Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2007


Olizovaní ran po listopadovém výprasku

Ota Ulč

V České republice volič volí tu kterou stranu, kdežto v USA větší váhu má persona jednotlivých kandidátů. Ti si nezřídka počínají jakoby vyslanci z autonomních nezávislých oblastí, prosazovat zájmy svého královstvíčka ve vzdáleném Washingtonu. Naposledy došlo k podstatné změně ve složení Kongresu v roce 1994, když tehdy vypukla převaha Republikánů. Tentokrát v roce 2006 je nahradila garnitura Demokratů - nováčků se dostavilo 41 do Sněmovny reprezentantů a 9 do Senátu.

Téměř polovina voličů (47%) se pokládá za „moderates“ – umírnění, žádní radikálové v příliš liberálním či příliš konzervativním směru. Ti se nejvíc zasloužili o přesun moci k Demokratické straně. Důvody se uvádějí hlavně tři. 1. Válka v Iráku bez viditelné naděje na zdárné ukončení; 2. Skandály, korupce v Kongresu, sice postihující obě politické strany, ale potřísnění Republikánů je víc viditelné, zejména korunované počínáním spěšně rezignovaného kongresmana Foleyho, autora sexuálně orientované korespondence s příliš mladistvými; 3. Osobnost prezidenta Bushe, o jehož očerňování se značně zasloužila nepřátelsky nabroušená média. Pravidlo, že volby jsou především lokální záležitostí, tentokrát platilo jen zčásti.

Ekonomie si momentálně počíná zdárně, ale je to především k prospěchu bohatých vrstev, v době Bushova prezidentování se příjmové nůžky ještě víc rozevřely. V některých oblastech středního západu a rovněž na severovýchodním pobřeží, kde došlo k nejpodstatnějšímu přesunu politické podpory ve prospěch Demokratické strany, pocity hospodářské nejistoty hrály značnou roli. Zásluhou globalizace a volného trhu, stát Ohio byl ochuzen o 200.000 pracovních příležitostí v průmyslu, což velice vedlo k důležitému vítězství Sherroda Browna nad vlivným senátorem Mike DeWinem. Během kampaně mnoho kritických slov se vyřklo proti přesunu práce do zámoří, výroby (manufacturing) zejména do Číny a služeb (service) zejména do Indie. Demokraté získali svou kritikou daňových úlev koncernům, shrabujícím obrovské zisky. Citován je (Financial Times, 11. 11. 2006, 13) Robert Borosage, vedoucí liberální Kampaně za spravedlivější Ameriku, že „bylo víc politických reklam prezentujících olejářské a farmaceutické společnosti jako větší hrozbu, než jaká byla adresována Usámu bin Ládinovi.“

Není bez ironie, že volebním debaklem utrpěli zejména Republikáni spíš liberálního než konzervativního zaměření, jako například velmi schopný, oblíbený kongresman James Leach z Iowy a vždy proti Bushovi kriticky se vyjadřující senátor Lincoln Chafee ze státu Rhode Island. Tito původní 56 moderate Republicans ztratili třetinu svého členstva. Naopak, zatvrzelí konzervativci si ve svých volebních obvodech své znovuzvolení obhájili. (Důslední konzervativci nikdy neprojevovali příliš nadšení z počínání Bushe, který přece porušoval jejich fundamentální principy: místo fiskální umírněnosti se zasloužil o rekordní rozpočtový schodek, místo soustředění na domácí bezpečnost se zabředl do válečného tažení v Iráku, za idealistického předpokladu, že ubyde mezinárodního terorismu a od Saddáma osvobození domorodci s vděčností obejmou výhody demokratického způsobu života. Zejména v této důležité záležitosti se rozcházeli s neokonzervativci.)

Demokraté zpravidla mají víc podpory veřejnosti v otázkách ekonomických, kdežto Republikáni se těší převaze v sociálních, etických, kulturních tématech jako jsou potraty, homosexuální manželství, právo vlastnit zbraň. Velkou zásluhou poloviny voličstva, pokládajícího se za umíněné, v Kongresu značně posílila neméně umírněná skupina tzv. New Democrat Coalition. Nováčci kongresmani, jejichž pobyt ve Washingtonu je zaručen na pouhé dva roky, se poté budou muset ucházet o potvrzení přízně svých voličů. Důkladně by ji ohrozili náhlým posunem tím či oním směrem na politickém spektru.

Na otázku, jak se Demokratická strana vypořádá se skutečností, že někteří její zákonodárci mají značně protichůdné názory, veterán senátor Charles Schumer opakovaně odpověděl, že mají obšírný stan, aby se pod něj mnohé vešlo. Zatímco například Bob Casey, nováček senátor z Pennsylvanie, a kongresmanka či kongreswomanka Heath Shulerová ze Severní Karoliny jsou hlasitými odpůrci potratů (tzv. pro-life stand), většina Demokratů podporuje právo ženy těhotenství se zbavit (tzv. pro-choice stand). Někteří podporují odstranění celních bariér, jiní se zastávají zachování ochranných tarifů. Zákonodárci zejména z východního pobřeží podporují kontrolu vlastnictví střelných zbraní, kdežto zejména na jihu země by s takovým postojem neuspěl sebenáramnější politik. „Pro nové Demokraty, populismus triumfuje nad ideologií,“ byl příznačný titulek na první stránce The New York Times (12. 11. 2006).

Minuly doby bouřliváckých radikálů, zatracujících nejen válku ve Vietnamu ale i americkou armádu, politickým rozhodnutím tam poslanou, kde pak utrpěla dvacekrát vyšší ztráty na životech, než je tomu teď v Iráku. Tehdy existovala branná povinnost, nyní to je jen armáda profesionálů, tedy dobrovolníků. Jim Webb, právě zvolený senátor ve Virginii, kde vyhrál ne o prsa, ale o pouhé prsní bradavky, je veterán války ve Vietnamu a jeho syn teď dobrovolně slouží v Iráku. Tento otec na shromáždění svých podpůrců pyšně zvedl nad hlavu zaprášená bagančata, která syn poslal odněkud z Bagdádu. Věru značně jiná doba v porovnání s tou vietnamskou, kdy leckdo si před navrátivšími veterány uplivoval.

Odchod z Iráku podporují jak Demokraté, tak Republikáni. Náladu v národě vystihl výtečný publicista Thomas L. Friedman (NYT, 8. 11. 2006, A23) těmito slovy: “Irák byl vždy bitvou naděje proti historii. Po 9/11 a vyhodnocení OSN (Arab Human Development Report), uvádějící podrobnosti o rostoucí nefunčnosti (dysfunctional) arabsko-muslimského světa - kde lidé si vzájemně uřezávají hlavy a vyhazují se v mešitách do povětří – jen bude nadále získávat na intenzitě.“ Když jejich největší vášní je vzájemné vraždění, pramálo užitečného tam můžeme udělat, než odejít. Ve Washingtonu rapidně ubývá těch, kteří věří, že ústřední vláda v Bagdádu by mohla efektivně fungovat.“

Panují neshody mezi stranami a uvnitř stran o způsobu, jak z Iráku odejít, s odhadem krátkodobých a dlouhodobých škod tím způsobeným, zda určit přesné časové lhůty takových kroků. Mezi Demokraty, novopečený kongresman s českým jménem Joe Sestak z Pennsylvánie, bývalý námořní viceadmirál, s vizáží hollywoodského krasavce, navrhuje určit pevný termín a pryč z té mizerné končiny. Jeho pennsylvánský kolega John Murtha, bývalý veterán námořní pěchoty a dlouholetý již kongresman, rovněž podporuje variantu co nejspěšnějšího odchodu. Jiné stanovisko ale zastává senátor Joe Biden ze sousedního státu Delaware, který teď v příštím období bude předsedat významnému výboru zahraničních záležitostí. Biden ještě nevzdal naději na úspěšné vyřešení konfliktu bez zcela zkázonosných důsledků.

Takovými disharmoniemi aby se zabývala Nancy Pelosi, první to žena v historii země, povýšená do role předsedkyně – mluvčí (Speaker) Sněmovny reprezentantů. Kdyby se některým bojovníkům za světový mír podařilo vyhodit do povětří Bushe a s ním i neméně nemilovaného viceprezidenta Cheneyho, ústava vyžaduje, pokud se ještě dobře pamatuji, že tato předsedkyně by se automaticky stala hlavou státu. V jejím případě by to byla hlava pohledná s postavou elegantní, matka pěti dětí a babička šesti vnoučat. Katolička, politicky důsledně liberální, poslankyně z ultraliberální bohémské oblasti San Franciska. Do Kalifornie, k vlastnictví vinic a značnému bohatství, se rodina přestěhovala z opačného konce kontinentu, kde její otec Thomas D’Alesandro strávil deset let ve funkci kongresmana ve Washingtonu a pak ještě delší dobu jako starosta Baltimoru.

Konzervativci ji zatracují jako nebezpečně levicovou postavu. Mně je sympatická nejen vzhledem, ale kuráží pustit se do padouchů i ve vlastních řadách. Tak například učinila odstraněním Williama Jeffersona, zlodějského kongresmana z New Orleansu, z důležitého výboru, vzdor značné nevůli jeho černošských podpůrců (tzv. Black Caucus).

Ač někteří političtí dinosauři jí přisuzují podvratné komunistické choutky, nejvíc nelibosti, pokud jsem byl prozatím schopen postřehnout, se jí dostává z lidové Číny, oficiálně se stále hlásící k jakýmsi komunistickým ideálům. Tato sličná Nancy Pelosi totiž leží tamějším předákům pořádně v žaludku. Má u nich škraloup za svou účast na demonstracích proti masakru na náměstí Tiananmen, kam se dostavila s dvěma kolegy, rozvinuvšími protestní transparent. Kritizuje četné čínské porušování lidských práv, nepodporuje příliš mnoho normalizace v obchodních stycích. Potentáti se pak hodně zlobí.



Zpátky