Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2007


59. oběžník České koordinační kanceláře

Jan Sammer

25. listopadu 2006

Přátelé,

dlouhá odmlka mezi tímto a 58. oběžníkem nebyla způsobena nedostatkem událostí nebo leností vydavatele. Spíš naopak. Koncem minulého roku jsme začali pomáhat členům i nečlenům podávat stížnosti Úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva v Ženevě. Dodnes je jich podáno skoro padesát. Asi dvanáct jich už bylo přijato. Je zajímavé, že Vysoký komisař přijal všechny případy, které byly odmítnuty Evropským soudem ve Štrasburku. Přijaté stížnosti byly předány České republice k vyjádření ve lhůtě šesti měsíců. ČR už na několik odpověděla dopisem, který sestavil JUDr. Vít Alexander Schorm. Až je ho člověku líto. Nemá jediný argument, protože všechny stížnosti proti porušování Mezinárodního paktu jsou oprávněné. Jediné, co opakuje je, že i když pro podání stížností nejsou žádné lhůty, že je přece jen stěžovatelé podali pozdě, nebo že nebylo možné napravit všechny zločiny, tak se napravily jen některé, nebo že zákonodárci vyřadili české Američany proto, aby se o majetky lépe pečovalo. Je to směšné a ubohé, když to říká u jednoho nebo dvou případů, ale těšíme se na to, co bude říkat u padesáti, a zejména na konečný výsledek této akce.

Článek 13(2) Všeobecné deklarace lidských práv říká, že každý má právo opustit kteroukoliv zemi včetně své vlastní a zase se vrátit.

Článek 12(2) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přijatého Českou republikou říká, že každý může opustit kteroukoliv zemi, včetně své vlastní

§ 1 zákona č. 198/1993 Sb. říká: Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských prostředků, popravoval, vraždil je, a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení, zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva.

Zákon č. 119/1990 Sb. v preambuli prohlašuje: Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo nevědomě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné a v rozporu s mezinárodním právem. Mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhámí a trestání.

Tyto čtyři právní normy ukazují, že zákon č. 87/1991 Sb., který odporuje podepsaným mezinárodním dohodám, je neústavní. Tento zákon byl iniciován a hájen komunisty Jičínským, Čalfou, Dubčekem a tisíci dalšími, kteří by byli rehabilitačním zákonem č. 119/1990 Sb. přišli o majetek, kterého se neprávem a protiústavně zmocnili během komunistických let. Byl hájen i Václavem Havlem, Václavem Klausem, Pavlem Rychetským a jinými výtečníky z komunistických a postkomunistických řad. Z výše uvedených závazných právních norem vyplývá, že každý mohl svobodně opustit Československo, aniž měl být za to odsouzen, aniž mu měl být zkonfiskován majetek a aniž se mělo po něm na hranici střílet. Zákon č. 87/1991 Sb. má zlomyslný a absurdní paragraf 5(2), podle kterého musí původní majitel nového komunistického držitele požádat, aby mu nemovitost laskavě vrátil. Samozřejmě, že tomuto kroku nevyhověl vůbec nikdo.

Veškerá odsouzení a zabavení majetku za opuštění nebo pokus o opuštění republiky a za jiné tehdejší politické delikty jsou tedy neústavní a je možno si na ně stěžovat u Vysokého komisaře Spojených národů v Ženevě.

Máme několik zajímavých informací. První je o článku 295 Úmluvy o založení evropské komunity. V něm se praví: Tato úmluva v žádném případě nebude ovlivňovat to, jakým způsobem členské státy řídí vlastnictví majetků.

Bylo to pro nás velké překvapení. Je to vysvětlení toho, že se Evropská unie a Česká republika mohly shodnout na podvodu, když byla ČR přijata s diskriminačními restitučními zákony a dál podle nich soudila a ještě soudí, dávno po přijetí. Je to vysvětlení toho, že naše petice, která proti podvodnému přijetí protestovala nebyla nikdy odmítnuta, ani kladně vyřízena. Je to i vysvětlení toho, že se nikdo nemůže domoci ve Štrasburku svého majetku, třebas by jeho případ byl sebevíc oprávněný. Tento článek nám vysvětluje i to, že ještě dnes Česká republika nezákonně bere zpět majetek lidem, kterým kdysi patřil, byl jim zabaven za komunismu a vrácen v restitučním řízení. Dělá se to v případech, kdy nový majitel má takový vliv, že vládní zmocněnec přinutí katastrální úřad, aby bez rozhodnutí soudu jednoduše přepsal 14 let starý zápis, který svědčil pro původního majitele. Prostě si může dělat s majetkem svých občanů, cokoliv se jí zlíbí.

Všechny složky Evropské Unie se tímto článkem řídily, aniž se o tomto článku byly zmínily, nechaly občany platit advokáty v domněnce, že se u Evropského soudu mohou domoci spravedlnosti.

Tento zákeřný manévr Evropské unie odporuje všem možným úmluvám o lidských právech, jako Všeobecné deklaraci lidských práv, Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a mnohým jiným. Podali jsme petici Evropskému parlamentu, v které proti tomuto článku protestujeme, žádáme jeho revizi tak, aby se uplatněním článku neporušovala lidská práva. Zatím nemáme zprávu o přijetí nebo nepřijetí. Petici přeloženou do češtiny přikládáme.

Protože se v obou dokumentech uvedených v úvodu říká, že každý mohl svobodně ze své země odejít, otevírá se tím cesta vůbec všem, kterým byl zabaven majetek proto, že utekli, aby si také podali stížnost u Vysokého komisaře Spojených národů. Máte-li o tuto cestu zájem a ještě jste nepřistoupili na vyrovnání se s Českou republikou, rádi Vám zdarma pomůžeme.

Přikládáme vyúčtování. V bance máme 5965 kanadských dolarů.

Jan Sammer, Secretary

6. září 2006

Prezidentu Evropského parlamentu

Rue Wiertz

B-1047 Brusel.

Petice

Naše nevládní česká organizace, která má víc než 450 členů-sponzorů a 34 českých spolků po celém světě, podává tuto petici: Článek 295 Úmluvy o ustavení evropské komunity, který zní: „Tato úmluva v žádném případě nebude ovlivňovat ta pravidla v členských státech, kterými se řídí systémy vlastnictví“, se musí zrevidovat, pokud jde o jeho rozpor s ostatními ustanoveními téže úmluvy, která zaručují základní lidská práva a svobody. Tento článek se použil k tomu, aby se mohla porušovat lidská práva zaručená nejen touto úmluvou ale i jinými mezinárodními úmluvami a zásadami, které jsou podepsány a ratifikovány členskými státy, včetně České republiky. Metody a důsledky, které vznikly z použití článku 295 se musí zrevidovat a ty, které porušují lidská práva musí být změněny tak, aby zákony členských zemí byly v souladu s jejich závazky podle smluv.

Článek 295 je v rozporu s těmito lidskými právy a používá se k porušování těchto práv a zásad:

Úmluva o ustavení evropského společenství (Římská smlouva z roku 1957)

Článek 12: V případech, v kterých se použije tato úmluva a bez ohledu na zvláštní ustanovení v ní obsažená, bude zakázaná jakákoliv diskriminace podle občanství. Rada v souladu s postupem podle článku 251 může takovou diskriminaci zakázat.

Článek 13: 1. Bez ohledu na jiná ustanovení úmluvy a v rámci pravomocí udělených Společenstvím, Rada, na popud Komise, a po poradě s Evropským parlamentem, může potírat diskriminaci podle pohlaví, rasový nebo národnostní původ, náboženství nebo víru, handicap, věk nebo sexuální orientaci.

Charta základních práv

Článek 21 - Zákaz diskriminace: 1. Jakákoliv diskriminace podle pohlaví, rasy, barvy, národního nebo sociálního původu, vrozených vlastností, jazyku, náboženství nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušenství k národnostní menšině, podle majetku, původu, handicapu, věku, nebo jiného stavu bude zakázaná.

2. Při aplikaci Úmluvy o ustavení Evropského společenství a Úmluvy o Evropské unii a bez ohledu na zvláštní ustanovení těchto úmluv, jakákoliv diskriminace podle občanství bude zakázaná.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Článek 26: Všichni jsou si rovni před zákonem a mají, bez jakékoliv diskriminace, právo na stejnou zákonnou ochranu. V tomto smyslu zákon zakáže jakoukoliv diskriminaci a zaručí každému stejnou a účinnou ochranu před jakoukoliv diskriminací podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného názoru, národního nebo sociálního původu, majetku, původu nebo jiného stavu.

Všeobecná deklarace lidských práv

Článek 2: Každý má nárok na všechna práva a svobody zmíněné v této deklaraci, bez jakéhokoliv rozdílu, jako je rasa, barva, pohlaví, jazyk, náboženství, politický nebo jiný názor, národní nebo sociální původ, majetek, původ nebo jiný stav. A žádný rozdíl se nebude dělat na základě polického, zákonodárného nebo mezinárodního statutu země, kam člověk patří, ať už je nezávislá, pod ochranou, nebo jinak omezená v nezávislosti.

Článek 17: 1. Každý má právo vlastnit majetek sám nebo s druhými

2. Nikdo nebude svévolně zbaven majetku.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Článek 13: Každý, jehož práva a svobody uvedené v této úmluvě budou porušena, bude mít účinnou pomoc před národními orgány bez ohledu na to, jestli bylo porušení způsobeno lidmi v úředním postavení.

Článek 14: Požívání práv a svobod uvedených v této úmluvě bude zajištěno bez jakékoliv diskriminace jako v pohlaví, rase, barvě, jazyku, náboženství, politickém nebo jiném názoru, v národním nebo sociálním původu, členství v národnostní menšině, v majetku, původu nebo v jiném stavu.

Článek 17: Nic v této úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu , než to úmluva stanoví.

Článek 1 Protokolu 1: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Tento list není vyčerpávající a mohou být další úmluvy, s kterými je článek 295 v rozporu. Tento článek dovoluje porušování závazných zásad, které jsou vyhlášeny v úmluvě, v které je uveden. Článek 295 umožnil diskriminační okradení Čechů, kteří ztratili své československé občanství podle Úmluvy o naturalizaci, uzavřené se Spojenými státy v roce 1928. Máme mnoho případů, v kterých byl článek 295 použit k schválení porušení základních práv a svobod. Vlivem tohoto článku si mohla Česká republika nechat v platnosti diskriminační zákony, které porušují její mezinárodní závazky v oblasti základních práv a svobod (např. zákon č. 87/1991 Sb.). V důsledku toho nemají občané odvolání v případě porušení, jako je nezákonná konfiskace majetku, který byl zákonně zakoupen a vlastněn po desetiletí nebo majetek vrácený v souladu s restitučními zákony. Máme hodně takových případů zdokumentováno.

Použití článku 295 umožnilo členským státům beztrestně porušovat základní lidská práva a svobody jejich občanů. Proto Evropský soud pro lidská práva odmítl přiznat občanům členských států stejná práva jako Rada Spojených národů při aplikaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Případy 38645/97 Poláček a 39794/98 Gratzinger, přijaté úřadem Vysokého komisaře pro lidská práva, byly předtím odmítnuty Evropským soudem, i když stěžovatelé žádali soud, aby došel k stejným výsledkům jako Rada Spojených národů v podobných případech. Evropská úmluva o lidských právech i Mezinárodní pakt jsou odvozeny ze stejné Všeobecné deklarace lidských práv a nemohou si tedy odporovat.

Czech Coordinating Office, Jan Sammer, Secretary,

1103-100 Antibes Drive, Toronto, Ontario, Canada M2R 3N1

Kopie: Vysokému komisaři Spojených národů pro lidská práva



Zpátky