Zaří 2006

Tři talíře

Roman Erben

Kde jedni budují svá sídla a defilují před svými veliteli, pohybují se jiní stranou doporučených cest a místo reflektorů a koberců jim stačí čisté nebe nad hlavou a tráva pod nohama. Jít vlastní cestou znamená také držet se svých tradic, umět chodit tak jako tančit, zpívat a hrát tak jako si povídat. Kolik rozhodnutí a svobodných kroků je však zapotřebí k naplnění této jednoduché věty!

Pro ty, kterým se stala životní potřebou, jsou podobné schopnosti a návyky často jediným způsobem přežití v dnešním světě. Prošli jím a poznali ho zblízka jako málokdo z jejich okolí. Nezavinili války, nestavěli koncentrační tábory pro jiné a nepoškodili své životní prostředí v takovém rozsahu, jako to umíme my, jejich "věčná" proti strana. Nežijí pro sotva dosažitelné cíle, ale svůj život prožívají na cestě, která k těmto cílům může jednou vést.

K takovým lidem patří i Alfred Ullrich, vystavující od 14. 7. do 22. 9. 2006 své grafické práce v brněnském Muzeu romské kultury. Šestkrát nic na třech talířích není jen pouhý název výstavy, ale také prožitá skutečnost. Pochází po matce z rodiny rakouských Sintí a žije od osmdesátých let v Německu. Slýchával tuto větu od své matky už jako dítě, když nebylo co jíst. Přežila jako jedna z mála nacistickou genocidu v koncentračních táborech a po ukončení války se rozhodla probíjet nepochopením svého okolí sama na vlastní pěst. Pohyb z místa na místo v kočovném voze je akt svobodného jednání a také příležitost poznat okolní společnost z mnoha úhlů pohledu. Přísloví Kaj butdžene, odoj zor (kde je množství, tam je moc) platí pro Romy a Sintí o to víc, než v kterémkoliv jiném jazyce. Působí jako hnací síla při hledání sebe sama a může být i motivem pro další výtvarné nebo textové zpracování. Spát na seně pod holým nebem ve voze bez plachty je jistě zážitkem, který žádná privilegia technické civilizace nenahradí. Tvrdý život ze dne na den dává člověku nejen schopnost vyjít s minimem svých potřeb, ale i vnitřní jistotu. Technika hlubotiskového mědirytu je vhodná pro záznam pocitů a zkušeností takového druhu. Jde o básnickou parafrázi doteku, vzájemného přibližování se a úniků, náhledy do hraničního území světa bílých a černých, těch, co jsou nahoře a dole, o průnik krajinami hluku a ticha, o pohyb a setrvání na místě. Na své cestě od lyrické abstrakce ke konkrétní poezii se pokouší otevírat dveře tam, kde se asociace podobných spojení obvykle málo očekávají.

V grafickém rozvedení se tak prolínají hladké plochy odpovídající prostorům vnějšího, viděného světa, s jeho barevnými a tvarovými reflexemi v podobě nárazů, vrypů, záseků a drobných explozí, vyvolaných často vzpomínkami na traumatické zážitky z mládí. Jako autodidakt překvapuje autor vystaveného cyklu nejen vyhraněností svého pohledu na naší civilizaci, ale i grafickou virtuozitou. Kompoziční skladba je postavena na symbolické řeči tvarových prvků jako svědectví prožité minulosti. Nedosažitelnost hranic vzdálených světů je jen zdánlivá a ve hře o nás samé se posouvá spolu s námi z místa na místo. Zatímco stav povrchových struktur vyplňujících naše životní prostředí svědčí o jeho permanentní zranitelnosti, tušíme někde na jejich pozadí i vlastní odhodlání nesmířit se s osudem pasivního pozorovatele, kterému člověk vlivem svého zařazení ve společnosti často podléhá.

Alfred Ullrich nepatří k těm, kterým se připisují body na společenském žebříčku už jen proto, že patří k favorizovanému typu občana většinové společnosti. Pro získání našich sympatií mu stačí umění přiblížit se k nám současně a téměř neslyšitelně ze všech stran.

(Romano Hangos)