Duben 2007

Agenti, učitelé svobody

Erik Tabery, Martin M. Šimečka, Ivan Lamper

Vstoupí únor roku 2007 do historie jako zlomový okamžik, kdy začalo vyrovnávání se s totalitní minulostí? Cosi se opravdu hnulo, ale k jasnému soudu ještě chybí dostatek informací, a především hlubší pochopení.

Vlivem aktuálně zveřejněných dokumentů z archivu StB tedy stojíme tváří v tvář Nohavicovi, Tošovskému a Lambertovi, třem mužům, kteří v různých podobách sloužili tomu strašidelnému řádu, jemuž z nedostatku výstižnějších pojmů říkáme suše komunistický režim. Pojmy nám scházejí také proto, že tito muži se k nám obrací zády a o své minulosti odmítají mluvit. Přitom právě oni by mohli ničivou – a zároveň nanejvýš trapnou – podstatu režimu popsat nejlépe.

Je to zvláštní trojice, každý s neblahým logem „spolupráce“ nad hlavou, a přece každý jiný. Nohavica je smutným hrdinou složitého světa morálky a umění, ve kterém mu každý z nás může odpustit či ho zatratit podle své vlastní povahy. Tošovský a Lambert patří naopak do jednoduchého světa veřejné činnosti s jasnými pravidly, kde je odpuštění v rozporu s veřejným zájmem a zatracování zase zbytečná duševní námaha.

Kromě stigmatu však mají společné i to, že ani jeden z nich o odpuštění nestojí, protože ve svých očích neudělali vůbec nic špatného.

Víme všechno

Jak rozlišit tyto tři muže, čím jsou dnes a čím byli v minulosti? Všichni patří k vlivné vrstvě – slavný muzikant, špičkový bankéř a silný muž veřejnoprávní televize.

Nohavica na rozdíl od těch dvou nesloužil a neslouží v zákonem definovaném veřejném zájmu – on jen zpívá své vlastní písničky. Na něho se nevztahuje zákonná povinnost čisté minulosti a charakteru, není placen z našich daní a neovlivňuje naše životy víc, než jak jsme ochotni mu dovolit. Nicméně v minulosti to bylo jinak – byl jeden z těch, co chtě nechtě pomáhali držet tuhle společnost v otroctví. Proto je velmi vážná jeho reakce na zveřejnění části spisu StB o jeho spolupráci s tajnou službou, když na své webové stránce prohlásil: „Tak jsem se opět stal nepřítelem státu.“ Národní bard nám tím prozradil, že dobu, která odhalila jeho minulé udávání kolegů a odvážných lidí politické policii, považuje za stejně „nepřátelskou“, jako byl ten čas, v němž byl ke svému selhání donucen. To je ovšem úplně převrácený pohled. Nohavica se cítí být „obětí“ nikoli proto, že mu komunismus přerazil páteř, ale proto, že mu dnešní doba to trauma otevřela.

Nohavica jako by nechápal, co vlastně svou spoluprací s StB dělal, co držel při životě. Tajná policie by byla bez agentů jako on bezmocná, či aspoň mnohem bezmocnější. Potřebovala svou síť ani ne tak kvůli samotným informacím, ale proto, aby šířila hrůzu a přesvědčení lidí, že odpor nemá smysl, protože „oni“ vědí všechno.

Bankéř ve studené válce

Soudě podle kratičké reakce – „neudělal jsem nic špatného“ – si význam a dopad své někdejší mise neuvědomuje ani bankéř a bývalý premiér Josef Tošovský. Udržoval komunistickou diktaturu při životě jinak než Nohavica. Nepomáhal mu šířit strach, ale snažil se shánět pro něj potřebný „software“, aby si ta zaostávající mašina udržela ve světě jakous takous konkurenceschopnost. Tošovský nebyl „obětí“ jako nešťastný zpěvák, nebylo třeba lámat mu páteř, byl mnohem víc „spolutvůrcem“, svůj vlastní zájem dobře sladil se zájmem režimu. Dokonce to má jeden absurdní rozměr: Tošovský tak toužil jezdit do západního světa, že ho svými zprávami pro zdejší rozvědku pomáhal ničit – o nic jiného přece ve studené válce nešlo.

Argumentovat dnes tím, že Tošovský byl dobrý odborník, a proto bylo potřeba ho využít v nejvyšších funkcích demokratického státu, je scestné. Tošovský se tím „vrcholným odborníkem“ stal totiž jen a jen proto, že mu to umožnila StB. Kdyby měl své morální hranice a odmítl s ní spolupracovat, zůstal by obyčejným ekonomem, tak jako mnozí jiní talentovaní lidé, kteří na rozdíl od Tošovského nebyli ochotni zahodit kvůli kariéře svou důstojnost.

Vadí nevadí?

Případ ekonomického šéfa a ředitele programu České televize Františka Lamberta je možná ze všech nejodpudivější. On ten režim, jehož pouhá propagace je dnes coby věc mířící proti svobodě a lidským právům zločinem, držel a bránil důsledně – se zbraní v ruce. Lambert dobrovolně vstoupil do Lidových milicí, paramilitárních bojových jednotek pod velením komunistické strany. Jejich předlohou byly kdysi SS či SA v nacistickém Německu. Příslušník Lidových milicí přísahal, že je „připraven se zbraní v ruce chránit zájmy strany“ a „socialistický stát před vnitřním nepřítelem“ a neváhat přitom „položit i svůj život“. Vyzbrojeni byli samopaly, kulomety i bombami. Do milicí šli svého času buď fanatici, či kariéristé – a navíc tu byla šance, že si člověk aspoň tu a tam bude moci někoho beztrestně zmlátit. Krvavé rozehnání demonstrací v roce 1969 ukázalo, že to zdejší milicionáři umějí. Záběry z listopadových dnů o dvacet let později nám zase předvedly Lambertovy kolegy sešikované na okraji Prahy a naříkající, proč jim vláda nedovolí dát bouřícím se občanům pořádně na pamětnou.

V médiích několikrát padla otázka: Vadí tato minulost u jednoho z šéfů veřejnoprávní televize? No, jak by mohla „nevadit“? Nejenže je to „proti zákonu“ a že ten člověk to ve snaze získat „lustračně chráněné“ místo zamlčel. Vstupem do milicí Lambert kdysi ukázal, že je ochoten kvůli kariéře a výhodám udělat opravdu cokoli. K čemu takového jedince potřebujeme na vlivném veřejnoprávním místě dnes? Člověk v Lambertově funkci má chránit televizi a veřejnost před nepřípustným vlivem politické moci, která nikdy nepřestane usilovat ji zneužít. Jak máme věřit, že muž, který byl připraven zabíjet lidi ve jménu ideologie, je schopen odolávat tlaku politické či jiné síly? Už jen kvůli této otázce neměl Lambert ani na vteřinu zevnitř spatřit řídící prostory ČT.

Dvakrát s prošlou lhůtou, prosím

Bez ohledu na „minulou vinu“ ve službách včerejší nesvobody by se Nohavica, Tošovský i Lambert mohli stát našimi důležitými učiteli v současné svobodě. Stačilo by k tomu málo – jen uznání těch dávných chyb a otevřené pátrání po příčinách, které k nim vedly.

Bohužel, evropská zkušenost s komunismem i s nacismem je taková, že lidé, kteří spolupracovali s tajnou policií a jinými složkami obou režimů, si zpravidla berou svá tajemství do hrobu. U někoho za tím stojí pocit tak velkého hříchu, že o něm, ten kdo jej spáchal, není schopen mluvit a dělá všechno možné, aby se o něm nikdy nikdo nedozvěděl. Jiní – a v Česku známe vlastně jen tuto kategorii – jsou naopak přesvědčeni, že se ničeho špatného nedopustili. Právě pro tento setrvalý nedostatek reflexe máme zatím problém porozumět tomu, jak je možné, že tolik báječných a úplně normálních lidí – lidí „jako my“ – se pod tlakem moderních totalit proměnilo ve více či méně aktivní pomahače zla, aniž by s tím měli sebemenší morální problém.

Komunismus i nacismus fungovaly na stejném principu racionálních kroků mocenské byrokracie, které otupily schopnost naprosté většiny lidí uvažovat a chovat se v rámci morálních kategorií. Byla napsána spousta knih o tom, jak nás dokáže zotročit moderní stát, ale jen velmi málo návodů, jak se tomu bránit.

Nohavica, Tošovský i Lambert by nám mohli nějaké návody pomoci najít. Kdyby nám prozradili, co je kdysi zlomilo nebo vlákalo do pasti. A mohli by se stát i pilíři nové svobody – kdyby spolu s hrdiny nedávného německého románového hitu Hrdinové jako my šli příkladem a coby opravdoví znalci dosvědčili: „Bože, jak hnusná to byla doba a k čemu všemu mě donutila. Už nikdy nechci dělat nic podobného.“ Jenže oni mlčí a tváří se, že o nic nešlo. Z toho vyplývá jediné: kdyby k tomu byly podmínky, vklouzli by bez odporu do svých starých rolí znovu.

Proto je tak smutné a zároveň zřejmě pravdivé konstatování, k němuž sociolog Zygmunt Bauman dospěl koncem 80. let ve své převratné knize Modernita a holocaust: „Nic jsme se nenaučili. Dnes je civilizace ve stejném ohrožení jako byla tehdy.“

Zkušenost s holocaustem je důležitá, protože tahle děsivá laboratorní zkouška prokázala, jak jsou „normální lidé“ schopni za jistých okolností bez vnitřních problémů napomáhat i těm nejstrašnějším věcem. Tato poučka platí pro každý totalitní režim, byť tomu zdejšímu komunistickému obludné vrcholy typu holocaustu naštěstí chybí.

Otevírání archivů je velmi důležité pro naše důkladné poznání povahy komunistického režimu, pro pochopení jeho „banálního“ zla a jeho praxe. Obrovský význam bude mít slibované zveřejnění jmen důstojníků StB a popis jejich práce.

To však ještě vůbec neznamená, že pochopením, jak ten systém fungoval, se s minulostí opravdu vyrovnáme. Na to bude potřeba udělat mnohem víc. Zatím jsme jen na začátku a není vůbec jasné, zda se nám to podaří. Mlčení obětí i viníků totiž může lehce způsobit to, že z odhalování spolupracovníků StB a jejich řídících důstojníků se stane jen běžná součást zpravodajství zdejších médií. Asi jako zprávy o prodeji potravin s prošlou výrobní lhůtou.

(Respekt, www.respekt.cz)