Duben 2007

Svoboda u pysku aneb Co psát na krabičky

Luděk Frýbort

Vlny vzrušení z okolního světa obvykle dorazí do království českého až s nějakým zpožděním, ale pak ta síla! Problém kde, kdy a za jakých podmínek kouřit či nekouřit, si už vyřešila velká část evropských zemí a nebesa se přitom nezhroutila. Čechové však - oho! Jako by duch Žižkův ožil. Nejde už o to, zda si pověsit či nepověsit k pysku dýmavou tyčinku, nýbrž o samu podstatu lidského bytí a především, jak jinak, o svobodu. I vidí jedni ideál svobody naplněn, mohou-li bez omezení kdekoliv čmudit, druzí naopak by v zájmu téhož ideálu nejraději veškeré čmudění zatrhli, a tak jest národ rozpolcen hůře než v otázce přijímání pod obojí. Sám, ač nekuřák, jsem dlouho měl k tomu fenoménu ambivalentní vztah: na jednu stranu jsem se vyhýbal místům, kde by mi hrozilo okuřování, na druhou stranu jsem říkal - jen kuřte, miláčkové. Když nezaplatíte ty ukrutné daně vy, vytáhne je berňák z kapsy mně, což bych nerad. Navíc zaklepete trepkami o hodný čas dříve, než činí nekuřácký průměr, čímž se uleví důchodovému úřadu a nebude si vymýšlet šetrnostní triky na mne. Tak uvažuje člověk, když si myslí, že se ho ta patálie chválabohu netýká.

Jenže můj mladší kluk, dosáhnuv věku telecího, se dal na kouření. To už pak jednomu nejdou úvahy o klepání trepkami tak zlehka od srdce. Rád by se teď kuřácké svobody zbavil, ale nechce se mu to dařit, svoboda se ho drží jako veš kožichu. A naše známá, osamělá a nešťastná ženská, si nakouřila rakovinu plic, a jak se tak zdá, podzimu se nedočká. Je to velmi, velmi smutné, koukat na ni, jak se jí krátí kalendář, a nevědět, co říci, aby to nebyla dutá fráze, smutnější než si dovede představit nejen patnáctiletý pitomeček, nýbrž i četní pánové, co píší do novin rozhorlené články o svobodě. Jenže co dělat, svoboda je nastavena tak, aby z frajerského začátku nebylo vidět na zoufalý konec. Nabádání a popisování krabiček výhrůžnými texty mnoho nepomáhá, spíš by možná pomohlo, kdyby někdo dokázal sdělit chlapečkovi s první cigaretou v hubě, že není kovboj, nýbrž jelito. Ale asi ani to ne. Kdo by opravdu chtěl nedozrálé hlavičky ušetřit šeredných konců, musel by mít kuráž k vyřčení jedné velmi nepopulární pravdy.

Ne, že bych chtěl šetřit tabákový průmysl, který se té přihrávky radostně chytil a líčí pasti na naivní holátka, ale ... kdo vlastně první vykřikl - mládí vpřed? Kdo zapěl - kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět? A co si u toho myslel? Proč pokrokoví duchové mnoha generací tak usilovně vzbuzovali představu, že pouze v mládí stojí za to žít, že kdokoli přes třicet je legrační šantala, který nemá jiného práva než ustoupit z cesty mladým, že mládí samo o sobě je kvalifikace, před níž blednou všechny ostatní? Že by tomu sami věřili? Ale kdepak. Lidé zralejšího věku se prostě nedají tak snadno sehnat do jednotně bučícího stáda, to zobáček zelený, nezkušený a náchylný k radikálnictví spolkne levičáckou udičku daleko ochotněji. Světaspásné ideologie by byly namydlené bez snadno ovlivnitelných dušiček na hranici dětství. A tabáková reklama, abychom se vrátili k jádru věci, také.

Kdo by rád neuvěřil, když se mu říká, že nad něj není. Nedivme se, že mladíčkovi s přeskakujícím hláskem příliš nevadí, když na jeho škatulce s cigaretami stojí hrozby rakovinou, obrázky zadehtovaných plic a smrtí hlavy. Ach, říká, vyfukuje světácky kouř, co na tom, že zdechnu v šedesáti, beztak budu klepavý dědek s kapičkou u nosu a měknoucím mozkem. Co bych tím vyhrál, kdybych si ten stav prodloužil o dalších patnáct let. Život, to je teď, a snad ještě dalších pár roků. Co přijde pak, nestojí za nic.

Je to velmi truchlivý, pesimistický brouk, jejž pokrokoví myslitelé vsadili do hlavy mladému člověku. Hodnotná existence v rozsahu nějakých pěti či deseti let a pak už jen směšné, popletovské dobelhávání ... to už je lepší se ukouřit. Dost se divím, že se ještě nikdo té podlosti nepostavil. Že ještě nikdo neoslovil mladé lidi ... nevěřte podvodníkům! Nezkracujte si život! Všechny jeho etapy mají svou hodnotu a svou krásu! Nejlepší léta muže (o dámách se neodvažuji soudit) nejsou kolem dvacítky, nýbrž zhruba mezi čtyřicítkou a šedesátkou; a rád vydávám svědectví, že ještě po sedmdesáti může člověk žít naplno, plodně a radostně. To spíš na mládí si vzpomínám s rozpaky, jelikož jsem nebyl obdivuhodný suverén, za jakého jsem se měl, ale vůl. I vy dojdete k témuž poznání, jestli vám k tomu bude dopřáno času. Jako k němu dospěl každý, levicových stratégů nevyjímaje. Jen přiznat se k němu nechtějí, protože heslo o mládí, kterému patří svět, by mohlo ztratit užitečnou přitažlivost.