Únor 2007

Předvídatelný osud zámku Konopiště aneb Jedovaté semeno konfiskací

Luděk Frýbort

Už zase tu máme nové restituční povyražení: paní Sophia z Hohenbergu, pravnučka následníka trůnu habsburského Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie hraběnky Chotkové, požádala u benešovského soudu o navrácení zámku Konopiště. Lze odhadnout, že z toho bude tahanice náramná, dlouhověká, a že nebude zaměstnávat jen jakýsi okresní soud v Benešově, nýbrž přesáhne hranice Republiky české, bude se s ní potýkat evropský soudní dvůr v Štrasburku, a snad i OSN a stolec papežský, kdyby se ukázalo, že jsou v takových věcech kompetentní. Nicméně bych neočekával, že se paní z Hohenbergu svého dědictví dosoudí. Spíš, jak dosavadní zkušenosti naznačují, zůstane po všech těch patáliích zámek Konopiště v majetku lidu, kolem čehož pak bude mnoho oslavně vítězných řečí a velkého zadostiučinění.

Rád bych věděl proč. Kdo má v takových případech příčinu vítězně jásat? Lid? Co vlastně znamená pojem lidové vlastnictví? Zeptejme se člověka na ulici, cítí-li se být majetníkem nějakého hradu nebo katedrály; pravděpodobně na nás pohlédne zpytavě a jme si krouživými pohyby prstu činit na čele potupná znamení. Nikoliv. Není žádného lidového vlastnictví, leda v plechových hubách. Jsou jenom objekty, které kdysi někomu patřily, byly mu odejmuty, a jsou nyní lépe či hůř spravované konsorcii byrokratů, skýtajíce výbornou příležitost k podvodným čachrům, jak mnohý příklad ukazuje. Odvažuji se toho kacířského výroku, že jsme mohli být prosti té nesnáze, kdyby bývaly byly ponechány původním vlastníkům.

Hlučné tance kolem případu Konopiště jsou ovšem předvídatelné. Bude předáván od nižší soudní instance k vyšší a zase zpátky, budou vynášeny rozporné rozsudky a opět rušeny. Ze všeho nejdřív bude vznesen argument, že veškerý majetek domu habsburského byl vyvlastněn již v roce 1921 rozhodnutím orgánů Československé republiky, takže jakápak restituce. Obhajoba vznese námitku: nikoliv, slavný soude, Konopiště nebylo majetkem habsburského rodu. Pro svůj morganatický sňatek s Žofií Chotkovou byl z něj Ferdinand d’Este vyloučen, ztratil právo nosit jeho jméno a jeho potomci nárok na následnictví. Čímž byl ortel československých úřadů právně pochybný a neměl by být brán v potaz ani dnes. Námitku podpoří menšina právníků a nacionalisticky nenaladěných historiků, kdežto národovecká většina ji s pobouřením zamítne. Pakli by paní z Hohenbergu překonala tuto první překážku, přijde na řadu argument číslo dvě: potomci arcivévody d’Este by dnes beztak měli houbeles a ne restituční nárok na zámek Konopiště, protože jakožto Němci a nacisté podléhají Benešovým dekretům. Haha, poví na to pan obhájce: takoví byli ti Hohenbergové nacisti, že je za Hitlera strčili do koncentráku! A tak dále a tak podobně, až v průběhu těch tahanic umřou buď obhájci, nebo soudci, nebo sama paní Hohenbergová, nebo všichni. Zámek Konopiště mezitím lid prostřednictvím svých volených zástupců prodá za záhadně nízkou sumu nějakému miliardovému podvodníkovi, ten jej přestaví na luxusní nevěstinec pro ropné šejky a ruské magnáty, kteroužto transakci budou provázet dohady o milionových částkách zmizevších do rozličných kapes. Amen.

Nu, připouštím, že jsem si v závěru trochu zabájil, ale úplně nepravděpodobný není. Co mi však tane na mysli víc: nepřipadá nikomu divné, co všechno už bylo v téhle zemi zkonfiskováno, pozemkově zreformováno, zespolečenštěno, znárodněno, vyvlastněno, združstevněno či jinak odcizeno? Pořád si všichni myslíme, že tím byl vykonán akt spravedlnosti? Odměněn vítězný lid a potrestáni různí zrádci a pijavivce? Projděme se trochu dějepisem a podívejme se, jak probíhaly všechny ty zábory, co bylo jejich výsledkem, a jak na tom vydělala tato země i její obyvatelstvo.

Ne že by se revoluční spravedlností nevyznamenali už naši husitští předkové, ale začněme dobou pobělohorskou. Tehdy poprvé byla v této zemi vyslovena tragická zásada, že kde žijí jedni, není místa pro druhé. Oněmi druhými byli evangeličtí šlechtici a měšťané, začež museli pykat vypovězením ze země, když jim předtím byl - jak jinak - zkonfiskován veškerý majetek. Nicméně se aspoň nežvanilo o lidu a z příslušníků cizí šlechty se postupem času stali věrní a svého závazku vědomí služebníci Koruny české, což nakonec nebyl tak nejhorší výsledek. Podruhé se vyvlastňovalo ve jménu pokroku: ideám osvícenství oddaný císař Josef II. zrušil řeholnické řády, dal pobrat - jak jinak - jejich majetek, některé kláštery obrátil v kasárna, prachárny a podobné objekty, jiné byly ponechány chátrání. Český lid - pozorujme, jak již tehdy klíčilo jisté semínko, o němž si povíme dál - ho za to odměnil zařazením do národních pověstí, v nichž se umístil co lidový panovník hned za králem Ječmínkem. Třetí zábor majetku již neprovedli cizáčtí monarchové, nýbrž velmi pokroková a demokratická Republika československá aktem, jemuž se dostalo titulu pozemkové reformy. Byli jím postiženi velcí pozemkoví vlastníci, velkým dílem potomci týchž šlechticů, kteří si po Bílé hoře zadřeli za nehet evangelické majetky; i bylo by možno mluvit o jisté spravedlnosti. Ledaže tak bylo znovu zalito jisté semínko a zdárně se rozpučelo.

Pak už šlo všechno ráz naráz. Fašistický okupant přinesl čtvrtý zábor v podobě árizace, a byl by na omylu ten, kdo by si myslel, že ji porobený lid tak zcela odsuzoval nebo že si žádný věrný Čech nezadřel za nehet něco židovského majetku. Poté byl fašistický okupant rozdrcen a roztrhl se pytel s konfiskací pátou, jíž nebyl postižen tu a tam některý cizácký feudál, nýbrž bezmála celá třetina obyvatelstva, o kolaborantech a jiné drobnější havěti pomlčivše. To už nemusel být nikdo na pochybách, co se urodí z konfiskačního semene: nejrozsáhlejší majetkový zábor českých dějin a jej provázející všeobecné zlodějství měly za následek nejrozsáhlejší destrukci hmotnou a bohužel i mravní, jíž doposud není konec. Od Benešovy republiky převzali štafetu komunisté a vyvlastňovali, znárodňovali a združstevňovali, jen to prášilo: v pořadí šestí si odskákali zločin majetnictví fabrikanti, sedmí sedláci, osmí živnostníci, a snad je zbytečné počítat dál, protože na konci všech konců byli o něco okradeni skoro všichni. Něčím se na cizí účet obohatili také skoro všichni. Ještě nutno dodat, že všechny zmíněné konfiskace odpovídaly platným zákonům, neboť není nic snadnějšího než vymyslet na podporu zlodějen platný zákon. Sametový přelom přinesl v této věci obrat, bohužel nedůsledný a po česku lišácký, čímž zůstal nejeden majeteček zadřený za zlodějskými nehty a jistý zlodějský zákon v platnosti. To ale nebudiž předmětem dalšího zkoumání, nýbrž se podívejme, jaké plody vydalo tolikanásobně zalité konfiskační semínko.

Napůl pobaveně, napůl znuděně sleduje česká veřejnost politické šibřinky, konstatujíc, že už přes půl roku nemá vládu a snažíc se odhadnout, kdy ji konečně bude mít a jakou. Dovolím si zavěštit: ať z partajního vztekání vzejde jakákoliv vláda, ať u jejího zrodu bude stát poctivá vůle nebo zase nějaký taktický švindl, dobrá vláda to v žádném případě nebude. Nelze jinak; o bytí či nebytí vlády rozhoduje parlament. Parlament jest volen lidem; a lid je takový, jaký je, nebo aspoň z podstatné části: nepřejícný, závistivý, podezíravý, někdy i docela pěkně zlodějský. Lépe snese, je-li sám udržován v bezpráví, než aby bylo někomu učiněno po právu; a nejvíc se mu zavděčí ten, kdo mu slíbí přilepšeníčko z cizích klapes. Není takový ze své vlastní podstaty, nýbrž k tomu byl po generace vychováván. Století za stoletím mu byl předváděn majetek jako cosi neřestného a za určitých podmínek zcizitelného, dokonce jménem právě platného zákona a s vlasteneckou nálepkou na zlodějském pytli; i přijal to poučení. Navzdory občasnému obohacení drobty z konfiskačního stolu však český človíček zjišťoval, že ještě pořád jsou jiní zámožnější než on, což ho naplnilo pocitem křivdy. Tak dlouho mu bylo natloukáno do hlavy, že zámožnost nemůže být plodem vlastního úsilí, nýbrž nějaké lumpárny, až tu zásadu učinil základem svého vztahu k okolí. Z pocitu křivdy mu vyvstala závist a ze závisti zášť, doplněná pocitem vlastní spravedlivosti. Vida souseda, najednou mu před chalupou stojí nový bourák, diví se. Kdepak na něj asi nakradl? I vezme do hrsti šroubovák a zhyzdí jím sousedovo auto, případně ještě zvýrazní své opovržení párem nemravných obrázků a hakenkrajci.

A tak dál a podobně. Neříkám, že jsou takoví všichni v království českém, ale je jich dost. Zatím nebylo učiněno nic pro to, aby ten ostudný obraz začal aspoň vybledat, spíš naopak. Zlý příklad táhne: koukněme se na ty politické pány, všichni kradou nebo si přinejmenším přihrávají miliony do vlastních kapes, a já bych měl být takový vůl... Dá se s tím ještě něco dělat? Lze ještě nějak napravit pověst, již české zemi a lidem - nic si nezastírejme - ve světě vysloužili její zloději a zlomyslníci, malí, velcí i největší?

Snad navzdory všemu ano. Při vší staleté výuce ještě pořád tkví v nejhlubším nitru každého z nás - patologických deviantů vyjímaje - prastarý řád lidské smečky, ukazující k solidaritě, k vzájemné úctě, ke všemu, čemu se říká čest a poctivost. Bez nich by totiž lidská smečka zanikla už před statisíci lety. Prastarý řád se nevytrácí z lidských duší tak rychle, jen jedním půlstoletím; ale je třeba mu vrátit jeho platnost, ne přijímat za normu kořistnické chytráctví. Zdaří-li se to aspoň zčásti, může plod jedovatého semene zase začít vadnout. Z kterého konce za to vzít ... například vrátit zámek Konopiště paní z Hohenbergu. Třebaže je šlechtična, třebaže je už tak dost bohatá, třebaže je Němka. Tím spíš. Abychom si zvykali, že nemajetnost, proletářský původ ani příslušnost k tomu či onomu etniku nejsou pečetí kvality, tou že je pouze míra vlastní schopnosti a vůle k dodržování odvěkého lidského řádu.