Listopad 2006

Ten třetí na lince

Jaroslav Spurný

Aféra s odposlechy politiků a novinářů se v posledních dnech stala zrcadlem a stvrzenkou zdejších dlouhodobých, všelijak tlumených, ale vždy znovu se ke slovu hlásících obav. Opět jsme si jednou byli nuceni zpříma připustit dvě vrcholně nepříjemné pravdy. Že totiž některé složky naší policie velmi pravděpodobně pracují ve prospěch vládnoucích mocenských elit; ať už tím, že metou pod koberec jejich zločinné delikty, anebo tím, že zastrašují a likvidují své kolegy či občany, kteří se ty delikty snaží rozkrýt. A že jim v tom – což je druhá zpráva odposlechové aféry – pomáhají členové zdejší justice.

Potlesk a smích

Byla to v posledních deseti dnech na nás opravdu absurdní podívaná. Nejprve ministr vnitra oznámí přes televizní kamery překvapené veřejnosti, že minulá vláda nechala odposlouchávat dvacítku politiků a novinářů. I když nedodá jediný důkaz, jeho strana začne mluvit o všeobecném fízlování, které tady prý zavedli v minulosti její političtí konkurenti. Pak vyjde najevo, že jediným zdrojem ministrova senzačního odhalení byla SMS novináře, který od „neznámého zdroje“ dostal informaci, že je odposloucháván. Dva dny po ministerském šoku vystoupí nejvyšší státní zástupkyně s prohlášením, že k ničemu nezákonnému nedošlo: žádní novináři ani politici prý odposloucháváni nebyli. Předseda opoziční ČSSD celkem logicky volá po mimořádném zasedání poslanců a vyžaduje po ODS omluvu za sprostou pomluvu. Jenže pak najednou práskne do stolu šéf zvláštního policejního útvaru na provádění odposlechů a těsně před odjezdem na dovolenou pošle poslancům dopis stvrzující, že ministr měl pravdu (konkrétně, že v souvislosti s únikem informací z Kubiceho zprávy byli odposloucháváni dva politici, dva novináři, tři policisté, jeden lékař – a další desítky telefonů jejich příbuzných, spolupracovníků či známých). Načež přichází strhující finále: Poslanecká sněmovna odhlasuje zásluhou socialistů a komunistů usnesení, že původní prohlášení ministra vnitra Langera „nebylo prokázáno“ a vyžaduje odstoupení tří předních politiků ODS z vládních funkcí. Viníci tedy podle našich zákonodárců nejsou ti, kteří odposlechy iniciovali, ale ti nekňubové z ODS, kteří neumějí věc vysvětlit. Opona padá, vracíme se zpět do reálného života. Tam už to ale není taková legrace. Když se totiž divákovi všechno rozleží v hlavě, musí se začít ptát. Nestačí přece vědět, že se děje cosi velmi podezřelého a velmi nepřehledného, ale je nutné zjistit, proč se to vše stalo. Kdo měl jaký zájem a užitek.

Odposlechnuto

Než se pokusíme o odpověď, zůstaňme chvíli u prozrazených odposlechů. Co vlastně znamená, že policie při vyšetřování jednoho poklesku napíchne čtyřicet šest aparátů, a všichni odpovědní přitom prohlašují, že šlo o „zákonnou akci“? Někde musí být chyba. Odposlech je nástroj, který dostala policie k dispozici kvůli zjednodušení boje proti nejzávažnějším zločinům. Je dobré znát – třeba právě z odposlechů – záměry mafiánů nebo gangsterů a předcházet těm nejhorším zločinům. Anebo pomocí odposlechů těžké zločince usvědčovat.

Odposlech je ale zároveň zásadní zásah státu do soukromí, proto je jeho použití omezeno. Řečeno slovy tuzemského zákona, odposlouchávat se smí, když je horní hranice trestní sazby za zločin minimálně osm let. Nikdo nás nemůže odposlouchávat za to, že jsme podezřelí z vyloupení trafiky nebo třeba krádeže aut. Osobní svoboda je ceněna i zákonem vysoko. Možnost ztráty osobní svobody je uplatňována bez rozsudku jen proti těm nejhorším, jejichž zločin je trestán minimální horní sazbou osmi let. Teď pár čísel. Tuzemská policie nasazuje ročně skoro deset tisíc odposlechů. To je naše země tak prolezlá těžkým zločinem? Jestli ano, pak policie nějak selhává. Podle statistik je za činy, při kterých bylo možné podle zákona nasadit odposlech, odsouzeno ročně kolem pěti set lidí. I kdyby všechny tyto zločince dopadla policie na základě odposlechů – a to je nesmysl – z jakého důvodu byly napíchnuty další tisíce telefonů?

Napíchni a panuj

Případ prozrazených šestačtyřiceti odposlechů je čirým důkazem zneužití možnosti napíchnout telefony, i když v zákonném rámci. Je pravda, že Kubiceho zpráva o srůstání vlády a organizovaného zločinu, opatřená razítkem „tajné“, unikla na veřejnost, což je protizákonné. Je pravda, že plukovník může být podezřelý, že sám někomu zprávu pustil. Šlo by pak o trestný čin, kde by mu skutečně hrozilo až osm let vězení. Přes tyto úvahy vlak prostě nejede. Ale dál už chybí logika. Proč byly odposlouchávány další desítky lidí? Byli to Kubiceho známí? Jakou souvislost s případem má Langerův bratranec, jeho zahradník nebo žena novináře? To si inspekce opravdu myslela, že by profesionálové jako Kubice nebo Langer mluvili o svém eventuálním zločinném pouštění informací se čtyřicítkou lidí? S jistotou se dá říci, že nemyslela. Potom je otázkou, proč byli všichni ti lidé odposloucháváni. Co vedlo inspektory k takové aktivitě? Jaký oni sami měli zájem ten zástup odposlouchávat? Když vyloučíme, že si v policejní službě platíme trouby přesvědčené o smyslu odposlechů manželky poslance Jana Vidíma či jeho tety, vychází nám, že někdo měl na akci zásadní zájem. Někdo, kdo se rozhodl využít šetření o úniku k rozsáhlému sběru informací. Třeba přitom doufal, že se dozví něco pikantního či zneužitelného na politickou konkurenci. Nějaké podrobnosti schopné dokreslit oficiální stanovisko Paroubkova sociálnědemokratického týmu, že totiž Kubiceho zpráva není varováním před kriminálním skluzem mocných, ale „politicko-policejní operací“ režírovanou ODS. Využít k tomu inspekci se nabízelo samo.

Naznačují to všechny okolnosti. Byla to právě inspekce, která provedla před volbami, v květnu, nesmyslnou razii u Kubiceho lidí vyšetřujících podezření z korupce a prorůstání organizovaného zločinu s politikou v případech, kde stopy vedou k politickým špičkám ČSSD. Logická domněnka, že šlo o záminku k umlčení a zastrašení příliš daleko se pouštějících se policistů, se od té doby čím dál víc potvrzuje. Inspekce tehdy tvrdila, že Kubiceho detektivové si přivydělávají falšováním cesťáků. Ale ani pět měsíců od razie není inspekce schopna prokázat, že tomu tak bylo. Nakonec, co jiného než služebnost vrchnosti můžeme čekat od instituce vedené Miroslavem Borníkem, zlomeným policistou, jehož kariéru navždy poznamenala ochota spolupracovat s estébáky a krýt jejich nezákonné „vyšetřovatelské“ praktiky ještě v kulisách hroutícího se komunistického režimu? Pro laika to asi bude znít trochu nesrozumitelně. Ale z dosavadních informací vyplývá, že Borníkova inspekce vedla pátrání jediným směrem: takovým, který chtěl dokázat, že viníkem úniku informací je Ivan Langer. Kdyby tomu však opravdu věřila, měla povinnost předat vyšetřování jiné policejní složce, protože inspekce má vyšetřovat jen policisty a ne politiky nebo novináře.

Celá záležitost má jediné řešení. Začít se ptát, proč to inspektoři dělali. Proč bylo nutné a jak oprávněné odposlouchávat desítky příbuzných dvou politiků a novinářů? Proč bylo nutné nasadit odposlech do redakční místnosti Českého rozhlasu ve sněmovně? Co je opravňovalo jít takovou cestou? Odpověď zatím zní, že nic. Možná by takové otázky vrhly první světlo na komplot, který – jak zatím z této aféry a dalších podobných máme právo soudit – uzavřela ČSSD během osmi let vládnutí s nepoctivými policisty.

Formálně OK, šéfe

Můžeme od politiků a policie vůbec něco takového očekávat? Opravdu nevíme. Vládnoucí ODS reaguje zatím na skandál velmi formálně. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil má zcela jistě pravdu, když říká, že se zákon o odposleších bude muset změnit tak, aby občané měli mít právo zjistit, kdy a proč „seděl“ při jejich telefonátech na lince ještě někdo třetí. Realitou je, že se ODS nový zákon nepodaří prosadit, to naznačilo už hlasování sněmovny, které vyzvalo k demisi nikoli ty, kteří za všechno mohou, tedy vedení policie, bývalého ministra či premiéra, ale současného premiéra a jeho dva ministry. Socialisté a komunisté se o nějaké změně bavit nebudou, dokonce i zelení vyslali signál, že je odhalení nijak nevzrušuje – podle Bursíka se prostě neprokázalo, že by telefony byly napíchnuty na žádost Paroubka či jeho ministrů, jak emotivně před deseti dny sdělil Ivan Langer. Bursík je ale mimo, vždyť nic takového se zatím ani seriózně nezkoumalo a hlavně: jde prostě o to zjistit, proč a na čí rozkaz bylo těch čtyřicet šest telefonů odposloucháváno a komu to prospělo či mělo prospět.

(Respekt, www.respekt.cz)