Leden 2007

Po bitvě

Emanuel Mandler

V restauraci Na Kahánku jsem se naproti panu Machálkovi tentokrát cítil poněkud nesvůj. Mohl za to pan Machálek, který tentokrát očividně nebyl ve své kůži, byl nervózní, prostě tak jsem ho vídával málokdy. Bohudík jsem se ho nemusel dotazovat, co se vlastně stalo, protože se začal zpovídat sám.

Víte, pane kolego, rozhovořil se trochu ztěžka, já si připadám jako neúspěšný soukromý detektiv. Řeším – samozřejmě „jakoby“ – případ, který nemá řešení, a i kdyby měl, jsem bez šancí, protože nemám přístup k příslušným dokumentům. Jsem odkázán jen na novinové zprávy.

Byl jsem neobyčejně překvapen a popleten. Můj kolega ze sebe dělá soukromého detektiva a ještě od počátku tvrdí, že neúspěšného. To jsem ještě nezažil, to tu ještě nebylo. Zeptal jsem se ho, co se vlastně stalo, že se během týdne tak změnil.

Jak se kdo změnil, to je otázka, zněla odpověď. Pan Machálek si nemyslí, že se změnil a ani realita se bohužel příliš nezměnila. Ale stal se vážný případ. Má na mysli havlíčkobrodského vraha. Vraha už policie má, přiznal se – a teď se bádá po příčinách. Kdo je vinen, jednotlivé úřady osoby, jde o normální chybu nebo takzvanou systémovou chybu?

Přerušil jsem pana Machálka dotazem, proč se do toho plete. Od toho jsou zdravotnické a policejní instituce a jakoby to nestačilo „řeší“ případ i média; chce snad vytvořit další instituci?

Pan Machálek se zamračil. Prý už o tom přemýšlel celé hodiny, ale jediný závěr, k němuž došel, zní, že pro to, jak se to celé mohlo stát, existuje jedna obecná příčina. A na jejím základě lze těžko odhalit pravdu. Mám prý si představit, pokračoval, případ, který on sám vymyslel. Není o žádné konkrétní nemocnici, o konkrétních lidech či funkcionářích, ještě aby se kvůli takové věci soudil. Je to vlastně pohádka. Tedy mám si představit oddělení nemocnice ve státě Urgentia, kraj Vysokohorský. V tomto oddělení zmíněné nemocnice musejí mimo jiné používat drahá, evidovaná léčiva. Personál měl už v minulosti co dělat, aby odolal svodům na drobné loupežení těchto léků. Dobře se prodají a vůbec je užitečné mít je v osobním vlastnictví. Když ale jsou ta léčiva registrovaná… Nemusíme si vymýšlet, protože je fakt, že zaměstnanci tohoto oddělení, ať už jsou či nejsou graduovaní, mají na svědomí odcizení – lépe řečeno odcizování – nezaregistrovaných věcí: příborů, prostěradel, injekčních jehel a bůhví čeho ještě. Vždyť, jak dobře víme, není tomu tak dávno, co se v Urgentii svět řídil zásadou, „kdo si nevezme, kde co leží, okrádá sebe i své bližní“, a takové návyky jsou tvrdošíjné a dědí se z generace na generaci. A tak už předchůdci dnešních zaměstnanců toho oddělení, o kterém je tu řeč, přišli jak na to: udělat co největší binec, pod různými záminkami, rozličným způsobem porušovat co nejvíc předpisů, ale vždy tak, aby se v tom vyznali jen oni sami, a to ještě ne vždycky. Je nepochybné, že v takovém prostředí se najde hodně poctivých lidí, idealistů a mezi nimi jsou i tací, kteří ani loupežit neumějí. Ve skutečnosti je těch poctivých většina, ale jsou pasivní, věnují se své práci a proti nepravostem, které se dějí na jejich pracovišti, nic nedělají. Kdyby chtěli být aktivní, není to jen tak, měli by velké potíže a pak, člověk je živočich přizpůsobivý. A ti poctivci jsou koneckonců rádi, že je nechají žít. Není nejmenších pochyb, že v takovém prostředí může řádit nejen podvodník, ale i vrah. Píchá pacientům do žil drahocenná léčiva, která v patřičném množství pomáhají, při předávkování způsobují smrt. Podobně jako to u nás dělal vrah z Vysočiny.

Řekl jsem panu Machálkovi, ať se nezlobí, ale i tak je možné takového ničemu vypátrat.

Můj přítel s tím souhlasil, vždyť se to také dokonce i v té urgentijské nemocnici stalo, na vraha se přišlo, ovšem po dlouhé době. Připomněl, že urgentijská nemocnice nemá být nápodobou havlíčkobrodské; její uspořádání pan Machálek nezná a do jejích věcí nechce hovořit. Jemu jde o obecné záležitosti: nepořádky, které v té imaginární nemocnici jsou, udělali a dělají normální lidé, a to určitě ne proto, aby se tím pomohlo vrahovi. Ale kdyby tam bylo všechno na svém místě, přišlo by se na zločin mnohem rychleji. Otázkou je, jak by se kdykoli předtím zachovala případná kontrola. Mohlo by se stát, že by ohlásila flagrantní porušování předpisů, ale to by byl výjimečný případ. Vždyť ona ta kontrola si přivykla poměrům. Nezapomeňme – to jsem ještě neřekl – že poměry na uvedeném oddělení oné nemocnice odpovídají poměrům v celé nemocnici a ty zase v celém regionu. Neposlušnost, nepoctivost, neúcta k zákonu a loupežení jsou tu běžné – a tak je to v celém státě. Kdyby se stalo v urgentijské nemocnici to, co u nás na Vysočině, hledali by usilovně a hodně nahlas viníky, pár vedlejších by jistě našli, ale hlavního viníka by vypátrat nemohli. Hlavním viníkem jsou poměry v celém státě.

Zeptal jsem se pana Machálka, zda se opravdu domnívá, že je to u nás stejné jako v té pohádce, kterou vyfabuloval. Pan Machálek mne ujistil, že mi vyprávěl o imaginární nemocnici v imaginárním státě. Na druhé straně, poměry u nás se od těch, o nichž hovořil v takzvané Urgentii, příliš neliší. Ovšem až na jednu věc, kterou nemohl v pohádce dostatečně zdůraznit. Naše společnost se neskládá ze samých nepoctivců, naopak. Jenomže poctiví lidé jsou méně aktivní, věnují se svému a cizího si nevšímají. Tím se liší od různých zlodějů a zlodějíčků, kteří se mnohdy také věnují svému, ale přitom si dokáží ledacos přisvojit. A ještě jedna věc: nemysleme si, že jsme my Češi nějaká výjimka. Pravda, podle statistik se sice nemáme čím chlubit, nicméně všechny postkomunistické země se potýkají s podobnými problémy. Je to způsobeno nedobrou nedávnou minulostí našich zemí, rozvojem techniky, která poskytuje stále víc možností něco si někde snadno přisvojit – tedy také člověčí povahou přivlastnit si co nejvíc toho, co se dá získat bez velké námahy. Chceme s tím něco dělat? Pak je třeba apelovat na naše poctivé spoluobčany, aby se probudili ze své pasivity a věnovali se těmto věcem, které jsou v pravém slova smyslu politické, i když se netýkají voleb. Volit musí každý sám v sobě a to je třeba připomínat.

To jsem tedy zvědav, řekl jsem. Ale pak jsem si uvědomil, že se opravdu nic jiného nedá dělat.