Únor 2007

Žádné falešné reformy

Miroslav Zámečník

Vážení voliči, mohli jsme vám před volbami říkat pravdu, ale my ne. Hory doly jsme jsme vám naslibovali, pastelky porozdávali, porodné zdvojnásobili, rodičovské příspěvky hezky zvýšili a prodloužili, na penzích přidali, dohromady o sedmdesát miliard rozpočet sociálními dárečky zatížili. A co jste dali vy nám? Volební výsledek, který - když ho přecedíme přes síto volebního zákona - znamená pat. Zemi jsme zadlužili a vůbec k ničemu to nebylo! A v tenhle moment by herec Čtvrtníček z televizní reklamy mohl odehnat falešné soby a říci pravdu. Jak by asi vypadala?

Češi v posledních 17 letech nejenže dostali možnost žít jako důstojné lidské bytosti, ale také velmi zbohatli. Byť se ne každému dařilo stejně a měli jsme své Kožené a „pět na stole v českých“, jsme jednou ze zemí s nejnižšími sociálními rozdíly a oproti zbytku světa s nepatrným podílem lidí žijících pod hranicí chudoby. Český vývoz za posledních deset let stoupl v dolarech skoro čtyřikrát, do Německa toho podle jejich statistik vyvážíme víc než Poláci, Švédi nebo Korejci. Mnohem bohatší země (ano, i Amerika) mají mnohem vyšší kojeneckou úmrtnost.

Žijeme v zemi, kde se nemocnice přetahují o to, aby vám bez čekací lhůty mohly udělat by-pass, a klidně můžete být zcela nemajetný chudák. Na občanku můžeme cestovat na nejkrásnější místa téhle planety, výlet na Bali (s pasem) udiví závistivého souseda míň než před dvaceti lety cesta do Paříže. Taky vás nebude podezírat, že jste podepsali úvazek tajným službám. Kvalitou života jsme podle mezinárodních rešerší asi třicátí, papírově podle kupní síly asi padesátí, jsme čtyřicátá největší ekonomika na světě. Hospodářský růst Česka je nejrychlejší za několik generací. Nikdy v historii jsme se neměli líp. Viděl jsem dost na to, abych mohl tvrdit, že neúspěšná země vypadá jinak.

Ale na dárky pro všechny a zdarma to do budoucna nevypadá. Hlavní příčinou je demografie -jako národ budeme stárnout, a to dokonce rychleji než ve většině jiných zemí světa. Spojte si to s nízkou porodností a vyjde vám, že podíl dětí a seniorů k lidem v práceschopném věku, kteří se o ně budou muset postarat, poroste z dnešní jedné pětiny na více než jednu polovinu v roce 2050. Čísla jsou nemilosrdná: budeme se muset velmi otáčet, abychom se s přibývajícím počtem seniorů a naopak klesajícím počtem lidí v produktivním věku, kteří budou sociální a zdravotní pojištění platit, aniž by z něj čerpali, vyrovnali se ctí a aby o slabé a potřebné bylo slušně postaráno.

Nenechme se rozhodně mást tím, že máme rekordní ekonomický růst. Máme totiž i velmi vysoké schodky státního rozpočtu, který by měl již dnes vytvářet rezervy do budoucnosti. Ta je totiž opravdu neblahá a každý se o tom může přesvědčit prostudováním dokumentu „Udržitelnost veřejných financí“, který ještě za ministra Bohuslava Sobotky vyvěsilo na webových stránkách ministerstvo financí na adrese www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/konvergen_programy_22433.html. Pro ty, kteří rozhodně nemají chuť studovat velmi složitý odborný text s mnoha výchozími předpoklady a omezeními, lze říci následující. Nemá nic společného s Tlustého inzeráty, které zahrnuly do veřejného dluhu i odhady náhrad ekologických škod a možný výsledek arbitráží. Oproti inzerátům tenhle dokument paradoxně dospívá k mnohem horším číslům vývoje vládního dluhu, zkrátka se zadlužíme až po uši. Ale bohužel je tahle prognóza postavena na základě korektních demografických projekcí Eurostatu (jež se od českých výpočtů neliší). Těm číslům můžete věřit, i když jsou bohužel velmi nepovzbudivá. Doposud relativně nízký vládní dluh (je to sice skoro bilion korun, ale pořád to není ani třetina hrubého domácího produktu, a spousta zemí ho má násobně vyšší), ale bez hlubokých reforem zejména v oblasti důchodového pojištění, sociální politiky, ve zdravotnictví, ale i ve způsobu, jakým v Česku funguje stát a jak vynakládá peníze, prolomí někdy po roce 2020 rozumné hranice a stratosférické úrovně 250 % HDP dosáhneme někdy kolem roku 2050. Takto velký dluh samozřejmě nikdo financovat nebude, je to zkrátka fikce typu „bude-li pacientovi stoupat teplota tak jako dosud, za dva týdny bude mít 120 stupňů“, takže se této teploty nikdy nemůže dožít ani teoreticky.

Takže něco s tím dělat budeme muset, i kdybychom nechtěli a i kdyby dnešní i budoucí politici slibovali na každé Vánoce falešné soby. Češi nikdy nezažili dlužnickou krizi, takže nemají praktickou představu, co to obnáší, když vládní dluh už nikdo nechce financovat. Nejpovolanější v tomto oboru jsou Argentinci. Už teď však můžeme konstatovat, že nejlepší léta pro reformy byla promarněna.

A nyní trochu technického jazyka, aby bylo jasné, že se řidič bude muset hodně snažit, aby nějak vybral tuhle zatáčku do budoucnosti a vůz i s posádkou to ve zdraví přežil. Jak naznačuje již zmiňovaná projekce, aby v roce 2050 neměla Česká republika vyšší dluh než snesitelných 60 % HDP, museli bychom již v přespříštím roce už napořád zvednout daně nebo snížit výdaje o 3,3 % HDP, tedy o nějakých sto deset miliard korun. Na každého z nás tedy připadá přes deset tisíc korun. Jasně, že je nebudeme všichni platit ve stejné výši, ale každý odklad to jenom prodražuje. Je třeba si uvědomit, že v tomhle běhu ničemu neutečeme, sobě už vůbec ne. Naše země bude stárnout, s tím téměř nic neuděláme a této perspektivě bychom měli jít vstříc se ctí, odpovědností a vážností, jakou si demografické výhledy žádají. Zvládnout se to samozřejmě dá, chce to kuráž, trpělivé vysvětlování toho, jak se věci mají a co musíme udělat.

Potíž je v tom, že česká politická scéna zatím udělala jen velmi málo pro to, aby se vůbec shodla na tom, že tohle je ten nejzásadnější problém, a aby se shodla na tom, že tuhle zátačku chce zvládnout. Konsenzuální diskuse o budoucnosti je o to těžší, že sociální demokracie ve své čerstvé Agendě 2010 pouze nesměle připouští, že v posledních osmi letech také něco zvrtala. Ale zaplať pánbůh za to. Čeští sociální demokraté totiž popravdě nikdy nevynikali bůhvíjakým reformním elánem, daleko raději s velkou chutí a barvitostí omlátili o hlavu občanským demokratům všechny „vady na kráse“ transformace z počátku 90. let, a že jich bylo dost.

K řadě systémově správných kroků byla ČSSD v podstatě dotlačena okolnostmi. Nakonec je udělala - třeba očištění bank před privatizací bylo děsivě drahé (i bez Nomury a následného prodeje IPB do rukou ČSOB), ale těžko mohlo být řádově levnější. Ani ty „investiční odpustky“ v té situaci, v níž Česká republika po roce 1997 byla, nebyly chybou. Nebýt absurdního „válcování“ ekonomicky nesmyslnými a škodlivými zákony typu neziskové nemocnice, mohl by nezaujatý pozorovatel pouze konstatovat, že politiku nevyčistili, ale zahnojili, a posledními populistickými lety u moci zbytečně zadlužili stát. Jejich Agendu 2010 lze brát jako velmi vstřícný půlkrok, který bohužel není vůbec dostatečný k tomu, co musíme udělat.

Ono totiž nebude stačit, že nesnížíme daně, pokud zároveň nesnížíme rozpočtové výdaje. My bychom měli snížit přímé daně, zejména zdanění práce, a o to více snížit výdaje. A pokud na tohle nemáme kuráž, musíme zvýšit nepřímé daně. Nebude stačit zrušit neuvěřitelně drahé zvyšování sociálních dávek či plateb rozpočtu na základě „automatu“ bez ohledu na to, zda máme nebo nemáme peníze (automat velmi zdokonalili sociální demokraté před letošními volbami), my bohužel musíme některé dávky snížit, zmrazit nebo úplně „překopat“. Nebude stačit dělat organizační a personální audity, my budeme muset reálně desetitisíce úředníků propustit a už je nikdy nepřijmout. Budeme muset ořezat velmi oblíbené výdajové programy typu hypoték a stavebního spoření. Nebude stačit kosmetická úprava penzijního systému, a už vůbec nebude stačit „analytická komise pro zdravotnictví“. Nebude stačit říci ne školnému, poplatkům u lékaře nebo rovné dani.

Chce to ještě něco navíc. Země si v průběhu let na deficitní rozpočty zvykla a odvykací léčba jí půjde proti srsti, což vyžaduje od českých politiků zcela mimořádnou disciplínu a zdrženlivost. Návrhy z pravé části spektra bez podpory sociálních demokratů nemají šanci na úspěch. Agenda 2010 je určitě lepší než předvolební přesvědčování veřejnosti, že kalhoty stahovat netřeba, neboť k brodu je ještě daleko, ale je to málo, a je to pozdě.

To nejlepší, co můžeme dnes udělat pro nastupující generaci a její ještě nenarozené děti, je nikoli vyplácet porodné a pastelkovné (kdo se na to, proboha, nechá nachytat?), nalhávat si, že je na všechno dost času, ale odevzdat jim věrohodnou naději na finančně zvládnutelnou budoucnost. Ani Čtvrtníček nám nechce slibovat falešné soby. Nezaškodí, když podle stejného metru co nejdříve začneme posuzovat i české politiky. Oni, chudáci, by nám neměli slibovat zdarma ani ty esemesky.

(MFDNES)