Únor 2007

Události od 18. prosince 2006 do 16. ledna 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 18. prosince

Premiér Topolánek předpokládá, že jmenný seznam ministrů bude mít do čtvrtka a o důvěru se vláda bude ucházet někdy v půli ledna. Lidovci a zelení chtějí vázat všechny reformní zákony na otázku důvěry a v případě neúspěchu vyprovokovat předčasné volby. Pokud ovšem vláda důvěru nedostane, následuje, řekl bych, ceremoniál trojího jmenování. Divoké návrhy tohoto druhu signalizují, že nová vláda bude nejspíš chtít vládnout s pomocí poslance Melčáka (řeči o dalších adeptech na přeběhlictví se zatím nepotvrdily a už asi nepotvrdí, poslanec Pohanka je úplně jiný případ, jeho trucování nemá s ODS nic společného a nepochybně Topolánkovu vládu odporovat ani tolerovat nebude). To je dost velké hazardérství, taková vláda bude skoro úplně bezmocná.

Jiří Paroubek se verbálně okázale distancuje od komunistů, chce si tak asi vylepšit preference. Komunisty to zatím nijak zvlášť neznervózňuje, dobře vědí, že bez nich si ani ruce neumyje.

Právo uvádí dnes na druhé straně obojaká vyjádření představitelů ODS k otázce přeběhlíků a jednoznačně odmítavá vyjádření představitelů ČSSD. Někde jim vypadla Paroubkova slova z léta t. r., která cituje MfD z 15. prosince (rovněž na druhé straně): „Já bych nehovořil o přeběhlíkovi. Já bych hovořil o člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu.“ Prosím čtenáře, aby si tento citát do dnešního Práva na stranu 2, nejpravější sloupec, spodní část (podtitulek „a jak se s nimi – tj. přeběhlíky - vypořádala ČSSD) doplnili.

Poté, co komunisté (tj. jejich předseda Filip) přišli s vykutáleným návrhem na to, aby prezident Topolánkovi jmenování premiérem odejmul a vytrestal ho tak za to, že nepřistoupil na koalici s ČSSD, přicházejí s návrhem velmi podobným, ale obecnějším. Přeběhlictví by mohl zabránit zákon, který by umožnil odejmout poslanci mandát, pokud by přestoupil „z důvodů nízkých pohnutek“. O věci by měl rozhodovat Nejvyšší správní soud. Aby byl zákon ještě dokonalejší a ještě víc v komunistickém duchu, doporučuji, aby Nejvyšší správní soud dostal zároveň pravomoc podrobit poslance právu útrpnému a aby dostačujícím důkazem bylo přiznání „přeběhlíka“.

Exministr Bartoszewski prohlásil v souvislosti s majetkovými nároky Němců vyhnaných z dnešního polského území, že by se měli obrátit na USA, Velkou Británii a nástupnické země SSSR, protože tyto tři státy rozhodly po válce o jejich osudu. To je třeba přinejmenším upřesnit, velmoci v Postupimi jen „odsun“, o němž už Polsko a CSR rozhodly (v Maďarsku byla situace složitější), dodatečně požehnaly (je přitom málo sporné, že bez tohoto dodatečného požehnání by jej ovšem dotyčné státy nemohly dovést do konce). Vyhnaní se obracejí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. To není rozumné, tlačí soud do politického rozhodnutí, protože z politických důvodů jsou majetkové restituce nemožné. Soud jim samozřejmě nevyhoví a jeho vážnost, už tak nevalná, se ještě sníží.

Lidové noviny uvádějí na str. 4 „typickou českou vesnici“ Zubrnice na Litoměřicku. V této typické české vesnici žili ovšem do roku 1945 samí Němci. Rád bych v té souvislosti upozornil, že kromě takových vesnic je v Čechách a na Moravě obrovská spousta takových, kde zase žili jenom Češi. A mnohé mizejí podobně jako ty kdysi německé. Není třeba se pořád chlubit cizím peřím, i když jsme si ho v pětačtyřicátém naškubali.

Opět se píše o smrti Jana Masaryka. Způsob, jak odešel ze světa, toho na smutné bilanci jeho politické dráhy příliš nezmění. Stejně mi jako nejpravděpodobnější připadá varianta, podle níž jej zavraždilo komando, kterému velel komunista a agent NKVD major Augustin Schramm. Dotyčný byl jednak fanatický bolševik a jednak sudetský Němec, takže neměl problémy vztáhnout ruku na národní paladium (vyvraždění carské rodiny bolševici také svěřili lotyšské jednotce, Rusy nepovažovali za zcela spolehlivé). A hlavně: za pár měsíců poté u Schrammů kdosi zazvonil, soudruh major otevřel, za dveřmi stál samopalník a udělal ze soudruha majora ementál. Pak za to ještě popravili docela nevinného člověka. A stopy byly po rusku zameteny.

Úterý 19. prosince

Předseda KDU-ČSL Čunek se zjevně smířil s tím, že bude ve vládě podpořené přeběhlíkem. Přemlouval prý ovšem poslance Melčáka, aby neopouštěl ČSSD, jednal a chce ještě jednat s Paroubkem o podpoře sociálních demokratů vznikající vládě a žádá, aby vláda co nejdřív přišla do sněmovny s reformním návrhem, s nímž bude spojena otázka důvěry. Čunkovo stanovisko má jakýsi reálný základ (vláda spočívající na toleranci přeběhlíka nebude moc prosadit nic opravdu významného) a zároveň je v něm něco z tradiční lidovecké snahy získávat body tím, že se emancipuji od svých koaličních partnerů. Čunkovi by předčasné volby přišly docela vhod, mohl by nepřímo ovlivnit složení poslaneckého klubu strany ke svému obrazu. Ti, kterých se to v klubu týká, to ovšem vědí a budou dělat všechno pro to, aby volby nebyly. Stačí jeden poslanecký dezertér (pro volby určitě nebude ani poslanec Melčák, bylo by to od něho politické harakiri) a Paroubek při třetím pokusu vyhraje. Místopředseda ČSSD Škromach je přesvědčen, že Melčák se už rozhodl vládu trojkoalice podpořit, asi to tak bude, proč by to jinak zrovna Škromach říkal. Bude to ovšem zase vláda, která si bez ČSSD ani ruce neumyje.

Podle CVVM klesl počet lidí, kteří se domnívají, že by Benešovy dekrety měly dále platit. Je jich ovšem pořád 53%. Vzrostlo procento těch, které to nezajímá. O tom že „odsun“ byl spravedlivý, je stále přesvědčeno 50% lidí (i tady lze pozorovat mírný pokles). Posun je ovšem zcela v rámci kolísání procentních údajů v posledních pěti šesti letech, nejde o žádnou výraznou změnu, svědčí to jen, že o věci se nemluví, byla zametena pod koberec. Nevycházejí už ani štvavé články, o než v Právu pečoval normalizační harcovník Kovařík. O tématu se nesmí psát – ne proto, že by to bylo úředně zakázáno, ale protože „lidé od novin“ to nepovažují za slušné. Za těchto podmínek se názory veřejnosti budou měnit tím způsobem, že do deseti patnácti let nebude nikdo vědět o tom, že se něco takového stalo. Stane se to neexistujícím od samého počátku. Bude to jaksi vyňato z historie. A kdo by to připomenul, setká se s výtkou, že historii přepisuje: nic takového přece nikdy nebylo. Připomíná to Ahmadínežádův postoj k holocaustu.

Německá vláda se může přetrhnout, aby Poláky ujistila, že nejen nepodporuje žádosti vyhnaných o majetkové restituce, ale co nejvášnivěji je odsuzuje. Není jí to vůbec nic platné: polský prezident kdesi napsal, že v poslední době zaznamenal „neobvykle radikální revizi historických hodnocení“ a „renacionalizaci německé politiky“. Appeasement se nikdy a nikomu nevyplácí. Zvyšuje jen apetit protistrany.

Jakýsi čtenář požaduje v MfD, aby se Slováci omluvili za vyhnání českých učitelů, úředníků atp. v roce 1938. Když už se dnes každý omlouvá za všechno. Jednak si nejsem jistý, zda je za co se omlouvat a v jakém rozsahu – kromě „bratrské pomoci“ sloužili ti lidé taky kolonizaci nově získané provincie, které nebyla dopřána ani autonomie pod nejapnou záminkou, že Slováci jsou vlastně Češi (neboli, jak se tenkrát říkalo, „Čechoslováci“); a jednak není pravda, že se každý omlouvá každému: existuje ne světě jeden národ, který se rozhodně v žádném případě nemá za co omlouvat a taky se ještě nikdy nikomu vůbec za nic neomluvil: totiž my Češi. Měli bychom si zamést před vlastním prahem a nechat Slováky na pokoji, pokud jde o ně, máme máslo na hlavě.

Německá policie včera zažila masové nasazení při premiéře Mozartova Idomenea, kde se nakonec (ač to do opery vůbec nepatří) řežou hlavy Mohammedovi, Ježíšovi a Buddhovi. Jsem pro založení rozsáhlého celosvětového hnutí – proti prznění oper všeobecně a Mozartových zvlášť. Ten režisér je prase ne snad proto, že se rouhá (to dělá dnes kdekdo), ale že exhibuje na účet krásné hudby, která si to nezaslouží, a na účet mrtvého skladatele, který se nemůže bránit. Uříznout hlavu mu sice netoužím, ale přiznám se, že se občas – zcela platonicky – zabývám představou, jak by bylo příjemné mu nakopat zadnici.

Musím říci, že postoje Strany zelených jsou pro mne v některých ohledech příliš náročné. Protestují proti vystěhování Romů na periferii Vsetína „do bytů z plechových kontejnerů“ (mluvit o kontejnerech je totéž, jako když se o moderním vepříně v Letech mluví jako o „prasečáku“) s tím, že je to vytváření ghett. A ten barák v centru, to nebylo ghetto? K Čunkově akci lze mít spoustu oprávněných výhrad, ale ne tuhle.

Středa 20. prosince

Ústavní soud zrušil přidělení Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu v Brně (byl tam nepochybně vyslán jako potenciální nástupce dr. Brožové). O přidělení kdysi rozhodl ministr Němec. Bureš tak paradoxně zůstává místopředsedou NS, ale není už soudcem NS (o jeho jmenování místopředsedou NS, které má na svědomí zase Klaus, bude ÚS teprve rozhodovat). Klaus se vyjádřil (rozhodnutí ÚS v té chvíli neměl k dispozici), že se může jednat o nebezpečný krok k tomu, aby soudní moc postupně přebrala politickou moc na úkor exekutivy, která stojí na výsledcích demokratických voleb. K tomu je třeba poznamenat, že v každém trochu civilizovaném státě je soudní moc poslední instancí, kam se může občan dovolat proti komukoli, to jest i proti politikům, i proti monarchovi, případně prezidentovi (zvlášť pokud má prezident monarchistické ambice, protože vůle lidu je velmi významná, ale zásady jsou ještě významnější, a v situaci, kdy se zásady dostanou do rozporu s vůlí lidu, mají i v demokratickém státě přednost zásady, ovšem jen tenkrát, když o nich a podle nich rozhodne nezávislý soud. A nezávislý znamená nezávislý na prezidentovi, na parlamentu, a konec konců, i na vůli lidu. Ten, kdo se dovolává proti nezávislému soudu „vůle lidu“ je nestydatý populista (všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval).

Bulharské ošetřovatelky, vězněné už několik let v Libyi, dostaly opět trest smrti. Byly obviněny, že úmyslně nakazily v nemocnici libyjské děti virem AIDS. Obvinění je drzé, sprosté a úplně nesmyslné, libyjské orgány se jím snaží zakrýt bordel, který mají ve svém zdravotnictví. Kromě toho Kaddáfí by zjevně rád Západ (všimněte si, že Bulharsko už je taky Západ) vydíral, Bulharsko mu připadá dost slabé na to, aby se po něm mohl vozit, a počítá realisticky s evropskými mnichovany. Evropa se bohužel jako vždy s postiženými (v tomto případě s Bulharskem) dostatečně nesolidarizovala. Kaddáfí by měl dostat srozumitelně na vědomí, že poprava těch žen bude pro Evropu znamenat casus belli.

Paroubek se už údajně smiřuje pro svou stranu s opoziční rolí. Je otázka nakolik se pak ČSSD smíří s dalším Paroubkovým předsednictvím. Zároveň podle Paroubka musí předseda PS Vlček zvažovat, zda má dodržet slib a před případným třetím pokusem o sestavení vlády odstoupit z funkce. To je zvláštní: slíbil to Vlček a měl by si to zvážit sám, bez Paroubka. (Jiná věc je, že Klaus měl Paroubka pověřit druhým pokusem; Klaus to neudělal, a místo toho tlačí na koalici ODS s ČSSD, v níž bude ČSSD sice hrát druhé housle, ale stejně si bez ní ODS ruce neumyje. Klaus, místo toho, aby dělal nestranného moderátora politiky, rozehrává vlastní politické koncepce na úkor Paroubka i Topolánka. Paroubek je teď ve slabší pozici, tak mu to celkem vyhovuje, protože to vypadá, jako by ho Klaus podporoval).

Podle CVVM si téměř tři čtvrtiny lidí myslí, že v politice je málo žen. Problém je spíš, že je v ní příliš hlupáků, na pohlaví nezáleží.

Vrchní soud, k němuž se odvolalo ministerstvo vnitra ve sporu s hercem Kanyzou o jeho údajné fízlovství, rozhodl na rozdíl od nižších instancí v hercův neprospěch. Je to jeden z mála případů, kdy se člověku, evidovanému jako agent StB, nepodařilo prokázat svou nevinu. Že by tu přece jenom byli nějací agenti StB existovali?

Zemřel druhý ze spolutvůrců legendárního (všimněte si, že používám podobného termínu jako Právo pro Alexandrovce) Médi Bédi, Joseph Barbera. Připomínám zde v této sovislosti, co jsem před několika letynapsal u příležitosti úmrtí jeho kolegy Williama Hanny. Zásluha obou pánů je společná a nedělitelná.

V rozhovoru s Michaelou Jílkovou se policejní prezident (opět) pozastavil nad tím, proč lidé z nemocnice v Havlíčkově Brodě, jakmile dospěli k podezření, že se tam odehrávají hromadné vraždy, nezavolali např. linku 158 a místo toho dva měsíce připravovali trestní oznámení. Mně je to divné taky.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury Eurobarometr důvěřují (orgánům) EU asi dvě třetiny Čechů, kdežto právnímu systému ČR jen třetina, vládě čtvrtina a PS míň než pětina. Tomu se říká politický realismus.

Polsko hodlá na majetkové žaloby Preussische Treuhand reagovat revizí polsko-německé dohody z let 1990 a 1991, která umožnila sjednocení Německa s tím, že SRN uznala hranice na Odře a Nise. Chce Polsko dosáhnout opětovného rozdělení Německa a obnovy NDR? Premiér Kaczyński údajně mluví v těch majetkových žalobách o „propojení židovských a německých zájmů a někdo si velice dobře spočítal, že židovský element v tom může pomoci“. Nevím, zda toto propojení němcožroutství s antisemitismem získá v Evropě širší podporu. Je to bohužel další důkaz o mohutné kazachstánizaci Polska za vlády nynější vládní koalice. Škoda, že pan premiér na dotvrzení svých slov nezapěl známou polskou lidovou píseň Hoď žida do studny.

Čtvrtek 21. prosince

Pokračují tahanice o složení vlády, seznam má dnes odpoledne předložit premiér Topolánek prezidentovi Klausovi. Po několika schůzkách ODS zjevně přistoupila na dost velké koncese svým koaličním partnerům. Lidovci získali ministerstvo financí, zelení ministerstvo zahraničí pro nestraníka Schwarzenberga. Vondra se musí spokojit funkcí místopředsedy vlády a bude mít zjevně na starosti evropské záležitosti. Tohle rozvržení zahraničních kompetencí je dost povážlivé – Vondra bude v duchu ODS v evropských záležitostech prosazovat euroskepticismus, kdežto Schwarzenberg ve „světových“ záležitostech antiamerikanismus zelených. Mělo to být přesně naopak, zástupce zelených měl v evropských záležitostech korigovat euroskeopticismus ODS. Vlivné a bohaté ministerstvo pro místní rozvoj bylo přiklepnuto lidoveckému předsedovi Čunkovi, místopředseda ODS Gandalovič se musí spokojit tradičním lidoveckým resortem, zemědělstvím. Pokud tato vláda projde, stane se tak díky jedinému hlasu poslance Melčáka (což je, nemohu si pomoci, v tuto chvíli jakýsi maňásek Miloše Zemana, v tom případě by Zemanovi pomsta vyšla), bude slabá a rozhádaná. Je to o hodně horší varianta než předčasné volby, ale přesto o hodně lepší než přímá či zamaskovaná velká koalice ODS a ČSSD, kterou podporuje mj. prezident.

Podle CVVM v preferencích mírně tratí obě nejsilnější strany, rozdíl ve prospěch ODS je ovšem stále strašně velký. Výrazně získali zelení a lidovci (průzkum byl pořízen už po nástupu Jiřího Čunka do čela strany, Čunek je v celostátní politice v pravém slova smyslu nová tvář, a to má lid rád). Obě strany se dotáhly na KSČM, zelení komunisty dokonce trochu předstihli. Současná slabost komunistů ovšem vyplývá z toho, že jim Paroubek vyluxoval část voličstva. Jakmile by ČSSD oslabila, přelijí se někteří její voliči zpátky ke komunistům.

Ministr Štěpánek má za sebou čerstvý skandál, píší v Právu. Před týdnem prý veřejně „připustil“, že jeho ministerstvo používá nelegální software Microsoftu. Legalizace by přišla asi na milion korun. Za prvé milion není ve srovnání s prošustrovanými miliardami pouhým okem viditelná částka, za druhé a hlavně: zařídil používání uloupeného software Štěpánek (což považuji za krajně nepravděpodobné, jak by to za tak krátkou dobu stihnul, a kdyby to stihnul, tak by to tak rychle nepřiznával) nebo jeho předchůdci? V tom případě mají skandál oni a ne Štěpánek.

Podnikatel (a ruský agent) Kovtun tvrdí, že Alexandr Litviněnko, který nedávno zemřel za víc než záhadných okolností na otravu poloniem 210, byl prý úplně švorc a ve finančně bezvýchodné situaci. Věc je tedy jasná: Litviněnko spáchal sebevraždu poloniem 210. Golubčici, duše slovanské, co se nám to zase pokoušíte nakecat!

Kazachstánizace Polska pokračuje mílovými kroky. 46 poslanců Sejmu (z PiS, Ligy polských rodin a Polské lidové strany) již podalo návrh, aby parlament usnesením jmenoval Ježíše Krista polským králem. Ještě by se měli zeptat nominovaného, co říká tomu, že se stane králem země, kde jednou z vládních stran právě zmítá neslýchaný kurevnický skandál a kde ministryně zahraničí rozjíždí kampaň proti německo-židovskému spiknutí. Polsko se pod vedením nynější vládní koalice stává jakousi veselou obdobou Íránu ve střední Evropě. Tamější nacionálně katolický fundamentalismus se od toho islámského příliš neliší. Bylo by zábavné to pozorovat ze vzdálenosti pár tisíc kilometrů. Bohužel jde o naše nejbližší sousedy. Kromě toho mám dojem, že takovému Zahradilovi a jeho suitě se to musí docela líbit: je to podle jejich gusta národní formou (nacionálně katolický fanatismus) a internacionální obsahem (úsilí o emancipaci od všeho, co je na obzoru a vypadá to aspoň trochu civilizovaně).

A ještě doplnění z Lidových novin: v návrhu na korunovaci Ježíše polským králem se prý mj. praví: „Svatý otec si byl vědom, že Polsko může zachránit Evropu od záplavy nevěrectví a nemorálnosti“ (typický příval polského mesianismu, měli by za tím účelem zřídit komisi, předsedou by se měl stát šéf Sebeobrany Lepper - pokud ho zavřou za sexuální obtěžování, řídil by komisi z basy, nebo by za něho mohl zaskočit poslanec Romaniuk a dirigovat ji z bordelu, který funguje v hotelu, jejž vlastní). Jeden ze dvou hlavních iniciátorů návrh, poslanec Górski prý před návštěvou Benedikta XVI. v Polsku navrhl nastolit v Polsku boží království. Považuji za nutné, ač z jejich hlediska kacíř, upozornit, že vyvádění našich polských sousedů (samozřejmě ne všech!) obsahuje mj. mocný náboj nesmírně nestydatého rouhání. Zdá se mi, že je to všechno záležitost zároveň pro psychiatry a inkvizici (jenže tu už si katolíci, bohužel, zrušili). Zdá se, že naše severní sousedy zachvátilo jakési kolektivní šílenství. Doufám, že to není nakažlivé.

A nakonec aktualita: prezident Klaus zatím nejmenoval Topolánkovu vládu. Má výhrady k tomu, že nemá zajištěnu dostatečnou podporu v PS a navíc není spokojen s obsazením některých ministerstev, jmenovitě ministerstva zahraničí. Karel Schwarzenberg je podle něho příliš úzce spojen s Rakouskem, a to není při dnešních napjatých česko-rakouských vztazích vhodné. Má věcnou a formální rovinu. K věcné patří, že vláda postavená na přeběhlíkovi je opravdu málo stabilní a že jmenování Schwarzenberga za ministra zahraničí je možno (z jiných důvodů, než jaké uvádí Klaus, viz výše) považovat za nešťastné. Navíc při vší úctě neodpovídá faktické váze Strany zelených, aby disponovala druhým nejvýznamnějším resortem ve vládě. Formální rovina je ovšem podstatná, a zde je věc jednoznačná: prezident se nemá co plést se do vytváření vlády a bezprostředního ovlivňování každodenní politiky. Navíc je víc než zjevné, že Klaus hodlá prosadit otevřenou či skrytou velkou koalici, která by sice byla stabilnější, ale znamenala by zavedení politické oligarchie s jakousi simulovanou politickou pluralitou. To, co právě dělá, je zjevně v souladu s úsilím pražské organizace po svolání výkonné rady ODS. Jeho výhrady k osobě Karla Schwarzenberga jsou absurdní a nestydaté. Topolánek by si měl za každou cenu stát za svým a nedělat žádné ústupky, jinak prezident získá tichou cestou pravomoce, které mu nepřísluší, a octneme se na cestě k prezidentské diktatuře. Taky se mi zdá, že Klaus přeceňuje míru možného srozumění mezi ním a Paroubkem. Paroubek ho bere asi tak, jako kdysi Gottwald Beneše, a až se jim oběma podaří zdeptat a rozložit ODS, bez skrupulí s ním zatočí.

Pátek 22. prosince

Prezident Klaus včera odmítl jmenovat vládu, s jejímž složením ho seznámil premiér Topolánek. Odkázal na to, že nemá zajištěnu v PS podporu a on již dříve dal najevo, že nechce kabinet závislý na „obchodu s jedním hlasem doleva či doprava“. Uvedl, že se zásadně rozchází s předsedou vlády v názoru na prosazení vlády a že návrh hrozí vznikem dalších politických či dokonce ústavních krizí. Vyzval proto premiéra, aby se pokusil najít řešení, jež by jeho obavy minimalizovalo (tj. širší podporu nebo aspoň toleranci vlády). Dále uvedl, že „i z důvodů velmi křehkých vztahů s Rakouskem“ nedovede pochopit, proč Topolánek považuje Schwarzenberga za vhodného kandidáta na ministra zahraničí. Zároveň se zvedla vlna reptání v ODS, zejména v pražské a asi taky středočeské organizaci, nad tím, že se Topolánek vzdal pro ODS ministerstva financí (Topolánek se rád zbavil Klausova nohsleda Tlustého, nicméně resort byl v minulosti pro pravostředé vlády klíčový a ODS si ho vyhrazovala pro sebe). „Někteří vedoucí činitelé ODS“ (přesněji řečeno nejspíš Zahradil) taky sdílejí Klausovy výhrady ke Schwarzenbergovi s tím, že by mohl problematizovat „poválečné uspořádání“ - tím mu ovšem krutě křivdí, pan Schwarzenberg je, jak jsem se mnohokrát přesvědčil, oportunista, kterého něco podobného nikdy ani ve snu nenapadlo a taky nenapadne. Věcně na prezidentových námitkách a hlavně na námitkách ODS něco je (u Schwarzenberga nesedí jen to nehorázné zdůvodnění, problém je, že by mohl, nebo dokonce musel slyšet na ostentativní antiamerikanismus zelených), formálně znamená prezidentovo stanovisko nepřípustné vměšování do oblasti praktické politiky, kde mu ústava neposkytuje žádné pravomoci. Prezident bezprostředně po negativním ohlasu na jeho kroky trochu zaváhal (jeho mluvčí prohlásil, že prezident ovšem vládu jmenuje), pak ho to přešlo (mluvčí se opravil v tom smyslu, že prezident někdy nějakou vládu jmenuje). Jde o mocenský boj dvou frakcí v ODS, z nichž jedna má navíc intenzivní podporu z Hradu. Je ze zásadních důvodů nutné, aby Topolánek stál na svém (jinak se cestou precedentu pokřiví český politický systém, ODS zůstane bezmocnou depoziturou Hradu a postupně ztratí veřejnou podporu). Zatím, jak se zdá, trucuje. Je ovšem otázka, zda se nedočká obvyklé reakce ze strany KDU-ČSL, Čunek už vyjádřil pochopení pro prezidentovo stanovisko a zaujal postoj nezúčastněného (Klaus a Topolánek si to musí mezi sebou vyřídit). Paroubek a Filip se rozplývají nad Klausovou státnickou moudrostí. Být Klausem, styděl bych se za tuhle chválu.

Zdá se, že zvolit Ježíše polským králem se skupině poslanců Sejmu nepovede. Zatrhne to polská církevní hierarchie. Arcibiskup Źiczinski upozornil, že do kompetencí Sejmu nepatří vymezování Kristova místa a jeho role. To je respektabilní a vyčerpávající vyjádření. Snaha přeměnit Polsko na teokratický stát íránského typu (s tím rozdílem, že místo islámu by v něm zaujal jakýsi národní katolicismus) asi neuspěje a moderní koncepce sekulárního demokratického státu v němž se křesťanství prosazuje každodenním konáním věřících a ne ukazy načalstva, se přece jen prosadí, přesněji řečeno udrží.

Sobota 23. prosince

Poté, co se Václavu Klausovi podařilo zasít rozkol do ODS, celý se zklidnil a prohlásil, že jeho odmítavý postoj k nové Topolánkově vládě je záležitost politická, nikoli ústavní, a že nakonec vládu jmenuje. Rozčiloval se jen, že mu Topolánek přinesl hotový seznam a žádné jméno s ním předem nekonzultoval (proč by to Topolánek dělal, ústava mu to nenařizuje a v případě své první vlády to taky nedělal a Klaus se nijak nezpěčoval ji jmenovat). Je zajímavé, jak se Klaus i Zeman zároveň pokoušejí zničit strany, které „udělali“. Klaus je zatím podstatně úspěšnější. ČSSD přišla díky Melčákovi o „stovku“, ale ODS je docela rozpolcená. Proti Topolánkovi se zjevně vzbouřily regiony, které bolestně zasáhla skutečnost, že ministerstvo pro místní rozvoj (penězovod z Bruselu do regionů) připadne lidovcům. Je ovšem zajímavé, že proti Klausovi se postavil i exmístopředseda ODS Miroslav Macek (je to už podruhé, kdy Macek zaujal v podstatě racionální stanovisko – poprvé to bylo během kongresu ODS, když byla řeč o třetím pokuse a předčasných volbách). Macek zjevně na rozdíl od Klause, Béma a odéesáckých regionů nepodceňuje Paroubka.

V rozhovoru pro MfD prohlásil Klaus o Schwarzenbergovi, že je Rakušan. To samozřejmě není pravda a Klaus to nemůže nevědět. Jinak by jistě byl důsledný a protestoval by už v okamžiku, když Schwarzenberg kandidoval na senátora.

Předseda KSČM Filip navrhuje, aby PS usnesením požádala Klause, o odebrání mandátu Topolánkovi (zjevně nejde o poslanecký mandát, ale o mandát k vytvoření vlády). Paroubkovi se prý nápad zamlouvá. Byla by to zajímavá generální zkouška na Paroubkův třetí pokus. Zároveň by se poslanci mohli rovnou usnést, že Topolánka pověsí před hlavní vchod do PS za nohy na lucernu. Ústavně by obojí bylo srovnatelně čisté. Připomíná to Haškova zešílevšího soudce, který odsoudil v jakémsi občanskoprávním sporu jednoho z účastníků k trestu smrti a nařídil soudnímu sluhovi, aby rozsudek neprodleně vykonal: „jdou a pověsej ho na klepadle“. Komunisté bohužel v minulosti už mnohokrát prokázali, že to, co je u Haška legrační nadsázka, dokáží docela vážně a důsledně realizovat.

Trojkoalice se pokusila vyjít Klausovi vstříc a zmírnit jeho obavy z toho, že pokud se dostane k moci, nebude mít šanci obhájit prezidentský úřad. Navrhuje přímou volbu prezidenta. Přímá volba prezidenta ovšem předpokládá změnu ústavy, a na tu trojkoalice určitě mít nebude. Navíc Klausovi nejde jen o znovuzvolení, ale taky v neposlední řadě o to, aby měl ODS pod kontrolou. Topolánek se mu pokouší vymknout. Chová se k němu podobně nevděčně jako v roce 1968 Dubček vůči Brežněvovi.

Středa 27. prosince

Proti Topolánkovu rozhodnutí svěřit koaličním partnerům ministerstva zahraničí, financí a ministerstvo pro místní rozvoj se v ODS bouří nejen lidé kolem prvního místopředsedy Béma, ale i představitelé regionů. Topolánek se ukázal být vůči lidovcům a zeleným velmi vstřícný a je otázka, jak to všechno zdůvodní a ustojí. Vypadá to příliš jako improvizace, která předem nepočítá s možnými důsledky. Jistě, Schwarzenberg by byl (při všech možných výhradách) o dost lepší ministr zahraničí než Zaorálek: ale byl by např. lepší ministr zahraničí než Svoboda? Navíc jeho jmenování mělo vůči Klausovi přídech osobní provokace (člověk jeho věčného soupeře Havla v tak významné vládní funkci!) a Klaus to nepochybně taky tak vzal: počítal s tím Topolánek předem, a pokud ano, co tím sledoval? Na druhou stranu se Klaus snaží vnést rozkol do ODS podstatně úspěšněji než Zeman do ČSSD. Co tím sleduje on? A co bude, když Topolánek ve svém pokuse neuspěje? Dění na české politické scéně připomíná čím dál tím víc spíš než politické šachy nevázanou hospodskou rvačku. Předčasné volby se pořád ještě jeví jako nejrozumnější řešení. Až se k nim čeští politici po několika měsících doklopýtají, už jím možná nebudou.

Aby snad Klause nenechal na pochybách, podpořil Schwarzenberga i Václav Havel. Tím se ze Schwarzenbergova jmenování stala zcela jasně prestižní záležitost. Havel zároveň poskytuje Klausovi i Topolánkovi hraběcí rady: prezident i premiér by prý měli konzultovat složení vlády nejprve soukromě a pak teprve prezentovat svá stanoviska veřejně. Niv podobného ústava designovanému premiérovi nepředpisuje, a pokud by tak učinil, dobrovolně posílí faktickou pozici prezidenta. Konzultovali snad Klaus v roce 1996 a Zeman v roce 1998 s Havlem složení své vlády? A konečně: zdá se, že i Havel by rád viděl, aby byl do hry zapojen i Paroubek. U Havla to ovšem nepřekvapí, byl, pokud jde o politiku, vždycky poměrně indolentní.

Čtvrtek 28. prosince

Část pražské organizace ODS usiluje o svolání mimořádného sjezdu strany. Topolánek se brání tím, že jeho oponentům jde fakticky o koalici s ČSSD. (Koalice s ČSSD by zahrnovala funkci ministra zahraničí pro Zaorálka. Nejsem žádným nadšeným přívržencem Karla Schwarzenberga, ale přesto si myslím, že výběr mezi ním a Zaorálkem je pro normálního člověka poměrně jednoduchý. Předseda Zelených Bursík se domnívá, že rovněž prezident usiluje jednak o velkou koalici a jednak podporuje vnitřní opozici v ODS, aby mohl posléze docílit toho, že nemilovaného Topolánka nahradí milovaný Bém. To je celkem přesné. Pokud ODS prokáže, že s ní lze podobným způsobem manipulovat, vystaví si dost špatné vysvědčení. Ústupky, které udělal Topolánek koaličním partnerům, jsou dost povážlivé a neklidu ve straně se těžko divit. Pokud má ovšem demokratickou politickou stranu řídit pan prezident z Hradu jako Teng Siao-pching, měl by mít člověk problém takovou stranu volit. Topolánek zatím Klausovi vzdoruje, nic jiného mu nezbývá. Preferencím ODS to nepřidá, ale viníkem je jednoznačně Klaus. Znovu opakuji, ODS si problém se svým expředsedou měla už dávno radikálně vyřídit, teď se aktualizoval v nejméně vhodné době.

V Národním divadle probíhá cosi na způsob Velké národní revoluce. Řada národních umělců zvučných jmen si žádá ředitele podle svého gusta. Pokud ho nedostane, budou stávkovat. To je trochu riskantní, mohlo by se ukázat, že se národ bez nich obejde. Na jednu stranu by měl být v takové instituci jakýsi soulad mezi vedením a herci (resp. zpěváky, tanečníky, hudebníky apod.), na druhé straně mi připadá nepochopitelné, proč by si měli zaměstnanci nějakého podniku volit ředitele. Naopak by mi připadlo samozřejmé, pokud by si vedení vybíralo, koho bude angažovat a koho ne. Doufám, že národní umělci nezvolí k řešení konfliktu stejnou cestu, jako (údajně) Český komorní orchestr, který prý na svém zájezdu ve Španělsku svedl v jakési restauraci vyrovnanou bitku s policejní zásahovou jednotkou.

A když už jsme ve Španělsku: věhlasný španělský onkolog Sabrido léčí Fidela Castra. Zdůvodňuje to tím, že se žádného pacienta neptá na jeho náboženství nebo politické přesvědčení. Vysvětlení kulhá. Kdyby byl kubánského banditu nalezl ve stavu ohrožení života někde na silnici, musí mu samozřejmě poskytnout lékařskou pomoc. Když jde jen o lukrativního pacienta, může si vybírat, protože bandita zjevně není odkázán pouze na něho jediného. Kromě toho problémem není banditovo náboženství nebo politické přesvědčení, ale fakt, že je to bandita. Bandita je podle chirurga správný chlapík, překvapil ho množstvím anekdot o sobě, které mu vyprávěl. Jistě se už ale nepochlubil skalpy těch, od nichž se je jeho estébáci dozvěděli, resp. z nichž je vytřískali. Předsedkyně madridského městského zastupitelstva se pozastavila nad tím, že město posílá ze svého rozpočtu banditovi do Havany léky. Předsedkyně je členkou Lidové strany. Socialistický zastupitel jí vytkl, že „v touze potlesku krajní pravice nazývá Castra diktátorem“. Má pravdu, je to neudržitelné. Castro není žádný diktátor: je to normální tradiční latinskoamerický bandita.

Václav Klaus poskytl Mladé frontě Dnes rozsáhlý politologicko-filozofický text, v němž vyvozuje, proč nemá být Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí.

Viliam Buchert v sloupku MfD staví do jedné řady Stalina, Kim Ir-sena, Pol Pota a Pinocheta. Všichni to byli diktátoři. Myslím si, že je to vůči Pinochetovi nespravedlivé. Winston Churchill prý kdysi řekl: „Frankův režim ve Španělsku vůbec není podle mého gusta: ale kdybych si musel vybrat mezi ním a tím ruským, nebudu váhat ani vteřinu“. Z čehož plyne: i mezi diktátory je legitimní rozlišovat. Například: ani Stalin, ani Kim Ir-sen, ani Pol Pot nedovedli svou zemi k hospodářskému rozkvětu a nevzdali se dobrovolně moci. Diktátor, který dokáže na své diktátorství rezignovat, není úplně „správný“ diktátor. V Lidových novinách se kvůli Pinochetovi obouvá do Josefa Mlejnka Jarka Stuchlíková, ta srovnává Pinocheta zase s Gottwaldem, není divu, že ta dáma má poněkud poškozený orientační smysl, její knížka, mimo jiné o Pinochetovi, mohla vyjít v roce 1977, v roce Charty, v normalizačním Československu; paní Stuchlíková ovšem nepochybně patří k těm, kteří se nemají za co stydět, protože to nedovedou.

A ještě jedna, tentokrát opožděná reakce (za zpoždění se omlouvám): ve středečních Lidových novinách se v dopisech čtenářů pozastavuje Simeona Zikmundová nad tím, že ji označili za bezvýznamnou političku. Je mi líto, ale postup Lidových novin v této věci je nehorázný: nejdřív (22. 12) zveřejnili očividně zaujatou zprávičku, která obsahovala nepravdivou (když vezmeme v úvahu způsob, jak je napsána, je těžké se ubránit označení lživou) informaci, že paní Zikmundová v současné době pracuje jako vedoucí právního oddělení Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou. Přitom paní Zikmundová je už šest let ředitelkou Krajského úřadu kraje Vysočina. Když redakce uveřejní reakci kritizovaného v dopisech čtenářů, je to jakýsi výraz benevolence: nebereme tě vážně, ale ať je po tvém. Zde ovšem byla uveřejněna nepravdivá informace. Zda bylo jejím cílem poškodit paní Zikmundovou, lze jen spekulovat, pokud ano, podařilo se, protože paní Zikmundová na nabídku ministerského křesla mezitím rezignovala. Redakce LN ovšem paní Zikmundové dluží výslovnou omluvu za nepravdivý údaj, který ji mohl poškodit (a patrně taky poškodil), a to na tomtéž místě, kde byl ten nepravdivý údaj uveden. To, že zveřejnili její dopis, nemá s touto morální povinností nic společného. Je to málo.

Pátek 29. prosince

Představitelé ODS, KDU-ČSL a zelených podepsali včera koaliční smlouvu. Za ODS se aktu nezúčastnil první místopředseda Bém, který má k smlouvě rezervované stanovisko (umírněně, radikální jsou za něj představitelé pražské organizace). Topolánek dal podle Práva najevo, že mu Kalousek jako ministr financí vyhovuje lépe než Tlustý (Klausův člověk). Nechápu, proč takové věci říká. Smlouva nevypadá na první pohled vysloveně odpudivě, je otázka, zda vláda vůbec může dostat důvěru a zda by bylo dobré, aby důvěru dostala – její pozice bude slabší než pozice té Špidlovy a Grossovy. Topolánek už ale nemůže couvnout, jeho koaliční partneři taky ne, Klaus taky ne. Záleží na tom, jak velký je v ODS strach z třetího pokusu.

Europoslanec Zahradil naznačuje, že za nominací senátora Schwarzenberga na ministra zahraničí může být pokus obnovit „havlovskou“ frontu. Je možné, že by k tomu byl Topolánek svolný? Kdokoli z ODS se v minulosti uvázal na Havla, od zakladatelů US po Jana Kasla, dopadl špatně. A představa, že podstatou české zahraniční politiky má být obhajoba lidských práv (něco podobného naznačil dnes v rozhovoru pro Právo předseda zelených Bursík), je dosti bláznivá.

Sobota 30. prosince

Týden je chudý na vnitropolitické události – kde jsou doby Velké televizní revoluce! Předseda ODS (a úřadující předseda vlády) Topolánek půjde 2. ledna na každoroční slavnostní oběd prezidenta s premiérem bez manželky. Ve hře je (podle Práva) jakási Topolánkova štědrovečerní fotografie s místopředsedkyní Poslanecké sněmovny PČR Talmanovou. Paní Topolánková se učí – tohle odmítnutí je podstatně přiměřenější než kandidatura do Senátu za obskurní pastranu paní Bobošíkové. Její manžel je svými politickými i soukromými eskapádami žhavým kandidátem na titul „Inspektor Clouseau české politiky“.

Vedení liberecké ODS je ve sporu s libereckým hejtmanem Skokanem (rovněž ODS). Hejtman kritizuje Topolánka za jeho koaliční vládu, krajské vedení ODS se s ním solidarizuje. Čestnému předsedovi ODS se daří svou stranu důkladně rozkládat.

V rozhovoru pro jeden vídeňský list se nominovaný ministr zahraničí Schwarzenberg zaklíná, že nehrozí zrušení Benešových dekretů, protože jsou to „historické dokumenty“ a „nejsou součástí ústavy“. Zřejmě je možné rušit jen to, co je součástí ústavy) a že by jich nebylo, kdyby nebylo protektorátu (to je přijetí teorie příčiny a následku. Stejným právem se dá např. říci, že ani mne, ani pana Schwarzenberga by nebylo, kdyby nebylo Adama a Evy. A další moudrost: „dějiny nelze vracet o šedesát let nazpět“. Vrátily se v Německu dějiny zpět, když se rušily norimberské zákony? Klaus se Zahradilem velmi přeceňují iniciativnost pana Schwarzenberga v otázce vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů. Je v podstatě „jejich“. Tj. jak kdysi říkával jeden můj nešťastný známý, všichni tři „si protiřečí jenom zdánlivě“. Aspoň v této věci.

V Právu vzpomínají na známou tragickou událost z konce války. Poté, co četníci zastřelili v hospodě v jedné obci u Přibyslavi odbojáře generála Lužu a jeho pobočníka, provedlo rusko-české partyzánské komando za spoluvelení syna zastřeleného odvetnou akci: přepadli četnickou stanici v Přibyslavi a postříleli pět přítomných (jen dva z nich se podíleli na generálově zastřelení). Luža to zdůvodňuje takto: „Museli jsme vykonat rozsudek i na těch, kteří v hostinci nebyli… Kdybychom někoho z nich nechali na živu, všechno by ohlásil gestapu do Jihlavy a do hodiny by všechny četnické stanice na Českomoravské vysočině vyhlásily poplach.“ Chápu, že ve válce je leckdy nutné vykonat leccos, ale tohle (zejména to zdůvodnění) je přece jen dost velká síla.

Profesor Cepl se v rozhovoru pro Právo vyjadřuje za vládu práva. Obecně vzato jsou to krásná slova: jenže právo uskutečňují konkrétní lidé. Tak například Ceplův guru Havel si díky svým pravomocem nastrkal do ÚS své lidi: lze se divit, že jeho nástupce se po něm opičí? A za co může stát soud, do kterého se takhle promítají politické zájmy? Jak může být orgánem „vlády práva“? Jinak je pan profesor svým založením anarchista, strana, která klade na své poslance určité nároky při tak důležitých hlasováních, jako je schvalování rozpočtu, důvěra vládě ap., není prý demokratická, protože „poslanci jsou naprosto svobodní a jsou povinni řídit se svým vědomím a svědomím“. „Svědomí a vědomí“ ovšem velí nejen poslancům, ale každému slušnému člověku, aby ctil sliby a závazky, které na sebe vzal. V zemích, kde ve volbách kandidují politické strany, jsou poslanci vázáni programem a politickou linií strany (jinak do ní neměli lézt). K tomu, aby vystoupili v tak zásadních věcech samostatně, by museli mít velmi, velmi silné důvody, tak silné, že si je skoro nedovedu představit. A hlavně: vůbec nevěřím, že kdokoli z těch, který u nás v minulých letech takhle vystoupil proti své straně nebo se k tomu právě chystá, takové silné důvody měl.

A ještě dvě aktuality. Jeden máš slovanský bratr ze země, kde ještě před nedávnem zítra znamenalo včera, se na palubě letadla své vlasti důkladně zbumbrlíkoval a poté simuloval únos. Posádka i obsluha postupovala přísně podle pravidel a instrukcí, jež pro takové případy od odpovědných ruských orgánů obdrželi, a dotyčného seřezala jako koně. Recept v tomto případě kupodivu zafungoval (kdyby šlo o islámského teroristu, za výsledek bych nic nedal). Mezitím si česká strana mohla v klidu a na účet Aeroflotu nacvičit zásah v krizové situaci, letadlo na cestě kamsi do Švýcarska bylo nuceno mimořádně přistát v Ruzyni. Podle novinových zpráv se ovšem nezdá, že by ruská strana byla ochotna zaplatit všechna „opatření“ včetně nasazení dvou grippenů z vojenské základny v Čáslavi.

V Bagdádu byl popraven Saddám Husajn. Vypadá to, jako by bagdádské úřady (učinily tak nepochybně s americkým požehnáním) už nevěděly, co s ním. Úvahy o nepřípustnosti (nebo přípustnosti) trestu smrti mi v souvislosti s případem iráckého diktátory připadají jako typické probírání pseudoproblému.

Úterý 2. ledna

Saddám Husajn byl oběšen. Exekuce byla podle zpráv z tisku něco mezi popravou a lynčem, vypadá to, že ještě nejdůstojněji se choval popravovaný (a pár přítomných soudních úředníků, kteří se zoufale a nepříliš úspěšně snažili přimět „katy“ k slušnějšímu chování). Darebáka mi líto není. Nebylo jej možné nechat naživu (byl by to důkaz bezmoci Západu i nového iráckého režimu), jeho popravou si nikdo příliš nepomohl. Američané (a jejich spojenci) museli v Iráku zasáhnout, jenže se pořád znovu ukazuje, že import demokracie do této země je obtížná a hodně dlouhodobá věc. Technika této operace není dobře vymyšlena, uspěchali to.

Prezident Klaus ve svém novoročním projevu hovořil mj. o tom, že Česko se nachází ve studené občanské válce. Ze všech stran ho okřikli, že v té válce jsou politici, ne máš pracující lid. Čeští novináři už zase kolektivně přistoupili na dělení „oni“ (zhovadilí páni, kteří za všechno mohou) a „my“ (bodrý český lid). Dovedu si představit, k čemu je dobrý populismus politikům, ale nevím, jak prospěje novinářům. Ve skutečnosti je česká politika jen věrným výrazem celkového stavu národa. Česká společnost je nabita nenávistí z nevykoupených vin minulosti, toho, co jsme provedli jiným a ovšem taky toho, co jiní provedli nám. I Klaus má na této latentní nenávisti velký podíl viny, tím, jakými lidmi se obklopil, jaké lidi oslovil a čím je oslovil. To, že si zatím ještě na ulici nevrážíme na potkání kudly do břicha, není ten pravý důvod ke spokojenosti. Ostatně, pokud jde o nenávist, nejsme v tom ve střední Evropě žádná výjimka.

Jinak si prezident nenápadně přihříval své polívčičky (velká koalice, emancipační zášť vůči Evropě), předestřel posluchačům obvyklé pokrytecké finty (není prý žádný monarcha a netahá za nitky) a vcelku ničím nepřekvapil. Vlastně ano, jedno příjemné překvapení tu přece jen bylo: projev byl velmi stručný. Tato tradice by se mohla zachovat a pokud možno ještě rozvinout. Václav Klaus už dávno dokázal, že se od něho nic převratně nového nedovíme.

Na Nový rok se taky ujal úřadu nový sto první poslanec Poslanecké sněmovny Miloš Melčák. Zveřejnil ultimátum, v němž klade Topolánkovi podmínky, za nichž by jeho vládu snad mohl tolerovat: žádné poplatky ve zdravotnictví, žádné rušení pastelkovného a pohřebného (českému voliči by to mohlo být jedno, pastelkovného si už neužije a pohřebného se nedožije), žádné škrty v sociální oblasti.

Podle Jiřího Paroubka nejde teď primárně o to udělat radost Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, ale aby nadále neklesala životní úroveň. Nevím jen, zda by se nám nemohlo v budoucnu rentovat, kdybychom teď tu a tam zmíněným institucím nějakou tu radost udělali, a zda naopak udržování (přesněji řečeno zvyšování) životní úrovně neskončí nakonec pádem do černé díry.

Topolánek nepřímo kritizoval Béma za dlouholetou koaliční spolupráci na pražské radnici, která prý vedení pražské ODS „ekonomicky“ motivuje k prosazování podobného uspořádání na celostátní úrovni, Bém žádá omluvu. Věc by se mohla řešit soubojem na pistole nebo na kordy (druhé by byla větší legrace) za chladného mlhavého rána v oboře u letohrádku Hvězda. TV Nova by to přenášela v přímém přenosu. Na regionální radě sice Bém předpokládá kritiku personálního složení vlády a slabé pozice ODS v ní, ale nikoli snad nějakou „revoluci“. Tu, soudě podle toho, co prohlásil pražský místopředseda Janeček, lze očekávat na výkonné radě. Podaří se ODS (a Klausovi) donutit Topolánka, aby se vzdal svého úkolu? Pak, když shrneme vše, co se dělo od voleb, získá strana ve veřejnosti pověst sdružení nenapravitelných vrtáků a její preference se pohnou směrem, který může Paroubka přimět, aby se nebál předčasných voleb.

Ministryní kultury ČR za KDU-ČSL má být známá emancipovaná režisérka Třeštíková, která má podle vlastních slov k KDU-ČSL daleko. To je další pozoruhodná inovace procesu vytváření vlády. Paní Třeštíková bude jednat výlučně podle svého vědomí a svědomí, profesor Cepl by z ní měl radost. Bude ve vládě ne za lidovce, ale za osobnosti.

„Musíme hledět dopředu“, žadoní v Právu úpěnlivě německý ministr zahraničí Steinmeier. Němci mají tu zkušenost, že když se sousedi Německa dívají dozadu, skončí to tím, že jim Německo musí něco vysolit, aby jim zacpalo ústa. Když se o pohled zpátky pokusí Němci, zdvihne se v jejich východním sousedství nenávistný ryk. Dívejme se tedy dopředu, aspoň bude klid.

Primátor a první místopředseda ODS Bém zachází s možností předčasných voleb s elegancí karetního kouzelníka (upozorňuji, že mezi karetním kouzelníkem a falešným hráčem je plynulý přechod): „samozřejmě nejčistším řešením by byly předčasné volby, ale ani na nich se s našimi politickými partnery neumíme dohodnout,“ říká, taktéž v Právu. Vůbec se nemusíte s nikým dohadovat, stačí, když Topolánek nedostane důvěru a pak ve třetím pokuse dokážete Paroubkovi, že si bez vás ani ruce neumyje.

Sňatků homosexuálů je už přes 200, hlásá titulek v Mladé frontě Dnes. jakýchpak sňatků. To, co upravuje zákon, je úřední akt u přepážky na magistrátě, kde dotyčným zapíší do lejster registrované partnerství.

Středa 3. ledna

U příležitosti lánského společného oběda s premiérem Topolánkem prohlásil prezident Klaus, že je „smířen s tím, že Česko nemá prezidentský systém, a že hlava státu nemá tudíž právo diktovat premiérovi, kdo v kabinetu má usednout“. Pokud tomu lze věřit, je třeba panu prezidentovi pogratulovat, jak daleko se mu podařilo za čtyři roky výkonu funkce prokousat. Prezidentského oběda se nakonec zúčastnila i premiérova choť. Projevila tak sebezapření, které by bylo na místě ještě daleko víc před pár měsíci, když se rozhodla kandidovat za obskurní pastranu europoslankyně Bobošíkové. Kdyby teď byla do Lán nepřišla, byl by to každý slušný a rozumný člověk pochopil. Žádný slušný a rozumný člověk nemohl pochopit její kandidaturu za ono nechutné panoptikum.

Premiér Topolánek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, v němž k problému konfliktu s Klausem ohledně jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí (Klause se mezitím vehementně zastal – no kdo jiný než europoslanec Zahradil!), mj. prohlásil: „Já jsem to nazval národní obrozeneckou obsesí. My Češi si v sobě neseme určitý pocit, že našimi nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant. A tahle národně obrozenecká obsese se promítla jak do názoru Jana Zahradila, tak Václava Klause.“ Klobouk dolů, něco takového jsem od vysokého činovníka ODS ještě neslyšel. Jinak byl Topolánek vůči Michaele Jílkové zbytečně nervózní a agresivní, paní Jílkovou ke třeba brát s nadhledem a humorem (nervozita by byla pochopitelná např. při rozhovorech s Alexanderem Kramerem nebo Renatou Kalenskou). Je třeba dětinsky nehorázné vytýkat Topolánkovi, že s Klausem nekonzultoval složení vlády, aby mu ukázal, kdo je tu předsedou vlády. Topolánek nekonzultoval vládu s Klausem, protože mu ústava nic podobného neukládá a kdyby tak učinil, zbytečně formou precedentu rozšíří nepsané prezidentské pravomoci.

Někteří lidovečtí funkcionáři vyjádřili pochybnost nad nominací paní Třeštíkové do funkce ministryně kultury, protože dotyčná předem a bez obalu prohlásila, že s KDU-ČSL nemá nic společného. Pokud má ministerstvo kultury nějaký smysl, mělo by mít hodně omezené pravomoci a spravovat by ho měl nějaký ekonom, který není upnutý k žádné profesionální lobby. Paní Třeštíková reprezentuje oficiózní mainstream postkomunistické kultury a má zjevně jeho podporu tak mohutnou, že jí pan Čunek neodolal. Je to ostatně normální: skutečná kultura ještě nikdy nevznikla z ministerské podpory.

Jiří Proubek je připraven na to, že dostane třetí a poslední pokus sestavit vládu a získat pro ni důvěru. Předtím je ovšem ještě ochoten ke kompromisu s ODS, který by ODS umožnil udržet si předsednictví vlády. Tak, jako nynější koaliční partneři toho teď chtěli na ODS daleko víc než v létě, bude toho Paroubek poté chtít daleko víc, než loni na podzim, a už tenkrát toho chtěl víc než dost. Rýsuje se ostatně už ideální konstelace v oboru zahraniční politiky: ministrem zahraničí se (pak) stane ovšem Zaorálek a na místo „zmocněnce pro euroústavu“ se už teď tlačí Zahradil. Oba pánově jsou svými schopnostmi a svým IQ kongeniální a budou se znamenitě doplňovat: Zaorálek nás totálně rozhádá s Američany, Zahradil s EU. A nezbude nám, než uskutečnit náš dávný sen – stát se globální velmocí. Díky našim demokratickým tradicím na to nepochybně máme.

Poté, co se (prý) premiér Topolánek omluvil prvnímu místopředsedovi Bémovi, pražská ODS s jakousi výhradou podpořila jeho chystanou vládu. Inkriminovaný výrok zněl: „Postoj špiček pražské ODS není motivován politicky, ale ekonomicky. Dlouholetá spolupráce s Paroubkem na pražské radnici a velmi podivné praktiky ji vedou i k prosazování podobného modelu na celostátní úrovni.“ Kdyby si byl pan Topolánek odpustil prázdnou zmínku o podivných praktikách, měl by úplně pravdu a mohl by to držet. Pražská ODS zároveň poněkud výhružně prohlásila, že Topolánek „přebírá podpisem trojkoaliční smlouvy plnou zodpovědnost za vládní projekt.“ Pro Boha živého, to je snad samozřejmé, ne?

Mám strašnou chuť napsat další zprávu o novinkách z Boratova Kazachstánu, ale vypadalo by to, že za něj považuji jen nynější Polsko, což není pravda (naše vlast do něho patří stejným právem). Takže jen suše konstatuji: polští projektanti dálnice z Lodže do Vratislavy ji projektovali z obou směrů, a v místě setkání zjistili, že se obě trasy míjejí o pět a půl kilometru (což by bylo, řekl bych, příliš i v tom případě, že by šlo o tunel). Zavést policejní hodinu pro puberťáky a uniformy pro gymnazisty je ovšem jednodušší, tam podobný zádrhel nehrozí.

Čtvrtek 4. ledna

Předseda ODS Topolánek se svým kolegům omluvil za tvrdá slova v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Pokud jde o to, co řekl o Klausovi a Zahradilovi ve vztahu k nominaci Karla Schwarzenberga, měl ovšem pravdu do slova a písmene a omlouvat se neměl. Mezitím Topolánka kritizovala i středočeská organizace ODS (zjevně především kvůli tomu, že z vládní sestavy vypadl Vlastimil Tlustý). Stejně jako pražská organizace i „středočeši“ poněkud pokrytecky zdůrazňují, že vládu nepodtrhnou. K podpoře vlády se hlasováním uvázal i poslanecký klub ODS, ovšem poslankyně Páralová (na niž nevybylo ministerstvo práce a sociálních věcí, ačkoli se tou problematikou v ODS trvale zabývala) se zdržela hlasování. Stačí, aby to udělala i při hlasování o důvěře, a nejen že bude po vládě (vláda má tak jako tak malou šanci, Melčák se buď polekal nebo chce koalici vydírat příliš průhledně a moc přitom tlačí na pilu), ale koalice, přesněji řečeno ODS, prokáže opět svou slabost. Což je pro ni smrtící.

V této vřavě prohlásil premiér do rádia, že čeká s poslankyní Talmanovou dítě, ale vzít si ji nechce. Přitom si počínal jako neobratně zatloukající delikvent na policii, který se za neustálého vykrucování a sakrování nakonec přizná. Proč se o tom s médii baví, vždyť do toho vlastně nikomu nic není a je nepředstavitelné, že by taková soukromá věc mohla nějakým způsobem ovlivnit jeho politiku (k spanilosti jeho osobní image to ovšem příliš nepřispívá). A pokud jde o osud jeho vlády: když Topolánek uspěje, nebude to žádné velké terno (vláda bude víc než slabá a asi i dost nejednotná), když prohraje, rýsuje se ještě větší katastrofa v podobě prezidentem podporované velké koalice. Navíc v ODS zvítězí „Klausova“ frakce, což bude mít pro stranu do budoucnosti neblahé následky. Politika ODS od počátku povolebních tahanic je defétistická: pořád ještě mají šanci dopřát Paroubkovi třetí šanci, nechat ho padnout a dopracovat se tak k předčasným volbám. Jenže si věří čím dál tím méně.

A ještě k premiérovi: pokud nedostane důvěru, zdá se, že v ODS skončí. Možná to bude trochu škoda: ten člověk se aspoň o něco snažil. Pokud po něm přijde nějaký spolutvůrce velké koalice, po čase to bude vidět ještě lépe než teď uprostřed vřavy.

Představa menšinového vládnutí s podporou komunistů nedělá ovšem velkou radost ani Paroubkovi. Proto předložil veřejnosti a prezidentovi následující plán: když Vlček podá demisi a bude znovuzvolen ještě během druhého pokusu (tj. před hlasováním o Topolánkově vládě), zaváže se navrhnout premiérem toho, koho mu „dodá“ ODS. Podmínkou je, že sestava a program nové vlády musí být k dispozici sedm kalendářních dní po Topolánkově případném neúspěchu při hlasování o důvěře. Kdyby na to ODS přistoupila (Klausovi se návrh údajně líbí), měl by Paroubek pod kontrolou situaci už během druhého Topolánkova pokusu (ODS by byla zavázána přispět tak či onak k Vlčkovu znovuzvolení), třetí vláda a její program by se sestavovaly zároveň s vládním prohlášením druhého Topolánkova kabinetu a z druhého pokusu by se stala fraška. Navíc by Paroubek měl příležitost skřípnout ODS daleko víc, než když s ní jednal před časem a mohl by na ní chtít minimálně tytéž resorty jako nynější koaliční partneři. (V koalici by se nejspíš octli i lidovci). Paroubkův návrh se líbí i Čunkovi, riziko třetího pokusu je prý v tom, že může trvat měsíce. Jaképak měsíce, pokud dostane příležitost Paroubek a neuspěje, může se k předčasným volbám dospět poměrně rychle.

V článku pro Právo napsal předseda ČSSD Paroubek mj.: „Stejně jednoznačně z toho ale vyplývá, že koalice svůj ekonomický program buď nemyslí vážně, nebo cynicky počítá s tím, že to, co příjmově slabších 90 procent občanů od Topolánka s Bursíkem dostane, utratí druhou rukou v lékárně, v nemocnici, v DPH…“ To je pozoruhodné: pan Paroubek už do koalice nepočítá Čunka. Asi ví proč.

Vyhazovač striptýzového baru kdesi v Plzni usmrtil fackou neukázněného hosta. Jak vidno, může si dr. Rath gratulovat, že se dr. Macek zatím nedopracoval k takové dokonalosti.

Pátek 5. ledna

Premiér Topolánek se na zasedání Výkonné rady ODS omluvil za své kritické výroky v médiích na adresu některých svých kolegů (ministra Tlustého, prvního místopředsedu Béma) a prohlásil, že pokud jeho nová vláda nedostane důvěru, dá svou (stranickou) funkci k dispozici. Zdá se, že nyní jej v ODS vysloveně podporuje jen poměrně málo lidí (např. místopředseda Nečas, senátor Kubera, předseda Senátu Sobotka). Je nepříliš pravděpodobné, že Topolánek důvěru získá. Výše jmenovaní pánové projevili loajalitu k předsedovi své strany v nesnadné chvíli a zaslouží si za to uznání.

Jak jsme už informovali, seznámil předseda ČSSD Paroubek prezidenta s plánem na vytvoření velké (přesněji řečeno „nárazníkové“) koalice ve třetím pokuse. Klausovi se zamlouvá to, že by (staro)nový předseda PS byl zvolen už během druhého pokusu o sestavení vlády (aby se předešlo „ústavní krizi“). Ve skutečnosti se to panu prezidentovi líbí asi hlavně proto, že to druhý pokus nemilovaného Topolánka likviduje ještě předtím, než fakticky proběhl. Navíc samozřejmě platí i to, co o plánu řekl předseda Senátu Sobotka: „Paroubkův projekt nabízí místo programu obchodování s funkcemi. Je to pokus o silové a nátlakové řešení, jehož smyslem je vytvořit faktickou vládu velké koalice bez programového a proreformního průniku programů.“ Paroubek si představuje, že takto utvořená vláda by byla ve funkci až do podzimu 2009 (proč tedy ne do řádného termínu voleb, do jara 2010?). Takovéhle vláda by sice neměla žádný program, ale podělila by se vyčerpávajícím způsobem o mocenské pozice. Z ODS a ČSSD by se stala pravice a levice jedné jediné státostrany, v jejímž nepsaném programu by se pojil šovinismus se špatně zakrývanými „socialistickými“ etatistickými prvky.

Paroubek se zároveň sešel s předsedou KSČM Filipem, zjevně se ho pokouší získat pro to, aby komunisté podpořili v opakované volbě předsedu PS Vlčka. Prý se to podařilo, tvrdí šéf ČSSD. Copak asi musel Filipovi naslibovat, aby se KSČM zavázala podpořit vlastní funus? (Je ovšem představitelné, že ČSSD bude moci i při existenci „velké“ nebo „nárazníkové“ koalice příležitostně leccos prosadit s podporou opoziční KSČM a zelených.) Zároveň Paroubek Filipovi slíbil, že ČSSD posoudí návrh KSČM, podle něhož by měla Poslanecká sněmovna usnesením doporučit Klausovi, aby „odebral“ Topolánkovi jmenování premiérem. Filip se odvolává na článek 62 ústavy, kde se v bodě a) praví: (prezident) „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“. Formulace přece neznamená, že prezident může odvolat premiéra kdykoli se mu zamane. To by byla pozoruhodná inovace, hodná revolučních tradic KSČM.

Předseda KDU Čunek, jak se ukazuje, Paroubkův plán (zatím) nepodporuje (včerejší informaci jsem převzal z Práva). Sorry, omlouvám se.

Premiér Topolánek oznámil ve stručném prohlášení pro média, že v současné době nežije se svou manželkou a bydlí se svou partnerkou Talmanovou. K jejímu údajnému těhotenství se nebude vyjadřovat, jde o téma, které je ve slušné společnosti neveřejné. Uznává, že situace není standardní a omlouvá se všem, které tento stav věcí netěší. Na další otázky týkající se jeho soukromého života nebude odpovídat. Kdyby něco podobného byl řekl před půl rokem, nikdo by na něho nemohl a celá věc by vyšuměla. Nepsal bych o tom, kdyby jeho postup v politických záležitostech nebyl metodicky velmi obdobný. Pan Topolánek zvolí obyčejně správnou variantu – bohužel až poté, co vyzkoušel několik špatných. Mezitím správná varianta tak říkajíc vyčichne.

Předseda spolku Šalamoun (jeho cílem je podpora nezávislé justice) John Bok napadl ministra Pospíšila za to, že dosud nezahájil kárné řízení s předsedkyní Nejvyššího soudu Brožovou, které spolek požaduje. Dr. Brožová se totiž provinila tím, že svým tvrdohlavým kverulantstvím „snižuje v očích veřejnosti důvěryhodnost orgánů státní moci“ a „pokračuje v zpochybňování prezidenta republiky“. Nemohu věřit vlastním očím: pan Bok a spolek Šalamoun se zjevně vrátili o dvacet let zpátky. Doufám, že „snižování důvěryhodnosti orgánů státní moci“ a zejména „zpochybňování prezidenta“ bude z iniciativy spolku Šalamoun brzy trestným činem. Není divu, že pan prezident tolik stál o to, aby se pan Bok ujal funkce ombudsmana. Byl by to nepochybně ombudsman podle jeho gusta: tj. superkozel zahradníkem. Dbal by především na to, aby nikdo nezpochybňoval Jeho svátost Václava Klause.

Sobota 6. ledna

„Mladí křesťanští demokraté“ (občanské sdružení, které sice není součástí KDU-ČSL, ale úzce s ní spolupracuje) se ohradili proti nominaci paní Třeštíkové na ministryni kultury za KDU-ČSL. Paní Třeštíková veřejně prohlašuje, že nevěří v Boha, vyslovila se pro registrované partnerství a kritizovala v té souvislosti blíže neurčené církve, ale nejspíš katolíky (protože o ty si u nás každý volnomyšlenkář pucuje boty, ostatní církve jsou pro emancipované intelektuály příliš bezvýznamné). Pokud chce být KDU-ČSL moderní politickou stranou, měla by se zbavit (v české ateistické společnosti to platí dvojnásob) klerikálního přídechu; také nepovažuji její postoj k registrovanému partnerství za rozumný. S paní Třeštíkovou je jiný problém: kdyby byla jednoznačně spjata s nějakou politickou stranou, nevylučovalo by to sice úplně její případné vazby na nějakou lobby z pralesa českého oficiózního umění, ale dávalo by to aspoň nějakou naději na možné korekce v nasměrování životadárných ministerských penězovodů. „Osobnost“ je v těhle věcech daleko zranitelnější - a upřímně řečeno taky daleko podezřelejší. Nejrozumnější by bylo - podle návrhu zesnulého Pavla Tigrida – to ministerstvo zrušit. Jen velmi málo skutečného umění vzniklo z podpory státu obecně a v téhle zemi zvlášť. Bohatí mecenáši mívají lepší vkus.

Václav Klaus pozval na novoroční oběd předsedu ÚS Rychetského. Podle slov Rychetského spolu „obecně hovořili o situaci v justici“. V té souvislosti předseda ÚS mimo jiné prohlásil: „Nemohu zapírat veřejně známou skutečnost, že na pana prezidenta byly v posledních dnech podány dva další návrhy“ (od předsedkyně NS Brožové). V této situaci a s ohledem na to, jaké má Klaus názory na nynější úlohu soudů v ČR (řeči o „soudcovském korporativismu“) bych si, být dr. Rychetským, velmi rozmýšlel, zda prezidentovo pozvání přijmu.

ČSSD vyzvala premiéra Topolánka, aby neprodlužoval období bez důvěry a co nejdříve o ni sněmovnu požádal. ČSSD se dopustila metodické chyby: nejdřív se musí obrátit na prezidenta Klause a vyzvat ho, aby neprodlužoval období bez důvěry a co nejdříve Topolánkovu vládu jmenoval.

Prohlášení Mirka Topolánka k jeho osobním problémům (celý text byl zveřejněn teprve dnes) je plné nespravedlivých výtek médiím a nejrůznějších temných narážek na „politickou motivovanost“ novinářů. Nemohu si pomoci, ale kdyby byl pan Topolánek svůj osobní problém vyřešil co nejrychleji, neválel se v něm dlouhou dobu jako hroch a vydal pak stručné věcné prohlášení v tom smyslu, co je věcným obsahem toho nynějšího, nikdo by na něj nemohl. Do toho, zda se rozhodne nebo nerozhodne změnit životního partnera, nikomu nic není. Problém vznikne jen, když to dělá v exponovaném politickém období tři čtvrtě roku před objektivy kamer a fotoaparátů.

Exposlanec ČSSD a ústavní expert Koudelka, známý svým nekompromisním postojem k majetkovým nárokům zrádné šlechty, podpořil návrh předsedy KSČM Filipa na rezoluci Poslanecké sněmovny PČR, která by vyzvala prezidenta, aby Topolánka zbavil pověření sestavit vládu. Praví: „Tento postup Poslanecké sněmovny je nezvyklý, ale možný. Šlo by však jen o nezávazné doporučení. Doporučit prezidentu může kdokoliv cokoliv. Pokud však ústava či zákon nestanoví jinak, jsou doporučení právně nezávazná, byť mohou mít politickou váhu.“ Je pouze třeba dodat (na první pohled by to nemuselo být viditelné, a v tom je vychcaná zákeřnost Filipova návrhu), že politická váha takového usnesení PS bude stejná, jako kdyby Sněmovna navrhla prezidentovi, aby přiměl Topolánka udělat dva kotrmelce dopředu a dva kotrmelce dozadu, nebo aby ho dal vzhledem k jeho neurovnanému rodinnému životu vykleštit.

V souvislosti s výročím Charty 77 si nepochybně v příštích dnech užijeme své. Tak například Jiří Hanák píše v Právu o „mrštných chameleonech, kteří normalizaci prožili v příjemném závětří bankovních či jiných ústavů, dotovaných tehdejší mocí“. Pan Hanák má samozřejmě na mysli Václava Klause, snad by bylo bývalo o něco málo slušnější, kdyby to byl aspoň na plnou hubu řekl. Těžko doložit aristokratismus chartistického Olympu a jeho pohrdání veřejností plastičtěji. Drtivá většina lidí byla za totality zaměstnaná v zařízeních tak či onak dotovaných tehdejší mocí. Dotované bylo např. celé bolševické zemědělství. Klause někdy v roce 1969 nebo 1970 vyhodili z Ekonomického ústavu ČSAV, protože si na rozdíl od pana Hanáka už tehdy myslil, že křížení bolševismu se svobodným hospodářstvím je nesmyslná utopie, a taky to veřejně říkal. Pak pracoval jako úředník na městské odbočce Československé státní banky (zaslouží si všichni tehdejší bankovní úředníci opovržení chartistických polobohů?) a teprve v posledních letech totality v Prognostickém ústavu (podobně jako např. Miloš Zeman, měl pan Hanák ve své kritice na mysli taky jeho?). S Klausem se teď neshodnu skoro v ničem, ale to neznamená, že budu – v rámci svých skromných možností – mlčet k takovéhle sprosťárně.

„Rozšíří se seznamy StB“, zní slibný titulek v MfD. K tomuto tématu se ještě vrátíme, neboť něco podobného jsme už několikrát navrhovali.

Jsem připraven (vystřídat Topolánka), prohlašuje v rozhovoru pro MfD první místopředseda ODS Bém. Kdo by to byl do něho řekl!

Karel Steigerwald rovněž v MfD píše: „Zloduch byl estébák, agent byl (s uvážením všeho nemravu) jeho obětí.“ Na rozdíl od pana Steigerwalda si myslím, že obětmi byli v první řadě ti, na něž agenti estébákům práskali. Že to většinou dělali z donucení, je zjevné, lidé u nás pořád ještě tak nějak tuší, že práskat se nemá. Proto také nepráskali všichni. Ani všichni, na něž estébáci tlačili. V článku je ostatně tisková chyba: udavač není padlá duše. Udavač je podlá duše.

Historik Ivan Šedivý píše v Lidových novinách o masarykovském mýtu. Jeho základní teze je: „Rozšíření masarykovského mýtu však na jeho“ (Masarykův) „vrub nepadá. Národ si své historické mýty vytváří sám.“ Za všechno tedy může národ. Na národ se dá svést všechno, národ se nemůže bránit. Bránit se mohou jen konkrétní lidé. Pan Šedivý mýtus netvoří, ale podporuje. Jakkoli si Masaryka velmi vážím pro jeho statečnost a přímost, nelze přehlédnout, že se po roce 1918 stal obětí vlastí ješitnosti (velcí lidé mají veliké chyby). Už v maličkostech: slušný člověk nestrpí, aby mu za živa stavěli pomníky. Pan Šedivý je taky nadměrný optimista: za bolševika prý „navzdory obrovskému propagandistickému úsilí zůstala československá společnost vůči“ (komunistické) „interpretaci naší minulosti poměrně imunní“. Odvrácenou stránkou věci je, že o Masarykovi toho ti imunní lidé většinou nevěděli víc, než co skýtal prvorepublikový mýtus.

Pondělí 8. ledna

„Mé vztahy s Topolánkem jsou zásadně zrušené“, prohlásil v rozhovoru pro Právo Vlastimil Tlustý. Zároveň kritizoval skutečnost, že Topolánkova vláda už předem fakticky opustila myšlenku rovné daně a vzala za svou „Kalouskovu reformu“. Bude zajímavé, co Klausovi lidé (třeba pan Tlustý) vyjednají s Paroubkem a Sobotkou v rámci velké koalice. K frontálnímu útoku na Topolánka ovšem zatroubil i Václav Klaus pozoruhodným rozhovorem pro časopis Týden.

Německý „extrémní běžec“, který se pokouší oběhnout během jednoho roku celý svět, utrpěl v Česku významný nezdar: v Kladně mu kdosi ukradl z doprovodného vozidla veškerou výbavu včetně podvlékaček. Přesto se nehodlá vzdát. Absolvoval už mj. 700 km běhu bojujícím Irákem, ale ani tam se mu něco podobného nestalo. Zase jsme jednou jedničky.

Varšavský arcibiskup Wielgus, na něhož se provalilo, že donášel polské státní bezpečnosti, odstoupil bezprostředně před svou slavnostní inaugurací. Kdosi se v Polsku přimlouvá za „uskutečnění lustrací v církvi a to lidským způsobem“. Něco podobného by prospělo i u nás, a nejen katolíkům.

„Přesto si však jako občan stojící tehdy i dnes mimo komunistickou stranu myslím, že dnešní KSČM je demokratičtější než tehdejší KSČ“, píše v dnešním Právu Petr Uhl. To je pravda potud, že dnešní KSČM se musí přizpůsobit vnějšímu rámci demokratického právního státu. To ještě o její demokratičnosti nic neříká.

Církevní skandály nemusí být jen lustrační. Tak např. Československá církev husitská (jediná církev, jejíž členové nemusí věřit v Boha, soudím tak aspoň podle toho, že se k ní hlásí Václav Klaus a Jiří Paroubek), jen co se zbavila patriarchy Schwarze, má nový problém. Její pražský biskup Bican čelí obvinění, že se snažil získat mladíka, kterému křesťansky pomáhal po návratu z vězení, k milostným hrátkám. Bratr biskup zatloukal, ale oběť jeho chlípných choutek předložila záznam telefonického hovoru, v němž se svatý muž vyjadřuje podobně jako fotbaloví rozhodčí ve známé kauze („Když nemáš potřebu naplnit to po tý stránce tělesný, tak ten náš vztah nemá cenu, vole“, „neser mě, to jsem neříkal“). Církev husitská má na rozdíl od katolické demokratickou strukturu a biskupa může odvolat jen diecézní shromáždění. „Českoslovenští“ věřící (nebo věřící i nevěřící, pokud je opravdu víra v Boha v církvi dobrovolná) však na svém duchovním pastýři i přes jeho poklesek lpí.

Úterý 9. ledna

Z novoročního přerušování dodávek ruské ropy se už stává jakýsi rituál. V případě sporu Ruska s Běloruskem to u člověka, který byl ruskou politiku nucen sledovat celý život na vlastní kůži a poměrně zblízka, vzbuzuje jakési podezření, zda to oba kumpáni, Putin s Lukašenkem, náhodou nemají domluvené. Aby společně dokázali ono paroubkovské „bez nás si Evropa ani ruce neumyje“. Když Topolánek mluví o tom, že ropa a plyn jsou součástí neoimperiální politiky Ruské federace, má do slova a do písmene pravdu.

Nová ministryně školství (a bývalá šéfka spolku Jihočeské ježibaby) Kuchtová prohlásila ještě před svým jmenováním pro jakýsi rakouský list, že chce dosáhnout uzavření Temelína ještě dřív, než skončí případný čtyřletý mandát nové vlády. Pak se to společně s předsedou Bursíkem pokoušeli žehlit. Protijaderný fanatismus zelených fakticky vydává ČR všanc ruskému ekonomickému nátlaku. Stínový ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Urban mluví sice poněkud komicky o „protičeském postoji“, je to ale spíš totálně nepromyšlené a taky ovšem nezodpovědné. Kdyby vláda dostala důvěru, mohl by se z toho a z antiamerikanismu zelených stát velký problém (vláda ovšem důvěru nejspíš nedostane).

Další zpráva z Boratova Kazachstánu: německý běžec, který si pro cestu kolem zeměkoule nepromyšleně zvolil trasu přes Českou republiku (kolem zeměkoule se dá přece běhat i přes Rakousko) byl u nás již podruhé okraden, tentokrát v Příbrami. Povede se to i do třetice, nebo stačí včas utéci?

Inaugurace nové vlády u prezidenta proběhla tentokrát bez incidentů, Klaus se už dostatečně vyřádil na stránkách Týdne. Zato se Klausovi věrní vrhli na předsedu Zelených Bursíka. Zahradil prohlásil, že Bursík neustálým nahlodáváním vyostřil vztahy mezi Klausem a Topolánkem. Pánové Klaus a Topolánek se zdárně nahlodávají i bez Bursíkova přispění a navíc Topolánek k tomu má dobré důvody. Zahradilova denunciace je ostatně bolševická formou: na vině nejsou našinci (z ODS), ale cizácký agent imperialismu a provokatér. Poněkud jiný kolorit vnesl do „obsužděnija“ Bursíka poslanec Klas. Hovoří básnicky o tom, že „vystřelil jedovatý šíp do těla ODS“. Výrazivo upomíná na způsob psaní Národních listů v době rukopisných bojů. Podle Klase ODS ztrácí svou pravou tvář, vytratil se konservatismus a převažuje nad ním pragmatismus. A dělit se s ČSSD o koryta, to bude konservatismus? Další Klausovo kukaččí vejce, pražský poslanec Šťastný, varuje před ideologickou diverzí: „Do ODS začínají pronikat Havlovy názory o nepolitické politice. To je pro nás časovaná bomba, a jestli nezačneme tuto debatu seriózně vést“ (rozuměj „trpezlivo presvedčovať“, jak říkával nebožtík Husák), „může tato bomba vybuchnout a roztrhat vše, co zakladatelé strany léta budovali.“ Střízlivý postoj si zachovává (jen?) předseda Senátu Přemysl Sobotka, prezident a Topolánkovi kritici si podle něho musí být vědomi, že každá koalice je umění možného a vyžaduje kompromisy. Sobotka taky řekl: „Raději se spojíme se zelenými než se sociální demokracií, která tady dva roky vládla s komunisty“. To je stručné a přesné. Klaus, Bém a spol. spojují zdárně verbální fundamentalismus s praktickým „pragmatismem“ až na půdu. Což ostatně Klaus dělal už dávno, viz svobodné tržní hospodářství řízené polostátními bankami.

Jan Ziegler píše v MfD o tom, že v Estonsku bude nejspíš v dohledné době zakázána propagace komunismu i nacismu. „Estonci tak chtějí dát najevo, že socialismus marxistické provenience je pro jejich společnost stejným zlem jako nacismus.“ To není přesné. Hlavním zlem je ruský imperialismus, který si po roce 1917 posloužil jako náboženstvím upraveným marxistickým socialismem. Evropské socialistické hnutí marxistický socialismus vstřebalo a překonalo.

Středa 10. ledna

Zprávou číslo jedna je nepochybně informace o jednání trojkoalice s ČSSD před televizními kamerami. Projekt je dílem ČSSD (ve spolupráci s ČT, která v této věci jde sociálním demokratům nestoudně na ruku), přičemž sociální demokraté už předem oznámili, že Topolánkovu vládu ani nepodpoří, ani nebudou tolerovat. Šlo jim tedy jen o to, zviditelnit se na účet svých politických oponentů. To je záměr natolik nestydatý, že snad Topolánek neudělal chybu, když věc prezentoval tak, že jsou sociálními demokraty postaveni před hotovou věc a nestojí jim to za to, aby se vzpírali. Z jednání jsem zatím viděl jen zlomek, Paroubek byl nucen chovat se před kamerami slušně (zřejmě ho k tomu navedli jeho mediální poradci v čele s panem Dimunem, doufám, že nemuseli použít příliš hrubého fyzického násilí). Pan Sobotka se choval slušně, protože jeho šéf se choval slušně. Kdyby se jeho šéf choval jako čuně, pan Sobotka by učinil taktéž. Pan Sobotka je ideální podřízený do každého počasí. Poněkud mne rozladilo, že si „jednání“ člověk nemůže pustit na internetu ze záznamu (každý člověk má občas osobní povinnosti, kterým musí dát přednost před takovým blbým tyátrem). ČT se i v tom předvedla jako vysílačka ČSSD: „haló, vy lidé…“

V novinách se píše o tom, že pan prezident tentokrát nepopřál úspěchu nemilované vládě, kterou jmenoval, a zachoval kamennou tvář. Považuje se to za vrchol nepřízně. Já jsem po přečtení rozhovoru v Týdnu celý rád, že si pan prezident při ceremoniálu nespustil kalhoty a nevystrčil na pana Topolánka to, co vzadu zakrývají.

Ruský únosce letadla,k zadržený před časem na ruzyňském letišti, prohlašuje, že si na incident nevzpomíná, byl natolik opilý, že má „okno“. Nepochybuji, že ten člověk mluví pravdu, je fajn, že při zatýkání na letišti kolem sebe nestřílel, jeho kamarádi v srpnu 1968 nebyli tak zdrženliví. Měl štěstí, byl na rozdíl od tehdejší akce sám. Nevím, proč ten kořala má být u nás hlídán a živen na účet našich dobromyslných daňových poplatníků: nejlepší by bylo ho promptně vrátit do země, kde zítra již znamená včera.

Údajný německý běžec kolem zeměkoule odhalil své ledví. Přiznal, že jeho matka je z Karlových Varů a poté uprchl u našich Českých Velenic přes hranice do Rakouska. Vida, Sudeťák. Právem, byl českými vlastenci okraden. Vzali si jen to, co jim podle dohody o reparacích z roku 1946 (nebo 1947?) náleží.

Britská kontrarozvědka MI5 hodlá napříště prostřednictvím internetu informovat veřejnost „o změnách úrovně možnosti teroristického útoku“. Bude to nejspíš něco jako předpověď počasí. Doufám, že časem na to přejde i BIS: ze západu se do ČR šíří vlna iniciativy Al-Kajdá. Během dnešní noci a zítřejšího rána se dají se očekávat ojedinělé atentáty na severočeské uhelné elektrárny a dálnici Praha-Drážďany. Během zítřka zasáhne fronta pravděpodobně petřínskou rozhlednu a Karlův most, odpoledne a v noci může vyletět do vzduchu Petrov a Velehrad.

Klausův zbrojnoš Tlustý tvrdí v rozhovoru pro MfD, že Topolánek vlezl do „soutěsky druhého pokusu“ sám. To je mírně řečeno nepravda. Jmenoval ho bez jakékoli konzultace s ním prezident. Ovšem, prezident má na něco takového právo. Vlastně se zachoval ještě dost ohleduplně. Mohl také jmenovat nějakého chovance bohnické léčebny.

Do klubu našich hungarologů se dnes v MfD zapojil pan Steigerwald. Vypadá to, že z něho záhy vyroste zdatný konkurent k panu Palatovi z Lidovek. Podle pana Steigerwalda se „ocas čerta“ řekne maďarsky „ördek fasat“. Tento pozoruhodný výraz si zaslouží jakési linguistické analýzy. Čert se maďarsky neřekne ördek, ale ördög, ale to je jen detail. Daleko pozoruhodnější je útvar „fasat“. Ten sice neznamená nic, ale stačí malá úprava, a velmi ze přiblíží výkladu pana Steigerwalda: upravený termín zní „ördög faszát“. Jde o tvar zhruba odpovídající českému akusativu (koho, co) a dá se sice do češtiny přeložit jako „čertův ocas“, ale ve smyslu tak přeneseném, že by se v natolik slušném a seriózním listě, jako je MfD, vůbec neměl objevit.

A doplňuji ještě jednu zprávu, kterou jsem včera opomenul (měl jsem totiž jakýsi zásadní konflikt se svým vrtošivým počítačem). Německá internetová firma Erento zprostředkovává profesionální demonstranty. Má jich zatím k dispozici 280, jeden stojí cca 145 eur na den, za megafon je příplatek 18 eur. Žabaři! My jsme dnes dál. Naše firma ČMKOS, a.s., je schopna na objednávku (politickou) obsadit až dvaceti tisíci profesionálními demonstranty celé Staroměstské náměstí, navíc je bezplatně sveze autobusy ze všech koutů ČR a po demonstraci je zase v pořádku rozveze. Řvát umějí zatím jen česky (na rozdíl od jednoho zaměstnance fy Erento, který ovládá i angličtinu, španělštinu a portugalštinu), ale stačilo by trochu drilu a doplnili by své vzdělání na způsob posledních dvou papežů (narážím na každoroční exhibici Urbi et Orbi) a měli bychom po pivu a škodovkách další pěkné vývozní zboží.

Čtvrtek 11. ledna

Jiří Paroubek svým mediálním show asi opravdu příliš velké štěstí neudělal. Je podivné, když jednání o tom, zda jsou ochotni dát vládě důvěru, zahájí slovy „my vám řekneme asi, jaké důvody nás vedou k tomu, že nemůžeme podpořit tuhletu vládu“. Pak následovala (cituji dle LN) procedurální rozprava, v níž předseda ČSSD mimo jiné prohlásil: „Takže můžete začít vy a pak něco řekneme my. No a pak poslechneme si a tak nějak to pak posoudíme. A nějak se rozejdeme“. To vypadá jako zdařilá variace na Havlovu Zahradní slavnost. Načež přečetl z papíru deset hlavních výhrad ke koaliční vládě a nereagoval na Topolánkovy připomínky, že by jim to přece mohl dát na papíře. Pár naivních diváků si snad může myslet, že takhle vypadají věcná jednání mezi delegacemi politických stran. Jenže na těch účastníci mluví k sobě navzájem a ne prostřednictvím kamer k národu. Je třeba zdůraznit: nešlo o žádné jednání, ale o nafouklou a zamaskovanou tiskovou konferenci. A nezdá se, že by si byl Paroubek příliš pomohl. Na celé akci je pozoruhodná pouze její nesmyslnost. Je pravda, že šlo od samého počátku i ze strany ODS) o pouhou formalitu (bylo jasné, že ČSSD Topolánkovu vládu tolerovat nebude).

Dodatečně bych chtěl uvést, že přes všechnu argumentaci „protičeskostí“ paní Kuchtové a „českými národními zájmy“ má stínový ministr ČSSD Urban úplnou pravdu, když kritizuje vládní energetickou politiku, která nepočítá s novými jadernými elektrárnami a navrhuje zachovat těžební limity hnědého uhlí. Nemáme na výběr, hrozí nám, že se staneme bezbrannou obětí ruských imperiálních zájmů. Teatrální rusko-běloruská ropná krize to jen znovu zvýraznila.

Topolánkova vláda hodlá požádat o důvěru už příští pátek. ČSSD chce, aby ještě předtím byl „převolen“ předseda Sněmovny. Trojkoalice je proti. Chtěli by vědět, zda jejich vláda obstojí, a podle toho se pak rozhodnou, jak přistoupí k volbě předsedy PS. Je to svým způsobem logické.

Pátek 12. ledna

„Premiérův poradce“ Dalík se na serveru Novinky.cz vyjádřil v tom smyslu, že pro koaliční vládu by mohlo hlasovat 2 – 7 poslanců ČSSD. Nato Topolánek prohlásil, že jde o Dalíkovy soukromé názory, Dalík prý nemá s ODS nic společného a nebyl pověřen žádným vyjednáváním. Podobně se vyjádřil místopředseda Nečas (s tím, že Dalíkovy názory jsou irelevantní). Skoro to vypadá, že pan Dalík je něco jako Lukáš Kohout v modrém balení.

Mezi koalicí a ČSSD zuří spor o „převolbu“ předsedy ČSSD Vlčka. Koalice se obává, že úspěch ČSSD při Vlčkově znovuzvolení by mohl vytvořit nepříjemnou kulisu k následujícímu hlasování o důvěře Topolánkově vládě. Vlček výslovně neslíbil, že odstoupí až po demisi druhé vlády. Řekl pouze, že to bude před tím, než by měl prezidentovi navrhnout třetího premiéra. Důvod, že převolba předsedy PS před hlasováním o důvěře brání ústavní krizi, je dětinský, a plánovaná akce ČSSD má charakter šikany.

Dědička po Karlovi Des Fours Walderode podle Práva údajně blokuje svými restitučními nároky na Turnovsku. Majetek stát dokáže nevydat, ale blokaci, dokud probíhá proces, nedovede zabránit. Ti, kdo chtějí zablokovaný majetek prodat, se musí s restituentkou dohodnout na částce, za kterou je ochotna žalobu stáhnout, a ta si tak přijde na nějaké peníze (samozřejmě je to podstatně méně, než kolik by dostala fakticky při restituci). To je pěkný příklad toho, že krást cizí majetek (tj. jak se po česku říká „znárodňovat“) se nevyplácí. Pokud např. město Turnov nebo někdo jiný z nějakých vážných důvodů nedokáže majetek vrátit (což si dovedu představit), měli se s restituentkou domluvit na nějakém mimosoudním vyrovnání a ne ji bít po hlavě Benešovými dekrety.

Miloš Zeman pokračuje v ostřelování svého následovníka Paroubka. Včera ČSSD doporučil, aby si zvolila nového předsedu, tentokrát z Moravy, kde byla ve volbách úspěšná. Zdá se, že Zeman už nemá příliš účinné munice. Hrozí mu, že začne vypadat směšně. Aby podobné rady měly nějaký smysl, musel by Paroubek utrpět citelnou porážku. A to se zatím nestalo.

Poslanec KDU-ČSL Ambrozek se chystá na výpravu do Antarktidy. To je velmi rafinovaný způsob, jak pomoci v případném třetím pokuse o důvěru Paroubkovi do sedla. Není ovšem vyloučeno, že pak bude muset bratr Ambrozek nějaký čas dělat v Antarktidě sněhuláky – než se jeho spolustraníci smíří s tímto vykutáleným „zašitím“. Doufám, že polární výpravu pana Ambrozka nefinancuje ČSSD.

Sobota 13. ledna

Paní Topolánková pokračuje v politické vendettě vůči svému choti. Ke zvláštnostem premiéra Topolánka patří kromě jeho choti i jeho soukromý poradce (v dobrých starých časech se tomu říkalo „tajný rada“) Dalík. Znepokojení zasáhlo už i koaliční partnery, Předseda zelených Bursík prohlásil s jemností sobě vlastní, že by pan Dalík měl dostat dovolenou. V brutálních poměrech Chicaga z doby prohibice se v podobných případech mluvilo o „betonových ponožkách“. Naše středoevropské poměry jsou ovšem již velmi zjemnělé.

Expředseda KSČM Grebeníček urazil předsedu KSČM Filipa. Prý už po několikáté, v dopisech, jimiž ho bombarduje. Zajímavé je, že ač se soudruzi navzájem urážejí o sto šest, politika KSČM je i nadále skálopevná a krystalicky čistá. Stejně to však na pamětníka působí dojmem jakési nenáležitosti. Problém našich komunistů je v tom, že jsou odsouzeni k demokracii aspoň v tom smyslu (zde je třeba dát za pravdu panu Uhlovi), že odstavené předsedy nesmějí vzápětí likvidovat, a ti pak dělají problémy (ne velké, jak je vidno). Kde jsou ty časy, kdy (uvězněný) Bucharin psal Stalinovi servilní dopisy s oslovením „Drahý Kobo!“. Dopisy házel do koše Jagoda nebo Ježov nebo který syčák tehdy zrovna bolševickou vraždící mašinerii řídil, drahý Kobo se smál pod knír a popravčí četa si už čistila laufy.

Jiří Hanák vidí v zavedení rovné daně „rozbourání základního pilíře sociálního státu, totiž solidaritu mezi bohatými a chudými“. Progresivní daň je pozůstatek loupežnické morálky, která se nejčistěji zhmotnila v marxismu: bohatství (rozuměj to cizí, protože my máme holé zadnice) je hřích, a ti, co se ho dobrali, musí být za to náležitě vytrestáni. Jen nechápu, proč se tomu říká solidarita. Je to solidarita sedláka, který na cestě z trhu předává po zuby ozbrojenému lapkovi měšec s utrženými penězi. Bohatí platí daně stejně jako chudí a dá rozum, že platí o to víc, oč jsou bohatší. Lidem s neloupežnickou morálkou by to mělo stačit.

„V hypotetickém případě, že tato vláda nezíská důvěru, budu patrně v souladu s tím, jak jsem hlasoval na tom prosincovém zasedání výkonné rady, pro to, aby se i dál jednalo se sociálními demokraty“, říká v Právu ministr Gandalovič. Samozřejmě jen o takové variantě, která by ODS umožnila realizovat významnou část jejího programu. Na kapitulantství je už v ODS, jak vidno, zaděláno. Pan ministr jistě není takový hlupák, aby nevěděl, že se nejedná o hypotetický případ, ale skoro o jistotu. Velká koalice v té či oné podobě bude ovšem od ODS projevem zbabělosti, definitivním důkazem, že ne Paroubka nemá a že si na něho netroufne.

Jiří Paroubek mluvil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes o Topolánkově (omezené) „schopnosti, myslím v uvozovkách, vědět si rady a vlastním životem a další věci. Pan Topolánek dennodenně přesvědčuje lidi, že není mentálně, profesionálně a intelektuálně připraven na funkci, kterou zastává“. Pan Paroubek zase podobnými výroky přesvědčuje dennodenně lidi, že je sprosťák nad sprosťáky: používat takovýchto argumentů v politickém soupeření je podlé, soukromé problémy pana Topolánka nemají s jeho politikou nic společného a pokud jde o intelektualitu, není pan Paroubek žádný příliš důvěryhodný arbitr.

Poslanec ČSSD (a bývalý reprezentant ve skoku na lyžích) Pavel Ploc je spoluautorem návrhu, aby olympijští medailisté dostávali k penzi příplatek dvacet tisíc korun měsíčně. K návrhu se připojil mj. i poslanec ODS Bratský. Návrh je totální populistická nestydatost, nevíc přehnaná. Pochybuji, že by česká veřejnost souhlasila s takovou dávkou altruismu, ty peníze má dostat „někdo jiný“ – medailistů je velmi málo, nemedailistů mnoho. Ten odpor bude mít ovšem něco do sebe: Vrcholoví čs. sportovci za bolševismu byli zamaskovaní profíci, měli se o hodně lépe než obyčejný plebs (nezávidím jim to), většinou rádi tu a tam bolševikovi posloužili k propagandě, měli vyhlídku stát se po konci své aktivní dráhy zasloužilými bafuňáři, a co si budeme povídat, kdyby tu medaili nebyli utrhli, svět by se nebyl zbořil. Už mají svou odměnu.

Pondělí 15. ledna

Reality show „Rozpad Topolánkovic manželství“ úspěšně pokračuje. Na společnou tiskovku paní Topolánkové s europoslankyní Bobošíkovou odpověděl prý Úřad vlády a to tím, že jí nedoporučil, aby se nadále účastnila oficiálních akcí a provázela na ně svého manžela. Což o to, to je vzhledem k nynějšímu stavu věcí v pořádku, jen jí to snad měl důrazně doporučit pan Topolánek.

V neděli se střetla „pravice“ (ovšem krajní, jakési uskupení s názvem „Národní korporativismus“) s „levicí“ (anarchisté). Došlo ke standardním bitkám. Oba tábory se navzájem potřebují.

Ministr financí Kalousek obhajoval v ČT svou daňovou reformu, jejíž podstatou prý je, že sníží daně bohatším, nezvýší je chudším a neochudí státní rozpočet. Nejsem odborník, ale opíraje se o slova odborníka Davida Marka z dnešního Práva, chtěl bych panu ministrovi pogratulovat. Zdá se, že vymyslel jakési finanční perpetuum mobile.

Martin Bursík prohlásil v debatě s Paroubkem v Primě (žertem), že by ministr zahraničí Schwarzenberg mohl předsedu ČSSD jmenovat velvyslancem ČR pro vyjednání ceny plynu v Rusku. To je strašně nebezpečné, pan Paroubek se toho rád podejme a nepochybně uspěje. Cenou bude jako obvykle „bratrská pomoc“, ale to panu Paroubkovi nevadí, za mlada si na její důsledky zvykl.

Pan Paroubek prosí (dosti úpěnlivě) přátele expremiéra Zemana, aby mu domluvili, protože jeho prohlášení nepomáhají ČSSD ve veřejném mínění. Jenže o to Zemanovi právě jde. Když to vyjde a bude velký malér, svede se to pak na Paroubka.

Spolková kancléřka Merkelová přijede 26. ledna na krátkou návštěvu, jejímž obsahem je, pokud tomu dobře rozumím, večeře s prezidentem Klausem. Není přitom jasné, zda se sejde taky s premiérem Topolánkem. Přitom jejím partnerem v ČR je Topolánek, ne Klaus, a toto setkání vzbuzuje zdání, že šéfem exekutivy je u nás prezident. Klausovi se to určitě líbí, ale neodpovídá to skutečnosti. Pokud se kancléřka nesejde taky s Topolánkem a nebude to Topolánkova vina, plete se v choulostivé době necitlivě do českých záležitostí.

Slovenský premiér Fico se zúčastnil recepce na kubánském velvyslanectví u příležitosti výročí Castrova puče. Také jeho plán nejbližších zahraničních cest je impozantní: Libye, Čína, Venezuela. Pokud se dostane Paroubek k moci, budou si dobře rozumět a ideová základna EU a NATO se rozšíří až k roztržení. Pokud Paroubek neuspěje, můžeme mít brzy s naším východním sousedem pěkné trable.

Úterý 16. ledna

Premiér Topolánek údajně vyjednává s „některými poslanci ČSSD“ o případné podpoře své vlády. On i předseda poslaneckého klubu Tlučhoř odmítli říci, o koho jde. Není jasné, zda to není jen blafování. Pokud tato Topolánkova vláda dostane důvěru, bude to sice o trochu lepší než různé varianty velké koalice, ale vláda to bude vratká a poznamenaná tím, že se dostala k moci způsobem sice legálním, ale nepříliš čistým. Čisté řečení by bylo dosažení předčasných voleb ústavní cestou. A čisté by bylo (nebo bývalo?), kdyby svou šanci byl dostal i Paroubek, i když úspěch jeho vlády bych považoval za národní katastrofu. Slušných výsledků se nedá dosáhnout neslušným způsobem. To, čeho se dosáhne neslušným způsobem, je vždycky vratké a zranitelné.

Plány předsedy PS Vlčka jsou poněkud zvláštní. Odloží prý svou rezignaci, když se poslancům nepodaří schválit program středeční schůze s opětovnou volbou předsedy PS. Pan Vlček může ve skutečnosti rezignovat, kdy se mu zamane, schůzi, na níž Topolánkova vláda požádá o důvěru, může řídit jeden z místopředsedů – jen to musí být před tím, než by měl prezidentovi navrhnout premiéra pro třetí pokus. Vlček si to představuje tak, že pokud neprojde „převolba“ a pokud Toplánek nedostane důvěru „bude vyjednávat“ (s kým? O čem? zřejmě o vzniku další vlády) a teprve pak, dřív než by musel jmenovat dalšího premiéra, odstoupí. Vyjednávat prý hodlá „čtrnáct dní“. To už je dost volný výklad slibu, kterým se při své volbě zavázal.

„Bursík je spoluvlastníkem domu v Praze, ve kterém je kasino“, píše v rámci protikoaliční kampaně Právo. No a? něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se v tom domě nacházel např. bordel (už tu byly takové případy, vzpomínáte si?). A něco jiného byl případ pana Vulterina, s nímž Právo Bursíka zcela nesmyslně srovnáná: Vulterin nevlastnil dům, v němž bylo kasino, ten dům, pokud se pamatuji, patřil nějaké instituci se vztahem k „Mezinárodnímu svazu studentstva“, potěmkinskému bolševickému spolku řízenému KGB. A Vulterin měl být (a taky byl?) v kasinu přímo zaměstnán. Navíc Bursíkovi patří jen osmina domu a přišel k ní v restituci. (Tento odstavec je příspěvek do rubriky Jak číst Právo).

Nová rakouská vláda (velkokoaliční) hodlá ve Vídni zřídit muzeum Habsburků. Jak to, že ještě neprotestují „Bojovníci za svobodu“?

Podle průzkumu SC&C pro Mladou frontu Dnes „veřejnost nesouhlasí s tím, jak premiér řeší manželskou krizi. U poloviny lidí tak ztrácí sympatie“. Článek v MfD je zjevně součást nové klausovsko-paroubkovské linie listu. MfD čeká ještě hodně dřiny, protože podle nejnovějšího průzkumu STEM jsou preference ODS setrvalé a v případě mimořádných voleb by trojkoalice zůstala jen těsně pod ústavní většinou. Pan Topolánek si v této soukromé věci počínal dosti nemožně, ale s jeho politickou věrohodností to nijak nesouvisí a preference strany to nijak viditelně neovlivnilo.

Tamtéž referují o politice venezuelského prezidenta Cháveze a jeho kontaktům s dalšími latinskoamerickými levičáky a islámskými fanatiky. Článek má titulek „Nepřátelé USA, spojte se“. To je příznačný a tragický omyl, typický pro evropský přístup k tomuto problému: nespojují se nepřátelé USA, ale nepřátelé Západu (tedy i nás). USA jsou jen první na ráně, protože nepřátelé dobře vědí, že pokud nejprve vyřídí USA, dostanou pak líné a dobromyslné dýchavičné evropské tlouštíky (tedy i nás, nás v první řadě) zadarmo jako prémii.

Tamtéž píše Luděk Navara o českých vyhnancích z Podkarpatské Rusi. Po připojení k Maďarsku v roce 1939 byli odtud vyhnáni a přišli o majetek, když pak po válce oblast anektovalo bolševické Rusko, dostalo se jim v nejlepším případě jen směšné náhrady. Můj soucit s těmito lidmi trochu snižuje vědomí, že přišli po roce 1918 jako státní zaměstnanci nebo státem podporovaní kolonisté z metropole českého („československého“) miniimpéria na území, které předtím od počátku jeho existence patřilo Uherskému (Maďarskému) království. Pozemky, které tam nově usídlení „zemědělci“ dostali, musely být napřed někomu zkonfiskovány. Jak vidno, i tady platí: snadno nabyl, snadno pozbyl.

A nakonec malá ilustrace toho, jak pranepatrné jsou kompetence našeho pana prezidenta. Vláda ještě ani nedostala důvěru a už si pozval na koberec ministra zahraničí Schwarzenberga, vicepremiéra Vondru a premiéra Topolánka, aby s nimi „jednal o prioritách a koordinaci české diplomacie“. Co znamená koordinace v pojetí pana prezidenta, si každý dokáže představit na základě toho, co předtím prováděl Špidlovi, Grossovi a ministru Svobodovi. Totiž Maul halten und weiter dienen. Něco z agresivity pana prezidenta se přitom prosadí - málokdo by měl tu odvahu a výdrž ho neustále a bez obalu posílat do háje – a tam, kde pan prezident neuspěje, vyvolá aspoň permanentní konflikt, který České republice na reputaci ve světě nepřidá.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky