Listopad 2006

Falšovaly se stovky snímků

Luděk Navara

Dušan Veselý, šéfredaktor redakce obrazového zpravodajství České tiskové kanceláře, se o historii zakázaných snímků dlouhodobě zajímá. „Upravovány mohly být stovky snímků,“ říká.

Kdy se falšovalo nejvíc? A jak?

Nejvíc po roce 1948 a v padesátých letech. Později po roce 1968. Mnozí se najednou dostali do klatby, například Dubček, ale i umělci jako kupříkladu Forman. V redakci byl cenzor, dohlížel na ideovou čistotu fotografií a sledoval všechny vyžádané fotky. Jestli tam někdo není závadný nebo jestli mezitím neemigroval.

Co se stalo s nevhodnými fotografiemi?

Naštěstí se neničily, ale skončily v takzvané klauzuře. Byly označeny razítkem, což pro archiváře znamenalo, že mají přísnější režim. O jejich použití se muselo zvlášť žádat. Je obdivuhodné, že se nic nezničilo. Někdy dokonce zůstal originál i upravená podoba.

Pracovali s těmito fotografiemi speciálně prověření archiváři?

Sebekontrola byla taková, že by si nikdo nic nedovolil. Ale archiváři o ničem stejně nerozhodovali. Byly případy, kdy rozhodl přímo ústřední výbor, tedy nejvyšší stranický orgán. Například těsně před rokem 1989 byly požadavky ze zahraničí na fotografii Dubčeka. Tehdy přímo stranické vedení řeklo, že ne.

Byly s některými lidmi potíže?

Velký problém byl například s tenistkou Navrátilovou, která se nesměla vydávat, ale přitom vyhrávala světové turnaje. Takže jednou se rozhodlo kompromisně, že se napíše Navrátilová, ale bez křestního jména a bez fotky. Jen výsledek zápasu. Mělo to asi vyjádřit distanc toho režimu k ní. Také byly problémy s Gustávem Husákem, který měl nepěkné silné brýle. Tak se s tím všelijak kouzlilo.

Jak se vlastně fotky upravovaly?

Vše se upravovalo ručně, domalovávalo, překrývalo, vystřihovalo. Kdo měl službu, tak na tom pracoval v laboratoři. Ale v osmašedesátém se ukázalo, jak je to zbytečné. Tehdy se dostala řada fotek ven. A když se fotka dostane z archivu, žije už svůj život.

(MFDNES)