Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2007


Koho pán Bůh vytrestat chce...

Jefim Fištejn

Navzdory očekávání se Irák nestal pro Američany druhým Vietnamem. Al-Kajdá nebo Islámský džihád neslaví v Iráku vítězství – místní obyvatelstvo je nesnáší víc než Američany. Avšak mýlí se ten, kdo v sobě nachází obdiv ke statečnosti a moudrosti hrdinného iráckého lidu. Jeho udatní šíitští a sunnitští synové jsou zaměstnaní hlavně tím, že se s neobyčejnou brutalitou a účinností zabíjejí navzájem.

Co je k tomu vede, bůh suď. Jsou to bohoslovecké spory o osud 12. imáma, nebo jsou to vzpomínky na nerozbornou družbu národů pod laskavou knutou Saddáma Husajna, či je v tom počínající zápas o kontrolu nalezišť a budoucí zisky z vývozu ropy? O tom můžeme jen spekulovat. Co víme s jistotou, je, že každá nová hromadná vražda roztáčí spirálu násilí a činí nevyhnutelnými další oběti. Na Američany válčící strany jakoby zapomněly. V létě jejich ztráty byly prakticky nulové, avšak prudce stouply v říjnu, když se snažili z vlastních těl utvořit hráz mezi oběma soupeřícími domobranami. Nesmyslnost současné mise amerických jednotek v Iráku dosáhla groteskních rozměrů. Američtí chlapci umírají jen proto, aby zabránili vzájemnému vyvražďování dvou skupin fanatiků, jež je nenávidí stejnou měrou.

Záhy po 7. listopadu, což je den mezivoleb do amerického Kongresu, tato absurdita skončí naprosto nezávisle na tom, která strana uspěje více. Dá se očekávat, že Američané přemístí svůj početně zkrácený kontingent na území Kurdistánu, který je jim víceméně nakloněn, a nechají jak sunnity, tak šíity vyřizovat si staré účty. Tato sektářská konfrontace se nejspíše neomezí na vlastní území Iráku a jako mocný vír vtáhne do sebe většinu zemí regionu. Jaké budou důsledky takového vývoje pro ty, kteří perverzně spatřují v americkém nezdaru svůj národní zájem?

Jak ruská, tak značná část evropské politické elity uvítají krach amerického projektu podpory demokracie na Blízkém východě s hlubokým a neskrývaným zadostiučiněním. Většina Evropanů proti demokracii v teorii nemá nic, leč v realitě pro ni nehodlá hnout prstem. Ten, kdo je jím stále ještě ochoten pro společné hodnoty hnout, jim připadá nesnesitelně aktivistický. Navíc je jim příjemné pozorovat ponížení těch, kteří před půlstoletím nasazovali životy za ně přibližně ze stejných důvodů, z jakých je nyní nasazují za Iráčany. Putinova energetická velmoc již dnes kalkuluje s ekonomickým bonusem, jenž je spojen s nevyhnutelným strmým růstem cen ropy, až Írán a Saúdská Arábie budou zavlečeny do konfliktu na různých stranách barikády. Avšak za tyto skromné radovánky bude Evropa a Rusko platit vysokou geopolitickou cenu. Evropa svou odkázaností na ruské energetické zdroje a domácím náboženským a sociálním neklidem, Rusko proto, že ve své irácké politice nadobro zapomíná na jinou válku blízko svých hranic – válku v Afghánistánu. Zdá se, že se tam v poslední době utváří a stmeluje morálně politická jednota všech zdravých narkovýrobních sil společnosti – Talibánem počínaje a generály bývalé afghánské Severní aliance a příbuzenstvem prezidenta Karzaje konče.

Rusko, které dětinsky očekává vpád vojsk NATO z území Gruzie a Ukrajiny, zdá se, nechápe, že právě NATO z posledních slábnoucích sil brání jeho jižní hranici před postupem islámských radikálů. Po iráckém kolapsu bude „pokrokové“ veřejné mínění Západu nepochybně trvat na okamžitém stažení sil NATO z Afghánistánu a ruská politická elita bude mít možnost naposledy si vychutnat opojný pocit hlubokého zadostiučinění. NATO jakožto vojensko-politická organizace nadobro ztratí smysl své existence. Zato islámští radikálové okřídlení svým historickým vítězstvím přispěchají na pomoc bratrům ve víře v Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a ve všech dalších „stánech“, kde půda je již zkypřena pro ušlechtilé sémě islámské revoluce. Možná, že výjimku bude tvořit Kazachstán – jen proto, že Čína číhající za bukem nemůže připustit propadnutí svého dvorního dodavatele energetických zdrojů do víru islamismu. Není vyloučeno, že Čína, až splní své spojenecké závazky vůči Kazachstánu, zřídí vojensko-politický protektorát nad celým regionem bývalé sovětské Střední Asie. Což ovšem zpečetí geopolitický osud Sibiře a zatím ještě stále ruského Dálného východu.

Jak se říká, když pánbůh chce někoho vytrestat, nejdříve ho zbaví rozumu.



Zpátky