Březen 2007

Milost pro Hawkinga

Martin Uhlíř

Fyzik, který se nemůže hýbat, odstranil hranice vesmíru. „Když mě propustili z nemocnice, zdál se mi sen, v němž jsem měl být popraven. A tu jsem si uvědomil, že je spousta věcí, které by stály za to udělat, kdyby mi byla udělena milost,“ vyprávěl jednou britský vědec Stephen Hawking o tom, co cítil počátkem roku 1963, kdy se dozvěděl, že trpí nevyléčitelnou chorobou.

Zbývají dva roky

Do té doby téměř o nic neusiloval. Bylo mu 21 let a první semestr postgraduálu na prestižní univerzitě v Cambridge se nevyvíjel příliš dobře – budoucí slavný astrofyzik zjistil, že má značné mezery v matematice a že s obecnou teorií relativity, do níž se ponořil, zápolí jen s vypětím všech sil.

Hawkingovy studijní potíže koření v době, kdy chodil na nedaleký a rovněž prestižní Oxford. Přístup zdejších posluchačů byl svérázný: kdo ve volném čase sahal po skriptech, stával se terčem posměšků. K dobrému tónu patřilo proplouvat školou bez učení.

Hawking se na Oxfordu učit nemusel a teprve na konci třetího ročníku si uvědomil, že je v pěkné bryndě. Aby se totiž mohl věnovat vysněné kosmologii, musel složit závěrečné zkoušky na výbornou. Nakonec ale uspěl. Jeho tehdejší učitel fyziky to později vysvětlil prostě: zkoušející si uvědomovali, že mluví s někým mnohem chytřejším, než jsou oni sami. Hawkingovi se tak otevřela cesta do Cambridge, na vynikající kosmologické pracoviště.

Pak ale lékaři zjistili, že Hawking trpí amyotrofickou laterální sklerózou, kdy odumírají nervové buňky mozku a míchy, které řídí pohyby svalů. Pacient si sice uchovává duševní svěžest, ale postupně ztrácí kontrolu nad všemi svaly, přestává mluvit a nakonec umírá, obvykle na zápal plic.

Krátce po propuštění z nemocnice se dozvěděl definitivní ortel: zbývají mu dva roky života. Upadl do těžkých depresí, a práce na disertaci mu navíc vůbec nešla. Přesto vůli k životu úplně neztratil. Pomohl mu vztah s Jane Wildovou, dívkou, s níž se později oženil. Postup choroby se zpomalil, totální ochrnutí a smrt už nehrozily bezprostředně. Hawking tehdy ještě mohl chodit (s holí), takže se vrhl do práce. Milost přece jen přišla, i když to byla milost podmíněná a nejistá.

„Člověk musí být dostatečně dospělý, aby si uvědomil, že život není spravedlivý. Musíte se prostě snažit dělat co nejlépe to, co v dané situaci dělat můžete,“ cituje slavného vědce publicistka Kitty Fergusonová v knize Stephen Hawking – hledání teorie všeho.

Přišly první úspěchy. V roce 1970 Hawking spolu s fyzikem Rogerem Penrosem ukázal, že se vesmír musel zrodit v singularitě, tedy v prostoru o nulových rozměrech, kde má hmota nekonečnou hustotu. Teorii se dostalo značné pozornosti, což ovšem Hawkingovi nezabránilo, aby později tuto myšlenku nerozmetal na prach.

Přišel totiž s představou kosmu, který je uzavřen sám do sebe a nemá žádnou hranici – ani v prostoru, ani v čase. Podobně jako cestovatel putující po povrchu glóbu nikdy nenarazí na žádný „začátek či konec světa“, nemůže uspět ani pozorovatel snažící se nalézt hranice všehomíra. Hawkingův vesmír nepotřebuje žádný okamžik stvoření, ptát se, co bylo „před vesmírem“, má asi stejný smysl jako pídit se po tom, co je na sever od severního pólu. Žádné „předtím“ ani „potom“ neexistuje, čas představuje jen mutaci něčeho, co je ve skutečnosti čtvrtým rozměrem prostoru. Kosmos v tomto pojetí nebyl stvořen, prostě jen je. Velký třesk proběhl, ale počáteční singularita neexistovala.

Bezbožný vesmír

V roce 1981 se Hawking zúčastnil kosmologické konference organizované jezuity ve Vatikánu. Na závěr přijal vědce papež Jan Pavel II. „Řekl nám, že je správné, studujeme-li vývoj vesmíru po velkém třesku, avšak asi bychom neměli studovat samotný velký třesk, protože ten byl okamžikem stvoření, a tedy prací Boha. Byl jsem rád, že neznal téma mého příspěvku,“ píše Hawking ve svém bestselleru Stručná historie času.

V Hawkingově „bezbožném“ vesmíru nicméně jisté místo pro existenci nejvyšší bytosti zůstává. Stále totiž není jasné, proč se kosmos – Hawkingovými slovy – vůbec „obtěžuje existovat“. Najdeme-li odpověď, dozvíme se, „jak přemýšlí Bůh“, domnívá se vědec. Zároveň ale pochybuje, že se nám to kdy podaří.

Hawkingův pohled na vesmír je ovšem jen jeden z mnoha. Dokázal odstranit nepříjemné singularity, v nichž přestávají platit fyzikální zákony, a elegantně vyřešil některé další problémy. Jeho teorie má tedy spoustu přitažlivých rysů, rozhodně ale není jediným přijímaným výkladem.

Za Hawkingův největší dosavadní přínos tak lze pokládat spíše jeho rané práce o povaze černých děr. Právě on dokázal, že černé díry zvolna ztrácejí hmotu takzvaným kvantovým vypařováním a mohou nakonec úplně zaniknout. Udělal tím jeden z prvních krůčků ke spojení dvou velkých a uznávaných, avšak zdánlivě nesouvisejících oborů – teorie gravitačního pole a kvantové fyziky. Teprve až se podaří nalézt „tělo“, které by tyto dvě oddělené „ruce matky Přírody“ spojovalo do jednoho systému, bude možné rozhodnout, zda má pravdu Hawking, nebo někdo jiný.

Hawkingova nemoc postupovala. V polovině 70. let se už nemohl sám pohybovat, což ho ovšem zbavilo jen některých běžných povinností na fakultě. Sám fyzik často žertoval, že mu kolegové vlastně závidí, neboť se může mnohem více než oni věnovat vědě.

V roce 1984 ale přišla rána, která na čas přemohla i tento optimismus. Hawking dostal obávaný zápal plic. Aby se neudusil, museli mu lékaři odstranit průdušnici – a profesor ztratil už tak sníženou schopnost mluvit. Přišel o jediný možný způsob komunikace se světem.

Řešením se stal počítačový program, s jehož pomocí může ochrnutý člověk skládat slova z písmen defilujících na obrazovce. Slova pak pronáší hlasový syntetizér. „Vlastně teď komunikuji lépe, než když jsem mohl sám mluvit,“ glosoval to spokojený Hawking.

Zotavila se i jeho chuť do života. V New Yorku, po dlouhém dni přednášek, dopravili hostitelé slavného kolegu do hotelu. Když ale fyzik spatřil, že v jednom ze sálů se ještě tančí, vtrhl dovnitř a několik hodin vytáčel svůj invalidní vozík na parketu.

V 90. letech však osud přichystal úklad z netušené strany. Existují vážná podezření, že mu jeho druhá žena Elaine úmyslně fyzicky ubližovala. Někdo jej nechal na prudkém slunci, až utrpěl vážné popáleniny, často míval modřiny. Policie ale nemohla nic vyšetřit, neboť Hawking odmítal svědčit. „Raději nějaký vztah než žádný,“ řekl jednomu z přátel. Ale i jeho trpělivost nakonec měla své meze – manželé jsou nyní v rozvodovém řízení.

To už byl vědec uvězněný v nehybném těle miláčkem médií. K jeho obrovské veřejné autoritě přispívá i způsob komunikace. „Záhadný umělý hlas ho staví do role jakéhosi orákula, jež vypovídá o tajemstvích vesmíru,“ napsal o Hawkingovi britský astrofyzik Peter Coles.

Den nezávislosti

Hawking se pozornosti médií nevyhýbá a nikdy nepřestal komentovat dění kolem sebe. Právě teď například varoval před globální změnou klimatu. Vědci by prý měli nebezpečí spojená s oteplováním a změnami ekosystémů trpělivě vysvětlovat veřejnosti, podobně jako tvůrci prvních atomových bomb již roku 1945 začali svět pravidelně informovat o tom, jak velké je v dané chvíli riziko jaderné katastrofy.

Hawking též často zásobuje média zajímavými až provokativními postřehy a vizemi. Je podle něj například nevyhnutelné, že člověk projde v tomto tisíciletí výraznou proměnou. Pomocí genetických úprav zvýší svou inteligenci. Mozek se zvětší, lidé se už nebudou vyvíjet v děloze, ale v inkubátoru, neboť příliš velká hlava by neprošla porodními cestami.

Osobitý názor má zřejmě i na mimozemskou inteligenci. Nevěřím, že mimozemšťané kdy navštívili Zemi, řekl v roce 1999 při přednášce a pokračoval: „Kdyby sem zavítali, vypadalo by to spíš jako (ve filmu) Den nezávislosti než ET.“ Pro ty méně zběhlé ve sci-fi, mimozemšťané ve Dnu nezávislosti na Zemi bez varování zaútočí.

Snad profesor jen žertoval. Je jistě možné, že by se návštěvníci z vesmíru chovali agresivně, podobná tvrzení nicméně zůstávají v rovině spekulací. Ostatně Hawking si trochu odporuje, v téže přednášce zároveň uvedl, že pokud bychom se v kosmu jednou setkali s tvory vyspělejšími, než jsme sami, nechali by nás nejspíš na pokoji.

Stephen Hawking oslavil 65. narozeniny. Lékaři nevědí o nikom, kdo by žil s jeho diagnózou stejně dlouho jako on. Přitom stále pracuje a jistě ještě mnohokrát překvapí. Má smělé plány – rád by se vypravil k hranicím vesmíru. Zmínil kosmickou loď schopnou suborbitálního letu, kterou připravuje soukromá společnost britského miliardáře Richarda Bransona.

„S umíráním nijak nepospíchám,“ říká Hawking. „Je ještě hodně věcí, které chci udělat dřív.“

Stephen Hawking se narodil se 8. ledna 1942 v Oxfordu. Vystudoval teoretickou fyziku a kosmologii, působí na univerzitě v Cambridgi. Je předním odborníkem v oblasti fyziky černých děr a rodící se kvantové teorie gravitace. S první ženou Jane má tři děti.

1962 – nastupuje na postgraduální studium do Cambridge;

1974 – v pouhých 32 letech je přijat do britské Královské společnosti, jedné z nejprestižnějších vědeckých organizací na světě;

1979 – stává se v Cambridgi lucasiánským profesorem matematiky, což je pozice, kterou zastával například Isaac Newton;

1988 – vychází Stručná historie času, jeho nejúspěšnější populárně-vědecká kniha, která mu vydělala přes dva miliony liber;

2006 – získává Copleyho medaili, nejvyšší ocenění Královské společnosti.

(Respekt, www.respekt.cz)