Říjen 2006

O ceně a vlastnostech pragmatismu

Luděk Frýbort

Řekl bych, že se noviny v posledním čase nakalouskovaly dost, takže do té aféry nechci znovu vrtat. Ale lítala během ní povětřím v mimořádné frekvenci slova „pragmatismus, pragmatický“, nebyl by někdo té lásky a nepoučil mě, jaké vlastnosti by byla označením, kdyby zrovna nešlo o politika? Vždyť sedíce v hospodě jen zřídkakdy slýcháme, že Franta nebo Lojza je pragmatik; mnohem spíš jde řeč, že je například vůl. Ale dejme tomu, že bych šel po ulici a spatřil bych pána, jemuž právě vypadla z kapsy peněženka. Počkal bych, až pán zajde za roh, peněženku bych popadl a spěšně se vydal opačným směrem. Jednal bych pragmaticky? V politickém smyslu asi ano. Lid v hospodě by možná usoudil, že jsem jednal chytře; i chytrost na sebe může podle okolností vzít všelijaké významy. Ale ti, jichž si vážím, jakož i ti, kteří mi před dovolenou svěřují klíč od bytu, by pravděpodobně řekli, že jsem se zachoval svinsky. Bezcharakterně a padoušsky. Má reputace v jejich očích by hluboce poklesla a klíče od bytu by mi napříště raději nesvěřovali. U politika však platí jiná měřítka, jak ukázaly novinářské reakce na skutek páně Kalouskův (ale nejen na něj). Jako by mu adjektivem „pragmatický“ vyjadřovaly jakési uznání: pašák, ten chlap, jedná vždy tak, jak je pro něj a pro jeho partaj právě výhodné. Ledaže to teď k posledku drobet přehnal a odskákal si to. Pragmatik může zvednout cizí peněženku a zmizet s ní za roh, ale nesmí přitom projevit špatný odhad. Projeví-li jej, odskáče si to a nikdo zaň slova dobrého neztratí, tak to chodí mezi námi pragmatiky.

Můžeme pokročit v rozboru toho slova a zeptat se, co bylo špatným odhadem, na němž uklouzl pragmatik Kalousek. Patrně, soudil bych, že vznášeje se v sférách vysoké politiky zapomněl, že přece jen žije v třídní společnosti. Nejvýš stojí třída vysokomožného politického načálstva, které může čachrovat s parlamentními i vládními židlemi, dávat slovo a obratem je rušit, vytvářet koalice a dle okamžité výhodnosti je zrazovat a přebíhat k jiným, nemajíc nad sebou jiného soudce než sebe sama. Hluboko vespod pak stojí poddaná pakáž, jejímž názorem či přáním se zabývat není hodno pravého pragmatika. Při bližším pohledu však - ale ten se z těch nadoblačných výšin nenaskýtá – se pakáž dělí na dvě podtřídy. Jsou zde Lojzové a Frantové z hospod, kteří vidouce někoho mizet s peněženkou za roh, hovoří s uznáním o pašácích. Jsou však i lidé, v nichž ani půlstoletí pragmatismu neudusilo představu charakterního jednání, a vyžadují je, bláhovci, též od svých politických představitelů. Bylo omylem zmiňovaného pána, že nezahrnul tyto podivíny do svého strategického plánu. Měl se ohlédnout, kteréže to partaje jest vrcholným údem. Že na rozdíl od jiných disponuje úctyhodnou členskou základnou; v té pak že jsou podivíni, vyznávající čestnost, spolehlivost, zásadovost atd. dosti hojně, ne-li většinově zastoupeni. A že mohou spustit kravál, vidouce jeho strategický pragmatismus. Patrně se mu zdálo, že kravál do jeho zpanštělé sféry nedosáhne, a dosáhne-li, nemusí si z něj nic dělat. Mýlil se v obojím.

Česká politická krajina je dosti zvláštní. Profiltrovaná pětiprocentní klauzulí obsahuje dvě strany velkého politického vlivu a vysokých voličských preferencí, ale členských počtů tomu významu neúměrných; spíš lze mluvit o polouzavřených mocenských klubech než o skutečných stranách. Dále máme jednu partaj sice výrazně členskou, již však minulost a vyznávané zásady vylučují ze společnosti slušných lidí. Že s ní jsou někteří vysocí pánové přesto ochotní spřádat výhodná spojenectví, přičtěme pragmatismu v těch vrstvách obvyklému, jemuž nevadí něčí běh s ukradenou peněženkou. Teprve nedávno se zpomezi drobného partajního potěru vynořila strana Zelených a nevede si nejhůř; přinejmenším se až na další nezdá, že by si chtěla zakřepčit pragmatický čardáš. Nicméně je dlužno mít na paměti, že za svůj sympatický vzhled vděčí zejména osobě svého pana předsedy, zatím asi nejdůvěryhodnější postavě ve vyšších patrech české politiky. Jakou odolnost proti svodům pragmatismu pan Bursík v dlouhodobějším záběru osvědčí, se ještě bude muset ukázat. Je rovněž nejisté, jak dlouho se budou Zelení cítit útulně ve společnosti partají přece jen buržoazních, nerevolučních a nelevicových. Jsou s tím totiž mezi toho druhu hnutími celého světa výjimkou; zpravidla se ekologické zanícení snoubí s levičáctvím vysoké úrovně, jemuž je bližší spíš tatík Castro než nějaký měšťácký demokrat. Buďme rádi za své Zelené, ale naslouchejme bedlivě, co vře ve spodních stranických etážích. Může to být předzvěst rebelie, jež smete uvážlivého pana Bursíka i s jeho buržoazní orientací.

A máme zde ovšem i naše drahé klerikály, bratry a sestry, černoprdelníky, či jak všelijak ještě bývají něžně titulováni. Pragmatická ohebnost jejich vůdců se stala příslovečnou, ale jak se ukázalo, prostý lidovecký kmán tou chorobou zasažen není a umí to dát najevo. Co víc, umí tak dokonce zvrátit pletichy mocných; překot, s jakým se v straně KDU-ČSL kácely šéfovské židličky, byl pozoruhodný a cosi naznačil. Jest mnoho partají v království českém, velkých, malých i mrňavých, davších si do zkratky literu D jako „demokratický“, ale až teď poprvé jedna z nich ukázala, že je toho písmenka hodna. Její křesťansko-liberální zaměření nemusí každému vonět, ale až bude občan, uplouhaný věčným potácením mezi většími a menšími zly, příště hledat své voličské zakotvení, zde – při jisté opatrnosti – je může nalézt. Nebo přinejmenším může nalézt pojistku proti bezcharakterní všemoci partajních pragmatiků. Vede se teď hojně řečí o tom, jestli si lidovci kalouskiádou spíš pomohli nebo uškodili; nechci předjímat výsledky příštích voleb, ale jestli je český nelevicový volič schopen pozorného úsudku, mělo by to být znát.

Zato se přiznám, že sám jsem příliš znamenitý úsudek neosvědčil; když pan Paroubek vystoupil na sociálně demokratický trůn a začal hovořit o marťanech a jiných toho druhu úkazech, očekával jsem, že se aspoň menší část jeho partaje proti němu vzbouří. Doufal jsem především v ty, kteří zcela nepozbyli paměti a cosi jim napovídá jméno Fierlinger. Jenže jsem se zklamal; neozval se a dodnes neozývá ani muk. Teď už vím, že kdyby se pan Paroubek prohlásil bohem jako císař Caligula a řídil svou stranu z bohnického ústavu, neozval by se zase nikdo. Neboť není šéfem strany, ale mocenského klubu, v němž dohromady není kmánů. Stranickým kmánem je ten, kdo se svým dílkem účastní na politické práci, ale nečerpá z ní svůj osobní blahobyt, není mu cestou k vysoce honorovaným obročím a výnosným stykům. Může se proto vzbouřit, vida své partajní božstvo vyvádět pragmatické podlosti. Členu mocenského klubu, jemuž při nevelkém výběru kyne reálnější šance na utěšené korýtko, se vzbouřiti nelze, protože by upadl v nemilost a navěky si ke korýtkům zatarasil cestu.

Pročež neočekávejme nepragmatické a tudíž čestné jednání z Olympů politiky, na nichž se vždy proplétá příliš mnoho úzce osobních zájmů, ale od širších členských základen, kde nekyne valná naděje na úživná obročí. Potíž je v tom, že pomineme-li onu jistou členskou základnu, o niž by si slušný člověk ani potřísněný kramflek neotřel, zbývá ve vlastech českých k výběru už jen jedna. Jelikož svým zaměřením neodpovídá vkusu každého, nesmíme se divit, budeme-li i v budoucnosti zírat na pragmatické kousky svých volených zástupců a kroutit hlavami nad jejich obratnými přemety. Budou si je moci dovolit, protože se nemusí bát partajních kmánů, kteří by jim v tom počínání nastavili stoličku.

Kromě nepočetného členstva a v důsledku toho nedostatečné kontroly partajních bonzů má česká demokracie i druhé specifikum, které ji bude asi ještě nadlouho odlišovat od chodu věcí v západních zemích. I ony mají své extremistické partaje toho či onoho ražení, ale vzhledem k své podměrečnosti nemohou podstatněji ovlivnit nebo dokonce ochromit fungování státu. Postkomunistické země takovou kouli na noze mají. Má ji i Německo, které ji zdědilo spolu se svými východními provinciemi, jež bylo snáze zapojit do konzumní – ó jéje – společnosti Západu, než z nich vypudit to, co do lidských hlav zasel komunismus. Proto je a ještě dlouho zůstane, a v zemích českých obzvláště, politický zápas určován otázkou, zda s komunisty nebo proti nim. Nechat je stranou, jak ledakdo doporučuje, je a bude obtížné, ne-li nemožné. Občan s historickou pamětí a trochou politické předvídavosti v těle si nevyřeší ten problém pouze tím, že nedá komunistům hlas; bude muset s vysokou dávkou skepse pozorovat i pragmatické pány ve vedení ostatních partají, pro něž může znít hlas leninských sirén nadmíru svůdně a lákat je k reprízám kalouskiády.

Poslouchejme ostatně, odkud se ozývají mudroslovné úvahy o primitivním antikomunismu, který už neodpovídá tomuto modernímu času, o komunistické straně, která dělej co dělej je součástí demokratického systému, a uzříme, kdo už také komíhá nožkou, aby si naskočil na rudého hřebečka. Mám totiž před sebou článek z pera jistého pana Oty Novotného, vedoucího to analytika strany ČSSD, ne náhodou uveřejněný zrovna ve dnech kalouskiády. Obsahuje tolik rozkošně pitomých a zároveň podlých frází, že bych se jím někdy rád zaobíral zevrubněji; ale pro tentokrát aspoň několik ukázek. Odpor proti komunistické ideologii je „emocí, nenávistí a ani špetkou rozumu“, nejde o názor vyplynuvší ze zlé zkušenosti, nýbrž o „náboženský rituál“ a nebozí Čechové budou bohužel „muset nadále snášet poblouznění těch, jimž se antikomunismus stal drogou“. Inu, nedivme se. Máme co dělat se zástupcem partaje, která nemajíc členské základny, aby stála za řeč, je náchylná k pragmatické bezobratlosti. Rád bych věděl, jestli by ten pán také na pokyn shůry hovořil o náboženském rituálu zvaném antifašismus a ohrnoval nos nad protinacistickou drogou, kdyby se něco takového ukázalo oportunním… no, nechme dohadů. Co ze všeho vyplývá, je toto: dejme si pozor, my kmáni bez přístupu k politickým obročím, a vynechme ze své volby pragmatické pány, ochotné se spojit nejen s marťany, ale i s ďáblem chlupatým a rohatým, kdyby to posloužilo jejich bažení o moc a výnosné obchůdky. A kdo by to nemohl vydržet bez životních jistot, sociální vřelosti a jiných hrníčků, do nichž rudý hastrman lapá prostomyslné dušičky, ať raději jde a volí rovnou bolševika, který se aspoň nepřetvařuje. Beztak se obávám, že chytří Lojzové, jichž je jak naseto v lidu českém, jinak k rozumu nepřijdou.