Zaří 2006

Příběhy české justice (23) – O státním zastupitelství

Milan Hulík

Možná, že bych měl citát Ondřeje Neffa, kterým uvozuji své příběhy české justice obměnit. Nebo ještě lépe vyměnit. Protože ten zbytek Neffovy víry: „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice“, byl nyní pronesen ještě ostřeji. Tím posledním „posledním věřícím“ je politolog Ladislav Mrklos, který v MF DNES 11. 3. 1996 napsal: „ …v příliš mnoha kauzách jsme svědky do očí bijící zpupnosti, arogance, účelovosti a zásadního selhávání státu. Jak dlouho ještě mi má vydržet moje víra ve spravedlnost české justice?

Selhávání státu! Zatímco justice je sice spravována státem, je současně orgánem na státu nezávislým a jedním ze tří pilířů moci – moc zákonodárná, výkonná a soudní – tak státní zastupitelství reprezentuje stát v trestním řízení přímo a je vedle advokacie (obhajoby) jedním ze tří kontradiktorních prvků v sestavě justice v oblasti trestního práva. Jak mnohdy stát selhává, se pokusím vysvětlit v tomto příběhu, ve kterém nepůjde o velkou trestní věc, ani o kriminalitu, ale jen o jedno trestní oznámení.

Státní zastupitelství nahradilo po změně totalitního režimu v demokratický, socialistickou prokuraturu v jejich hlavních úlohách veřejného žalobce a vykonávání dozoru tam, kde je zákonným způsobem omezována osobní svoboda. Státní zastupitelství zastupuje stát při ochraně veřejného státního zájmu ve věcech svěřených do jeho působnosti. Podle zákona č. 283/1993 Sb. O státním zastupitelství má „…být postup státního zastupitelství v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný. Svoji působnost vykonává státní zastupitelství nestranně, respektuje a chrání lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a hodnot.“

Státní zastupitelství již nemá obecný dozor nad zákonností, jak tomu bylo u socialistické prokuratury, která podle sovětského modelu byla „všeobjímajícím strážcem socialistické zákonnosti“ a po StB orgánem represe číslo 2. Proto bylo státní zastupitelství zbaveno funkce orgánu obecné represe a zůstalo toliko orgánem trestního řízení s několika výjimkami ingerence mimo tuto sféru. Pomineme-li spor, který počátkem 90. let doprovázel vytváření koncepce státního zastupitelství, totiž, zdali budeme mít silné a nezávislé státní zastupitelství typu francouzské prokuratury, nebo slabé a závislé na politické moci (podřízené ministerstvu spravedlnosti), jako v Německu, který byl vyřešen ve prospěch druhé varianty, představuje státní zastupitelství spolu s policií a justicí třetí pilíř „demokratické zákonnosti“, jako opak smutně proslulé „socialistické zákonnosti“. Pojítko mezi oběma zákonnostmi vytvořili po změně režimu státní zástupci - bývalí socialističtí prokurátoři, u kterých nelze nevzpomenout na slavný dialog z Menzelova filmu Skřivánci na niti, kde na hromadě šrotu v kladenské huti Poldi medituje bývalý „pan prokurátor“, jak jej „soudruh prokurátor“ dostal do kriminálu za nesouhlas s názorem, že obhajoba má být součástí obžaloby.

Autor této úvahy se jako člen VONS pokoušel s dalšími kolegy o očistu prokuratury, nikoliv prosím o její dekomunizaci; na tak radikální očistu se tehdy nemohlo ani pomyslet, ale poté co se VONSu nepodařilo odstranit zkompromitované soudce, kteří posílali do vězení disidenty a jiné odpůrce komunistického režimu, na očistu prokuratury nebylo ani pomyšlení.

Čo bolo, to bolo, terazky som demokratom

Poslední pokus o odstranění některých nejzkompromitovanějších prokurátorů se odehrál za generálního prokurátora JUDr. Šetiny. Ani ten však neuspěl. Dokonce musel čelit vzpouře ve vlastních řadách – všichni pražští státní zástupci odmítli sepsat obžalobu na bývalého kpt. Pavla Minaříka, agenta komunistické rozvědky vysazeného v rádiu Svobodná Evropa, který se zabýval plánem na vyhození RFE do vzduchu. Nebýt jedné statečné prokurátorky z venkova, nebyla by obžaloba podána. Jiná věc je, že agent Minařík nebyl dodnes odsouzen a jak se zdá, tak ani nebude.

Zde již nejde o vzpouru, spíše o tichou sabotáž justice, ale v praxi mezi tím velký rozdíl není. Není divu, kádrová měřítka na socialistického prokurátora byla rovna měřítkům na příslušníky StB. Těch několik, co museli odejít kvůli lustračnímu zákonu (dokázali současně sloužit i v Lidových milicích), udělali kariéru v advokacii – mezi nimi i ti, které VONS monitoroval z politických procesů.

Nové státní zastupitelství tedy nemělo lehkou úlohu, když začalo chránit veřejný zájem a lidská práva a svobody v novém demokratickém státě. Někteří prokurátoři právě na tato práva byli „experty“, když jejich dovolávání se za totalitního režimu tvrdě stíhali. Naštěstí všichni četli Černé barony a věděli, že „čo bolo, to bolo, terazky som demokratický…

V jaké situaci se nachází státní zastupitelství dnes; po 15 letech od základní proměny své funkce - namísto postihu projevu základních práv a svobod – tato práva hájit včetně obhajoby veřejného zájmu – demokracie v demokratickém státě? Především je zřejmé, že ona koncepce podřízenosti státního zastupitelství ministerstvu spravedlnosti se ukázala jako nešťastná. Nic více nemohlo státní zastupitelství zpolitizovat! Dokazují to všechno velké kauzy z poslední doby, např. i kauza nomen omen, DOLEŽAL – DOLEŽEL. „Nesymetrické“ vyšetřování obviněných podle jejich stranické příslušnosti, navíc doprovázené vnitrostranickým bojem uvnitř ČSSD, snižuje autoritu orgánů práva a dehonestuje ČSSD.

Česká republika je Chicago z doby Al Capona.

Mnohé napoví ústa nejpovolanější.Týdeník REFLEX č.8 otiskl rozhovor s novou Nejvyšší státní zástupkyní JUDr. Renátou Veseckou, která mimo jiné prohlašuje, že „chyby se stávají ve všech profesích, ale v obecné rovině není fungování justice v Česku rozhodně o nic horší než v celé Evropě.“

Jen o měsíc dříve přinesl časopis EKONOM rozhovor s předchůdkyní JUDr. Vesecké, ve kterém exnejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová konstatuje, že „Česká republika je v pozici Chicaga z doby Al Capona. V ČR už nejsou malá Palerma, ale velká Palerma“. Z titulu svého bývalého postu jistě ví, o čem mluví. „Naštěstí“, jak víme od jejího nástupce, JUDr. Vesecké, je to jinak a z Mgr. Benešové zřejmě mluví ukřivděnost ze ztráty funkce nejvyšší. Státní zastupitelství přece funguje stejně jako všude v Evropě. Jsou tedy věznice plné tunelářů, nepodplatitelní policisté křižují zemi a zatýkají zločince? ČSSD svojí akcí „čisté ruce“ prosévá zemi a zákon vítězí nad zločinem? Začínáme to číst i na volebních billboardech ČSSD – Prosperita, Jistota, Bezpečnost. Žádný zločinec si nemůže být jist, že ho nedopadnou chapadla ČSSD.

Autor nemá k dispozici oficielní statistická čísla o kriminalitě, jejím poklesu, účinnosti a nemůže si učinit obraz o efektivitě činnosti a výsledcích práce státního zastupitelství. Má však ve své agendě několik kauz, a ty vypovídají o něčem jiném. Nejen o neodbornosti, ale i o aroganci moci – moci státního zastupitelství nad občanem, jehož práva, zájmy a svobody by mělo chránit.

Nepotrestatelný estébák.

Čtenáři vědí, že jsem před časem podal trestní oznámení na bývalého příslušníka StB Ludvíka Žifčáka pro podezření z několika s trestných činů – rozvracení republiky, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejích práv, šíření poplašné zprávy, přípravy k trestnému činu ublížení a zdraví a vraždy a schvalování trestného činu. Podle mínění řady lidí tyto trestné činy měl spáchat obsahem svého interwiev s redaktorkou LN Renatou Kalenskou. Byl jsem proto požádán, abych vypracoval na Ludvíka Žifčáka trestní oznámení. To jsem učinil, nevěda, že tímto podáním zároveň testuji schopnosti policie a státního zastupitelství jako orgánů trestního řízení a vytvářím modelový příklad, který má tu čest, stát se prvým případem mé analýzy činnosti policie a státního zastupitelství.

V polovině dubna loňského roku jsem obdržel dopis policejního komisaře Františka Zahálky z Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, který mi sděloval: „Dne 20. 11. 2004 jste podal trestní oznámení na L. Žifčáka v souvislosti s rozhovorem zveřejněným v LN dne 16. 11. 2004. V daném případě nebyly naplněny znaky charakterizující přípravu k trestnému činu rozvracení republiky podle § 7 odst. 1, § 92 odst.1 trestního zákona a proto bylo rozhodnuto o odložení věci podle § 159 a odst.1, tr. řádu, neboť nejde o podezření z trestného činu.“ Dál už nebylo nic, ani pozdrav – jen podpis.

Pozdrav bych oželel, ale co jsem oželet nemohl; byla skutečnost, že tímto dopisem byl „vyřízen“ pouze jeden trestný čin, kterého se měl podezřelý L. Žifčák dopustit, nikoliv ostatní čtyři, mezi nimi i skutková podstata „schvalování trestného činu“, když prohlásil popravu JUDr. Milady Horákové za správnou.

Navíc měl v tomto případě podle trestního řádu o odložení věci rozhodnout policejní komisař usnesením, proti kterému by bylo možno podat stížnost. Tento způsob rozhodování v rozporu s trestním řádem se stává novou praxí policie a státní zastupitelství proti němu nemá námitek. Konečně proč? Nemusí pak rozhodovat o stížnostech.

Stížnost jsem však přesto podal a městské státní zastupitelství mi přípisem ze dne 8. 6. 2005 opět neodpovědělo na moji argumentaci, že byl zatím „vyřízen“ pouze jeden z trestných činů, z nichž je L. Žifčák podezřelý, nikoliv ostatní, zejména ne ten, který se týkal JUDr. Milady Horákové. Jako bych o tom nepsal. Tento nezdvořilý způsob jsem znal již z doby totality, když jsem si korespondoval s orgánem pasů a víz ohledně zamítání žádostí o výjezd do zahraničí. Potvrdilo mi to podezření, že na státním zastupitelství se jede ve vyjetých kolejích.

Ve vnucené roli kverulanta jsem si postěžoval i na tento „přípis“ městského státního zastupitelství, na který mi dne 20. 6. 2005 odpovědělo Vrchní státní zastupitelství. Výrazem „odpovědělo“ jsem to trochu přehnal – na argument o nevyřízení podezření z dalších trestných činů pachatele Žifčáka, totiž i toto zastupitelství neodpovědělo a vysvětlilo mi, že usnesením rozhodnuto bylo, ale vyšetřovatel mi jej nedoručoval; protože jsem sice byl oznamovatel, ale nikoliv poškozený a ten nemá nárok na doručení usnesení o odložení věci, ledaže mu byla způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, a takovou osobou, jak státní zástupce Mgr. Zdeněk Topinka uvedl, jsem nebyl.

Zde jen na okraj poznamenejme, že české právo nezná pojem „morální škody“, nikde ji s výjimkou institutu ochrany osobnosti neupravuje a také neodškodňuje. Proto nikomu nemohla vzniknout morální škoda tím, že někdo veřejně hlásá, že národní mučednice a vlastenka JUDr. Milada Horáková byla popravena právem? Ovšem, i tato mezera v legislativě nemá nic co dělat s tím, že státní zastupitelství je povinno vyřídit každé trestní oznámení včetně každého oznamovaného trestného činu, buď pozitivně zahájením trestního stíhání podezřelého pachatele, nebo odložením trestního oznámení - v souvislosti s každým avizovaným trestným činem. Jediné, co státní zastupitelství nemůže, je dělat mrtvého brouka.

Přesto, že mi bylo státním zástupcem Mgr.Topinkou sděleno, že na mé další podání již nebude odpovídáno, učinil jsem ještě jeden pokus. Napsal jsem otevřený dopis Nejvyšší státní zástupkyni, ve kterém jsem ji upozornil na nesprávný postup nižších složek státního zastupitelství. Reakce byla příznačná. Arogance moci byla adekvátní vrcholu, na který jsem se obrátil. Nejvyšší státní zástupkyně, autorka výroku, že naše státní zastupitelství je na evropské úrovni, předala můj dopis vedoucímu oddělení trestního řízení JUDr. Stanislavu Potoczekovi, který mi ve své odpovědi nejdříve vysvětlil něco, na co jsem se vůbec neptal – o vztahu složek státního zastupitelství a podřízenost jedněch vůči druhým – co se mohu dočíst v zákoně. I on mně oznámil, že na mé další podání již nebude odpovídáno. Pan vedoucí trestního oddělení svůj dopis ukončil projevem víry, že jeho podrobné vysvětlení přijmu s pochopením.

Nuže, nemohu přijmout s pochopením, že moje trestní oznámení vůči estébákovi Žifčákovi nebylo státním zastupitelstvím vůbec vyřízeno, ať již negativně nebo pozitivně, že na ně nebylo ani náznakem reagováno a že státní zastupitelství namísto ochrany demokracie, památky národní mučednice a právního státu, ochránilo bývalého příslušníka StB a extrémního dogmatického vyznavače komunismu. O evropské úrovni státního zastupitelství se pak samozřejmě nedá mluvit. Myslím, že Nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Vesecká nemá pravdu, má ji Mgr. Marie Benešová !