Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Srpen 2006


Dějiny Židů na Slovensku (Část 15)

Ján Mlynárik

2. Benešovy dekrety a nové vyhnanství

Židé, kteří přežili anebo se v malém počtu vrátili na Slovensko, byli vystaveni dalším atakům, vyplývajícím z poválečné neustálené situace, jež v sobě nesla nedávné zážitky válečné brutality a znevážení jakýchkoli hodnot. Heslo „Der Jude ist schuld!“, tedy že v pozadí všeho zlého stojí Žid, nepřestalo platit ani bezprostředně po válce; ta jako by se v myslích a srdcích lidí odehrávala nadále, ať už šlo o hledání viníka špatného zásobování, přerušené dopravy, nedostatku šatstva či petroleje, anebo špatného počasí; stroj antisemitismu uvedený do chodu německými nacisty a jejich slovenskými fašistickými obdivovateli se nedal zastavit dnem porážky a hodinou vítězství; valil se dále a vyžadoval si oběti.

Od podzimu 1945 do konce roku 1947 docházelo na východním Slovensku k bojovým konfrontacím. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která bojovala za vytvoření Velké Ukrajiny od Kubáně až po řeku Poprad, operovala v Haliči a v Karpatech, na hranicích s východním Slovenskem. Tato armáda, která bojovala za ušlechtilé národní cíle, se dostala do palby jednak ze strany hitlerovců, jednak ze strany bolševiků. Přežívala léta v horách. Po porážce nacismu ji vytlačovalo z polského území jednak vojsko nového Polska, jednak z východu Rudá armáda. Plán velení UPA, že v rámci třetí světové války bude osvobození Ukrajiny zpod bolševismu aktuální, a proto má UPA zůstat v karpatských lesích, se ukázal jako nereálný. Nakonec velení UPA, sídlící v Mnichově, přijalo plán přemístit jednotky (sotně) UPA do Bavorska, a to přes Slovensko a část Moravy či Čech. Tento plán se realizoval v průběhu dvou let. Do konce roku 1947 bylo tedy východoslovenské obyvatelstvo konfrontováno s touto skutečností, neboť vedení československé armády v sovětském zájmu postavilo proti „banderovcům“ (jak se jednotky jmenovaly podle jejich vůdce S. Bandery) padesátitisícovou armádu, která s nimi vedla neúspěšné boje. Neklid, způsobovaný přesunem „banderovců“ na nové základny, pociťovali především obyvatelé východního Slovenska a v nejhorší formě tamní Židé, kteří válku přežili.

V rámci UPA operovaly jednotky či spíše jednotlivci, kteří několikaleté přežívání v karpatských lesích psychicky neunesli a dopouštěli se zločinů. Do východoslovenských vesnic se z koncentračních táborů vrátili jen ojedinělí Židé. Byli osamělí, po večerech se scházeli „jednou tady, jednou tam“ u někoho z okolí. Tak se 6. prosince 1945 sešli v malé vesničce Kolbasově ve sninském okrese. Tehdy vesnici přepadla jednotka „banderovců“, kteří se ptali na Židy; ukrajinské armádě šlo tehdy hlavně o zásoby potravin a šatstva a vojáci se domnívali, že nejsnadněji je naleznou právě u „bohatých“ Židů. „Vešli do domu, kde se mladí lidé nacházeli. Rozkázali přinést jídlo a pití, potom znásilnili ženy a všechny zastřelili.“ (Bárkány-Dojč) Zavražděni byli: Šándor Stein, Ružena Steinová, Lenka Schönbergerová a Estera Schönbergerová, všichni pocházející z Uble, dále Estera Jakubičová, Gizela Grummerová, Mendel Pollak, Helena Pollaková, Sára Bergidová, Jozef Lieber, Gizela Lieberová, Adolf Schächter a Estera Fakkavičová. Událost byla zaznamenána přesně proto, že jedna nemocná osoba se schovala pod peřinu a masakr přežila; krátce po tragédii se vystěhovala do USA. Pohřeb obětí masakru v Kolbasově uspořádala židovská náboženská obec ve Snině.

Masakr v Kolbasově znejistil postavení Židů v regionu; po zkušenostech ze slovenského státu a deportací si žádný Žid nebyl jist životem. Neschopnost úřadů zavést v židovské otázce jasno, pokud jde o postavení židovských občanů ve společnosti a o navrácení jejich arizovaného majetku, jen prohlubovala tuto nejistotu, jež se projevila v celé ČSR a dotýkala se i slovenských Židů, kteří se usídlili v pohraničních oblastech severních a západních Čech anebo těmito oblastmi procházeli.

Rada židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské se 12. října 1945 obrátila s ostrým protestem na ministerstvo vnitra s tím, že okresní správní komise v Ústí nad Labem vydala vyhlášku, podle níž Židé – když byli v koncentračních táborech – pokud roku 1930 přiznali německou národnost, jsou povinni nosit bílé pásky označující osoby německé národnosti, být po 20. hodině doma a podrobovat se všem předpisům, které již znali z doby německé okupace. Vyhlášku uveřejnil Předvoj 27. září 1945.

Zákazy a omezení, jež se týkaly Němců, se stejně tak týkaly i Židů – nesměli se zúčastňovat veřejných projevů, zábav, navštěvovat kino, divadlo, používat koupaliště, jakož i rekreační, sportovní a jiné podniky, přičemž Češi měli na úřadech, při nákupech a kdekoli jinde před Němci přednost. Vyhláška dále stanovila, že „občané slovenské národnosti, kteří se bez naléhavé nevyhnutelnosti stýkají s Němci, budou považováni za politicky podezřelé a podle toho s nimi bude nakládáno“. Vyhláška zrušila platnost zelených antifašistických legitimací a legitimací o „rasovém původu“. Konkrétně se zmínila i o Židech: „Proto i Židé, i když byli v době okupace perzekvováni, jsou osobami německé národnosti, jestliže se k ní přihlásili při sčítání v roce 1930.“

Rada židovských náboženských obcí poukázala na to, že vyhláška odporuje zákonům a dekretům prezidenta republiky, a konstatovala, že znamená „novou diskriminaci jen s tím rozdílem, že nyní nejsou diskriminováni jako Židé a místo žlutých hvězd musí nosit bílou pásku“. Rada též poukázala na to, že podle dekretu prezidenta republiky z 19. května 1945 jsou ti Němci, kteří trpěli politickou nebo rasovou perzekucí, vyjmuti z opatření proti Němcům, a dekret ustanovuje, že obětem rasové perzekuce, i když roku 1930 uvedly německou národnost, má být vrácen jejich majetek, zatímco vyhláška ústecké komise ustanovuje, že nad tímto majetkem musí být zavedena národní správa. Předsedkyně Okresní správní komise Vobecká na otázku židovského vojáka ze zahraniční armády odpověděla: „Oznamte všem Židům, že se s nimi bude zacházet úplně tak jako se všemi ostatními Němci…“ Rada židovských náboženských obcí nakonec uvedla: „Jestliže bude Okresní správní komise v této praxi pokračovat, vzniká nebezpečí, že repatrianti, kteří přežili německé koncentrační tábory, budou zařazeni do nových transportů pro odsun Němců. Nemůžeme souhlasit s tím, aby tyto oběti rasové perzekuce byly nyní postaveny na stejnou úroveň se svými pronásledovateli a trýzniteli…“ Rada žádala, aby ministerstvo vnitra zakročilo u OSK v Ústí nad Labem v tom, „že Židé, kteří jsou oběťmi rasové perzekuce, nepodléhají diskriminačním předpisům vydaným proti Němcům“.

Židy, kteří přežili holocaust, čekal další závažný problém: museli obhájit své státní občanství. Pokud je neobhájili, čekalo je nové vyhnanství. Podle Košického vládního programu z dubna 1945 a podle Benešových dekretů museli dokázat, že se nehlásili ani k maďarskému, ani k německému původu; Žid, který se (do jisté doby) mohl zachránit přestupem na katolickou či jinou víru anebo jako manželský druh „árijce“, musel najednou před novou vládou „lidově demokratického Československa“ prokázat, že se neprohlásil za Maďara ani za Němce.

A zde opět nastupovala nová diskriminace. Když ministr Ripka po topoľčanském pogromu argumentoval, že nelze zaměňovat vinu některých Židů s židovským problémem, a nechť jsou tedy Židé trestáni stejně jako Němci a Maďaři, ministr Pietor odpověděl, že zvláštní poměry na Slovensku neumožňují diferenciovaný postup, „neboť mnozí Židé se hlásili jako Němci nebo Maďaři, přičemž neměli skutečně s němectvím anebo maďarstvím žádný vztah“. A právě tato komplikovanost v době divokého vyhánění Němců a Maďarů z ČSR, ale i při „organizovaném transferu“ způsobovala Židům v Československu nepředstavitelné těžkosti. Jako Židé se náhodou zachránili před Hitlerem, ale jako občané hlásící se k maďarské či německé národnosti (na což měli podle čs. zákonů plné právo a první ČSR to uznávala) se nezachránili před Benešovými dekrety.

A tak všude tam, kde se vyháněli Němci, odcházeli do nového vyhnanství i čeští Židé, a tam, kde docházelo k útokům na Maďary, ocitli se mezi oběťmi i slovenští Židé hlásící se k maďarské národnosti. Byla to kvadratura kruhu, neřešitelná situace, v níž si mohl každý dělat, co chtěl. Rasismus nacistů a fašistů nahradil (z)dravý nacionalismus a – je třeba hned říci – expanzivní protiněmecký a protimaďarský šovinismus, před nímž nezůstali uchráněni ti Židé, kteří přežili. Procházeli novými čistkami a prověrkami, museli se podrobit novým soupisům – nyní ne jako Židé, ale jako občané, a to za existence vlády, která o sobě prohlašovala, že je lidově demokraticky spravedlivá. Kdo dokáže pochopit toto utrpení?

Představme si postavičku vyhladovělého, vyhublého Žida z východního Slovenska, který se v proudu vystěhovalců z této oblasti ocitl v severních či západních Čechách, aby dokazoval svou věrnost k republice, když se roku 1930 jeho rodiče (ani ne on sám) přihlásili k maďarské či německé národnosti, jinak spadá pod Benešovy dekrety a musí odejít. Jestliže to bylo komplikované pro mnohé obyvatele ČSR německé a maďarské národnosti (museli dokazovat, zda byli antifašisté, anebo se nějak zúčastnili antinacistického boje), co mohl dokazovat Žid, který přetrpěl holocaust v koncentráku? Jsi Slovák, anebo Čech? Jinak hybaj! Hitlerův rasový princip nyní na čas přebil Benešův princip kolektivní viny; princip jako princip – oba zavrženíhodné, odporné.

To, co platilo pro místní úřady v Ústí nad Labem na sklonku roku 1945, platilo i pro místní úřady na Slovensku, jen s tím rozdílem, že Žid – „Němec“ byl na Slovensku posuzován jako Žid – „Maďar“, v případě spišských či handlovských anebo bratislavských Němců též jako Žid – „Němec“.

Začleňování židovských občanů německé nebo maďarské národnosti, kteří neovládali český či slovenský jazyk, do společnosti naráželo v letech 1945 – 1946 na velké překážky, jež někdy nebylo možno překonat. Židé se vraceli z nacistických koncentráků do prostředí se silně vyhroceným protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem a někteří z nich se stali jeho oběťmi. Těžkosti při návratu do změněné československé společnosti vyvolala žádost delegáta mezivládní komise pro uprchlíky o „souhlas s dobrovolným vystěhováním osob židovského původu německé národnosti do americké zóny Německa“, čemuž československá vláda vyhověla.

Antisemitismus slovenské společnosti způsobil spor o navrácení židovského majetku: ukázalo se to v nařízení SNR o národních správách, týkajících se restituce majetku arizovaného za války. Spor o navrácení arizovaného majetku byl součástí sporu o národních správách. SNR totiž odmítala celostátní platnost dekretu prezidenta o národních správách č. 5 z 19. května 1945 a vydala 5. června 1945 vlastní nařízení č. 50. Rozdíl byl v tom, že slovenská verze neobsahovala ustanovení, jež rigorózně nařizovala navrácení arizovaného majetku původním majitelům.

Spor o dekret o národních správách nakonec neprobíhal jen mezi vládou a SNR, ale i mezi vedením KSČ a KSS. Gottwald vytýkal slovenským soudruhům odlišnosti ve dvou paragrafech Benešových dekretů (§ 1 a § 24): „Kladli jsme důraz na to, že nechceme vyvlastňovat malé podnikatele, ale vrátit jim, co jim Němci ukradli. Vy jste to odmítli kvůli tomu, abyste nevrátili nějakému tomu Židovi jeho obchůdek anebo hospodu, kvůli tomu jste odmítli tento dekret.“

Benešův dekret se na Slovensku nerealizoval kvůli židovské hospůdce, která se měla vrátit původnímu majiteli, jenž zázrakem přežil; představme si právní vědomí té doby, kdy poražený slovenský stát s fašistickým základem přežíval nadále i po prohrané válce! Není divu, že slovenští Židé vypravili delegaci do Prahy. V prosinci 1945 ji přijal předseda vlády Zdeněk Fierlinger. Delegace si stěžovala na „antisemitské nálady na Slovensku mezi lidmi a funkcionáři státní správy“. Fierlinger o tom informoval vládu ČSR a současně předsedu SNR Jozefa Lettricha; ten 5. ledna 1946 odpověděl písemnou zprávou o protiopatřeních na Slovensku.

Důsledkem topoľčanského pogromu byla opakovaná výzva předsednictva vlády ze 14. prosince 1945, adresovaná předsednictvu SNR, aby se přesně řídilo zásadami dekretu prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkoprávních úkonů z doby nesvobody a aby zajistilo, „aby židovský majetek dělníků, malých a středních rolníků, živnostníků a podnikatelů, úředníků a osob v podobném sociálním postavení byl těmto co nejdříve vrácen bez ohledu na to, kdo jej má nyní v držení“.

Pražská vláda musela napomínat nejvyšší ústavní orgán na Slovensku, aby dodržoval pravidla platná v celém státě a vlastně aby realizoval to, co přijal již ve svých prvních dekretech během povstání v roce 1944. Ukázalo se, že zrušení arizačních převodů, jež SNR vyhlásila v září 1944, se do praxe nedostalo.

Předsednictvo vlády ČSR svým usnesením v prosinci 1945 upravovalo státní občanství osob, které se roku 1930 hlásily k židovské národnosti; uložilo komisi ministrů vypracovat směrnice pro jednotnou interpretaci československého občanství, pokud šlo o Židy. Podrobné směrnice vydal ministr vnitra až 13. září 1946. Tyto směrnice přiznaly československé státní občanství všem Židům včetně těch, kteří se před válkou hlásili k německé nebo maďarské národnosti s výjimkou těch, kdo se provinili proti českému nebo slovenskému národu aktivní germanizací nebo maďarizací. Kolik takových však bylo? Aby však ministr vnitra vydal tyto směrnice, musely na Slovensku vypuknout další pogromy.

Předsednictvo SNR ve věci židovské legislativy projevilo alibismus. Proto je předsednictvo vlády 14. prosince 1945 vyzvalo, aby všem Židům, kteří se hlásili k židovské národnosti a nepodíleli se na germanizaci a maďarizaci, bylo přiznáno československé státní občanství bez ohledu na to, zda jejich obcovacím jazykem byla němčina či maďarština. Uložilo náměstkovi předsedy vlády Viliamu Širokému projednat s židovskými obcemi „otázku další židovské národnostní politiky, pokud jde o asimilaci“. Nakonec ustanovilo komisi ministrů (Široký, Drtina, Nosek, Ďuriš) na vypracování směrnic pro jednotnou interpretaci dekretů prezidenta republiky o československém státním občanství a určilo, aby Židům bylo zachováno státní občanství „i v těch případech, kde byla věc jinými dekrety formulována odlišně“.

Noskovi však trvalo celých devět měsíců, než toto usnesení předsednictva vlády realizoval ve směrnicích. Převládá názor, že komunističtí ministři se ve zrovnoprávnění židovských občanů mimořádně angažovali; činy ministerstva vnitra, vedené právě komunistickým ministrem, tomu neodpovídají. Černé svědomí židovského osudu zřejmě leželo jako balvan na duši těch, kdo na sebe převzali ideu totalitního systému, jenž byl zárodkem holocaustu a znevažování lidské osobnosti.

3. Komunistický antisemitismus v praxi – partyzánské pogromy roku 1946

Rozbouřená poválečná doba doprovázená hladem a nedostatkem potravin přinášela antisemitské nálady, jež ústily do protižidovských pogromů nejen na Slovensku, ale i v Polsku (Kielce – 5 000 obětí) a v Maďarsku (Miškovec). Do ČSR utíkali zejména polští Židé, na jih Slovenska se zase uchylovali Židé z Maďarska. Židovská migrace z okolních států zvyšovala v ČSR antisemitské napětí zejména v tom, že Židé z okolních států neovládali češtinu ani slovenštinu a jejich komunikace s domácími Židy v hebrejštině, jidiš anebo v němčině či maďarštině vyvolávala u místního obyvatelstva podezření a odpor.

Události na Slovensku na sebe nenechaly dlouho čekat a v létě 1946 se opět přelily zemí protižidovské pogromy. Na rozdíl od Topoľčan šlo nyní o podstatně větší teritorium – pogromy se odehrály na severním, jižním i východním Slovensku. Zpráva ministerstva vnitra hovoří o výskytu protižidovských akcí v Čadci, Žilině, Rajeckých Teplicích, Vrbovém, Komárně, Nových Zámcích, Zlatých Moravcích, Levicích, Zbehách, Šuranech, Točanech, Urmíně a Humenném.

Protižidovské akce se odehrály zejména v Bratislavě při příležitosti partyzánského sjezdu od 1. do 5. srpna 1946. Jejich paralelní výskyt na jiných místech Slovenska naznačuje, že šlo o předem připravené, organizované akce. Věstník Rady Židovských náboženských obcí 5. srpna 1946 uveřejnil obsáhlý článek s titulkem Co se stalo na Slovensku, ve kterém uvádí:

„Že v souvislosti s chystaným sjezdem partyzánů dojde k protižidovským demonstracím a výtržnostem, vědělo na Slovensku každé malé dítě. Ve vlacích, na nádražích a v hospodách se otevřeně agitovalo. Zdá se však, že to bylo zatajováno příslušným ústředním orgánům v Praze. Slovenské bezpečnostní orgány a organizátoři sjezdu byli na nebezpečí upozorňováni a sami na ně též varovně poukazovali. (…) Ale všechno, co se tu podnikalo, bylo polovičaté, uskutečňované bez plného přesvědčení. Máme v ruce oběžník, který již 7. února 1946 rozeslala, okresní odbočka Svazu partyzánů‘ v Dunajské Stredě všem ostatním odbočkám s výzvou k protižidovským akcím, končící příznačnou větou: ,Jestliže se vám, chlapci, tato práce podaří, zašlete nám za naši práci stovku – z radosti to propijeme na zdraví Vás všech.‘ Nedozvědělo se vedení Svazu o tomto oběžníku? Neslyšeli jsme, že by zmíněná odbočka byla rozpuštěna, že by její činitelé byli Svazem anebo jinak voláni k zodpovědnosti.“

Věstník Rady Židovských náboženských obcí uveřejnil na základě zpráv „ze spolehlivých pramenů“, jejichž pravdivost byla i úředně potvrzena, že 2. srpna 1946 začaly akce v Bratislavě vyrabováním bytu v Židovské ulici, 3. srpna pokračovaly soustavným inzultováním židovských chodců na bratislavských ulicích, dav přepadl a zdemoloval lidovou kuchyni v Zámecké ulici, došlo k vykradení dalšího židovského bytu; rozsah akcí omezil zákrok vojska. Dne 4. srpna židovskou lidovou kuchyni opět přepadli výtržníci, přítomní Židé byli zbiti, zraněno bylo pět osob. Dne 5. srpna došlo k přepadení dalších dvou bytů v Židovské ulici (č. 29 a 59). Při přepadení dalšího židovského bytu byly zraněny dvě osoby, mezi nimi britský státní příslušník. Následoval útok na dívčí internát ve Šrajberově ulici 29.

Dne 2. srpna 1946 začaly protižidovské akce i v Komárně, kde dav rozbil okna židovských obchodů a přepadl domov židovské mládeže. V noci na 3. srpna byly na dům obývaný Židy hozeny dva granáty. Akce pokračovaly 4. srpna v Nových Zámcích, kde dav přepadl kavárnu Ungar a těžce poranil sedm Židů, když předtím přetrhal telefonické spojení. Stranou nemohlo zůstat ani hnízdo ľuďáctví Žilina; tady se odehrály 4. a 5. srpna 1946 pouliční výtržnosti proti Židům a násilná razie v hotelu Metropol, jež si vyžádala patnáct zraněných Židů. Bilance (celkem čtrnácti) protižidovských útoků jen v těchto čtyřech lokalitách obsahuje násilné vniknutí do deseti židovských bytů, jež byly zdemolovány a vyrabovány, vážné poranění devatenácti Židů, z toho čtyř velmi těžce, zdemolování židovské lidové kuchyně, jež byla současně kuchyní pro repatrianty, poškození dívčího židovského internátu. Přesný počet lehce zraněných, jichž byly desítky, zjištěn nebyl.

Ačkoli protižidovské akce probíhaly od začátku srpna 1946, první úřední zpráva byla publikována až 6. srpna, a to Zpravodajskou agenturou Slovenska; ta se celou věc snažila bagatelizovat; prý se v některých našich i zahraničních novinách objevily zprávy, že účastníci partyzánského sjezdu se dopustili výtržností a demonstrací. Pověřenectvo vnitra úředně oznámilo, že zprávy „se nezakládají na pravdě a spočívají na mylných a nesprávných informacích“. Účastníci sjezdu se nedopustili žádných výtržností „a pokusy reakcionářských fašistických živlů rušit vážnost a důstojný průběh oslav byly hned na místě zmařeny“.

Současně s uvedenou zprávou byla publikována i zpráva ČTK, která již existenci vážných incidentů připouštěla: „Nekalé živly a provokatéři z řad bývalých příslušníků HG a HSĽS se pokoušely během partyzánského sjezdu v Bratislavě strhnout některé účastníky sjezdu k násilným činům proti osobám židovského původu. Když byla jejich snaha překažena rázným zásahem náměstka předsedy vlády V. Širokého, pokoušeli se sami vyvolat při návratu partyzánů do jejich domovů i v několika menších městech incidenty, během nichž se snažili vniknout do příbytků osob židovského původu a několik jich napadli a ztýrali.“ Zpráva oznámila, že pachatelé byli zajištěni a pověřenectvo vnitra věc usilovně vyšetřuje, aby byli zatčeni všichni iniciátoři a účastníci pokusů „o protižidovské incidenty“. Současně bylo oznámeno, že ministerstvo vnitra vyslalo na Slovensko svého zplnomocněnce, který společně s pověřenectvem pro věci vnitřní měl zakročit „na místě proti těm orgánům Národní bezpečnosti, které neprojevují dost důrazu proti útočníkům a neposkytly rychlou a účinnou pomoc a ochranu některým napadeným“.

Věc se již nedala utajit, a tak Zpravodajská agentura Slovenska 7. srpna 1946 publikovala novou zprávu pověřenectva vnitra, v níž konstatovala, „že již před partyzánským sjezdem byly v různých oblastech Slovenska ilegálně rozšiřovány štvavé letáky protižidovského a protistátního obsahu“. Bylo zjištěno, že vydavatelé jsou totožní s vydavateli letáku „Ať žije Slovenská republika“. Zpráva pokračuje: „Ilegální organizace, která je odpovědná za rozšiřování různých protistátních tiskovin, se jmenuje Hlavní stan slovenských nacionalistů a vystupuje při různých příležitostech pod jménem Vesna. Tato organizace je (…) v úzkém spojení s protistátními živly za hranicemi a s vlivnými skupinami, které ještě dnes mají v našem veřejném životě vlivné postavení. Letáky byly rozšířeny zejména v mimořádném vlaku, který přijel 3. srpna z východního Slovenska.“

Vzhledem k tomu, že věc měla ohlas v zahraničí a protižidovské výpady se udály v době, kdy v Paříži probíhala mezinárodní konference, na níž se posuzovala i žádost ČSR o vysídlení Maďarů ze Slovenska, objevily se pokusy svalit odpovědnost za celou akci na Maďary jako původce celé akce. Ministerstvo vnitra 20. srpna 1946 uveřejnilo zprávu Původci protižidovských incidentů na Slovensku zjištěni. Odvolalo se v ní na zprávu svého zplnomocněného úředníka, který jen potvrdil výsledky vyšetřování, jež prý ministerstvo vnitra mělo již předtím: „Tyto zprávy hovořily o nebezpečném vzrůstu protižidovské nálady v Maďarsku, kde je oživována zejména bývalými fašistickými maďarskými činiteli, a poukazovaly na to, že Maďaři se snaží přenést protižidovskou náladu a incidenty i na území Československa. Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že hledali podporu u členů bývalé HG a HSĽS.“

Zpráva připomíná existenci „početných protižidovských incidentů“ v souvislosti s partyzánským sjezdem a vyzvedává incident v Komárně, kde byly použity granáty maďarského původu – podezření padlo na jistého Maďara, jenž byl v době útoku spatřen v blízkosti poškozeného domu; na maďarský původ incidentů prý poukazuje i chybná slovenština na letácích. Mezi zajištěnými se nacházel i bývalý maďarský voják „a mnoho osob maďarského původu“. Úřední zpráva uzavírá:

„Protižidovská hesla, která byla vykřikována na sjezdu, pocházela podle (…) úředních zjištění z řad bývalých příslušníků HG a HSĽS, kteří pro tento účel vytvořili na příhodném místě pod balkonem Národního divadla, kde se manifestace konala, organizovanou skupinku.“

Závěr byl jasný: incidenty v srpnu 1946 vyvolala maďarská strana, aby zdiskreditovala ČSR na mezinárodním fóru, měla k tomu své agenty v Komárně (jen?) a spojila se s bývalými ľuďáky, kteří vykřikovali hesla na sjezdu partyzánů v Bratislavě. Šlo o průhlednou konstrukci, jež se tehdejšímu ministerstvu vnitra a vládě ČSR hodila – pogromy využít proti Maďarům žijícím na Slovensku a zároveň proti Maďarsku, jež se bránilo vyhnání Maďarů ze Slovenska. To vše mělo ovlivnit pařížskou konferenci, která tehdy o věci rozhodovala. Že došlo k pogromům na severu Slovenska – na Kysucích a v Pováží, tedy tam, kde Maďaři nebyli, anebo na východním Slovensku, o tom se taktně pomlčelo. Navíc kombinace Maďarů s ľuďáky působila směšně: nacionalistická nenávist z obou stran vylučovala, aby k nějaké slovensko-maďarské součinnosti vůbec mohlo dojít.

Úřední zpráva z 20. srpna 1946 měla svou genezi v hlášení zemského velitele SNB ze srpna 1946, kterou podepsal jistý Kryštof. Podle ní protižidovské výtržnosti zahájené během partyzánského sjezdu „úplně zapadly do celkového rámce jednání na mírové konferenci v Paříži“. Jejich úlohou bylo ztížit postavení čs. mírové delegace před podáním požadavků pro mírovou smlouvu s Maďarskem. Důkaz: projev státního tajemníka ministerského předsedy Štefana Balogha v obci Veroseniháza ve dnech incidentu, citovaný maďarským rozhlasem. Státní tajemník postavil v projevu Československo na úroveň satelitů Německa a obvinil je z fašismu – projev se snažil dokázat neoprávněnost nároků Československa vůči Maďarsku. Kromě toho se protižidovskými událostmi v Bratislavě měla odvést pozornost od protižidovských pogromů v Maďarsku (Miškovec). Podle zprávy použití granátů maďarského původu „usvědčuje naprosto jasně původ pachatelů“. Maďarům (podle zprávy zemského velitele SNB) dělala v protižidovských útocích spojence – „vědomého nebo nevědomého“ – slovenská reakce, která, využívajíc již delší čas nestabilních sociálních poměrů, záměrně vytváří protižidovskou náladu se snahou odvrátit pozornost veřejnosti od uskutečňování očisty na Slovensku, zejména před nastávajícím procesem s dr. Tisem. Zemský velitel SNB se domníval, že maďarsko-ľuďácký komplot „jako jeden z nástrojů“ využil „méně uvědomělou část partyzánů“ – taktika použitá v tomto případě podle něj „byla dobře promyšlena a také uskutečňovaná“.

V souvislosti s účastí partyzánů na protižidovských útocích během jejich sjezdu zemský velitel SNB připomněl:

„Již několik týdnů před sjezdem se rozpoutala propaganda, že partyzánský sjezd a s ním spojená manifestace budou využity k protižidovským akcím. Tyto zprávy přicházely z různých krajů Slovenska a také z Čech. Krátce před sjezdem tato propaganda dosáhla takového rozsahu a úspěchu, že veřejnost přijala uvedené výtržnosti jako něco samozřejmého. Po této důkladné přípravě, do níž byly zapojeny všechny reakční elementy na Slovensku, část partyzánů, která nebyla od osvobození politicky zpracována a podchycena, naplněna záměrně vyvolanými obavami o svou existenci v důsledku některých případů odnětí národního správcovství, byla provokatéry z řad gardistických, ľuďáckých a jiných reakčních živlů stržena k protižidovským výtržnostem. Byly zjištěny případy přímého podplácení k tomuto účelu. Sjezd partyzánů, původně zamýšlený a organizovaný jako mohutná manifestace proti reakci, za očistu veřejného života, za důsledné plnění Gottwaldova budovatelského plánu, byl tímto způsobem úplně zvrácen a umožnil dočasně diskreditovat dosud nejvýznamnější a nejpokrokovější složku slovenského národa.“

Zemský velitel musel vysvětlovat, proč situaci nezvládl. Bezpečnostní opatření byla vypracována s předpokladem, že 1. a 2. srpna 1946 se sjezdu zúčastní jen delegace a větší skupiny partyzánů se dají očekávat na manifestaci, tedy až 4. srpna. Předpoklady nevyšly – již 1. srpna bylo v Bratislavě na tři tisíce partyzánů. Ale ani vysoký počet partyzánů nezabránil úspěšnému rozhánění výtržností, můžeme však konstatovat „menší chuť“ výtržníky-partyzány zajišťovat. Většina důstojníků a gážistů SNB pocházela totiž z partyzánů a neprojevila o zatýkání svých bývalých druhů zájem. I navzdory tomu byli viníci vážnějších incidentů zajištěni; ke smrtelnému zranění nedošlo, v pěti případech došlo „k těžším zraněním“.

Situace v Bratislavě, jak vidět, nebyla jednoduchá. Hlavní velitelství NB v Bratislavě převelelo ve dnech 2. až 5. srpna 1946 Oblastnímu velitelství NB I. v Bratislavě padesát mužů z pohotovostního oddílu Lučenec, sto mužů ze školy pro velitele stanic a šedesát příslušníků štábů Hlavního velitelství NB, celkem s velícími důstojníky 216 mužů. Lučenecký oddíl zasahoval, další dva zůstávaly v záloze. Kromě toho byla do pohotovosti uvedena bratislavská vojenská posádka, která zasahovala 3. srpna. O bezpečnostních opatřeních byli podle zprávy informováni členové Sboru pověřenců na místě událostí, kteří se svými „improvizovanými projevy snažili demonstraci uklidnit“.

Podle zemského velitele SNB se dalo i nadále předpokládat, že podobné protižidovské výtržnosti by se mohly opakovat, a proto na poradě na pověřenectvu vnitra 9. srpna 1946, konané za přítomnosti pověřence vnitra dr. Viktoryho, přednosty VI. odboru plk. Viktorina a hlavního velitele NB plk. Juniho bylo rozhodnuto, aby na předpokládaných místech výtržností byla zakázána všechna veřejná shromáždění a aby Svaz partyzánů vydal prohlášení, v němž se bez výhrad postaví proti výtržníkům a vyloučí je z řad partyzánů. Šlo o důležitý zásah do práv partyzánů, kteří byli v praxi nadřazeni bezpečnostním jednotkám: „Tímto opatřením bude NB umožněno, aby v budoucnosti zakročila se vší přísností, protože v daném případě bude eliminován partyzánský vztah a z něj vyplývající eventuální tolerance.“ Předsednictvo Svazu partyzánů mělo dále zařídit, aby partyzáni, pokud tak již neučinili, odevzdali své zbraně.

Jen velmi opatrně a v náznacích se ukázalo, podobně jako při topoľčanském pogromu roku 1945, že v protiakcích selhaly některé složky armády. Porada konstatovala případ, kdy velitel posádky odmítl asistovat k potlačení protižidovských výtržností; proto byl požádán velitel vojenské oblasti, aby v rozkazu upozornil na ustanovení předpisu G-X-1 o vojenských asistencích. Dále se v závěru uvádí: „Současně byl upozorněn osvětový důstojník armády na preventivní opatření, která je třeba uskutečnit mezi příslušníky armády, aby se čelilo propagandě antisemitismu, neboť uvedených výtržností se zúčastnila i část příslušníků armády.“

A jak se ukázalo později, před antisemitismem nebyl uchráněn ani Sbor národní bezpečnosti. Zemský velitel na závěr porady poukázal na skutečnost, že ve sboru Národní bezpečnosti existuje nebezpečí antisemitismu, protože získal dojem, „že část gážistů a důstojníků jí (propagandě antisemitismu, pozn. aut.) podléhá a je ochotna spojovat částečné sociální nerovnosti, jež mají původ v podstatě hlubší, s jakýmsi řešením židovské otázky“.

Porada však měla i širší společensko-politický záběr. Došla k názoru, že je nutné, aby jistá část slovenského tisku, zejména ústřední orgán Demokratické strany Čas, přestala s uveřejňováním „štvavých článků, jež záměrně a demagogicky jitří veřejné mínění“. Dále se mělo dosáhnout toho, aby pověřenectvo spravedlnosti zasáhlo proti těm státním zastupitelstvím, která v případě, že jsou jim předáni výtržníci s trestním oznámením, je po dvou–třech dnech propustí na svobodu, jak se to stalo v Nových Zámcích, i když se jednalo o násilnosti se zřejmě zločinným pozadím. Tím se bezpečnostní situace zbytečně zhoršuje a služba NB se ztěžuje.

Ministr vnitra Nosek, který zprávu dostal, ale i místopředseda vlády V. Široký či předseda vlády K. Gottwald museli ze zprávy usoudit, že v pozadí není maďarský nacionalismus, ale antisemitismus, který zachvátil složky bezpečnosti, armády, soudnictví a který se demonstroval nejvýrazněji již v letákové akci před sjezdem partyzánů a během něj. Pověst partyzánů-osvoboditelů se po protižidovských výtržnostech v srpnu 1946 dostala do nezáviděníhodné situace. Účast partyzánů na protižidovských akcích v létě 1946 vrhla ostré světlo na tuto skupinu slovenské společnosti, jež se pyšnila gloriolou vlastenců, bojovníků proti fašismu a pokrokových lidí. Jestliže se v partyzánských kruzích víc jak po roce objevily takovéto antisemitské nálady, jak to muselo vypadat ještě za existence slovenského státu, za povstání, kdy se Židé ukrývali v horách? Dlouho se o tom mlčelo, až roku 1990 historik Jablonický v knize o povstání konstatoval: „Jednou se to musí otevřeně napsat.“

V době německé okupace od srpna 1944 došlo mezi partyzány k projevům antisemitismu, jež měly tragický konec: v lesích nad obcí Ladce (v okrese Považská Bystrica) partyzáni vyvraždili skupinu Židů, kteří se tam ukrývali. Židé se stali oběťmi partyzánských akcí na více místech Pováží a jinde; lidé, po válce se vydávající za partyzány, vyvraždili židovské obyvatele bunkrů včetně dětí a uloupili jim majetek. Až po letech (1991) partyzán Pavol Hrivík, zpravodaj oddílu Za vlast, operujícího na severozápadním Slovensku a v oblasti Frýdku-Místku, mohl vzpomínat: „Skutečných partyzánů, kteří nasazovali vlastní krk, bylo tak 30 %, ostatní jen drancovali, loupili, znásilňovali ženy a dívky a opíjeli se.“

Historická fakta dokazují, že partyzáni se dopouštěli hromadných vražd i po skončení války (Divina), že vraždili po porážce povstání učitele, lesníky, kněze (Letz). Od 21. do 31. srpna 1944 pracovala v Sklabini partyzánská kontrarozvědka, která představovala i rychlý soud; za jejího působení bylo popraveno a pohřbeno na sto osob. Jablonecký: „Šlo o vyvrcholení teroru páchaného na neozbrojených zajatcích, resp. zadržených osobách. (…) Nesmyslné zabíjení začali někteří partyzáni. (…) Mezi partyzány v Sklabini (ale i jinde) zavládly praktiky, podle kterých nebylo problémem zastřelit Němce z Turce, Prievidze anebo Handlové s paušálním odůvodněním, že šlo o fašistu, špiona, agenta gestapa atd. Partyzáni jednali na svou pěst, přitom nebylo v silách domácí rezistence, aby se předešlo akcím, které poškozovaly věc povstání.“

Výsledky partyzánského řádění za povstání vynesly na 1 200 obětí z řad karpatských Němců a víc než 2 000 dalších obyvatel v masových hrobech u Ružomberoku, Kremnice, Zvolena, Banské Bystrice, v Sklabini, Skleném, Mičinské dolině, Kováčové, Kuneradu a Dražkovcích; slovensko-německá lékařská komise do poloviny listopadu 1944 nalezla 34 hrobů „katynského vzoru“ a vybrala 150 mrtvol k identifikaci. Na toto partyzánské řádění odpovídali Němci odvetnými akcemi, jež jen znásobovaly hrůzu, v níž museli žít ukrývající se Židé. Vraždili je jedni i druzí: partyzáni proto, že mluvili německy a byli považováni za Němce (zavraždili i slovenského učitele, který měl příjmení Nemec), nacisté proto, že byli rasově Židy. Kdo si toto inferno dokáže skutečně představit?

Po válce se mnozí partyzáni dostali do služeb Národní bezpečnosti, zejména do útvaru Státní bezpečnosti, do pohotovostních oddílů armády a do státní správy. Většina z nich se však vůbec nedokázala začlenit do normálního civilního života a vrátit se k původním povoláním. Sociální radikalismus a autoritářství z nich učinily těžce ovladatelný, destruktivní prvek slovenské společnosti. Měli zbraně, které odmítali vydat, a jen armádní razie je jich mohly zbavit (Závadka nad Hronom). Dopouštěli se i v době míru krádeží, loupeží a znásilňování, veřejných výtržností, přepadů a zabírání bytů. Když se v dubnu 1946 vraceli z celostátního sjezdu, zfackovali na svém pochodu před budovu SNR každého Bratislavana, kterého potkali; na konci tohoto fackovacího pochodu je očekávali přední slovenští komunisté Šmidke, Husák a Holdoš. To, čeho se dopustili vůči Židům na Slovensku počátkem srpna 1946, nebylo tedy vůbec náhodné a mělo svou hlubokou genezi již od roku 1944, za povstání i po něm. Partyzáni již v květnu 1946 rozbíjeli předvolební shromáždění Demokratické strany, přičemž se vychloubali zbraněmi a ručními granáty. V Žilině, kde z tribuny shodili řečníky DS, jejich počínání přihlížel oblastní velitel Národní bezpečnosti, který rozkazem zabránil, aby policie včas zasáhla a obnovila pořádek a postarala se o nerušené pokračování schůze. Tato nečinnost velitelů bezpečnosti se projevila i v protižidovských akcích, na což právem poukazovaly vyšší složky bezpečnosti, zejména pražské úřady.

Na Slovensku zavládl zvláštní právní stav, v němž se odrážela šestiletá skutečnost existence autoritativního státu a absence demokratické republiky. Stačilo šest let, aby se právní řád v myslích obyvatelstva zřítil: výhonky demokracie za dvacet let existence ČSR byly ještě křehké a nestačily eliminovat nacisticko-fašistickou minulost slovenského státu. Slovensko se nacházelo v chaosu a bylo je třeba držet pevně v ruce, jak předvídavě řekl Stalin Benešovi; Slováci se jevili jako nevypočitatelný národ, který se ocitl v kvasu svého občanského dotváření.

Jen v takovéto situaci mohla vzniknout kauza Jána Kováčika, tajemníka místní organizace Svazu slovenských partyzánů, který koncem srpna 1946 utvořil sedmičlennou ozbrojenou skupinu, jejímž cílem byl boj proti židovským obyvatelům v Bytči a okolí, přičemž členy skupiny byli i dva ruští partyzáni. Nebýt pogromů v srpnu 1946, skupina by vegetovala nerušeně dál; zlikvidoval ji zásah armády 24. října 1946. J. Kováčik před vyšetřujícím soudcem uvedl, že boj proti Židům je jeho osobním přesvědčením, jehož se nevzdá. Kováčik-partyzán převzal úlohu Hlinkovy gardy: v tomto smyslu je kontinuita fašistického odkazu a partyzánského lumpenproletářského násilí po válce zjevná – co nedokázali agresivní ľuďáci, to zůstalo renomovaným „antifašistickým“ partyzánům: zůstával však základní cíl – uvědomělý a zásadový boj proti Židům.

Rada židovských náboženských obcí v českých zemích se po pogromech ze srpna 1946 obrátila 11. srpna 1946 na předsedu vlády Gottwalda se skromným jednovětým připomenutím, kde mu „s výrazem hluboké úcty“ předložila dva články v přiloženém Věstníku Rady židovských náboženských obcí, aby jim „laskavě věnoval pozornost“. Gottwald si pod žádost připsal: „Slovenský výbor. Vyjádřete se a podejte návrhy k nápravě.“ Tuto povinnost vykonal dr. Ján Čaplovič, původně evangelický kněz, pracovník londýnské exilové vlády, který po roce 1945 zůstal v Praze. Čaplovičova odpověď byla v mnoha aspektech zajímavá. Nepopřel skutečnost, že na Slovensku došlo „ke krvavým antisemitským výtržnostem, že se tam vzmáhá protižidovská nálada, jíž tisk dost nečelí, a že provedení restituce se na Slovensku stále odkládá“. Snažil se o hlubší pohled, protože podle něj se situace zjednodušovala.

Čaplovič připustil skutečnost, že „protižidovská nálada na Slovensku v poslední době skutečně nebezpečně vzrostla“ a že nelze tvrdit, že by se omezovala jen na arizátorské, ľuďácké, maďarónské nebo protidemokratické kruhy. Kromě jiného se odvolal na projednání židovské otázky na zasedání Sboru pověřenců 17. září 1946, na němž referoval pověřenec pro věci vnitřní. Sbor pověřenců vyslovil souhlas s represivními zásahy proti výtržníkům, „kteří se dopustili protižidovských násilností“, ale současně „vzal na vědomí opatření pověřence vnitra proti židovským příslušníkům, kteří němčí a maďarčí, a pověřil jej, aby s příslušnými židovskými organizacemi jednal o důsledném používání státního jazyka ve veřejném i soukromém životě“. Čaplovič dodal, že Sbor pověřenců jednal i o otázce restituce židovského majetku, konkrétnější údaje však neuvedl. Ve své zprávě citoval i slova pověřence vnitra generála Ferjenčíka ze zasedání bezpečnostního výboru Národního shromáždění 19. září 1946. Generál prohlásil, že příčiny „vzplanutí antisemitismu na Slovensku“ jsou důsledkem šesti let rozšiřované antisemitské propagandy z slovenského státu, dále silného protižidovského hnutí v Maďarsku a Polsku, jakož i otázky vlastnického práva na arizovaný židovský majetek. Ferjenčík poté prohlásil: „Dále repatriovalo mnoho takových Židů, kteří u nás nikdy nežili, neovládají ani jeden ze slovanských jazyků, ani se všeobecně nezapojovali do všeobecně užitečných prací při rekonstrukci válkou zničených oblastí Slovenska. K tomu přistupuje i jejich značně vysoká účast na černém obchodu.“ Protižidovské útoky v srpnu 1946 označil za „aktivitu fašistických živlů v době partyzánského sjezdu“ a označil antisemitismus na Slovensku za hlavní problém.

Protižidovské násilí se nedalo popřít, slovenské orgány však věc vysvětlovaly tak, že si Židé ze celou věc mohou sami – maďarčí, dělají černý obchod a nebudují! Ukázalo se, že antisemitismus na Slovensku po roce 1945 má i oficiální podporu a vysvětlení: měli se snad Židé hovořící doma i mezi sebou mateřštinou najednou naučit slovensky anebo česky? A kolik se jich vrátilo z táborů smrti, aby viditelně mohli „masově“ prokázat svou budovatelskou aktivitu? A v době kvetoucího černého obchodu, který zachvátil poválečné Československo, šmelinařili jen Židé? Tehdejší omlouvání slovenského antisemitismu mělo vyvrátit fakt, že tento jed se do slovenského národního organismu zažral příliš hluboko, že je imanentním jevem slovenské společnosti. Byla to pštrosí politika, jež měla tehdy ochraňovat i vedoucí sílu slovenské společnosti, vítěznou Demokratickou stranu, jejíž mnozí členové a vedoucí funkcionáři úspěšně arizovali židovský majetek a sám ústřední orgán této strany Čas často uveřejňoval protižidovské články. Objektivní posouzení celé věci ukazuje, že sami demokraté, uchovávající v sobě antisemitismus, se vnitřně oslabovali ve sporu s komunisty a nakonec nejen z vnějších příčin útoku na demokracii, ale i kvůli neschopnosti důsledně prosazovat demokracii i v židovské otázce se stali lehkou kořistí komunistů. Nenašlo se však nikdy dost střízlivých pozorovatelů tehdejší situace, aby si to sami přiznali. Neschopnost vrátit židovský arizovaný majetek a touha užívat jej i nadále zeslabovaly v demokratech potenci bránit se vůči komunistům, kteří nearizovali a měli proti nim velkou výhodu. Pokud se budou podrobněji zkoumat příčiny pádu demokracie na Slovensku v letech 1945 – 1948, bude nevyhnutelné do této bilance započítat i antisemitskou historii Demokratické strany, neschopné se včas a rychle zbavit své rasistické minulosti a arizační praxe.

Za protižidovskou akci lze považovat i pohřeb „židovského krále“ dr. A. Vaška, odsouzeného lidovým soudem k oběšení za genocidu slovenských Židů; jeho pohřbu se zúčastnilo na tři tisíce lidí a Čas přinesl o jeho průběhu zprávu, jaká se věnovala jen význačným a zasloužilým osobnostem. Soud vydal tělo popraveného bez záruky, že nedojde k demonstraci protistátního významu, a v orgánu Demokratické strany se vrah slovenských Židů zaznamenal jako „oběť“ nespravedlnosti.

Dr. Ján Čaplovič ve zprávě Gottwaldovi ze září 1946 uváděl nacionální a sociální momenty, jež řešení židovské otázky na Slovensku ztěžovaly. Jestliže se totiž restituce neoprávněně zužuje jen na vrácení majetku Židům, vyplývá z toho, že všem ostatním, kteří za války utrpěli velké škody, se nedostává dostatečné podpory. Napsal: „Spravedlnost vůči Židům se tak představuje jako nespravedlnost vůči těm, jejichž utrpení (…), ale i přímé zásluhy o osvobození Republiky jsou nesporně velké a vůči nimž stát svou povinnost ještě nesplnil, resp. nestihl splnit.“ Tato úvaha vedoucího slovenského odboru na Úřadu předsednictva vlády ČSR byla od základu pochybná: Židé, jež slovenský stát okradl o veškerý majetek a poslal na smrt, nemohli být porovnáváni se ztrátami, jež způsobily válečné operace, na které vlastně Židé dopláceli nejvíce – opět životy! Židé byli okradeni a posláni na smrt v době „míru“, kdy válka na území Slovenska a také Polska, kde byli zplynováni a spáleni, neexistovala. Ztráty na životech a majetku slovenského obyvatelstva vznikly v době války, tedy za povstání a následujícího válečného tažení. To, že se míra utrpení Židů a slovenského obyvatelstva porovnávala na sociální úrovni, svědčí to o reziduích antisemitismu v myslích slovenských úředníků, ale i demokratických činitelů.

Šovinistická a nacionalistická euforie, jež po válce zachvátila Československo v důsledku vysídlovacích plánů vlády a Benešových dekretů, způsobila, že „němčící a maďarčí“ Židé museli nést osud vyháněných Němců a Maďarů. Tady byl nacionální moment, jímž Čaplovič vysvětloval Gottwaldovi „nebezpečný vzrůst“ antisemitismu na Slovensku: „Největší odpor vyvolává právě vracení majetku Židům maďarské národnosti. Jde často o majetky, jež, zejména na území obsazeném r. 1938 Maďary, se dostaly arizací do vlastnictví Maďarů (nebo i Němců) a jež nyní po osvobození dostali do národní správy nejprve Slováci – účastníci odboje (partyzáni apod.).“

Čaplovič snad i nechtěně zvýraznil partyzánskou pomstu vůči Židům. Partyzáni totiž arizovali židovský majetek již po roce 1945; tito soudruzi, většinou členové KSČ, se stali národními správci majetku Židů žijících na jihu Slovenska, prohlášených za Maďary, podle Benešových dekretů zbavených majetku a určených k vysídlení do Maďarska. Kombinace „Žid–Maďar“ nebo „Žid–Němec“ zde získávala zvláštní pachuť ozvěny genocidy: pro partyzána byl židovský majetek jeho majetkem a kdokoli to zpochybňoval, stával se jeho úhlavním nepřítelem. Tady je původ protižidovských akcí na jihu Slovenska – v Komárně, Nových Zámcích, Levicích a jiných místech. Partyzáni, pravda, zabavovali majetek i jiných Maďarů, zejména vyhnaných nyilasiovců a těch maďarských „anyasů“, kteří přišli za Horthyho okupace na jižní Slovensko do státní správy; nepředpokládali, že se deportovaní Židé z plynových a spalovacích komor vrátí! Když se pár šťastlivců našlo, partyzánská obec se cítila ohrožena a v jejím jádru se rodil hmotný, majetkový antisemitismus. V tomto případě šlo o složku, hlásící se ke KSČ; i tato strana, nyní již po roce 1945, byla na arizaci zainteresována. Tato poválečná arizace na jihu Slovenska vytvářela jádro antisemitismu v samotné KSČ – jestliže slovenské komunisty nikdo nemohl obviňovat z arizace, dopustili se jí po skončení války zabráním maďarského židovského majetku. Antisemitismus komunistů, materializovaný v židovském majetku na jihu Slovenska, se snoubil s antisemitismem „demokratů“, materializovaným za slovenského státu: pogromy vybuchující v Topoľčanech či později na mnoha místech Slovenska jen dokazovaly, že na protižidovských tendencích měla zásluhu jen jedna, společná, bezcharakterní slovenská banda!

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha



Zpátky
 
http://debayangupta.com/?lua=611