 bylo v Německu přes 6 milionů nezaměstnaných, ale už v roce 1936 byla dosažena plná zaměstnanost. Třetí říše uzavřela se 26 zeměmi v jihovýchodní Evropě a Jižní Americe, které měly obdobný nedostatek deviz jako Německo, smlouvy o výměnném obchodu (hodnota zboží se vzájemně vyrovnávala bez nutnosti platit). V roce 1932 exportovalo Německo zboží za 241 milionů říšských marek, v roce 1937 již za 663 milionů.

Začalo se také s stavbou dálnic. Na asfalt chyběly Německu devizy, proto se dálnice stavěly z betonových tvárnic, vyráběných z domácích zdrojů. Výrobce lidového automobilu (VW) potřeboval pneumatiky, ale kaučuk byl opět jen za devizy - vymyslel se tedy polymerizační proces umožňující výrobu kaučuku z uhlí. Auta potřebovala benzín, taktéž za nedostatkové devizy, proto byl tedy i benzín získáván z uhlí. Problémy byly i s oblečením, opět chyběly devizy na nákup bavlny. Problém vyřešil vynález umělých vláken, která se míchala s bavlněnými a vlněnými. Během čtyř let se postavilo jeden a půl milionu obytných domů, přičemž nájemné v nich nesmělo překročit osminu průměrného příjmu dělníka. Půjčky mladým manželům se umořovaly při každém dítěti čtvrtinou půjčené částky s odůvodněním, že rodiče to vrátí státu ve formě daní obsažených ve zboží kupovaném pro své děti.

V roce 1935 připadlo Sársko opět Německu, 1936 obsadila Wehrmacht odmilitarizované Porýní. Paříž se začala obávat, že Němci budou chtít zpět Alsasko a Lotrinsko, navzdory tomu, že se jej smluvně vícekrát definitivně zřekli. Hitlerovo jednání o statutu Danzigu (Gdańska) s Polskem vzbuzovalo obavy zejména ve Velké Británii, která se domnívala, že jakmile bude gdańský problém vyřešen, přijde na řadu požadavek vrácení kolonií. Francouzi a Angličané uzavřeli proto vojenské spojenectví s Polskem.

Nacionální socialisté se z dlouhé řady diplomatických jednání poučili, že tato cesta ke zmírnění podmínek versailleské smlouvy nevede. Od roku 1937 začal tedy Hitler vyhrožovat a - bylo to účinné. Svědectví britského vyslance Hendersona v Německu: „Poválečné zkušenosti nacistické Německo nešťastným způsobem naučily, že se bez násilí nebo bez hrozby násilí se nic nedá docílit“

Německo muselo překonávat potíže s tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor (přístup Polska k Baltskému moři, který odděloval Východní Prusko od zbytku německého státu). Poláci vyžadovali tranzitní poplatky pouze v polských zlotých, jinou měnu nepřijímali. Němci neměli dost deviz a už vůbec ne zloté. Polsko následkem toho uzavíralo postupně tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu zbyla jen cesta po moři. Zde ovšem nastaly velké obtíže s malou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, takže mořská cesta byla jen podmíněně použitelná. Východnímu Prusku hrozilo hospodářské zhroucení. (Podle svědectví pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v roce 1939 zvláštních vyjednáváních v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a následně o jeho anexi.)

Německá vláda začala s diplomatickými jednáními s Polskem. Požadovala povolení zřídit exteritoriální železniční tratě a jednu exteritoriální dálnici přes polský koridor do Východního Pruska, připojit Gdaňsko k Německu a zaručit lidská práva pro německy mluvící menšinu v Polsku. Za to nabízela Hitlerova vláda něco, co žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na Východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených následkem války Polsku. Polsko odmítlo.

Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko-sovětské válce v roce 1920 přepustit Polsku. Poláci se s Ukrajinci, Bělorusy a židy připadlými do polského státu nemazlili, kdo mluvil na veřejnosti jinak než polsky, měl značnou šanci se dostat do vězení. Tak si 19 milionu Poláků stihlo mezi válkami ve vlastním státě popudit proti sobě 11 milionů vlastních obyvatel. (Poláci se z toho ponaučili a po druhé světové válce, na rozdíl od Čechů, se odvrátili od nevábného národního státu.) Dalším, silnějším motivem byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka silně Evropu rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud se tak nestane, převálcuje ji pak snadno Rudá armáda. V roce 1939 vyjednávali Rusové v rychlém sledu se všemi třemi mocnostmi. Stalin nejdříve nabídl Londýnu a Paříži, že postaví 120 svých divizí proti Německu, když vstoupí do války proti Německu. Francouzi i Britové se však zdráhali postavit dostatečný počet divizí, chtěli přenechat břímě války proti Německu Sovětskému svazu. To ovšem Stalin neměl v úmyslu, takže obrátil a vzápětí vsadil na německou kartu - uzavřel 23. srpna 1939 s Německem smlouvu o neútočení s nadějí, že Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Deset dní po podpisu smlouvy mu propočet vyšel.

Již v roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, deník blízký polské vládě, že „celý svět překvapíme svou válkou proti Německu“. V roce 1933 nabídlo Polsko třikrát v tajných vyjednáváních Francii společnou válku proti Německu. V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Německá branná moc vzala polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě preventivních opatření na hranici nic nepodnikla, Berlín nechtěl ohrozit svá diplomatická vyjednávání s Varšavou.

Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Začal bojkot podniků a obchodů v rukách polských Němců, na ulicích byli uráženi a biti. Ministr zahraničí Józef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců. Při útěcích před pogromy do říše Poláci na hranicích stříleli a mnoho lidí zabili. Navzdory tomu se zdařil útěk z Polska do Německa 80 tisícům lidí.

V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Rydz-Śmigly v přednášce k polských důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ Pak přišlo fingované přepadení vysílače v Gleiwitzu, 30. srpna 1939 Polsko vyhlásilo úplnou mobilizaci svých branných sil. Válka začala přepadením Polska 1. září.

Winston Churchill ve své známé fultonské řeči v roce 1946 také prohlásil: „Válka se nevedla jen kvůli tomu, aby se přemohl fašismus v Německu“ (spíše nacismus), „nýbrž o dobytí německého exportního trhu. Kdybychom to chtěli, tak bychom v roce 1935 válce zabránili bez toho, že by padl jediný výstřel. Ale to nebylo naším přáním.“

Nebylo to přeřeknutí - týž Churchill předtím při jiné příležitosti: „Musíte si uvědomit, že tato válka není vedena proti Hitlerovi, nebo nacionálnímu socialismu, ale proti síle německého lidu, která musí být navždy rozdrcena, bez ohledu na to, zdali je moc v rukou Hitlera a nebo páterů-jezuitů.

Literatura:

1939: Die Intrigen tragen Früchte, www.ZeitenSchrift.com 46/2005, ZeitenSchrift-Verlag, CH-6275 Ballwil

Autorova korespondence s panem Karlem Pokorným

Seiler, Benjamin: Der dreissigjährige Krieg von 1914 bis 1945, www.ZeitenSchrift.com 46/2005, ZeitenSchrift-Verlag, CH-6275 Ballwil



Zpátky