Duben 2007

Jeden jazyk do života je málo

Ota Ulč

S ním se v současném světě jen obtížně vystačí. Takové tvrzení se protiví značné části českého národa. Tak tomu bylo dokonce mezi těmi, kteří se odhodlali ze země ilegálně zmizet. V osmdesátých letech jsem se pustil do průzkumu profilu a motivace tehdejších čerstvých uprchlíků. Některé odpovědi mě nepřekvapovaly, například „Představa, že by v té nudné kleci měly žít moje děti“, některé poněkud překvapovaly - že hodně se utíkalo z Prahy, nikdo z venkova - a značně mě překvapovalo, přímo mátlo, podcenění potřeby přijít na Západ se znalostí nějakého cizího jazyka – „že to se pak ňák dožene.“ Čímž se hned do začátku vybavili handicapem

Do anglického prostředí jsem se dostavil s důkladně nabiflovanou slovní zásobou (hůř už tomu s gramatikou), což mi umožnilo hned na univerzitě pochopit přednášejícího, vyjadřovat se ústně i písemně. Jednoduchá angličtina se dá hravě zvládnout, kdežto její perfektní znalost je téměř nedosažitelná. Dodnes někdy váhám, kdy užít člen určitý nebo neurčitý nebo oba pominout. Lopotím se s textem, přeptám se u kolegy, rodilého Američana, a ten mi doporučí jedno řešení, kdežto další kolega se stejnými kořeny tvrdí něco jiného. Jak si poradit s předložkami - on, at, in, atd?

Odborníci (například Mario Pei v knize Language for Everybody) tvrdí, že se rodíme s potenciálem naučit se rozlišovat a vyslovovat aspoň sto různých zvuků. Žádná řeč tak značnou škálu nepotřebuje a nepotřebné tedy zakrní. Když se člověk dostane do puberty, tato lingvistická atrofie už je permanentní a nezbude než při výuce cizímu jazyku mrtvý zvuk substituovat. Proto my Češi nedovedeme zacházet s W, při R se dopouštíme slovanského rachotu a pak tu máme ono záludné TH, o něž se všelijak pokoušíme. Je to pak handicap k nevymýcení, i když v přijaté druhé řeči myslím, v ní probíhají i mé sny.

Zjištění, kdo jakou má původní mateřštinu, poskytne odpověď na otázku, v jaké řeči si počítá. Stále počítám česky a manželka čínsky. Pravidelně jsem tázán, jak my dva spolu komunikujeme. Anglicky, samozřejmě, ač ona se jaksi česky naučila, kdežto já z čínštiny pochytil jen pramálo. Ale naše vzájemnou konverzaci pravidelně prošpikujeme tu českým, tu čínským výrazem. Synáčka jsme vychovávali trojjazyčně: máma na něj čínsky, já na něj česky, kdežto dítě s okolím včetně psů a koček žvatlalo anglicky.

Unikátní, záviděníhodný potenciál dětí bez obtíží absorbovat druhý, třetí jazyk, lze jen vítat. Dostává se jim tak dárku, s jehož získáním se v dospělosti budou pracně lopotit. A nezřídka v imigračních zemích jako USA, rodiče ve snaze o co nejrychlejší asimilaci, takovou příležitost obohacení svých ratolestí pomíjejí.

V Americe prosazovatelé multikulturalismu, s ochotnou asistencí některých školních byrokratů a učitelů, se pustili do prosazování školní výuky v původním jazyce rodičů – převážně byť ne výlučně ve španělštině, čímž ovšem své svěřence ochuzují v možnostech budoucího uplatnění ve většinové společnosti. Bizarního extrému se dosáhlo prosazováním tzv. ebonics - primitivního slangu černošské ulice. Tak tedy by hodně pokrokoví novátoři mínili zlepšovat podmínky úspěšného existenčního zvelebování těch, kteří se už ani anglicky nedomluví.

Přibývá globalizace, propojuje nás internet, máme kompjútry. Má se přejímat anglická terminologie nebo vymýšlet její ekvivalent v místní řeči? Snaha o obohacování se ovšem nemá přehánět, nezřídka mě děsí texty, jejichž autoři, buď z lenosti či nejapné ambice znít světově,

češtinu przní zbytečnými anglicismy.

Jazyky se vzájemně obohacují a snahy ochránců třeba ve Francii či Íránu stavět vysoké bariéry se přece nemohou dařit. Bilingualismus, znalost aspoň jednoho cizího jazyka se pro moderní společnost stává nevyhnutelností. Netřeba se přece obávat invaze angličtiny, že by pohltila místní jazyk. Holandsko nám poslouží příkladem. Značná většina jeho městských obyvatel je dvoujazyčná, aniž jejich rodná řeč odkvétá, hyne jako tulipánové lány, na něž již dlouho nezapršelo.

Před mnoha lety mi u Škvoreckých v Torontu vyšla knížka s názvem Bez Čedoku po Pacifiku. V ní jsem měl kapitolu o pidgin English pro začátečníky. Toť univerzální řeč na mnoha pacifických ostrovech, kde různá slůvka – převzatá zejména z angličtiny, ale též němčiny, portugalštiny, ba i latiny – navěsili na melanéský gramatický stromeček. Nemohu se zaručit za pravdivost tvrzení, že pro „piano“ nemají vlastní slovo, nýbrž informaci, jež česky vyzní jako „paní to bije, ono kvičí.“ Řeč je to fonetická, takže jí spíš porozumí Čech než Anglosas. Jedna-dvě-tři nepíší ONE-TWO-THREE, ale nám bližším WAN-TU-TRI.

Minulé časy neznají, toliko se přidá slovo FINIŠ vysloveno PINIS.

Určitý člen (ten-ta-to, der-die-das) neexistuje. Mají ale jeden neurčitý člen – WANPELA (one fellow - jeden chlapík); tedy WANPELA HAUS je dům a WANPELA PUKPUK je krokodýl.

Na všechno vztažné mají nejběžnější pidgin výraz BILONG: tedy má vlast – BIKPLES (KANTRI) BILONG MI.

Závěrem jsem si pocvičil s inspirací Rudého práva (RETPELA LO): PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE! SPLNĚNÍM PLÁNU VÝKUPU BRAMBOR DALŠÍ RÁNA VÁLEČNÝM PALIČŮM! AT ŽIJE DR. VASIL BIĽAK! Longtaim i sindaun gutpela dokta Vasil Bilak!, kdyby někdo dychtil vědět.