Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2007


Obamománie

Ota Ulč

Debakl Republikánů v posledních amerických volbách přiměl mnohé zahraniční komentátory k závěru, že s vítězstvím Demokratické strany notně vzrostla i síla černochů v Kongresu. Čtyřicet tři jich tam již je - James Clyburn v roli třetího nejmocnějšího Demokrata ve Sněmovně reprezentantů (tzv. majority whip), pět jich předsedá mocným výborům, Charles Rangel ve výboru kontrolujícím výdaje (Ways and Means Committee), John Conyers v čele právního výboru (Judiciary Committee), rozhodnut prosazovat požadavek reparací, finančního odškodnění za otroctví, jež postihlo předky před sedmi generacemi.

Největší mediální pozornost se ale soustřeďuje na novou hvězdu se značně neanglosaským jménem, na Baracka Obamu, jemuž se před dvěma roky ve státu Illinois podařilo zvolení do Senátu a vzdor tak kratičké kariéře ve Washingtonu teď usiluje o zvolení prezidentem této jediné, jakkoliv pošramocené supervelmoci na světě. Pamětníci se vracejí do závěrečných roků Reaganova prezidentství, když v rámci glasnosti a perestrojky, za moře do Bílého domu přijel Gorbačov a značná část americké veřejnosti propadla gorbománii a zejména pokrokové, o světový mír usilující ženy zasáhl slastný gorbasmus.

V zemi bez feudální tradice, vlastní aristokracie, natož pomazaných panovníků, tento nedostatek se kompenzuje posedlostí po celebritách, ať už z kruhů kultury/pakultury, sportu či politiky. A najednou tato obamománie, takový kult osobnosti. Objevila se hvězda s neobvyklým rodokmenem: otec černoch z africké Keni, matka běloška z Kansasu, on rodištěm na Hawaii, tam většinu svého dětství strávil v péči bělošských prarodičů, poté několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem. Automaticky je pokládán za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok. Ovšem, taková je již americká tradice, že černošské organizace do svých řad vítaly a za své prohlašovaly kohokoliv i s minimální příměsí černošské krve. Jedna kapka postačila být považován za jednoho z nich, což se stalo výhodným v politicky a existenčně prospěšné době rasových preferencí a zvýhodňování (ona Affirmative Action). Vzpomínám na jednu ministryni v době Carterova prezidentství, jak neustále zdůrazňovala své černošství a já se po něm marně rozhlížel a ani v její tváři či zabarvení pokožky nenacházel. (Což mi připomínalo českou zkušenost s inzerováním dělnického, proletářského, jakkoliv pofidérního původu, v hanebných padesátých letech.)

Jenže tento novic Obama svou rasovou identitu nezdůrazňuje, nepokládá ji za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na dávno již pominutém otroctví, pokročili jsme směrem k prospěchu oné diverzity - vzájemně užitečné rozmanitosti. On Obama je vlastně příkladem dosažení cílů onoho hnutí za občanská práva – že černoch vlastním přičiněním může vyniknout.

Takový postoj přivádí starou gardu tzv. černochů z povolání jako jsou velebníčci Jesse Jackson či Al Sharpton, oba bývalí neúspěšní uchazeči o prezidentský úřad, do stavu, vyjádřeném anglickým slovem ambivalence, čili „rozpolcenost.“ (Krásný příklad této ambivalence přednesl jeden kongresman slovy „Vidět svou tchyni, jak se za volantem mého zbrusu nového cadillacu řítí do strže.“) Měli by se dmout pýchou, že jeden z nich se teď těší tak náramné popularitě v národě, jenže on už to není jeden z nich. Bere jim vítr z plachet, stranou odsouvá a v některých očích zcela znicotňuje původní dominantní motiv černošského establishmentu, totiž snahu zdůrazňovat, neustále opakovat, jak hrozně rasistická je tato země. Proto oni jsou tolik potřební přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, bělochů, historie, za vlastní počínání – ať už je to zločinnost, zejména ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otce.

Preferenční posuzování černochů prosazováním oné „Kladné akce“, teď již praktikované čtyřicet let, dobu dvou generací, se doufejme, blíží ke konci. Důkladně se zmnožily řady černošské střední třídy, víc než milion již má příjem přesahující 100.000 dolarů ročně. Staří černošští ideologové se ale nevzdávají. Tyto úspěšné z vlastních řad, místo by je dávali za následování hodný příklad, obviňují je ze „zrady autentické černošské zkušenosti.“ Zatracují hollywoodského Billa Cosbyho za opovážlivost prstem jednoznačně zamířit k nefunkčnosti černošské komunity a zdůrazňovat, že každý jedinec musí nést odpovědnost za své jednání a ne

se do nekonečna ve všem výmlouvat a obviňovat onen údajně rasistický stát a společnost.

Zde se teď objevil tento Obama, oproštěn od standardního stylu morálního rozhořčení, prokurátorského horlení, okázalých projevů údajné citlivosti, urážlivosti, kterou nelze konejšit. Je už „post-ideological“, respektuje někdejší zásluhy prosazovatelů černošských práv, ale dává zřetelně najevo, že národ se již pohnul dál a jinam. Ostentativní zdůrazňování rasy jako fundamentálního kritéria je mu cizí, což mu získává značnou popularitu u bělošské (dosud) většiny, že tato fáze flagelantství už konečně pomíjí.

Černoští tradicionalisté, o vítr připravovaní rasisté, se ale nevzdávají. O Obamových memoárech (Dreams From My Father, 1995) se vyjadřují jako o něčem nezcela slučitelným se správným černošstvím. Objevila se zúžená definice amerického černošství, pro něž kvalifikuje jen potomek amerických otroků. Čili nekvalifikuje například Colin Powell, původem z Karibiku ani ovšem tento Obama.

Z nedostatečného černošství ho například obvinil konzervativní Alan Keyes, jeho neúspěšný protikandidát v senátorských volbách v Illinois roku 2004.

Rozhodně nedostatečným černochem je i golfový velmistr Tiger Woods, který se zcela věrohodně prohlašuje za mnohonásobného euro-afro-asijského míšence. A oženil se s běloškou, dokonce snad i blondýnou. (Na rozdíl od Obamy, jehož manželka Michelle je černoška, právnička, absolventka Harvardu, která mě ale překvapila v TV interview 60 Minutes, 11. 2. 2007, když v jedné větě pětkrát použila výraz „you know“, tyto prázdné, nic neříkající berličky, typicky postihující monosylabické tvory.)

Z černošských řad se ozývají ony námitky, že Obama nedostatečně sdílel jejich zkušenost, že zkrátka není jeden z nich. Nedávný průzkum veřejného mínění (ABC News/ Washington Post) zjistil, že černošští voliči – aspoň prozatím – dávají velkou přednost (60%) kandidátce Hillary Clintonové před Obamou (20%), nepochybně zásluhou popularity jejího manžela Billa u této menšiny. Básnířka Toni Morrison přece o Clintonovi psala jako o „prvním černošském prezidentovi.“

Nyní ve věku čtyřiceti pěti let, Obama vystupuje sebevědomě, samozřejmě, aniž dělá dojem arogantního, co nejvýš vzhůru se ženoucího kariéristy. Popisován jako „cool customer, comfortable with himself.“ Své rozhodnutí pokusit se o dosažení této vrcholné prezidentské mety oznámil ve velkém mrazu před obrovským shromážděním nadšenců dostavivších se z rovněž velké dálky, ve Springfieldu, před vchodem do budovy, tam kde před sto padesáti lety s tímtéž záměrem promluvil Abraham Lincoln, teď hodnocen jako největší prezident v historii země - tehdy ale málo zkušený, málo známý krátkodobý zákonodárce stejně jako Obama, rovněž reprezentující stát Illinois. (A prezentující se jako washingtonský outsider – druh strategie, s níž žádný kandidát nemůže prohloupit.)

Obama se také dovedl přirovnat k J. F. Kennedymu, který v roce 1960, ve věku ještě nižším (43 roků) než je teď Obama, se úspěšně pokusil prorazit se svým irským katolictvím onu do té doby neprůstřelnou protestantskou bariéru. Ted Sorensen, někdejší blízký spolupracovník Kennedyho, přirovnal ony dvě překážky, handicap náboženství tehdy a handicap rasy nyní, a obě odhadl na zdolatelné.

Obama ve svých projevech a všelijakých interview se vyjadřuje přímočaře, srozumitelně, a nedělá dojem naprogramovaného politika, který před vyslovením každého slova pečlivě kalkuluje jeho případný dopad. Pracovníci v mediích s ním zacházejí veleopatrně, s vědomím, že cokoliv příliš opovážlivého by mohlo vést k obvinění z rasismu. Občas se lze dočíst opatrnou námitku, že tento kandidát pluje příliš na povrchu, netroufá si předložit svá řešení té které ožehavé kauzy jako například všeobecného zdravotního pojištění. Obama odpovídá s odkazem na svou knihu The Audacity of Hope („Odvaha, smělost naděje“), nynější prý bestseller, který ovšem většina o politiku se zajímající veřejnosti nečetla.

Specificky se ale vyjádřil k otázce další přítomnosti americké armády v Iráku: navrhuje její postupný odchod počínaje květnem 2007 a ukončit ho v březnu 2008. K návrhu se velmi kriticky vyjádřil John Howard, premiér ve vzdálené Austrálii, což vyvolalo v Americe populární Obamovu reakci, totiž doporučení, aby premiér poslal do Iráku dvacet tisíc svých vojáků.

Pro dobu nastávající kampaně slibuje vyhýbat se negativním útokům, čeká se od něho tzv. nonconfrontational post-racial approach. Jeho nezvyklý styl a exotický profil má přitažlivost zejména pro mladé voliče a na ty se kandidát bude značně soustřeďovat.

Podle prozatímních průzkumů veřejného mínění, v utkání o nominaci Demokratickou stranou vede Hillary Clintonová a druhý je Barack Obama. Předchozí zkušenost ale potvrzuje, že favoriti, vítězové nominace – ať už Walter Mondale, Al Gore či John Kerry – ve volbách nezvítězili. Zájemců v řadách Demokratické strany je několik - například senátoři Joseph Biden a Christopher Dodd, též bývalý senátor John Edwards, bývalý kandidát na viceprezidenta v roce 2004. Tento populista, advokát chudých a menšin (když jako advokát v původním svém povolání si vydělal přemnoho milionů) si v dosavadní kampani zdárně počíná a předpokládá se, že první primárky, v Iowě, vyhraje.

Prezidentské volby budou až v listopadu 2008. Vede k nim namáhavé trmácení, kličkování minovým polem a stačí jedno škobrtnutí – nevhodné, neopatrné slovo, v mediích pak nehorázně rozmáznuté - a rázem je po nadějích. Zásah může přijít z iniciativy jiných, jak se například v roce 2004 zasloužili Kerryho bývalí spolubojovníci ve Vietnamu (ona Swift Boats akce). Již teď se na různých webových stránkách objevují dotazy, proč Obama se ve svých knihách tak detailně rozepisuje o svém africkém otci, s nímž se znal jen minimálně – do svých pouhých dvou let, a málo se zmiňuje o svém muslimském nevlastním otci, s nímž žil řadu let v Indonésii, vzděláván byl v madrasse, islámském fundamentalistickém učilišti, a jak je to vlastně s jeho plným jménem Barack Hussein Obama, že by takový Husajn se kdy mohl stát zvoleným, legitimním nájemníkem v Bílém domě?

Zkušený moudrý publicista David Broder kdysi napsal, že zájem stát se americkým prezidentem je sám o sobě symptomem mentálním poruchy, což by každého kandidáta mělo předem automaticky diskvalifikovat.



Zpátky