Prosinec 2006

Temnota je proto, aby bylo světlo

František Kostlán

Esej o nevyrovnávání se s minulostí aneb útržky téhož

Vrchní britský rabín Jonathan Sacks: Otázka, kterou začíná Hagada - Proč je tato noc jiná? - je ve skutečnosti způsob, jakým v mysli dítěte vznášet otázku hlubší a nesnadnější -Proč je tento lid odlišný? Odpověď je, že svět, který nemá místo pro odlišnost, nemá místo pro lidstvo

Dvacáté století přineslo dvě zvrhlé teorie a posunulo tak lidské uvažování a "cenu" lidského života do dříve netušených nížin.

V nacistické ideologii byl někdo podle těch "správných" antropologických či eugenických měřítek člověkem - pánem, druzí podlidmi - otroky, třetí nebyli lidmi vůbec - neměli právo žít. Komunismus vedle třídních nepřátel opovrhoval a neméně krutě likvidoval menší národy a minoritní skupiny. Hrůzy obou ideologií v nás rozmělnily potřebu dobra a spravedlnosti. Doufáme, že úprkem od poznání, jakého zla je člověk schopen se rychle přeneseme do snesitelnější budoucnosti. Bolesti našeho věku vytlačujeme kamsi mezi "historický folklór", abychom posléze s údivem byli překvapeni banalitou: vracejí se nám jako bumerang. A my, namísto hledání jiskřičky v temnotě, házíme bumerang znovu do prázdna.

Zlo je lidské

Myšlenku vyslovenou v titulku jsem si vypůjčil z kázání chasidského cadika Jákoba Jicchaka, zvaného Jasnovidec z Lublinu, který žil na přelomu 18. a 19. století. Rabi učil své žáky, že i zlo je výtvorem Božím: "Co je však zlo, které tvoří Bůh? Je to moc, konat to, co si přeje, aby se nedělo. Kdyby ji nestvořil, nemohl by se mu nikdo protivit. On však chce, aby se mu jeho stvoření mohlo protivit. Učinil ho svobodným. Bez opravdové moci by nebylo ani dobra, neboť dobro je tu jenom tehdy, je-li konáno s veškerou mocí. Odvrátí-li se člověk od zlého celou svou mocí, kterou byl obdařen, aby se pozvedal proti Bohu, přikloní se k němu. Proto svět existuje silou obrácení. Obrácení je světlem, které vystupuje z temnoty. Temnota je stvořená a světlo se vytváří v ní a z ní se čerpá," vysvětluje cadik svým žákům. (Martin Buber, Gog a Magog, Mladá fronta, 1996.)

"Hrůza spočívá v tom, že nacisté byli lidští, nikoli nelidští... V každém je kousek Himmlera či Eichmana, a to, co s nimi máme společného, jsme schopni v sobě odhalit společně se zachránci Židů," řekl Jehuda Bauer z izraelského památníku šoa Jad Vašem na konferenci Fenomén holocaust (Pražský hrad, 1999).

Tento či podobný názor zastává a podporuje více intelektuálů a odborníků z různých oblastí. Hannah Arendt, která sledovala proces s Eichmannem, poukázala na to, že tento člověk nebyl žádná zrůda. Naopak byl až děsivě normální, měl pocit, že nic špatného neudělal; a necítil by sebemenší výčitky svědomí, kdyby nacisté zvítězili a on mohl dovršit konečné řešení. (H. Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on tje Banality of Evil (Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, New York, Viking Press, 1963.)

Christopher Browning ve své knize Ordinary Men: Reserve Police Battalion 101 and the Final Solution in Poland (Obyčejní lidé: 101 záložní policejní prapor a konečné řešení v Polsku, New York, Harper Colins. 1992) píše, že když během druhé světové války začali nacisté invazi do Ruska, elitní vojsko německé armády a oddíly SS se odsunuly z Polska a zformovaly se do bojových jednotek a Einsatzgruppen. V Polsku ale pořád zbývaly téměř tři miliony Židů, které bylo v souladu s konečným řešením nutno vyhladit. Postaral se o to 101. policejní prapor, skládající se z mužů, kteří nebyli dostatečně zdatní, aby se mohli stát součástí bojových jednotek. Konečné řešení v Polsku pro ně znamenalo, že někdy museli postřílet všechny, jednoho člověka za druhým, jindy zase nemocné, slabé, přestárlé a děti a násilně deportovat všechny zbývající. Proměna této neuvěřitelné skupinky obyčejných mužů, z nichž jen 25 až 30 % bylo členy nacistické strany, v masové vrahy, představuje jeden z nejděsivějších příběhů šoa. Browning dospívá k závěru, že 80 až 90 % dotyčných mužů ve vraždění pokračovalo, zatímco pouze 10 až 20 % z nich to odmítlo, požádalo o uvolnění nebo se zabíjení vyhýbalo.

Zlo versus svoboda

Uvedené příklady se zabývají týmž: v každém člověku je dobro i zlo. K odvrácení od zla ho vede víra v Boha, který jej učinil svobodným, či víra ve svobodu, jako sdílenou hodnotu.

Britský předsedající reformní rabín Tony Bayfiled napsal ve svém vzkazu věřícím ke svátku Pesach mimo jiné, že "svoboda, o kterou usilujeme, znamená víc než jen prasklé okovy. Znamená osvobození od všech druhů zotročení, která křiví ducha a moří mysl, která zmrtvují svědomí a ničí duši." (Hatikva, červenec/srpen 2002 - zpravodaj Židovské liberální unie v ČR.)

Pan Bayfiled to podal v souvislosti s oslavou odchodu Mojžíše a Izraelitů z Egypta a jejich osvobozením se z faraónova otroctví, myslím však, že tuto myšlenku lze pojmout univerzálně. I v této úvaze ostatně dosvědčuje, že i individuální, vnitřní (ne)svoboda bývá do značné míry závislá na okolní realitě, na (ne)svobodě těch nejbližších i celého společenství - a to minimálně do doby, než přijde vnitřně svobodný jedinec, který s těmito "osvobozenými nesvobodnými" bloudí čtyřicet let po poušti, než se s minulostí vyrovnají.

Jenže problém je v oné části rčení "odvrátí-li se člověk od zlého...". Jasnovidec z Lublinu nevěřil, že se chasidi obrátí k Bohu natolik, aby dosáhli vykoupení. Snažil se jej proto urychlit: společně s některými dalšími vůdci chasidského hnutí mystickými praktikami podporoval Napoleonovo tažení Evropou i odpor jeho nepřátel. Věřil, že tak urychlí příchod Mesiáše, kterému podle Ezechielova proroctví předcházejí veliké války mezi národy (války Goga a Magoga). Pro věc, kterou pokládal za dobrou (každému se měla prošlá bolest nahradit slastí vykoupení) neváhal podpořit zlé. Jasnovidec tak činil z pozice Židů, po tisíciletí pronásledovaných, vražděných, mučených, vyháněných, násilím a výhrůžkami nucených ke konverzi. Jeho touha ukončit toto utrpení tedy byla z jeho pohledu spravedlivá.

Tento způsob uvažování však nebyl nový, mnoho příkladů najdeme ve starověku, středověku i v době moderní. Přesvědčení marx-leninisté věří, že odstraněním nepřátel a potlačením přirozených lidských sklonů (např. potřeba vlastnit) dosáhnou pro všechny "ráje na zemi". A co když si člověk vykládá dobro (pro "lidstvo") jako povinnost zařadit se do stáda a kráčet za vůdcem bez ohledu na to, kolika lidem to přinese utrpení? Jad Vašem sice v Evropě eviduje 1600 zachránců Židů, buďte požehnáni spravedliví, to je však proti počtu nacistických vrahů zanedbatelné číslo.

Poválečné generace

Rozhlasová stanice Vltava před několika lety vysílala ve čtyřhodinovém přímém přenosu z Pinkasovy synagogy předčítání jmen českých Židů, které zavraždili nacisté v koncentračních táborech. Mnozí z účastníků jistě museli k předčítání sebrat notnou dávku odhodlání. To se netýká jen starších, kteří byli nacisty vězněni, i když jich především. Mladší jsou, coby potomci koncentráčníků, sami hluboce poznamenáni osudy svých rodičů i utrpením Židů všeobecně.

Jednou z předčítajících byla psycholožka Helena Klímová, která vede společně s terapeutkou Věrou Roubalovou terapeutickou skupinu - tehdy v rámci projektu Rodiny po holocaustu sdružení Tolerance a občanská společnost, dnes v rámci Rafael institutu. Těchto psychoterapeutických skupin se účastní Židé přeživší holocaust i narození po válce ve druhé či třetí generaci. V kruhu se během sezení na povrch tlačí jev, který v obecném povědomí není příliš známý: Válečná minulost není jen věcí svědectví, vzpomínek pamětníků či archivních materiálů, ale i nevědomé předávání vnitřního postižení, utrpení, pnutí, "vzpomínek" na zážitky příbuzných z koncentráků dalším generacím (tzv. mezigenerační přenos).

Železná skřínka

Vnitřní pocity příslušníka "druhé generace" popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala celá rodina do USA. O svých pocitech přitom píše: "Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly."

Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do "železné skřínky" a "pohřbila co možná nejdál od mozku". Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu "najít nějaký trik," jenž by jí umožnil prosekat se "pásem znecitlivění," který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala v Dětech holocaustu.

Mnoho po válce narozených židů se nedokáže "pásem znecitlivění" ke své železné skřínce prosekat z podvědomého strachu před jejím obsahem, a celý život se jim různými způsoby vrací minulost jejich předků. Počínaje potížemi při přijímání stravy či abnormálním strachem o vlastní děti i ve zcela běžných situacích, a konče traumaty z uzavření se před okolním světem do vlastní prázdnoty a zmatků.

Zkušenosti (nejen) terapeutů však hovoří i o zcela opačné reakci postižených posttraumatickým syndromem: minulost některé z nich strhává natolik, že nejsou schopni vnímat, co nového "doba přinesla", nebo-li "žijí" minulostí. Oboje neoddiskutovatelně potvrzuje, že minulost je důležitou součástí jejich přítomnosti (a budoucnosti).

To se samozřejmě netýká všech a jen židů, obdobně reagují další stejně či podobně postižení - nacismem, komunismem, obojím, jakoukoli skupinovou či hlubokou osobní tragédií.

Hranice mezi dobrem a zlem

Před sebou valím tmu

Bůh přijde sám

shrbený v neznámu

jej rozeznám...

Jiří Orten,To jste vy, Modrá kniha, Československý spisovatel, 1992

Reakce obojího druhu neoddiskutovatelně potvrzují, že minulost je důležitou součástí jejich přítomnosti. Vlastní osud nebo zkušenosti prarodičů a rodičů, dědictví prožitých hrůz, však zároveň ostře vymezují hranice mezi dobrem a zlem a "obdarovávají" je tak schopností rozpoznávat nespravedlnost.

Známý psycholog Viktor Emanuel Frankl, osvětimský vězeň číslo 119104, napsal: "Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor. Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech." (...A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří, 1996.)

Kruh se tak uzavírá - vracíme se k pojetí dobra a zla, jak o něm byla řeč na začátku, a k vzájemné souvislosti: vyrovnávání se s minulostí je složitější jev než jak se u nás běžně pojímá, důležité je především proto, že minulost je hluboce vnitřní i kolektivní součástí přítomnosti, nelze ji odhodit ani za ní narýsovat tlustou čáru. A se zlým prožitkem v minulosti, či naopak s případnou vlastní vinou je nutné se pokoušet vyrovnávat, jinak může získat navrch individuální či společenské postižení, respektive trauma, které jej provází. Stav české společnosti po listopadu 1989 o tom vypovídá více než výmluvně.

Společenská strnulost, která se mimo jiné projevuje i bezobsažností naší "demokracie" a zablokováním politiky, vypovídá přeci, eufemisticky řečeno, o čemsi nezdravém. Podstatou problému je, že odmítáme nebo nemáme odvahu vyrovnávat se s minulostí, protože vlastně ani nevíme, nejsme si jisti, co je zlo a co dobro. Nejsou oni ti kati vlastně zároveň obětmi? utápíme se v relativistickém postmodernismu, který jsme si kvůli své nejistotě nebo neochotě vytvořili coby další náhradní realitu, namísto, abychom se podívali pravdě do očí. Nemáme vůli potrestat "ideologizující" zločince dnešní (například neonacisty, rasisty), protože jsme neprošli očistnou katarzí přiznání a pojmenování ideologických zločinů minulých a vlastních prohřešků. Dodnes zavíráme oči před chováním Čechů vůči Romům před a během druhé světové války, pardonovali jsme ty, kteří se mstili na československých Němcích po této válce (včetně německy mluvících židů, kteří se právě vrátili z koncentračních táborů), bagatelizujeme zločiny komunistické. "Kdybychom z paměti vymazali zločiny, tak bychom spáchali také zločin," připomíná nám marně rabín Israel Miller (konference Fenomén holocaust).

Selhání intelektuálů

"Máme tradici upínat se na nahodilosti, na věci veskrze lokálního významu, pomíjivé, které se staly dnes a za dva dny už absolutně nikdo neví, že se staly," sdělil tehdejší prezident Václav Havel svůj názor, proč se novináři nevěnují podstatným věcem (MF Dnes, 30. 9. 1999). Dovoluji si k tomuto obecnému závěru dodat, že totéž se týká i politiků a intelektuálů (ovšemže ne všech a vždy, nechci paušalizovat, pouze pro zjednodušení užívám zkratku). Jenže i toto vysvětlení je jen částí pravdy. I podle Havla je minulost třeba reflektovat, pojmenovat a bez předsudků se s ní vyrovnat (TV Prima, Nedělní partie, 3. 10. 2000). Užívám výraz "vyrovnávat s minulostí" s vědomím, že vyrovnat se s ní nějak jednorázově je prakticky nemožné.

Namísto reflexe věcí podstatných se lidé, kteří spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti - intelektuálové, novináři, komentátoři, publicisté - vyžívají v povrchnostech, aby totéž vzápětí popravdě vyčetli politikům. Stejně jako politici, vnímají demokracii - až na výjimky - jako pouhou technologii moci. Jakoby neexistovalo nic, co stojí nad ideologiemi nebo mimo toho, co by snad šlo s nadsázkou označit jako čecháčkovskou demokraturu. U nás je totiž demokracie zaměňována za jakousi "legalistickou paralýzu", tedy zbožštění mechanismů a institucí na úkor politické kultury, zdravého rozumu, obyčejné lidské slušnosti a vědomí o nutnosti snahy být prospěšný všem.

(Ne)jsme jako oni!

Převažující většina politiků a přidružených publicistů se v první polovině 90. let odmítala zabývat či přímo bránila odkrývání mechanismů totalitního režimu, o postavení komunistických zločinců před soud ani nemluvě. Politická vůle k tomu byla poznamenána vyjednáváním u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné hned ze dvou důvodů. Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým "filozofie smíření," která zároveň umožnila i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení. Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve "vox populi," který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (pro veřejnost tam bylo příliš mnoho komunistů a předáci OF museli vyjednat vládu novou). Tehdejší publicistika však podobný korektiv postrádala. Až na výjimky jí chyběl potřebný odstup od nastupující demokratické elity. Nekritické prostředí přerostlo ve spřažení politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud pseudostátotvornosti. Jak známo, absence kritiky vede k deformaci jednání mocných.

Publicisté svou neschopností používat kritický rozum a nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili půdu ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo "drželi při životě". I jejich přispěním tak mohlo následovat tunelování a rozkrádání. Obecně vzato: smířlivost vůči jednomu zlu (komunistickým trestným činům a nemravnosti) otevřela cestu zlu jinému ("klausovské" trestné činy a nemravnost). Je velmi těžko mohlo v této atmosféře začít nějakému individuální vyrovnávání se s minulostí.

Heslo "nejsme jako oni", které během listopadového převratu dunělo náměstími, symbolizovalo nenásilný duch revolty. Jenže za tímto heslem následovalo další: "vinni jsme všichni". Snášelo se k nám s nemenší vehemencí z úst nových demokratických autorit. Heslo "vinni jsme všichni" přeloženo do češtiny znamená "jsme jako oni", jelikož v rámci peskování národa se míra viny nerozlišovala. Nastolila se tak schizoidní atmosféra. "Nejsme jako oni" proto, že na rozdíl od nich dokážeme být nad věcí a odpustit ponížení, kterému nás vystavili. A zároveň "jsme jako oni", protože jsme se stejným dílem jako nejvyšší funkcionáři KSČ či represivních složek podíleli na totalitě. Ti samí lidé, kteří nás správně upozorňovali, že neexistuje kolektivní vina komunistů, nás zároveň přesvědčovali, že kolektivní vinu nese celý národ. Původně dobrý úmysl tohoto hesla - apel na individuální vnitřní katarzi - se tak u jednotlivců rozešel s realitou prožité minulosti a stal se kontraproduktivním: je mi až stydno připomínat takovou samozřejmost, že vinni nejsou všichni a že viníci se dají rozlišovat podle stupně zavinění. V praxi mohl tento rozpor vést pouze k faktickému odmítnutí reflexe minulosti, k jejímu "bezpředsudečného vyrovnání", jak si přál Václav Havel. Těžko lze individuálně pojmenovat či reflektovat obecně pojatou fiktivní náhražku skutečnosti, byť ji formulovala nastupující demokratická elita mající v ten moment důvěru většiny.

Nepochybně toto prolínání dobra se zlem vzalo možnost vnitřní katarze těm, kteří se provinili víc než jiní (tam, kde není jasné, co je vlastně zlo a kdo za něj může, není zlo nic a nikdo za nic vinu nenese). A logicky následně i těm, kteří se provinili méně. ("Proč mám právě já zpytovat svědomí, když skuteční komunističtí zločinci se povalují ve svých vilách, s důchodem, o němž se může bývalým politickým vězňům jen zdát?") Nemohlo tudíž dojít ani k žádoucímu přiznání, pokání, odpuštění a smíření (správně přesně v tomto pořadí).

Vlivem atmosféry, kterou v médiích zahušťovala drtivá většina publikujících a politiků se tak veřejným nepřítelem první poloviny devadesátých let stal "primitivní antikomunista", nikoli "Gog a Magog". Vytlačením nepohodlných názorů na okraj byl v zárodku utlumen jakýkoli náznak hlubší diskuse o vyrovnávání se s minulostí. Politici, jejich mediální souputníci i publicisté tak nevědomky navázali na předlistopadovou snahu o "kolektivizaci ducha": V propagandě se osvědčily, též postaru, relativizující floskule: všichni jsme vinni; primitivní antikomunismus; hon na čarodějnice; potřebujeme klid na práci; lidská spravedlnost je nedokonalá; s minulostí se nelze vyrovnávat, protože komunistů bylo hodně a skoro každý měl nějakého v rodině.

Svět se tak nestal barevnějším, život tak nezačal být chápán v celé své složitosti. Jen údajně černobílé vidění světa bylo vytlačeno viděním zřetelně bíločerným.

Smysl utrpení obětí

Rubem sametové "revoluce" bylo potlačení onoho hlubokého poznání ze dna propasti lidské duše, tedy jasné hranice mezi dobrem a zlem. Dosáhla v tomto ohledu úplného opaku než zamýšlela. Sametoví jsme přece byli hlavně proto, že jsem doufali v potrestání zločinců v rámci právního státu. K tomu ale zjevně nedošlo. Svobodu ve společném prostoru užívají nejvíc lidé "nesvobodní", nejkřiklavěji komunističtí zločinci a další lidé bez svědomí, zato s nakradenými penězi a sítí konexí k dispozici.

Výše popsané selhání je základním kamenem bariéry, která nám brání v naplnění jediného smyslu utrpení obětí obou totalit: jeho poznání v celé šíři a poučení se z něho. Jakkoli je to bolestné, musíme se "pásem znecitlivění" k železné skřínce prosekat a otevřít ji. Každý tu svou - a společně tu naši. Jinak se traumat nezbavíme a budeme jen dál lovit z temnoty jiskérky, které světlo nerozžehnou. A podle toho bude vypadat náš svět. Václav Klaus kdysi řekl, že zpětná zrcátka pomyslného automobilu, kterým se přítomností vezeme po dálnici budoucnosti, by zmenšil. Jak pravil Václav Klaus, tak se i děje. Řítíme se nepovolenou rychlostí kupředu temným tunelem lhostejnosti, na jehož konci žádné světlo nebliká.

Jenže - temnota je proto, aby bylo světlo.

(Další články autora naleznete v http://kostlan.blog.cz/)