Březen 2007

Celospolečenský smutek

Emanuel Mandler

Mlčky jsme tentokrát seděli s panem Machálkem proti sobě v restauraci Na Kahánku a přemýšleli o tomtéž. Po dosti dlouhé době jsem přerušil ticho a přiznal, že jsem se stále ještě nevyrovnal s celospolečenským smutkem po smrti skladatele Svobody. Ten člověk poslušně sloužil normalizačnímu režimu, podepsal jeden z prvních antichartu. Rozumím-li tomu dobře, až zemře další z hvězd předlistopadového a zároveň dnešního nebe, potáhnou se českými městy průvody před kondolenčními listinami?

Pan Machálek usoudil, že když už jsem položil otázku, sluší se na ni odpovědět. Odpověď zní: je to víc než pravděpodobné.

Tato odpověď mnou otřásla; poznamenal jsem, že už ničemu nerozumím. To skutečně většina národa (obyvatelstva) chce návrat k předlistopadovým poměrům?

Ale podle Václava Machálka si jen velmi malá část našich lidí přeje návrat k předlistopadovým poměrům. Jestli někdo má rád či dokonce miluje zpěv Karla Gotta a Gotta samého, neznamená to ještě, že by chtěl návrat k autoritativnímu předlistopadovému režimu. U nás se neustále udržuje chápání tohoto režimu v jakémsi chartovním (a aby šel pan Machálek s dobou, dodal postchartovním) pojetí: 1. totalitní režim, 2. masa zotročeného lidu, která už dávno zapomněla na morálku a je neschopná jakéhokoli odporu, 3. hrstka hrdinů (disidentů), kteří před světem a před dějinami zachraňují čest národa. Mezi těmi třemi kolonkami existuje ostré rozhraní. Když se zeptáme, kam v tomto vzorci zařadit oblíbené herce, zpěváky a baviče, nezbude než odpovědět že do kolonky 1 - „režim“. Jenomže: ti lidé režimu sloužili a někteří byli přesvědčeni, že slouží i publiku. Jejich služba ale naznačuje, že nebyli součástí režimu. Od té doby uplynulo dost vody a mnozí naši lidé, z nichž jen někteří chápali společenskou situaci tímto způsobem, rádi upravují nepříjemné skutečnosti té doby do vlídnější podoby.

Pan Machálek měl výstřižek z článku europoslance Remka, z něhož je otázka společenského zapomínání, zdůraznil můj přítel, mimořádně rozpoznatelná. I když podle jeho názoru pan Remek nepatří k nejfilozofičtějším a nejanalytičtějším typům, ukazuje krátký odstavec z jeho textu právě mnohé z toho, o čem mluvíme a budeme mluvit. Pan Remek píše:

„Snaha umístit k nám radarovou základnu je tak podle mne pokusem Američanů vylepšit si pozici světové supervelmoci a získat výhodu nad protivníky. Hraje se tu s námi na rovinu? Není to podobné jako se ,zaručenými´ důvody pro útok na Irák? Někdo možná namítne, že na rovinu s námi nehráli ani Sověti, když k nám umisťovali vojska a základny. Nehráli. Souhlas neměli celonárodní, ale jen od tehdejší vlády, později označené za zrádcovsky promoskevskou. Ale dnes je opět ve hře jen vláda – hned se dere na mysl přívlastek proamerická – která se nás také nemíní ptát na názor. Ví asi, co by mohla slyšet.“

Všimněme si, řekl pan Machálek, jak brilantně považuje autor náš demokratický režim za obdobný režimu normalizačnímu. Bude proti tomu nesmyslu někdo protestovat? Dále mne můj přítel upozornil na Remkův názor, že nejen Američané dnes, nýbrž také Sověti s námi nehráli na rovinu, protože měli souhlas k vytvoření „základny“, ale ne od lidu, nýbrž jen od tehdejší vlády. Europoslanec dnes nechce vědět, jak sovětská základna v Československu vznikla a jak Brežněv obdržel souhlas od československé vlády. Neví, že se to stalo na základě invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna, že Sověti sebrali všechny československé rozhodující činitele a odvezli je do Moskvy. Měl by mu někdo napovědět, že je donutili podepsat potupný moskevský protokol. Na jeho základě mimo jiné československá vláda přesvědčila parlament, že má dobrovolně souhlasit „s dočasným pobytem“ sovětských vojsk na našem území.

Je to „zapomínání“, a to typicky komunistické. Ale i mnoho lidí nekomunisticky orientovaných dnes raději čistě lidsky zapomnělo, co se v těch dvou desetiletích před listopadem vlastně odehrávalo. Pomůžeme jim i sobě. Zkusíme již uvedený vzorec upravit, a to způsobem, o kterém jsme spolu snad již před časem debatovali. Jde o to, že na počátku sovětské okupace a při přípravě normalizace, tedy v letech 1969/1970, byl normalizační režim v nesnadné situaci, protože proti němu stála masa nepřátelského obyvatelstva. Režim si vypomohl mimo jiné tím, že donutil zdecimované představitele reformního hnutí, aby jej (Husáka, Fojtíka a další činitele normalizační garnitury), chválili jako jedinou garnituru, která zajistí Československu bezpečnost a další postup k socialismu. Samo o sobě to nepostačovalo, protože režim perzekucí nepřátel zvířil vnitropolitickou situaci. Lidi sympatizující s reformním úsilím zbavoval funkcí a zaměstnání a zamezil jim jakoukoli veřejnou činnost. Příliš tím k stabilitě a klidu v zemi nepřispěl. Československo však nebylo docela chudé, a tak bylo možné zvýšit životní úroveň, umožnit poprvé hromadnější autoprovoz a zakupování chalup. Od tohoto bodu byl jen krůček k nastolení míru v zemi: vláda nevyžadovala zpolitizování privátního života a poskytla obyvatelům kus svobody soukromí: nepletla se jim do domovů a chalup a přivírala oči nad vzmáhajícím se rozkrádáním (které ostatně nepolevilo dodnes). Za tuto toleranci však občané platili, museli poslouchat a nesměli zasahovat do veřejného a politického života. Nepřehánějme ale v tomto směru lítost. Nebyl to pro průměrného občana zas tak špatný způsob existence. Nesmíte, pane kolego, zapomenout, že už byla televize, v níž vystupovali oblíbení zpěváci a herci. Člověk si tenkrát odpracoval (někdy i odnesl) své penzum, sedl si k televizi a věnoval se zábavě (v této souvislosti si raději odpustím povídání o tom, že televizní zábava nebyla tehdy o moc horší než dnes). Lidé neuvažovali o tom, je-li režim dobrý či špatný, brali ho tak, jak se jim předváděl – jako vrchnost vládnoucí cukrovím a bičem a podle médií většinou chápali, že předčí kapitalismus.

Součástí konsenzu, jak jsem si o něm již zmiňoval, byla také povinnost státu občany bavit. Zaplatil nezanedbatelnými částkami dobrým i špatným zpěvákům a hercům. Ti zpívali či hráli veselé i trochu sentimentální kousky, brali role v hrůzyplných seriálech (major Zeman, Žena za pultem, Muž na radnici a dalších podobných seriálových pořadech, z nichž, přiznejme to, některé byly zdařile dietlovsky povedené, jako například Nemocnice na kraji města). A každý večer byla pohádka (Večerníček). Obvykle ji sledovala celá rodina.

A tak nevím, řekl jsem. Je to, co říkáte, poučné a pravděpodobně i trefné, myslím, že to míří k podstatě věci (byl jsem už od pana Machálka vyškolený), ale v čem vlastně ona podstata věci spočívá?

Pan Machálek klidně odpověděl, že to chce trochu trpělivosti, však se dočkám. Právě na příkladu televizních pohádek je ona podstata věci dobře rozeznatelná. Mezi pohádkami byly některé zcela nepolitické, hlavně ty pro menší děti, kdežto jiné byly sakramentsky politické; snadno poznáme, že byly vytvářené šikovně, aby jejich politický základ příliš nevystupoval do popředí. V takovém Rumcajsovi je pozornost diváka neustále vtahována na výtvarně vydařenou hlavní postavu a na „spravedlnost“. V jejím jménu tento lupič bojuje s náchodskou vrchností. Spolu se sympatiemi s milým loupežníkem divák snadno přijme i kus tolerance k tehdejšímu „spravedlivému“ režimu. Ještě výrazněji je to vidět na seriálu Krkonošské pohádky, který právě má reprízu. Ty jsou umně vytvořeny v duchu socialistického realismu. Obsahují velký kus komunistické ideologie: hrabivého, hamižného velkostatkáře s jménem, které samozřejmě připomíná Němce (zvláště v konfrontaci s krásnými slovanskými jmény sloužících, jako je Anči). Trautenberg se k sloužícím chová až nelidsky hrubě a snaží se sousedovi, jímž je Krakonoš, ukrást, co jen může; proti němu předvádějí tyto pohádky potlačenou českou chasu, která Trautenbergovi lidsky loajálně slouží, ale skřípe zuby při pomyšlení, jak se může někdo chovat jako takový nelida. Chybí jen organizovaný lid, který by Trautenberga potrestal. Jenže kouzelnost těchto pohádek je právě v tom, že organizovaný lid je zastoupen čarodějnou bytostí, Krakonošem. A tak se Trautenbergovi vždy dostane od pána hor co proto. Každá Krkonošská pohádka končí jakýmsi krakonošským Únorem, v němž jsou páni (Trautenberg) jak se patří zdeptáni.

Lidé tedy byli už od dětství indoktrinováni takovými třídně a nacionálně pojatými báchorkami. V dospělosti pak tendenčním zpravodajstvím a Dietlovými seriály. Ještě ale chybí zábava. Tu obstarávaly hvězdy normalizačního nebe – Gott, Vondráčková a další. Samozřejmě, že nebyli součástí režimu, spíš obstarávali spojení mezi režimem a obyvatelstvem. Diváci, které bavili, je měli čím dál tím víc rádi a tyto city překonávaly pocity ponížení a mnohdy se přenášely na režim.

Připomněl jsem Václavu Machálkovi, že dokonce ani podle jeho vyprávění toto společenské a politické klima nenadělá z lidí komunisty, ať už jsme, jací jsme.

Opravdu ne, usmál se pan Machálek. Ale pane kolego! Nepodceňujte význam této normalizačně socialistické indoktrinace. Celá naše populace s pocity jisté melancholie podvědomě vzpomíná na předlistopadové období a takřka zbožňuje hvězdy, jejichž třpyt začal za Husáka a Jakeše a pokračoval po listopadovém převratu. A spolu s tím nám média vštípila nenávist k americkým imperialistům a k lidem, kteří jsou podobni Trautenbergovi – mají větší majetek a příjmy, než my bychom jim přáli. O vztahu k německým sousedům raději nemluvím.

Zeptal jsem se pana Machálka, jestli si tedy myslí, že celonárodní smutek po smrti skladatele Svobody je způsoben mimo jiné tím, co jsme si ve svém vědomí odnesli z doby před listopadem 1989.

Pan Machálek bezmocně rozpřáhl ruce. Vždyť tito lidé jsou symboly toho, jak dnešek navazuje na předlistopadové období. Antichartu si lidi nepamatují, Karla Gotta, skladatele Svobodu, Helenu Vondráčkovou ano.

Co s tím budeme dělat, zeptal jsem se, ne příliš chytře.

Co bychom dělali, uzavřel naši debatu Václav Machálek, budeme lidem vysvětlovat, jak je to s radarovou základnou a to v historických souvislostech. Jinak to smysl nemá.