Zaří 2006

Prkénko

Vlastimil Marek

Jestli je nějaké téma, které je ve vztazích mezi muži a ženami, a v příslušných diskusích, nejvíce frekventované jako jakýsi modelový případ věčného nedorozumění, je to (muži) zvednuté či nezvednuté záchodové prkénko. Kolikrát jen se objevilo ve statích a knihách nejrůznějších feministek, kolikrát je vyčítavě i ironicky použito na konci nic neřešících, protože na sémantických nedorozuměních založených hádkách v rodině.

Když se u nás objevily první knihy o staročínském umění práce s energiemi a prostorem feng šuej, pozorní čeští čtenáři jistě s překvapením, mimo mnohé jiné, četli, že „dveře na toaletu by měly být zavřené a sedátko vždy zakryté“ (Gill Haleová, Praktická příručka Feng šuej, Svojtka 2003). Voda prý s sebou z bytu odnáší i energii. Jak jsem vyrozuměl již z diskusí s Novozélanďanem, Rogerem Greenem a Američanem Williamem Spearem, dvěma znalci feng šuej, kteří o tomto pradávně geomantickém a novodobě architektonickém umění přednášeli v Praze poprvé v roce 1998, nemáme-li při splachování záchodu víko dole, splachujeme s tím, co chceme, i to, co spláchnout zcela jistě nezamýšlíme – tedy blahobyt, v přeneseném slova smyslu peníze (viz také časopis Baraka č. 6). Od té doby máme u nás vždy prkénko i víko dole. Právě tak od té doby nechávám víko na míse dole i na návštěvách, a se zájmem pak zjišťuji, jestli si toho někdo alespoň všimne, když už se nezeptá. A protože jsem záchodovou mísu nalézal vždy a znovu odkrytou, tedy s víkem nahoře, a nikdo se nikdy nezeptal, tak naznačuji až teď.

Má-li na člověka a místo, ve kterém a na kterém dlouhodobě bydlí, vliv každý potok, každá řeka, každý kopec, každá budova, každé okno, každá stěna, každý roh místnosti, zcela jistě na něho a jeho vztahy má podobně důležitý vliv i téma tohoto zamyšlení – tedy zvednuté nebo nezvednuté prkénko záchodu. Protože každá osoba v bytě nejméně čtyřikrát denně „něco“ spláchne do kanálu.

William Spear píše, že v klasickém feng šuej symbolizuje voda blahobyt, a proto se v čínských obchodech a restauracích setkáváme s velkými akvárii poblíž pokladny. Varuje také, páni panelákoví architekti, před umístěním WC uprostřed bytu nebo domu, protože tam odpad a energie vody může vyvolávat nemoci nebo duševní labilitu obyvatel (Feng šuej: harmonické prostředí – zdroj vaší energie a zdraví, Ikar 1995).

Architekt Ota Chochola, který se feng šuej dlouhodobě zabývá, tvrdí, že prkénko by se, tak jako po nějaké době kartáček na zuby, mělo vyměňovat. A že zde navíc jde o určitý druh propadání a směr dolů, a v současnosti jde také o poměr velikosti bytu a WC: dříve byly usedlosti rozlehlé a WC malinké, dnes jsou koupelny a záchody stále větší a přepychovější. A že zvedání či nezvedání prkénka podle něho zrcadlí vzájemné vztahy v tom kterém bytě. Číňané, mistři prevence, prý odjakživa zdůrazňovali oddělené ložnice a skříně pro zachování vzájemné důstojnosti a sexuální přitažlivosti. Ota ze zkušenosti poznamenává, že dnes už jsou běžná nejméně dvě umyvadla v bytě a na mužské čurání je ideální pisoár (dnes se prý dělají malé pěkné a uzavíratelné). „Důležitá je ale skutečnost, že při neuzavřené míse se také zvyšuje kontakt s odpadní vodou. Energie sice odpovídá přirozenému vzorci těla, ale spotřeba a hlavně znečištění vody není právě příjemné,“ napsal mi v odpovědi na e-mailový dotaz.

Zpět k tématu: pokud muž nezvedne prkénko, a při močení zanechá nějakou tu kapku (a čím je starší, tím jich je víc), je to pro jeho manželku příležitost poradit mu a naučit ho ohleduplnosti a „bdělému vědomí“ (což je velmi frekventovaný výraz v buddhismu, naznačující, že běžně jsme jako ve snu, nesoustředění, vykonávající většinu denních úkonů jaksi automaticky, bezmyšlenkovitě, ale že při troše snahy a praxe lze nacvičit neustálé bdělé vědomí nejen v běžném životě, ale, což se nakonec ukáže při vážných pokusech o dosažení osvícení, i v duchovní praxi).

Ale platí to i obráceně – v naprosté většině domácností, které jsem navštívil, nechávaly ženy prkénko dole, ale víko nezavíraly. Z jejich hlediska je to přirozené a pohodlnější, ony nic zvedat nemusejí. Ztrácejí tak ale možnost trénovat respekt ke svému muži, a naopak, tím, že pokaždé, když naleznou pár kapiček na prkénku, které jsou pod jeho rozlišovací schopností, myslí na svého celoživotního partnera negativně: jejich mozek si na tohle negativní vidění partnera zvyká a pak automaticky (protože podvědomě) pohlíží na toho, kterého přece tak milovaly a obdivovaly, jako na někoho méně hodnotného: vždyť on ani neumí zvednout prkénko!

I akt močení a s tím spojené úkony se totiž mohou stát tréninkem (sebe)zvládání mysli na Cestě k poznání sebe sama. A také k osvícení, dodávám pro zájemce: v zenovém buddhismu jsou známy desítky historek spojených právě s vyměšováním a údržbou záchodů (záchodové mísy i dnes smí umývat jen skutečně pokročilý student nebo mistr).

Pokud jsou v rodině záchod sám a víko na míse neustále otevřené, pak kromě blahobytu něco skutečně uniká: přinejmenším pozornost a vzájemná ohleduplnost a úcta. Jenže, dámy a pánové – co kdyby na čínské teorii, že s vodou ze záchodu unikají i peníze rodiny, něco skutečně bylo? Nemůže být přece náhoda, že i ty největší banky a instituce v Hong Kongu, na Tchaj-wanu, ale i v Číně (a v USA a v Londýně a jinde) dnes při výstavbě a hlavně zařizování těch nejprestižnějších budov spolupracují s uznávanými znalci feng šuej, že?

Záchodové prkýnko, jako ostatně mnoho dalších zdánlivě malých věcí, je pro většinu z nás zatím jakýmsi velmi malým a bezvýznamným detailem, ač na něm, tedy na prkénku, někteří tráví pravidelně docela značnou část svých životů. Mohlo by se ale stát iniciačním momentem zlepšení jak vlastní pozornosti, tak ohledů k jiným (jiné, jinému). A světe div se, také startem k vylepšování toho, čemu ekologové a zeleně zbarvení filozofové říkají „kvalita života“.

Tak jako v divadle „není malých rolí“, ani v běžném životě totiž neexistují věci a jevy, které by se nemohly stát východiskem k individuální, rodinné i společenské transformaci. Osobně znám několik žen, kterým nastartovalo pozitivní změny v rodině a vztazích k mužům právě takto „hlubinněji“ a všímavěji pojímané záchodové prkénko.

Řešení problému „prkénko“ je tedy snadné, pro obě zainteresované strany prospěšné a výhodné: muž i žena by měli vždy po použití záchodovou mísu sklopit obě části toho, co se sice stále nazývá prkénko, ale co je v naprosté většině z plastu: tedy sedátko i víko toalety. Pokaždé když přijdou na WC pak oba naleznou mísu zakrytou, a pokaždé ji i při odchodu zakrytou nechají. A skóre je srovnáno a může být po genderových problémech a výtkách.

Takže se vždy, když je (muži prkénko s víkem, ženy případně jen víko) budete zvedat či pokládat, usmějte nad svou předchozí ignorancí, a po vykonání potřeby záchodovou mísu zanechte tak, jak jste našli a jak má být: zakrytou. To, co bylo problémem, tedy záchodové prkénko, z našich myslí zmizí. A pak zmizí i problém s ním spojený a spojovaný. A zvedání víka s prkénkem, a život s pozorným mužem a nic nevyčítající ženou, se stane radostí.