Březen 2007

Božská auta

Vlastimil Marek

Někdy pro pochopení situace stačí jinak ji pojmenovat. „Hlavním cílem západní civilizace je udržovat automobily spokojené,“ napsal Václav Cílek ve své knize Tsunami je stále s námi, a metaforicky, ale o to výstižněji tak popsal, co je zřejmé každému, kdo žije nebo pracuje ve větším městě, co ale řidičům, výrobcům a všem, kteří právě řídí, nedochází.

Automobilky investují, chlubí se zisky, a noviny přinesly půlstránkový inzerát Volkswagenu: na prázdné ploše je jen symbolická mapa Česka, cele napěchovaná různobarevnými autíčky. Nechtěně, ale přesně to ilustruje situaci: zatímco auta jsou šťastná a je jich plno, lidí ubývá a šťastni rozhodně nejsou. V pomalu se sunoucí koloně aut (ráno a v podvečer prakticky po celé Praze, ale i po celém Kolíně atd.) totiž nemůže být šťastný ani majitel luxusního auta.

„Jen zácpy v silniční dopravě dělají půl procenta HDP Evropské unie. Silniční nehody stojí dvě procenta. Plus náklady na léčení bronchitid a alergií a nemocí způsobených vysokou úrovní hluku. Tyto ztráty se odhadují na dalších 1,7 až 2 procenta HDP. Vedlejší důsledky automobilové dopravy tak stojí kolem 5 procent HDP. V Evropě tyto externí náklady na automobilový provoz dosahují asi 2,50 Kč na každý ujetý kilometr. Jsme navíc stále více nemocní a neplodní,“ vypočítává Cílek.

Zkusme jeho úvodní metaforu domyslet. Před třiceti lety se provokativně říkávalo, že Bůh je žena, a černoška k tomu. Před dvaceti lety se říkalo, že Bůh je slovo. Dnes by se dalo říci, že Bůh je automobil. A tento pohyblivý Bůh na kolečkách si nás přeměnil ve své služebníky: stále více Ho vzýváme, klaníme se Mu, toužíme po Něm, organizujeme Mu zábavné a sportovní soutěže, a v Jeho jménu i od samého počátku našeho vztahu podvádíme.

Andrew Simms, politický ředitel nadace New Economics Foundation, ve své knize Ekologický dluh: zdraví planety a bohatství národů, například píše: „Ve 20. letech 20. století měla většina velkých amerických měst vlastní elektrický kolejový dopravní systém, slavné tramvaje. Celkem existovalo 1200 samostatných systémů se 70 000 kilometrů kolejí. Automobilka General Motors vykázala v roce 1921 ztrátu, která ji vedla k obavě, že trh s automobily je již nasycen. Rozhodla se přivést ke krachu tramvaje a příměstské železniční spoje, a tím zvýšit poptávku po svých automobilech. Vytvořila k tomu zvláštní oddělení, které slavilo jeden úspěch za druhým.“ O mnoho let později totiž bývalý právní poradce amerického senátu Bradford Snell napsal: „Firma General Motors v soudních dokumentech přiznala, že do poloviny 50. let se její zástupci zaměřili na více jak tisíc elektrických drah a z nich se jim podařilo 90 procent převést na automobilovou dopravu.“

Absurdit je v tomto oboru přehršle. Víte, že auta v USA měla v roce 2000 vyšší spotřebu než v roce 1980? Organizace vědců, kterým není lhostejný osud světa tak oprávněně namítá: „Namísto dvou desetiletí práce na technologiích, které mohly snižovat spotřebu a emise CO2, se energie vynaložila na zvyšování hmotnosti a výkonu vozidel.“ (Sedmá generace 3/2006).

Do reklamy na automobily se v pěti největších evropských trzích vynaložilo šest miliard eur. V USA to ve stejném období bylo deset miliard dolarů. Jak by tedy mohl homo sapiens nepodlehnout?

Zatímco v dobách před vznikem automobilu naši předkové svého Boha oslavovali tak, že mu stavěli katedrály, zdobili stěny kostelů a vyráběli překrásné votivní předměty, my Mu stavíme dálnice, města bez chodníků a stále výkonnější automobilky, a k Jeho slávě a propagaci vyrábíme a platíme stále propracovanější reklamy (které se svatozáří, nadpřirozenými schopnostmi oslavenců a stylem vzývání podobají někdejším svatým, i když tehdy nepohyblivým, obrázkům).

„Nemocní hlupáci v krásných vozech vzývají své kovové miláčky a dělají pro ně všechno,“ dodává Václav Cílek, „i za cenu vlastního pomalého sebezničení.“