Březen 2007

S vládou i bez vlády

Emanuel Mandler

Tentokrát jsme se s panem Machálkem nedomlouvali, kdy se sejdeme. V pátek večer jsme se dověděli, že Topolánkova vláda dostala ve sněmovně důvěru a v sobotu už jsme seděli na svých místech v restauraci Na Kahánku. Že bychom vypadali smutně, to se nedalo říci ani o mně, ani o panu Machálkovi. Ovšem ten se svým skepticismem. Pana Machálka, alespoň se mi tak zdálo, nejvíc zajímalo, jak dlouho se tato vláda udrží a co vůbec dokáže.

Namítal jsem, že například předčasné volby by přece nebyly nevhodným řešením, sociální demokraté jsou na tom dost špatně, takže bychom mohli mít i lepší parlament, než máme dosud.

Pan Machálek souhlasil, ale jako obvykle prohlásil, že je otázka, jak by nám to pomohlo. Řádné volby skončily patem a ty dlouhé týdny, které potom následovaly, naznačovaly, že patová situace dosud trvá. Co to znamená?

Nevěděl jsem přesně, co to znamená, jenom snad tolik, že polovina obyvatelstva je naladěna levicově, polovina pravicově.

Pan Machálek zamumlal, že tím si vůbec není jist. Zelení sice pomohli pravici zvítězit, ale že by oni sami byli pravicoví? To se ukáže během poměrně krátké doby. O „pravicovisti“ lidovců si jistě každý může myslet své a oni toho využívají: jednou tak, podruhé onak. Teď jsou pravicoví, ale jak dlouho to bude trvat? Může se snadno přihodit, že budou mimořádné volby, ve kterých zvítězí neokomunistická levice, která ve srovnání s pravicí je mnohem jednotnější. Síla levice je do značné míry dána podporou velké části obyvatel, vyznávajících ono zvláštní pojetí svobody, které u nás máme.

Neváhal jsem se přiznat, že o zvláštním, českém pojetí svobody nemám ani potuchy, a pak jsem jen zíral a poslouchal výklad pana Machálka.

Začal tím, že dnes by se už dalo říci, co „z hlubin věků“ považují Češi za nejvýznamnější hodnotu. nemusíme dlouho přemýšlet: svůj národ, jehož svoboda je jim nade vše, pro národní svobodu jsou ochotni omezovat svobody a práva jednotlivců. To se projevuje dokonce i v menších konfliktech s Němci, ale o to nám nyní nejde. Nám jde o zvláštní, „české“ pojetí svobody. Už do jisté míry za války, ale hlavně od roku 1945, považovala většina národa za cíl společenské a politické činnosti národní politiky socialismus. Ten bude založen na svobodě, která bude muset být více či méně omezena. Pokusím se vám to, pane kolego, vyložit.

Řekl jsem, že proti jeho výkladům nic nemám, naopak je rád poslouchám, ale vždycky s ním souhlasit nemohu. Nemohu třebas souhlasit s tím, že by Češi a česká politika prováděli od roku 1945 samé neplechy, vždyť skutečnost, jak to ostatně sám pan Machálek vždy zdůrazňuje, není černobílá, ale je neobyčejně různorodá.

Můj přítel máchl souhlasně rukou. Ovšem. Vždyť nejen česká politika, ale i obyvatelstvo se v roce 1968 vzbouřilo proti nesvobodě. Jenomže o tom si popovídáme příště – je leden a výročí tzv. lednového pléna. Ostatně v roce 1968 šlo především o svobodu. A tak je pravý čas k tomu, abychom se i my k svobodě vrátili.

Svoboda je dána (a omezena) mnoha činiteli. Některé z nich mají platnost závazné normy (ústava, zákony a další), některé jsou dokonce i psané, vždycky však jejich platnost závisí na tom, kolik lidí je bere za své a jak se k nim staví média a politické strany. Svoboda má, jak jsem už řekl, své limity a může se v některých případech stát, že se prostřednictvím těchto limitů stává ze svobody zákaz. Dá se to prokázat na svobodě, která je nám zde v restauraci nejbližší, na svobodě projevu. Podle naší ústavy i podle mezinárodních norem a úmluv můžeme si teď tady my dva říkat, co chceme. Například můžeme si povídat, jaká je to škoda, že nemáme šlechtu a že její potomci nedostávají zpět svůj majetek. To a cokoli jiného bychom si ovšem mohli povídat i bez svobody slova, protože nás nikdo neslyší. Ale jděte k tomu vedlejšímu, velkému, plně obsazenému stolu a řekněte, že potomkům šlechtických rodů by se měl vrátit majetek. Určitě byste byl rád, kdybyste vyvázl bez boulí. Svoboda je omezena různými paradigmaty (stručně řečeno vzorci chování) a konvencemi, které mají určitou „rozlohu“ a liší se podle vzdělání, majetku a vůbec společenského postavení jednotlivce. Celkově pak prostředím, ve kterém žijeme. A podle toho, co se člověk dovídá z médií. Poznáte to opět podle vedlejšího stolu. Když budete hubovat na výlučnost Charty 77 a jak to zpackala s komunisty (hlavně v roce 1989), pravděpodobně se o tom rozproudí diskuse, někdo bude souhlasit s vámi – předpokládám, že jsou tam lidé různého postavení a různých názorů – někdo s vámi bude polemizovat. Pokud ale takový názor sepíšete, opatříte argumenty a pošlete do některého z médií, se zlou se potážete. Charta se smí na veřejnosti glorifikovat, ne však kritizovat. A není k tomu zapotřebí žádné písemné instrukce.

Řekl jsem panu Machálkovi, že to, co říká, je poučné, jenomže my jsme přece začali hovořit o volbách.

Pan Machálek souhlasně pokývl. Pouze prý vnesl do diskuse otázku svobody, o jejíž důležitosti snad nemusíme debatovat. A chtěl hlavně připomenout, že o naší svobodě v budoucnu nerozhodují jenom volby. Jsou mnohé další věci, které svobodu ovlivňují a dnes se jí bohužel staví do cesty. Je to především mocný marxisticko-socializující proud, který se rozpíná ve světě čím stále mocnější, a jehož více než problematické teze naše média s rozkoší opakují. Podobně působí naše nedávná minulost, zejména národně socialistická revoluce v roce 1945 a její nacionalistické výklady ve škole i v normálním prostředí. Uvážím-li, jak ochotně přijímají naši lidé omezování svobody, je-li vyváženo sliby na zlepšení materiální situace, mívám při pomyšlení na naši svobodu v budoucnu nepříjemné mrazení.

Můj přítel mne požádal, abych se nezlobil, že závěrem uvede ještě jeden příklad týkající se toho poněkud hlučného stolu vedle nás. On sám, Václav Machálek, se znovu hlásí k tomu, co před chvílí řekl, že my (Češi) podřizujeme individuální svobody a práva svobodě celého národa. A doplňuje, že tak činíme neprávem. Hovoří o tom proto, že je pravý čas si připomenout hrozby celé Evropě – a nám tedy také – pocházející od stále početnější rodiny islamistů a autoritářských režimů. V takových historických chvílích mají sice národy omezovat pluralitu společnosti, jen je-li to nezbytně nutné, ale jejich příslušníci i instituce jsou ve svém vlastním zájmu společně dělat, co jen mohou, aby hrozícím nebezpečím zabránily. No, a zkuste se zeptat na radarovou stanici. A uslyšíte především řeči o tom, jak útočník hlavně a nejprve zaútočí na základny, takže souhlasem se stavbou radarové stanice bychom se vlastně sami vystavili různým nebezpečím.

Dodal jsem to proto, milý kolego, protože je to příklad ukazující, jak potřebná je v této chvíli práce pro svobodu. To platí pro každého politicky myslícího člověka.