Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2007


Události od 18. dubna do 17. května 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Středa 18. dubna

Místopředseda PS Kasal prohlásil, že pokud by premiér Topolánek odvolal vicepremiéra Čunka, jeden nebo dva lidovci nepodpoří reformu veřejných financí. To je naprosto krystalický případ politického vydírání: Čunkovo údajné uplácení a jeho výroky o Romech vůbec nijak věcně nesouvisí s daňovou reformou.

Jinak si nedovedu představit reformu, jejímž cílem je mj. snížení vnitřního zadlužení a která by nebolela. Obávám se jen, že bude bolet na nepravém místě, a to leckdy z dost podivných důvodů. Pan Bursík chce coby v tomto případě fundamentalista zatížit ekologickou daní lidi, kteří topí uhlím. To jsou většinou staří lidé a lidé v menších obcích, kde není rozveden plyn (elektřinou může dnes topit jen šílenec). Což je například můj případ. Ale taky případ mnoha lidí, kteří jsou ještě o mnoho chudší než já.

„Nastoupí-li Česká republika zásluhou Topolánkovy vlády cestu pryč z evropského společenství, dobrovolně se zbaví šance spojit se s ostatními Davidy proti Goliášovi,“ píše dnes Alexandr Mitrofanov v Právu. Nejsem sice horlivým přívržencem Klausovy (a v trochu menší míře i Topolánkovy) protievropské politiky, ale tomuhle moc nerozumím. Na základě své poměrně dlouhé životní zkušenosti znám jen jednoho Goliáše, Rusko. A evropští Davídkové, Němci, Francouzi etc. nemyslí teď na nic jiného, než jak se s Goliášem paktovat. Nedovedu si představit, že to nebude na náš účet.

Poté, co si včera nechutně zavtipkoval na účet mluvčí ÚOOZ Kosinové, změnil se sám předseda ČSSD Paroubek v jakéhosi prognostického Kozinu a očekává do roka (maximálně do roka a půl) předčasné volby. Prohlásil to na setkání s obyvateli Duchcova (Paroubek zjevně rozjíždí svou obvyklou předvolební estrádu, zájem diváků zatím údajně není příliš omračující). Roste mu sebevědomí: podle posledních průzkumů veřejného mínění se rozdíl mezi ODS a ČSSD v preferencích zmenšuje. Je otázka, zda se zmenšuje dost rychle a zda se zmenšování jednou nezastaví. Topolánek není sám o sobě moc politicky přitažlivý, ale má tu kliku, že jako varianta se nabízí jedině předseda ČSSD, který, jak se zdá, už v úplnosti předvedl, co si od něho lze slibovat.

Podle Luboše Palaty (dnešní LN) je nynější polská vláda horší než ta slovenská Ficova. Závidím panu Palatovi ty rozlišovací schopnosti: je to jako konstatovat, že psí lejno je chutnější než to kočičí. Pokud jde o bratry Kaczyńské, v hodnocení se shodneme. Ale o co lepší je Fico, který šilhá po Moskvě, Pekingu a Tripolisu? Polská vláda usiluje, aby se dostala do izolace najednou vůči Německu i Rusku. Pan Fico se hodlá po česko-slovenském zvyku přivinout k mohutnému dubisku na Východě, a to je snad ještě horší.

KSČM hodlá prosazovat novelu ústavy, podle níž by poslanec, který zradí svou rodnou stranu, přišel o mandát. Návrh je typicky bolševický a dokonce i ČSSD není dvakrát nadšena. Motivy komunistů jsou zjevné: nehrozí jim ani náhodou, že by k nim někdo z ostatních stran přeběhl. Nedá se ale předem vyloučit, že by jim někdy někdo mohl chtít utéci. Situace je pro ně otevřená jen na jednu stranu. Ostatní strany jsou na tom líp, mohou počítat – a zjevně počítají - jak s tím, že jim někdo uteče, tak s tím, že naopak někoho přitáhnou. A neradi by viděli, kdyby jim tu druhou možnost někdo zmařil.

Čtvrtek 19. dubna

Stávka v mladoboleslavské Škodovce končila údajně kompromisem. Nejsem odborník na hospodářské záležitosti a mohu v této souvislosti vyjádřit jen svůj laický názor: a ten je, že vznikl uklohněný kompromis, z něhož budou víc těžit odbory, a že ten kompromis České republice ani náhodou nepomůže. Vedení firmy mělo projevit víc rozhodnosti. Škodovka jsou jakési Slušovice českého polistopadového kapitalismu a navíc od ní odvisí hospodářské výsledky celého státu daleko víc, než je zdrávo. A to, co se tam odehrálo, bude teď precedens pro celou ČR.

Podle agentury STEM se rozdíl mezi ODS a ČSSD zmenšuje (teď činí 29,2% ku 24,9%. V přepočtu na mandáty by ovšem nynější koalice získala pohodlnou většinu 111 ku 89). Rozdíl se bude nepochybně ještě snižovat, chovám však naději, že se Paroubkovo křupanské hulvátství už přece jen trochu okoukalo. Paroubek je nebezpečím pro ČR – ne proto, že je sociální demokrat, ale protože je to populista bez zábran s diktátorskými sklony.

A navíc taky stoupenec avanturistické politiky, která hledá spojence ber kde ber. Teď se nechal slyšet, že vláda podceňuje styky s arabbskými zeměmi. Další krok může být (bude-li se to hodit) kamaráčoftry se Sýrií, Hamásem a Ahmadínežádem.

Kromě toho se zdá, že přeběhlictví může v budoucnu kvést i na koaliční straně. S Paroubkem se sešel exministr Ambrozek, který už loni v létě překypoval vstřícností k sociálním demokratům. Učinil tak nyní nikoli jako člen KDU-ČSL, ale jako šéf údajně nepolitického „Českého svazu ochránců přírody“. Dušuje se (zatím) že nehodlá potopit reformu veřejných financí, ale má problémy s „některými návrhy zákonů“, které mohou omezovat účast veřejnosti na rozhodování. Účast pracujících na rozhodování byla zvlášť silná za bolševismu. Když bylo zapotřebí, pracující se sehnali a jednohlasně rozhodli. Proti nebyl nikdo, všichni věděli, že by v tom případě dostali na prdel. Možná, že se podaří tuhle pěknou tradici obnovit. Mnoho štěstí, pane Ambrozku!

Francouzské volby se nás dotýkají jen okrajově. Jde o to, bude-li nástupce pana Chiraca stejně smělý v tom, jak se plete do našich věcí, nebo ne. Zatím se zdá, že bychom si mezi vedoucími kandidáty na prezidentství nevybrali. Údajně „proamerický“ Sarkozy prohlásil: „Nechápu, jak je možné říci“ (o americké protiraketové základně), „že je to zkrátka jen problém České republiky nebo Polska, a nikoli problém Evropy, tedy pokud se nechceme vzdát ambicí na evropskou obrannou politiku.“ Podobnou drzost jsme např. od žádného z německých konzervativních politiků zatím neslyšeli – přesto každý správný Čech Francouze miluje a Němce nenávidí.

Pátek 20. dubna

Dva poslanci ČSSD (a místopředsedové branného výboru PSP) Seďa a Svoboda se po návštěvě americké radarové základny na Marshallových ostrovech vyjádřili k projektu poměrně tolerantně. Svoboda je ovšem znám tím, že jeho osobní stanovisko k této věci se zcela zásadně liší od oficiálního stanoviska jeho strany. Sociálně demokratičtí hlaváči se zapřísahají, že při hlasování bude ovšem držet basu. “Přeběhlictví“ v tomto případě by bylo ovšem něco o dost jiného než u Pohanky a Melčáka. Tady jde o zcela zásadní věc, která s „levicovostí“ nebo „pravicovostí“ nemá nic společného. Bylo „levicové“ být v roce 1947 proti Marshallovu plánu?

Podle průzkumu agentury STEM si v průzkumu osobní popularity pohoršili všichni představitelé vládních stran s výjimkou ministra spravedlnosti Pospíšila. Topolánek a Čunek si přitom pohoršili výrazně. Představitelé ČSSD jsou v první dvacítce čtyři, z nich Sobotka si polepšil, Paroubek setrval na předchozím hodnocení. Tím se dostal o dvě příčky před Topolánka. Průzkum signalizuje (stejně jako průzkumy preferencí) jakýsi odliv přízně veřejnosti od koalice, což je pochopitelné: vláda vždycky ztrácí na popularitě, protože musí něco dělat a musí nyní dělat nepopulární kroky (jiná věc je, dělá-li je správně nebo špatně). Jinak jsou průzkumy osobní popularity většinou nezajímavé, preferují politiky, kteří nemají žádné ambice, moc toho neudělají a proto toho taky moc nezkazí. Velmi příznivě se např. v žebříčku odrazí, když příslušný politik umírá (případ nebožtíka Dostála), protože ten výše uvedené parametry splňuje chtě nechtě.

Na Tylově náměstí se konal protest komunistů proti americké radarové základně. Dirigovala ho komunistická Maruška Kudeříková, anemická poslankyně Konečná. Podle Práva protest „přitáhl“ stovky lidí (tj. dvě až tři). To není právě moc. Kromě toho prý „další stovky v jejím průběhu“ (demonstrace) „procházely. Na Tylově náměstí to tak bývá, že tam procházejí stovky lidí. Započítávat je k účastníkům demonstrace je dost originální.

Prezident Klaus získal zpátky Svatovítskou katedrálu. Možná aby si tento triumf vychutnal, pozval si do Lán katolické biskupy. Předem si údajně vymínil, že se o katedrále nebude mluvit. Debata byla čistě společenská a dotkla se otevřených problémů (restituce majetku katolické církve) jen okrajově. Prezident vyslovil přání, aby hlas katolické církve v závažných společenských tématech zazníval intenzivněji (vida, už je úkoluje) a večer se zúčastnil ve své katedrále slavnostní mše na oslavu osmdesátin papeže Benedikta XVI. (ze zprávy není jasné, zda ji taky sám celebroval). Nevím, proč katoličtí potentáti dělají prezidentovi tak ochotně křoví při honu za bobříkem popularity.

V Bruselu zasedala Severoatlantická rada. Žádná z členských zemí nekritizovala zřízení americké základny v Česku a v Polsku, účastníci se shodli, že hrozba raketového útoku existuje a že by se americký štít a protiraketová obrana NATO měly doplňovat. Chtějí, aby jednání o základně bylo zcela průhledné ve vztahu k Rusku. S Ruskem ovšem neuspějí. Američané mu nabízejí debatu o spolupráci, ruská vláda to odmítá. Jak by ne, potřebují mít Evropu zranitelnou a doufají, že špinavou práci za ně udělají fanatické režimy a uskupení ze střední a východní Asie. Oni pak jen v klidu sesbírají plody. To je ostatně tradiční ruská politika: viz rok 1939 – 41. Zajímavé je, že tehdy skončila katastrofálně, teď má taky slušnou naději skončit stejně. Vidina snadného a levného strategického zisku je však neodolatelná a Rusko nepoučitelné.

Jiří Paroubek zavelel coby lídr strany sociálně demokratickým voličům na Chomutovsku, aby koukali volit komunistu.

Prezident Bush má přijet v červnu na jednodenní návštěvu do ČR. Je vidět, že Američané přičítají zřízení radarové základny u nás velký význam. Bude zajímavé sledovat, jak se vyvine komunikace mezi ním a Kalusem, kterého americký prezident z dobrých důvodů nesnáší. Bude to možná docela legrace.

Povedený článek zveřejnil v Právu opět Petr Schnur z Hannoveru. Podle něho může dát všeobecnou závaznost historickým pojmům jen politické rozhodnutí a jejich závaznost může být zaručena „v demokratickém státě“ jenom cestou práva (zapomněl napsat, že klasickým příkladem jsou Benešovy dekrety). Bylo by tedy dobře nějakou formou, nejlépe opět dekrety, tentokrát Klausovými, dát historickým pojmům patřičnou závaznost a stanovit také sankce zejména pro „část české politické reprezentace zaměňující objektivní pohled na dějiny vlastní země s exhibicionistickým sebebičováním“. (Dekrety by, jak je zvykem, dodatečně požehnal parlament). Nechápu jen, o jaké politiky jde, ministr Schwarzenberg zastává zcela důsledně české oficiózní a alibistické stanovisko. Zdá se, že už i to je lidem jako Schnur málo.

Zesnulý básník Egon Bondy vyjádřil přání, aby z něho posmrtně nikdo nedělal hrdinu. Vzhledem k zátočinám jeho osobního života, které se vinuly i letenskou kachlíkárnou, Bartolomějskou a přidruženými lokalitami (znovu podotýkám, že jeho básničky mám docela rád) nebude myslím problém toto básníkovo poslední přání respektovat.

V souvislosti s případem masového vraha z Virginie se reportéři z MfD ptali několika pražských dětí. Jeden chlapec z osmé třídy prohlásil na téma zhoubnosti akčních krváků a násilných počítačových her: „Kdyby za to mohly počítačové hry, tak by byla celá Praha už dávno rozmlácená a všichni učitelé mrtví.“ Tento pregnantně vyjádřený názor plně sdílím.

Martin Komárek píše v MfD o Topolánkově vládě: umělecký dojem špatný, ve skutečnosti se drží docela dobře. Myslím, že to je ten správný způsob psaní velkého středového deníku, který se individua jako já svým nesnesitelným kverulantstvím soustavně pokoušela sabotovat. Pánové Klaus, Havel, Topolánek et tutti quanti mohou být spokojeni. Mladé frontě Dnes k pěkným výsledkům srdečně blahopřeji.

Sobota 21. dubna

Podle průzkumu agentury STEM pro deník Právo odmítá poplatky ve zdravotnictví 71% lidí. Bylo by velmi divné, kdyby tomu bylo jinak. Vláda musí občas prosazovat i věci, v nichž se s většinou veřejnosti neshodne a které jí uberou na popularitě. Vláda není od toho, aby dělala jen to, co chce většina voličů, a voliči jí nedali mandát k tomu, aby dělala vždycky jen to, co chce většina voličů (tomu se po právu říká populismus), nýbrž jen důvěru. Když někomu důvěřujeme, důvěřujeme mu, že se rozhodne správně, i když se v tom čiv onom rozhodne jinak, než bychom se rozhodli my. Důvěra nezavazuje k tomu, aby ten, koho volím, dělal vždycky jen to, co chci já. Důvěra přitom není bezmezná, její maximální limit je čtyřleté volební období. Pak bude buď obnovena, nebo taky ne.

Poslanec ČSSD Svoboda je sice pro výstavbu radarové základny v ČR, ale přímo z Marshallových ostrovů, kde je momentálně na exkurzi v podobném americkém zařízení, poslal předsedovi ČSSD Paroubkovi esemesku, v níž slibuje, že v případném hlasování bude držet podporovat rozhodnutí stranického vedení.

Druhý z poslanců ČSSD, který teď dlí na Marshallových ostrovech, Antonín Seďa, prohlásil, že Američané mají velký zájem o umístění radaru v ČR, že vyjednávání o smlouvě bude tvrdé, co si nevyjednáme, nebudeme mít. Nicméně „pochopili jsme, že by to neměly být podmínky hraničící s vydíráním“. To je chápavost pro českého politika obdivuhodná.

Českomoravská konfederace odborových svazů, jejíž vztah k ČSSD je podobný jako vztah jejího předchůdce, ROH, ke KSČ (není nad revoluční tradice!), vyzývá „politické strany“ k tomu, aby spolu s ní vytvořily „alianci proti reformám“. Bude to nejspíš něco na způsob Národní fronty, pak už zbývá jen ty zatvrzelce, co se octnou mimo „Alianci“, jednoduše zakázat.

Podle předsedy ČSSD Paroubka jsou sociální demokraté sice naprosto zásadně proti reformě jako celku, ale přesto podají při projednávání v PSP pozměňovací návrhy, aby se mohli ideově prezentovat. Je to zásadové (jdou vládě po krku za každou cenu), ale zároveň poněkud nedůstojné.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek podává v dnešním Právu standardní výkon: nynější koaliční kabinet se prý chopil žezla navzdory občanům po prapodivném zlanaření dvou opozičních poslanců. To je jen dutá fráze stranického propagandisty: jaképak navzdory občanům, vládní koalice získala ve volbách stejnou podporu jako opozice. K Melčákově a Pohankově toleranci Topolánkova kabinetu je možné leccos podotknout, ale „prapodivné zlanaření“ by bylo dobré ještě nějak doložit, což se zatím nestalo. Spíš bych očekával úvahu o tom, nakolik se Paroubkovi nevyplatilo hnát situaci po volbách tak dlouho a tak vytrvale na ostří nože. K prezidentské volbě pan Jelínek píše, že „Klausova přehrávaná ochotnická vystoupení při křižování domovinou sotva zvrátí jeho renomé za hranicemi“. Ideologové ČSSD jsou podle toho, jak se jim to hodí, vlastenci nebo kosmopolité. O Klausově znovuzvolení nerozhodne jeho renomé za hranicemi, ale poslanci a senátoři Parlamentu České republiky. Skoro se mi chce napsat bohužel. Ale snažit se to zamluvit hraničí s pohrdáním ústavou.

Ruského velmistra Kasparova včera vyslýchala ruská Federální služba bezpečnosti kvůli jeho předvolebnímu vystoupení na jedné ruské rozhlasové stanici. Je hezké, jak se v Rusku všechno pěkně vrací do starých kolejí.

Se způsobem, jak dělá v Právu Alexandr Kramer rozhovory s představiteli Strany zelených, mám problém. Povinností novináře jistě není být nestranný, má právo na politické sympatie, ostatně jak by se člověk mohl od svých politických sympatií a antipatií separovat. Snažit se ale lídrům politické strany sugerovat, že se zpronevěřují jakémusi poslání své strany, a to z nízkých důvodů, překračuje rámec mezi straněním a politickou propagandou protistrany. Bursík v rozhovoru tvrdí: „Se všemi těmi projevy asociálního či nekulturního chování, které jste vyjmenoval, se setkáte i v prostředí majoritní populace, i když v menší míře; v případě romského etnika jsou nápadnější právě kvůli té odlišné barvě pleti.“ Myslím, že barva pleti hraje v postoji většinové populace k Romům daleko menší roli a že to, co pan Bursík říká, je tak trochu demagogie, která má zastřít hlavní problém, míru asociálního chování. To je samozřejmě u Romů možné vysvětlovat, omlouvat, ale ne zatloukat.

Pondělí 23. dubna

V doplňovacích volbách na Chomutovsku vyhrál při rekordně nízké účasti komunistický kandidát. Vzhledem k výsledku volby ČSSD upustila od svého záměru napadnout výsledek voleb v prvním kole soudně. Jak by ne, dobrá věc se podařila, když vyhraje komunista, je to skoro, jako kdyby vyhrál sociální demokrat. Aspoň dnes.

V nedělní televizní debatě o problémech zdravotnictví odmítli poplatky ve zdravotnictví podle Práva „sami lékaři“: totiž Rathův podržtaška Kubek, takto prezident České lékařské komory. Je zjevné, že komora už dlouho nezastupuje všechny lékaře, ale jenom Rathovu kliku. Ta je sice poměrně mohutná a na rozdíl od svých oponentů dobře zorganizovaná, ale je organizací všech lékařů asi tolik,jako je KSČM stranou všeho lidu.

Ke koloritu ministerstev zdravotnictví patří zvyk ODS dosazovat do vedení lidi s morbidními jmény: ministr se kdysi jmenoval Rubáš, nyní je to trochu lepší, Hroboň se jmenuje už jen náměstek. Nicméně – má to mít nějakou symbolickou vypovídací hodnotu?

Miloslav Tlustý hodlá zveřejnit vlastní návrh reformy veřejných financí. Jediným jeho smyslem může být oslabit pozici Topolánkovy vlády ve věci, s níž svázala svou další existenci. Tlustý se pomalu, ale jistě propracovává do úplně stejné pozice, jakou mají (na druhé straně barikády) Melčák a Pohanka. Není možné, že by se se svou koncepcí prosadil. Ale může v tom zabránit Topolánkovi.

Exposlanec Michal Kraus se vrátil do předsednictva strany. Kdysi se vzdal všech funkcí (kromě funkce předsedy liberecké krajské organizace ČSSD) kvůli aféře s ghanským kakaem. Nebyl však v té věci vůbec obviněn. Paroubek ho teď uvádí jako příklad politika, který se (na rozdíl od Čunka) zachoval jako chlap.

Ministr Schwarzenberg při setkání s Condoleezzou Riceovou políbil americké ministryni ruku. V USA to není zvykem. Petr Uhl, který nemá rád Stranu zelených, v níž se neprosadil, obecně, a ministra Schwarzenberga, kterého do funkce dosadili jeho odpůrci, zvlášť, mu vyčítá málem sexuální obtěžování, v němž se má ztělesnit nerovné postavení a podceňování ženy. Je to prý nekulturní a je to zátěž. Jsem už starý, a tak doufám, že nikdy nebudu muset žít v kulturní zemi podle představ pana Uhla.

Jakkoli vůbec nesdílím názory Lubomíra Zaorálka, nemohu popřít, že ve svém dnešním článku v Právu zasáhl ODS na citlivém místě, minimálně když připomněl někdejší nehorázně vyčuraný výrok ministra Nečase (tenkrát naštěstí ještě nebyl ministrem) o tom, že musíme z Unie co nejvíc vyzískat a co nejméně jí dát (velmi dobře se na něj pamatuji, v Událostech jsem ho komentoval). Pokud je navíc pravda to, co píše Zaorálek o „politice tří V“, experta na vyjednávání s EU Zahradila (EU je prý třeba co nejvíce využít, co nejvíc na ní vysoudit a pak z ní vystoupit; pokud to pravda není, je to pravdě velmi, velmi podobné), bylo by dobré toho člověka na všechna jednání, která bude nyní jako Topolánkův pověřenec absolvovat, dopravovat svázaného do kozelce a s roubíkem v ústech.

Jiří Paroubek hodlá usilovat o funkci prezidenta. Ne teď hned, má spočítáno, že by asi neuspěl, ale až napříště, až už se o funkci nebude moci ucházet Klaus. Protože funkce prezidenta znamená mnoho cti, ale málo pravomoci, měl by ji zkombinovat s funkcí premiéra. Za tím účelem by bylo třeba ještě přepsat ústavu. Není vyloučeno, že v roce 2013 už to bude tandem ČSSD – KSČM schopen zvládnout.

Prezident Československé společnosti pro forenzní genetiku Vaněk kritizuje v Lidových novinách televizní detektivní seriály, jako je např. Kriminálka Miami, protože prý kazí naši policii. To je podobná hloupost, jako kdyby někdo kritizoval lidové pohádky, že kazí historikům jejich představy o středověku. Nejde o učebnici pro kriminalisty, ale zábavný pořad pro laiky.

Úterý 24. dubna

Známý český podnikatel Krejčíř byl zatčen v Jihoafrické republice. (Je zajímavé, jak negativní význam má v českém socialistickém prostředí slovo podnikatel a co všechno se pod to označení zařazuje. Je div, že zatím u nás nikdo neřekne: když jsem se vracel včera po půlnoci domů, byl jsem na odlehlém místě zastaven dvěma podnikateli: připravili mne o peněženku, doklady, mobil a boty). Zajímavé je jen, jakým způsobem se jej policii a dalším zainteresovaným složkám podařilo vylákat ze seychelské nory. O tom ovšem zprávy nehovoří (naopak něco podobného rozhořčeně odmítají).

Náš národ dosáhl dalšího významného prvenství. Věnujeme se sexuálnímu životu 143krát za rok. Je to prý čtyřicetkrát víc než je celosvětový průměr a začínáme dýchat na záda králíkům a šimpanzům bonobo. Tento pěkný výsledek je třeba započíst do řady již dosažených úspěchů (čelné místo ve světě nebo aspoň v Evropě, pokud jde o obezitu a pití piva. Jsme národem náruživě souložících tlusťochů. Možná že by stálo za to zvěčnit to v nějaké moderní obdobě Muchovy Slovanské epopeje (musela by být samozřejmě mládeži nepřístupná).

Ředitel americké Agentury pro raketovou obranu generál Obering se sešel v Praze s poslanci a senátory. Účast byla nevalná, Právo to vysvětluje tím, že zákonodárci mají pondělky vyčleněné na práci mezi voliči. Spíš bych řekl, že opozice má už docela jasno a nějaké dodatečné informace od amerických imperialistů nepotřebuje, jenom by ji pletly. Pěkně to vyjádřil oddaný souputník předsedy Paroubka a předseda zahraničního výnoru PS Hamáček: „Nikdo mne zatím nepřesvědčil o tom, že tímto systémem v Evropě nevytváříme rizika, která jsou reálnější než potenciální rizika z Íránu… Ruské reakce hodně napovídají.“ Česká politika se už zase inspiruje z Moskvy.

Sociálnědemokratický politolog Lukáš Jelínek je současně i neúředním a dobrovolným poradcem KSČM. V dnešním článku v Právu píše:“Posílení senátních pozic by mohlo motivovat komunistickou stranu k ofenzivnímu úsilí. To by nemělo pouze představovat vyhrocení radikální rétoriky, nýbrž rovněž snahu být přijatelnější, akceptovatelnější pro zbytek spektra. Čím houževnatěji se budou zelení a lidovci svazovat s neokonzervativní ODS, tím více bude záležet na podobě levice, zda získá pověst odpovědné a důvěryhodné alternativy.“ Tak. Konečně ví pan Filip, co má ve vlastním zájmu dělat. S podobnou politikou má KSČM ostatně dobré zkušenosti, prováděla ji – vlastně její předchůdci z KSČ – s velkým úspěchem v letech 1945 – 8. Až do 25. února posledně zmíněného roku. Pak už nebyla zapotřebí a „levice“, jak by řekl pan Jelínek, se zmocnila otěží na čtyřicet jedna let. A dokonce se hned úvodem sjednotila.

Podle rozhovoru v MfD má Jiří Paroubek ke svému nesouhlasu s americkou základnou v ČR opravdu pádný důvod: „Můj osobní názor nemá význam… respektuji, že 80% ČSSD je proti instalaci radarové základny… V určitém okamžiku si každý předseda musí vybrat, jestli chce být předsedou nebo jít proti straně, a já jsem si vybral jednoznačně.“ Jak vidno, z minulosti známé dilema „se stranou nebo proti straně“ řeší pan Paroubek v duchu těch nejlepších domácích revolučních tradic.

MfD uvádí v rubrice Téma seznam „Paroubkovi lidé“. Na něm stojí na posledním místě i Krejčířův advokát Tomáš Sokol. Co je to za způsoby? MfD se snaží vzbudit dojem, že člověk jako Krejčíř nemá morální nárok na advokáta, normální právník by takový případ neměl vzít, a pokud už ho někdo vzal, má svým způsobem blízko k organizovanému zločinu. Považuji to nepřímou a vyčuranou problematizaci práva na obhajobu. Podobně se pozastavovali čeští bolševici v roce 1945 nad tím, jak může někdo hájit nacistické válečné zločince. V civilizovaném světě má každý právo na obhajobu, a když někdo obhajuje člověka ne bezdůvodně podezřelého ze zločinů, vůbec to ještě neznamená, že je sám zločinec. Naopak je nestoudné něco podobného i jen naznačovat. Pud se to nějak důkladně nedoloží.

K úmrtí Borise Jelcina. Nejproblematičtějším Jelcinovým přínosem k politickému vývoji na Rusi bylo, že se mu bohužel podařilo přesvědčit ruskou veřejnost a podstatnou část ruské politické elity, že demokracie se pro Rusko nehodí. Samozřejmě nechtě.

V dnešním čísle LN polemizuje Dušan Třeštík s Petrem Zídkem ohledně omluv. Podle Třeštíka je mánie omlouvání se iluzí konvenční politické korektnosti a historici by jí neměli podléhat. Podle Zídka (aspoň v Třeštíkově interpretaci) mají „zapálení amatéři“ na omluvu za ošklivé stránky dějin nárok. Budu se k té diskusi muset vrátit. Dělení těch, kteří mají nějaký názor na ty či ony věci, jež se staly ne včera nebo předevčírem, ale dřív, na „profesionály“, tj. historiky, a „amatéry“ je typicky česká nestydatost. Historičtí profesionálové jsou v tomto pojetí ve skutečnosti ti, kteří vytváří státní doktrínu pro momentálně vládnoucí politickou garnituru. Pan Třeštík si stěžuje: „Zdrcující většina takových omluv byla až dosud pochopena jako něco, co zakládá nárok na odškodnění.“ To je ovšem riziko úplně každé omluvy. Pan Třeštík by byl ovšem frajer (i když bych si dovolil s ním v tom případě zásadně nesouhlasit; ale byl by frajer, byl by to projev občanské kuráže a chuti jít proti proudu), kdyby do této problematizace zahrnul i německé omluvy za nacismus, holocaust a druhou světovou válku. Jenže na to je moc velký… (laskavý čtenář si doplní vhodné slovo). Nechci předstírat, že nejrůznější omluvy dnes nejsou problém. Ale je tu otázka jakéhosi realismu. Příklad: kdyby se premiér Topolánek při návštěvě Saska omluvil jménem celé Evropy za to, jak se Sasy naložil kdysi Karel Veliký, odcestoval by nepochybně zpátky nikoli do Strakovky, ale do Bohnic. Pokud by se ovšem omluvil za vyhnání sudetských Němců, musel by se sice vrátit kanálem, ale byl by to projev věcnosti a odvahy (pana Topolánka to pochopitelně ani nenapadne).

Středa 25. dubna

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek žádá na Topolánkovi, aby se omluvil předsedovi Paroubkovi za to, že před loňskými parlamentními volbami mluvil o jeho údajném propojení s organizovaným zločinem (vyšetřování, které provedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nic podobného neprokázalo). „Pane Topolánku, dokažte, že jste chlap!“, volá pateticky. ČSSD trpí syndromem chlapáctví. Chlapi se poznají podle toho, že se omlouvají ČSSD.

Předseda ČSSD Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se sešli s ředitelem TV Nova. Vyměnili si prý názory na digitalizaci televizního vysílání. Tady by měli příležitost projevit chlapáctví zase oba pánové. Těžko se zbavit dojmu, že to, co o jednání prosáklo, se rovná tahání veřejnosti za nos, a že by měli kápnout božskou.

Mladá fronta Dnes přinesla v rubrice Téma dosti otřesné doklady o hulvátství zdravotnického personálu v českých nemocnicích. Prezident lékařské komory na to reagoval tím, že to souvisí s malým finančním ohodnocením lékařů a že ostatně „pacienti přicházejí také nepříjemní“. Z toho jednoznačně vyplývá, že celá slavná Lékařská komora není nic jiného než odborový svaz nemocničních lékařů a zároveň jejich zájmová organizace. Lidé, kteří dovedou být slušní jen za prachy, jsou ostatně k politování. Není to žádná opravdová slušnost. Navíc aby se udržela tak říkajíc aktivní, museli by dostávat přidáno každý měsíc a přidávaná suma by musela růst geometrickou řadou.

Karel Steigerwald píše rovněž v MfD (k průzkumu ohledně sexuální aktivity české populace, o němž jsme se zmínili včera), že neexistuje člověk, který by přiznal, kolikrát ročně se miluje… „Každá informace z této prestižní oblasti musí být lživá skoro stejně jako informace o politických preferencích.“ Znamená to snad, že existuje nějaký vztah (pokud jde o společenskou přitažlivost) mezi údajem o sexuální aktivitě jedince a o jeho voličských sympatiích dejme tomu, když vezmu v úvahu konkrétní angažovanost člena správní rady CEP, k ODS? Je snad příjemný sexuální zážitek věc podobně atraktivní jako vhodit do volební urny voličský lístek s kandidátkou nejsilnější pravicové strany, takže každý má ctižádost to o sobě tvrdit? Úvaha se dá uzavřít pointou ze známé židovské anekdoty: zkusil jsem obojí, nedá se srovnat.

Jefim Fištejn píše tamtéž velmi pochvalně o Borisi Jelcinovi. Prý jako by vypadl z knih Ostrovského nebo Saltykova-Ščedrina. To je zajímavé, mne by napadl vždycky v první řadě Gogol (jenže to byl Ukrajinec, jen psal rusky). Myslím, že Jelcina přeceňuje. Za Jelcina byl v Rusku nepořádek, který se podobal demokracii. Teď je tam pořádek, který se demokracii ani trochu nepodobá. Druhé vyplynulo z prvního. Je ovšem otázka, zda to není nějaká zákonitost postkomunistického vývoje, protože český vývoj, zdá se míří podobnou cestou, jen ještě nejsme tak daleko.

Pavel Máša se v Lidových novinách pozastavuje nad tím, že na Jelcinův pohřeb nepozvali Václava Havla coby jeho horlivého stoupence. Havel však Jelcina jeho politiku svého času dost tvrdě kritizoval, někdy v první polovině devadesátých letech jsem o tom napsal článek do MfD, na jeho závěrech dodnes trvám a připadají mi důležité.

Z Rady českého rozhlasu odstoupil Štěpán Kotrba, redaktor Harvardských, totiž Britských listů. Vyřešil tak hrozící vyhazov, vyčítali mu, že navštěvoval jednotlivé redakce a úkoloval redaktory. Pokud by to byla pravda, není se čemu divit, podle údajů ve Wikipedii byl pan Kotrba kdysi členem KSČM, pak přestoupil do ČSSD, a teprve po zvolení do Rady své členství v ČSSD přerušil. Nezávislý, až to bolí. Ostatně si myslím, že tyto orgány (Rada české televize, Rada Českého rozhlasu a RRTV) jsou z ústavního hlediska podezřelé a mělo by se s nimi něco dělat. Veřejnoprávnost zatím bohužel neumíme.

Čtvrtek 26. dubna

Václav Klaus odjíždí do Moskvy pěstovat slovanskou vzájemnost. Dal svému doprovodu na vědomí, že se v Moskvě bude mluvit rusky bez tlumočníka. Co si tím chce vyžebrat? Rusové budou samozřejmě polichoceni, ale ruští politici a diplomaté nejsou idioti, aby servilnímu českému šaškování podřizovali svou politiku. Je to fajn holoubci, že mluvíte po našem, po slovansky, ale to je jen první krok. Jediný náměstek ministra zahraničí Pojar se opovážil špitnout, že pokud by mělo dojít na detailní jednání s právními aspekty, dal by přednost češtině nebo „neutrálnímu jazyku“. Český prezident se (zcela obecně, nejde teď zrovna jen o ruštinu) chová jako Beneš v situaci, kdy se tak na rozdíl od Beneše chovat ani trochu nemusí.

V koaličním táboře se zvedá vlna nespokojenosti s reformou veřejných financí. Někde v pozadí lze tušit šikovné ruce Vlastimila Tlustého.

Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) navrhl zahájit disciplinární řízení s Davidem Rathem (ČSSD). Langer se ohrazuje proti jeho slovům o tom, že zasahuje do vyšetřování úniku takzvané Kubiceho zprávy do médií. Je zajímavé, že pan Langer nezohlednil úspornou a časově nenáročnou tzv. Mackovu cestu. Jako ministr vnitra si to asi nemůže dovolit.

Pátek 27. dubna

Spor uvnitř ODS nabývá na síle. Exministr Tlustý požádal oficiálně a písemně grémium ODS, aby mohl na prezentaci vládní reformy na pražském Žofíně vystoupit se svou variantou. Pokud se tak nestale, předloží svůj protinávrh na vlastní tiskové konferenci, kde taky veřejně vyhlásí, že vládní návrh nebude podporovat. To je mazané vyhlášení války: když mu Topolánek vyhoví, udělá chybu, když ne, udělá chybu taky. Tlustého postoj se mi zdá být politicky a bohužel taky morálně problematický, bez ohledu na to, má-li v kritice reforem pravdu nebo ne (přitom těžko nemůže mít pravdu aspoň v něčem).

Policie skončila vyšetřování vicepremiéra Čunka a hodlá podat státnímu zástupci návrh na obžalobu. Pokud nemá policie v rukou víc, než co prosáklo na veřejnost (a pochybuji, že by měla, izolace proti úniku informací je tu velmi propustná), je nepravděpodobné, že by to stačilo k odsouzení. Zároveň to asi nebude stačit ke konstatování, že trestný čin se nestal. Výsledkem bude, že Čunka sice neodsoudí, ale politicky zničí.

Vláda se neuvěřitelným způsobem zamotala do temelínského problému, když „Melkský proces“ prohlásila zároveň za ukončený i neukončený. Podařilo se jí tak naprosto zmást ČTK a rozlítit na nejvyšší míru rakouské ekologické aktivisty a politiky. Sloní tanec pana Topolánka v temelínském porcelánu jej činí kandidátem na titul „inspektor Clouseau české politiky“.

Komunistická poslankyně Konečná, která před časem při jednání Sněmovny nechutným způsobem urazila ministra Schwarzenberga, když po komunisticko-nacionalisticku naznačovala, že prý neumí česky, je sama dost velká netýkavka. Premiér Topolánek označil jakési její vývody při poslaneckých interpelacích za bláboly. To je slovo, které v jednání Sněmovny hojně uplatňuje její stranický kolega Paroubek (proboha, jak jsem se mohl tak splést, pan Paroubek přece není její stranický kolega, nebo aspoň ještě není). K tomu lze podotknout docela obecně jen „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“.

Od Kubiceho zprávy se odvíjí skutečný politický maelstroem, který zachvacuje policii a státní zastupitelství, tedy útvary, které by měly být politicky neutrální. Těžko popřít, že zveřejnění zprávy těsně před volbami lze jen těžko považovat za něco jiného než za snahu volby ovlivnit. Takové věci se nakonec vymstí i těm, kteří na „akci“ měli nebo mohli mít zájem.

Nechci se nijak zastávat novely cizineckého zákona, která komplikuje situaci smíšeným manželstvím (tj. tam, kde jeden z manželů je cizí státní příslušník). Novela chce ztížit uzavírání fiktivních sňatků, které mají umožnit snadnou imigraci jednoho s „partnerů“. Určitě má své problémy, je to vidět i na tom, že sám ministr Langer ji nehájí nijak energicky. Poslance Lišku však rozzlobila natolik, že prohlásil: „Necelých dvacet let poté, co Češi sami houfně plnili uprchlické tábory v západní Evropě, se bezpečnostní složky ČR snaží uprchlíky démonizovat a udělat z nich vlastně bezpečnostní problém větší, než ve skutečnosti je“. To je demagogie. O to, aby české uprchlictví nebyl pro západní Evropu problém, pečovalo rudé impérium udržováním železné opony. Když hrozilo, že se (východo)německé uprchlictví stane pro západní Evropu problém, zvládl to Nikita Chruščov berlínskou zdí. I vzhledem tomu (a ovšem nejen vzhledem k tomu) je dnes migrace něco docela jiného než před dvaceti – třiceti lety.

Jak se dalo předpokládat, Klausův rozkaz české delegaci, aby s ruskou stranou během návštěvy v Moskvě hovořila rusky a bez tlumočníka, neudělal ne prezidenta Putina náležitý dojem. Spíš se zdá, že to vzal jako samozřejmost, která se už zavedla. Setkání dominoval problém americké raketové základny. Ruský prezident dal Klausovi najevo krajní nelibost (Klaus ještě před návštěvou telefonicky hovořil s prezidentem Bushem, zřejmě na sebe vzal úlohu benešovského mostu mezi Západem a Východem. Most jak vidno nezafungoval). Klaus přiznal, že se mu nepodařilo Putinovi vysvětlit české argumenty pro základnu, ale že se podařilo tuto otázku oddělit od celkové kvality česko-ruských vztahů. Putin naproti tomu prý chápe Klausovo ujištění, že není českou ambicí, aby americká radarová základna byla namířena proti Rusku, protože Česko nebude mít do zaměření základny co mluvit. Velkoryse nabídl českým specialistům proškolení, na němž jim Rusové vysvětlí, proč základna nemá smysl. Pokud základna bude, vztahy mezi Moskvou a Prahou se zhorší, ale Rusko je přesto chce rozvíjet. Růst hrozby vzájemného sebepoškození (jak hezky řečeno, „vzájemného“ – oč to zní lépe, než „uděláme z vás fašírku“) mnohonásobně stoupne. Je se obávat, že návštěva neskončí zrovna triumfem. Přesněji řečeno, že pokud skončí nějakým výraznějším úspěchem, bude to podnět pro přemýšlení na téma, co všechno Klaus za zavřenými dveřmi Putinovi slíbil.

S tématem volně souvisí další zpráva: estonské orgány se rozhodly demontovat v centru Tallinnu pomník „ruským osvoboditelům“. Hodlají ho přemístit na některý z městských hřbitovů. Věc je jasná a přehledná: ruští vojáci, kteří padli na estonském území během druhé světové války, mají samozřejmě právo na to, být důstojně pochováni. Chtít na Estoncích, aby je uctívali jako osvoboditele, je zhola nemožné. Přesněji řečeno, je to drzost bez hranic. V Tallinnu došlo při demontáži pomníku k poměrně velké demonstraci, jíž se účastnilo asi tisíc demonstrantů, kteří se celou noc chovali jako vandalové a byli dobře zorganizováni, takže policie měla plné ruce práce. Při střetech přišel jeden člověk o život a 44 demonstrantů a 13 policistů bylo zraněno. Kde se tam demonstranti vzali? Estonsko má celkem asi 1,5 milionů obyvatel, z toho je 29% (asi 440 tisíc) Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Ruská strana už předem ohlásila, že odstranění pomníku bude považovat za něco jako vyhlášení války, a teď běsní. Rada federace, horní komora ruského parlamentu, schválila usnesení požadující přijmout proti Estonsku i nejtvrdší protiopatření, včetně přerušení diplomatických vztahů. (Rezoluce však není pro prezidenta Vladimira Putina závazná). Česká republika by měla držet s Estonskem basu. Že by to snad udělal Klaus v Moskvě, se ovšem očekávat nedá (upřímně řečeno ani nevím, zda je to ta pravá chvíle). Modlím se jen, aby náhodou Putina v téhle věci nepodpořil.

ČSSD podala trestní oznámení na svého bývalého místopředsedu Iva Svobodu za uzavření nevýhodné smlouvy s právníkem Altnerem, který stranu zastupoval ve významném procesu o Lidový dům. Dopustil se údajně trestného činu „porušování povinností při správě cizího majetku“. Přitom samozřejmě nejde ani tak o Svobodu, lépe řečeno vůbec nejde o Svobodu, který si odpykává několikaletý trest za vytunelování firmy Liberta. Jde o tehdejšího předsedu strany Zemana. Předseda ČSSD Paroubek na dotaz, proč neobvinili taky jeho, odpověděl: „Myslím, že to je potom už věcí orgánů činných v trestním řízení, aby si to rozebraly“. Nemohu si pomoci, ale takové chování vůči bývalému funkcionáři strany, který je už tak v dost veliké rejži (mám na mysli Svobodu, samozřejmě) a teď má sloužit jako pouhá návnada na Zemana, o něhož ve skutečnosti jde, mi připadá lidsky hnusné.

S tvrdošíjnou úporností hodnou lepších věcí píší v Mladé frontě Dnes ve jméně mrtvého sponzora Bácse maďarské jméno Lajos soustavně a zásadně s dlouhým „a“ - „Lájos“. Když jsem na to kdysi upozornil jednoho z odpovědných redaktorů listu, odpověděl mi způsobem, z něhož jsem pochopil, že tuto reformu maďarského pravopisu považuje redakce za prestižní záležitost, do níž si nehodlá nechat mluvit. Přesto si znovu dovoluji upozornit, že jméno Lájos v maďarštině neexistuje. A budu to dělat, dokud budu dýchat, přestože pro MfD je ústupek maďarské ortografii v této věci zjevně stejně obtížný, jako pro Putina ústupek ve věci americké raketové základny.

Sobota 28. dubna

To, co se odehrálo v Moskvě pří státní návštěvě prezidenta Klause, postupně nabývá jasnějších kontur. S podrobnějším komentářem si počkáme do zítřka do večera, už dnes je ale jasné, že pan prezident Klaus nemá být na co pyšný a že si to asi představoval jinak. Včera večer v ČT vypadal jako někdo, kdo právě dostal pořádně do kožichu, dělá mu potíže se s tím vyrovnat a pokouší se to zamluvit: proto asi ten iracionální a neslušný výpad na ministra Schwarzenberga, který je mu už dlouho trnem v očích; Schwarzenberg se moskevskému sepsutí vyhnul účastí na setkání NATO-Rusko v Norsku. Doufejme jen, že se nám V. K. z Moskvy nevrátil, řečeno slovy Jana Masaryka, jako Putinův pacholek. Inu, být rusofilem je občas dost náročné a namáhavé.

Snad aby to Klausovi Putin trošku osladil, omluvil se znovu za invazi v roce 1968. Za tu se ovšem už omluvil jak on, tak jeho předchůdce Jelcin. Nemusíte se pořád omlouvat. Hlavně to už znovu nedělejte.

Stále není jasné, zda v příštích dnech státní zástupce opravdu obžaluje Čunka z korupce. Pokud ano, stane se jeho pozice ve vládě po všech stránkách neudržitelnou. Jediný problém je v tom, nakolik lze věřit v politickou neutralitu vyšetřujících orgánů. Kdyby byla mimo jakoukoli pochybnost, měl být Čunek už dávno z vlády pryč. Nelze taky odhlédnout od toho, že ačkoli to, co člověk zatím ví o obžalobě, nevypadá příliš průkazně, sám Čunek taky nevyniká přesvědčivostí.

Premiér Topolánek stál před nesnadnou volbou: dovolit Tlustému vystoupit na žofínském setkání, jehož smyslem je prezentovat vládní plán reforem, víceméně s konkurenčním projektem, nebo mu to prostě zatrhnout. Rozhodl se pro první, smírnější řešení, zřejmě si brutálnější postup nemůže vzhledem k situaci ve straně dovolit. Problém je, že tím dává najevo slabost. Místopředseda Nečas by byl pro to druhé, bylo by politicky čistší, i když na první pohled spojené s větším rizikem. Nečas bohužel argumentoval (podle včerejšího Práva), že na Žofíně jde o vládní akci, což není pravda – aspoň na stránkách ODS setkání prezentují jako akci ODS.

V Tallinu už druhý den pokračují demonstrace ruské menšiny proti odstranění památníku padlých ruských vojáků z centra města. Dav asi 1500 opilých výtržníků drancoval obchody, ničil auta a útočil na policisty. Zabitý z včerejší demonstrace zemřel na bodnou ránu. Bylo by podivné, kdyby to bylo v důsledku policejního zásahu. Spíš jde asi o model „student Šmíd“ dovedený do důsledku. Samozřejmě že ne estonskou policií. Vojtěch Filip v tom vidí potvrzení slov poslankyně Konečné o tom, jak v Pobaltí zvedá hlavu neonacismus. Nejvyšší chvíle, aby zasáhly, jak je v takovém případě zvykem, spásné ruské tanky.

Podle Jiřího Hanáka v Právu už Rusko není supervelmoc. Proboha, jak na to přišel? Rusko samozřejmě je supervelmoc, jen o něco oslabená tím, že na počátku devadesátých let minulého století přišla o některé své kolonie.

Ekologická organizace Děti země „vyznamenala“ cenou „Ropák za rok 2006“ (za ekologicky nevhodné chování) ministra Římana a cenou „zelená perla“ (za nevhodný výrok) senátora Kuberu. Události mají taky svou ekologickou cenu, totiž pamětní medaili Volkerta van der Graafa. Loni jsme ji neudělili, protože jsme dost pečlivě během roku nesepisovali adepty a před vánoci už nezbyl čas ani energie. Tyto řádky jsou jen jakousi poznámkou na okraj, která nám má připomenout, že letos by laureátem měly být za své aktivity Děti země. Už ji jednou dostaly, ale to nevadí.

Místopředseda vlády Vondra prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny: „Češi v té české kotlině mají jednu výhodu. V moderní historii jsme nějakou teritoriální rozpínavost neprojevili. Máme prostor ohraničený horami. I po první světové válce jsme měli nabídky převzít do koloniální správy některé africké země - například Togo v západní Africe jako bývalá německá kolonie bylo nabízeno Masarykovi. A Masaryk byl natolik chytrý a inteligentní, že to odmítl. Myslím, že u nás i ta reflexe zániku Československa nebyla spojena s nějakou frustrací.“ Místopředseda se mírně řečeno mýlí (pan Paroubek by na mém místě užil slova „lže“, ovšemže ne zrovna v téhle souvislosti). V tom prostoru ohraničeném horami jsme žili hodně staletí společně s Němci, v roce 1918 jsme si ukousli kousek Polska (ne moc velký, ale naše polské sousedy to rozlítilo do běla, považovali to, ti podivíni, za drzost), sežrali jsme Slováky pod legrační záminkou, že s námi budou jedna duše, jedno tělo (brzy to prokoukli), a abychom je odškodnili, přibrali jsme k tomu i něco Maďarů. Němce jsme vyhnali, Poláky zčásti počeštili, se Slováky se dohodli a Maďary ponechali v jejich péči. Ještě abychom z toho byli frustrovaní!

Pondělí 30. dubna

Premiér Topolánek včera navštívil poslance Tlustého v jeho domě ve Slaném. Tento způsob vyjednávání je pro premiéra dost ponižující a symbolizuje jeho choulostivou situaci. Tlustý schůzku potvrdil s tím, že k žádné dohodě zatím nedošlo. Topolánek trvá na tom, aby každý mimořádný výdaj podle Tlustého návrhu měl také odpovídající mimořádnou úsporu. Ve vládním návrhu je v zásadě prý možné dělat změny, je to otevřený dokument, vláda zatím nehlasovala o jeho paragrafovém znění. Čím dál tím víc je jasné, že výsledný produkt takovýchto přetahování bude podobný dortu, který vařil pejsek s kočičkou.

Topolánek se také včera střetl před televizními kamerami na Primě s předsedou ČSSD Paroubkem. Neshodli se v podstatě na ničem, na závěr však na sebe nevystrčili holé zadnice, ale podali si ruku. To je slibné. Když mluvili o americké základně, řekl Topolánek, že se o ní nebude rozhodovat v Bruselu ani v Moskvě, Paroubek, že se o ní nebude rozhodovat ve Washingtonu ani v Moskvě. Přes tento lehký rozdíl je zjevné, že Paroubek má s rázným Putinovým stanoviskem jakýsi problém, netroufne si zatím se za Putina postavit. Totiž jasně postavit. Nemá zjevně ještě k dispozici výsledky průzkumů veřejného mínění. Pokud jde o zahraniční politiku, vyčetl totiž premiérovi zatím jen to, že dělá příliš prozápadní politiku, on je pro politiku „mnoha azimutů“.

V druhém kole doplňovacích voleb na Přerovsku dojde k bratrovražednému boji: střetnou se komunista a sociální demokrat. Budou nepochybně soutěžit v tom, kdo umí lépe nadávat na ODS a vládní koalici. Sociální demokrat má z prvního kola malý náskok, tady mu však v druhém kole komunisté nepomohou. Volby spíš než ti, co by ze strachu před komunisty šli v druhém kole volit sociálního demokrata (v dnešní situaci by to bylo bláhové počínání), rozhodnou ti, co v druhém kole už volit nepřijdou. Z toho hlediska má komunista slušnou šanci, komunisté jsou ukázněnější. Smutné konce Havlova sboru úctyhodných osobností: tím, jak Pravda a Láska ztrácela na síle a Senát na veřejné podpoře, ovládla jej (v první vlně odlivu voličů) ODS, teď ji vystřídá KSČM.

Z návštěvy českého prezidenta v Moskvě vyplynulo mj., že o plánované protiraketové základně budou spolu v příštích měsících diskutovat čeští a ruští experti. Úkolem jednání bude, aby obě strany vzájemně pochopily své obavy. Česká strana by měla hlavně předestřít své velké a oprávněné obavy z Ruska. Je ovšem otázka, zda je vůbec má, jsme zcela nepoučitelní. Zajímavé je, jak znovu nabývá na váze OBSE, jeden z posledních produktů studené války (tribuna pro politický dialog „socialistických“ a „kapitalistických“ států v Evropě, vzniklá v rámci „helsinského procesu“). Je to svědectví toho, jak znovu roste napětí mezi Ruskem a svobodnou Evropou. I zde by se totiž mělo o základnách diskutovat.

V Karlových Varech se pořádá setkání zástupců evropských šlechtických rodů. Ačkoli tam dělají bordel (zahájili fanfárami trubačů), nepovažovala policie ČR zatím za nutné je zmlátit na hromadu. Je to od orgánů naší státní moci velkorysá trpělivost, protože pro českého politického obhájce národních zájmů zprava i zleva je aristokracie něco takového, jako pro skinheda Romové.

Právo dnes vzpomíná, že někdejší primátor Ústí nad Labem Gandalovič nechal na Mostě Edvarda Beneše (!) v Ústí nad Labem umístit pamětní desku jednak na památku „tragického úmrtí zhruba stovky německých obyvatel, kteří zde následkem českého hněvu (!!) zahynuli v roce 1945“ a zároveň na počest Židům, kteří zemřeli ve druhé světové válce. To je mimořádně legrační, ze zprávy se zdá vyplývat, že ti Němci tam zahynuli v návalu deprese nad „českým hněvem“ a zároveň že ústecký most byl jedním z center holocaustu. Ve skutečnosti je pravda, že z mostu naházeli v průběhu jakéhosi organizovaného „pogromu na Němce“ v červenci 1945 desítky lidí do vody a pak je ve vodě postříleli. Pokud jde o ten hněv, je škoda, že Právo podobných formulací nepoužívá ve zprávách z černé kroniky – např. dnes ve zprávě o té paní, co ji kdesi na Brněnsku ubodal její muž. Mělo by tam správně stát, že „zahynula následkem manželského hněvu“.

České noviny oslavují dvoudenní pražské jednání evropského fóra svobodných zednářů. Svobodní zednáři jsou dnes jakási vznešená obdoba baráčníků. Na rozdíl od nich jde ovšem o mezinárodní organizaci.

Jinak Právo přináší roztomilé doklady o specifikách Klausovy ruštiny. Mohu něco podobného potvrdit, i pokud jde o prezidentovu němčinu. Mluví německy slušně a bez problémů se domluví, ale samozřejmě dělá dost chyb a být jím, na nějaké choulostivé diplomatické jednání v němčině bych si netroufl.

Rusko je zemí obrovských přírodních zvláštností, možná že z toho plyne, proč je s ruskými politiky tak obtížné se rozumně domluvit. Např. město Kazaň (bude to snad také tím, že je to hlavní město Tatarstánu) oslavovalo v roce 1894 pět set let své existence, v roce 1977 800 let a v roce 2005 tisíc let. Zajímavé zrychlení toku času.

V Brně proběhne za měsíc setkání prezidentů středo- a východoevropských zemí. Přijede jich sedmnáct, turecký zatím účast nepotvrdil (v Turecku probíhají prezidentské volby, neví se, kdo jím bude). Sezval je Václav Klaus zjevně v zájmu rozřeďování visegrádské myšlenky. Nevím, k čemu může být taková prezidentská spartakiáda dobrá. Prezidenti těch sedmnácti zemí většinou nemají valné pravomoci a země nemají společné zájmy. Hlavně, že se pan prezident předvede, jeho kolegové na něj určitě nebudou tak oškliví jako Putin, a kdyby, nemají jeho politickou váhu.

Do škol budou zavedena v rámci reformy „průřezová témata“, která mají jaksi prolnout všemi předměty od matematiky po tělocvik. Jsou to: „environmentální výchova, osobnostní a sociální výchova, výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, výchova demokratického občana, multikulturní výchova a mediální výchova.“ To je na první poslech tak strašná blbina, že nad ní zůstává rozum stát, a pokud by se nad tím prezident Klaus rozdurdil, výjimečně bych ho úplně chápal. Bylo by hlavně dobré zavést jako volitelný předmět výuku náboženství. A kdo si ho nevybere, ať se učí za trest tyhle voloviny.

Po Klausovi se chystá do Moskvy i Fico. Chce prý Klause trumfnout, a podle techniky, jakou na to jde, se mu to nepochybně povede: podpoří ruského prezidenta v jeho odmítavém stanovisku k americké základně. Uvede to prý jako svůj osobní názor (slovenský ministr zahraničí má jiný, pluralita v rámci slovenské vlády je ohromující). Od této chvíle budou čeští a političtí státníci soupeřit v tom, kdo vleze Putinovi rychleji a hlouběji kamsi. A na rozdíl od Beneše, který budoval mosty, budou společně prokopávat velikánský tunel z Německa do Ruska.

Středa 2. května

První máj jsme oslavili tradičním způsobem: totiž rvačkami pravých a levých extremistů mezi sebou navzájem a s policií. Levým extremistům říkají z neznámých důvodů antifašisté a pravých se všichni bojí víc než komunistů. Nevím proč: jednak je jich pětsetkrát míň a jednak jediné reálné nebezpečí, které hrozí, je to, že až se komunisté vzmohou a chopí se moci, najmou si je jako bouchače. Jinak se musím přiznat, že mi není jasné, proč organizace, která si říká Národní odpor, používá vlajku Německého císařství z let 1871 – 1918. Prezentace extremistů neučesaných je ovšem jen jakýsi dobový kolorit, podstatný je růst vlivu extremistů učesaných, totiž KSČM. ODS v čele se svým předsedou a jeho novou partnerkou oslavuje v těchto poněkud znepokojivých kulisách milování.

Vláda bude jednat s poslancem Tlustým o jeho návrzích na modifikaci vládní reformy. Zároveň Topolánek trvá na tom, aby se návrh neměnil z hlediska výsledného deficitu veřejných financí. To znamená např., že nelze jednoduše argumentovat tím, že když budou daně menší, budou je lidé poctivěji platit. To je holub na střeše a velmi se obávám, že tato logika v ČR neplatí. Osud reformy je stále ve vzduchu.

Zdá se, že v Rusku ztrácejí někteří lidé soudnost a kontrolu, respektive už si zase myslí, že obojí nepotřebují, stejně jako za Stalina a Brežněva. V novinách Komsomolskaja Pravda (tradiční názvy ruských novin jsou opravdu zábavné, nevyznám se moc v ruských institucích, ale řekl bych, že tahle organizace už dávno neexistuje, a pokud ano, tak jí tyto noviny nepatří) přirovnal pouliční kravály v Tallinu k „novému Stalingradu“. To je roztomilá drzost: Stalingrad ležel hluboko v ruském území a také tehdejší soupeř Rusů byl přece jen o něco vážnější než maličké Estonsko.

Tony Blair příští týden oznámí termín, k němuž odchází z úřadu premiéra. Vykonával jej deset let. Vytýkají mu hlavně solidaritu s USA v iráckém konfliktu. Přitom je to naopak věc, pro niž si zaslouží úctu. Podporoval loajálně amerického spojence ve věci nepopulární, ale v zásadě správné. Je mezi čelnými politiky velkých evropských zemí výjimka. Projevil politickou odvahu a to je vlastnost v dnešní Evropě vzácná.

Martin Komárek píše v MfD o tom, že velké podniky tutlají platy svých hlavních manažerů. Neargumentuje tím, že právo vědět, co např. Martin Jahn vydělává v mladoboleslavské Škodovce, mají všichni pracující, ale tentokrát všichni potenciální akcionáři. Pozoruhodná inovace, vyjde to nastejno.

Jiřina Švorcová prý recitovala na setkání KSČM mj. básně Egona Bondyho. Navrhneme jí v příštím čísle některé velmi vhodné jako doplnění do repertoáru.

Čtvrtek 3. května

Vládní koalici se s pomocí poslanců Pohanky a Melčáka podařilo prosadit vznik „Ústavu pro studium totalitních režimů“ (původní název „Ústav paměti národa“ neprošel). Mám jakési výhrady k samotnému nápadu a hlavně ke konečné podobě návrhu. ČSSD se hlasování nezúčastnila, vykládá to jako svůj protest proti tomu, že se návrh v této podobě vůbec projednává, ve skutečnosti v tom může být i kus alibismu: nebyli proti a svým odchodem navíc snížili kvorum nutné pro schválení návrhu.

Libye uvažuje o tom, že uzavře (mj. i) své velvyslanectví v ČR, a to na protest proti tomu, že ČR odsoudila proces s bulharskými ošetřovatelkami. Ty byly jak známo v Tripolisu odsouzeny k trestu smrti za to, že údajně schválně infikovaly libyjské děti v nemocnici virem HIV. Českou republiku šlechtí, že se k protestu proti vykonstruovanému procesu připojila, a libyjské odvetné kroky, jak se zdá, nějak přežijeme. Sankcí je ušetřeno Slovensko, protože premiér Fico při své návštěvě u Kaddáfího označil ošetřovatelky za „pachatelky“. Až bude u nás Paroubek premiérem, možná se přidá a Libye nás zase vezme na milost.

Olomoucký krajský soud zprostil Vladimíra Hučína poslední obžaloby. Hučín byl obviněn, že odmítl sdělit svým nadřízeným v BIS jména svých zdrojů. Zdá se mi lidsky pochopitelné, že je nechtěl prásknout. Celý kopec obžalob proti Hučínovi se tedy sesypal jako domeček z karet. Řekl bych, že je to dost znepokojivý jev a že by nemělo zůstat jen u toho. Jak je možném, že úřady cca deset let popotahují a šikanují občana pro nic za nic?

Místopředseda ČSSD Sobotka prohlásil, že až ČSSD vyhraje volby, Ústav pro zkoumání totalitních režimů zruší. Podle Paroubka zruší také poplatky u lékaře, budou-li přijaty, daňovou reformu a vůbec všechno. Nebylo by tedy nejjednodušší stanovit zákonem, že odchodem každé vlády končí platnost všech zákonů a začíná se znovu od nuly?

Václav Klaus pronesl na Vysoké škole ekonomické pozoruhodnou přednášku. Její hlavní myšlenka? Přírodních zdrojů přibývá, budoucnosti naopak ubývá. Rád bych se ke Klausovu textu vrátil, ne snad z ekonomického hlediska, to není moje parketa, ale spíš ve snaze popsat, jak vypadá model světa, ve kterém žije Václav Klaus.

Policie sklízí chválu za to, že v Brně pravicové extrémisty rozehnala, a kritiku za to, že v Praze jiné krajní pravičáky nechala demonstrovat. Obávám se, že extremismus se u nás velmi přeceňuje, lépe řešeno že je jej třeba vidět v jakémsi kontextu. Pravicoví extrémisté by byli nebezpeční, kdyby se v nějaké blízké mohutné zemi (například v Německu nebo v Rusku) dostali podobní k moci a oni mohli čerpat sílu ze spolupráce odtud. Upřímně řečeno, muselo by to být v Rusku, protože Německo je pro české fašouny nepřítel číslo jedna. Také levicoví extremisté (komunisté a podružné výstřední skupinky) budou nebezpečím v tu chvíli, kdy se dají do služeb ruského imperialismu. Sami o sobě jsou jedni jako druzí nebezpeční asi tak, jako divocí příznivci Baníku Ostrava.

Jiří Paroubek přijel do Přerova podpořit tamního kandidáta ČSSD do Senátu Jiřího Lajtocha. Vzhledem k tomu, že proti němu kandiduje komunista, budeme v druhém kole senátních voleb v Prostějově svědky jevu, který bychom mohli dialekticko-materialisticky nazvat „neantagonistická volební kampaň“. Ducha takové kampaně v obecné rovině nejlépe vystihují verše slovenské revoluční písně z roku 1848: „Garibaldi hovorí, že sa Nemca nebojí, a Nemec mu zas hovorí, Garibladi, chlap si dobrý.“ Je to generální zkouška na dobu až Paroubkova ČSSD vyhraje volby a následně tu budeme mít jen dvě strany: sociálně demokratickou a komunistickou. Pak se stane neantagonistickým celý náš politický život.

Právo uveřejnilo na druhé straně fotografii místopředsedkyně PS Talmanové s textem vtíravě upozorňujícím na to, že už je na ní vidět její těhotenství. To je zajímavá poloha: postkomunistický bulvár. Připadá mi to lehce hnusné.

Jiří Hanák píše tamtéž, že když Paroubek kalkuloval s tichou podporou KSČM menšinové vládě sociální demokracie (případně s lidovci), kalkuloval prý přesně s tím, s čím kalkuloval Klaus při první prezidentské volbě. To je ovšem demagogie: Klaus kalkuloval s tím, že se od komunistů nechá zvolit, Paroubek, že s jejich tichou podporou bude vládnout. A za druhé, prezidentská funkce je pro výkon moci podstatně méně významná než funkce premiéra. Premiér je ten, kdo dělá každodenní politiku. Pan Hanák taky protestuje proti tomu, aby byl odstraněn komunismus z mozku všech lidí. Zjevně se bojí jako bývalý komunista (posléze samozřejmě s lidskou tváří), že jemu by tam toho pak moc nezbylo.

Poslanec-komentátor Jičínský zase píše, že prý „občanům vadí i rostoucí vulgarita v chování a projevech politiků, zvláště předsedy vlády“. Pan komentátorský poslanec (nebo poslanecký komentátor) je, jak vidno, taky mluvčí lidové vůle – pokud se totiž odvolává na průzkum CVVM z března tohoto roku, není tam o „zvláště předsedy vlády“ ani slovo, to pan Jičínský coby tribun lidu intuitivně vycítil.

Asi sto padesát rozzuřených mladých ruských nacionalistů se pokoušelo v Moskvě napadnout estonskou velvyslankyni při její tiskové konferenci. Zachránila ji ochranka pomocí pepřového spreje. Protože paní velvyslankyně je starší osoba, předpokládám, že ji chtěli jenom zmlátit.

V Turecku bojuje opozice o sekulární podobu státu. V podobném duchu se zjevně chce angažovat i armáda, evropští veleknězi lidských práv rozhořčeně protestují. Považuji takové zásahy do turecké vnitřní politiky za krajně nezodpovědné, fanatické a nesmyslné. Západ dělá i ve vztahu k Turecku sebevražednou politiku.

Současná polská vláda se rozhodla otevřít archivy polské komunistické státní policie. Ovšem s výjimkou těch, které se týkají církevních představitelů. Premiér Kaczyński k tomu prý poznamenal, že církev má právo zachovat svá tajemství. To je podobný nesmysl, jako když se z bádání o bolševické diktatuře u nás vyloučí léta 1945-48, kdy se u nás za nechtěné, leč intenzivní součinnosti nekomunistů plíživě, ale účinně etablovala.

Národní strana hodlá u příležitosti výročí konce druhé světové války provést happening nazvaný „poslední odsun“. Použijí k tomu vagón, v němž bude kdosi představovat mluvčího SdL Posselta. „Budou v něm také místa pro kolaboranty se sudetskými Němci a všechny ty, kdo jsou nakloněni jejich politice“, nechal se slyšet organizátor akce. Národní straně v této věci není co věřit. Kdyby se snad dostala k moci (což zatím ani náhodou nehrozí), nebude nikoho odsouvat. Bude jako všichni jí podobní zavírat a vraždit.

Pátek 4. května

Poslanec Tlustý představil v rámci prezentace vládního návrhu reforem svůj faktický protinávrh. Jeho podstatou je jednotná daň z příjmů pro fyzické i právnické osoby ve výši 12%, snížení horní sazby DPH z 19% na 17% a zjednodušení daňového systému (např. zrušením velké části výjimek). Nechci se vyjadřovat k ekonomické stránce věci, nepochybuji, že aspoň něco z Tlustého návrhu je smysluplné. Tlustý taky může poukazovat na to, že jeho návrh zvýhodňuje střední vrstvy. Mám výhrady jen z formálního a politického hlediska. Především neobyčejně pochybuji o tom, že v českém prostředí zafunguje tzv. Lafferova křivka, tj. že pokles daňových sazeb bude mít za důsledek, že se zmenší daňové úniky, protože už lidem nebudou stát za to (to je věc psychologická, ne ekonomická). Obhájci Tlustého argumentují úspěšností výběru daní na Slovensku po snížení daní, zbývá jen dokázat, že to bylo kvůli Lafferově křivce. Za druhé, pan Tlustý tvrdí, že navrhuje kompromis jen v 36% návrhu. To je jen o trochu menší demagogie, než kdyby navrhl zrušit daň z příjmu úplně a pak prohlásil, že chce změnit z vládního návrhu jen 5%. Za třetí, pokud by vláda na návrh pana Tlustého přistoupila, udělá z ministra financí, který za resort odpovídá, kašpárka. To se samozřejmě promítne do vztahů uvnitř koalice. Nemohu uvěřit tomu, že pokud by Topolánek Tlustému nevyhověl a Tlustý pak vládu povalil, jednalo by se čistě o osobní iniciativu exministra a úzkého kroužku jeho věrných. Musel by to mít nějak požehnané na Hradě (Klausova kritika Tlustého ještě nic neznamená) a řekl bych, že taky u příštích koaličních partnerů v Lidovém domě. S uvážením obojího (ale nejen kvůli tomu) by mi taková politika připadala politicky neblahá. Při všech problémech představuje premiér Topolánek jakési novum: dokázal být v dobrém slova smyslu vstřícný vůči koaličním partnerům, není otrocky závislý na Klausovi a (což s tím souvisí), v jeho politice se nemísí doktrinářství s přízemní vyčuraností. Jistě není politicky šikovnější než Klaus, ale jeho politika působí přece jen lidštěji. I s těmi excesy v parlamentu. Kromě toho mám dojem, že je aspoň do jisté míry schopný se poučit z vlastních chyb.

Kdo zvítězil v duelu Topolánek – Paroubek na Primě? Podle diváckého hlasování Topolánek. Paroubek si objednal u STEM průzkum, který dopadl jestlipak to uhodnete? No přece tak, že jednoznačně zvítězil Paroubek. Mám dojem, že STEM musí být v nějaké finanční krizi, když na sebe bere takovéhle úkoly.

Historik Jan Křen si v Právu vyřizuje účty s ještě neexistujícím Ústavem pro studium totalitních režimů. Podle něho je třeba citlivě vyhodnocovat dokumenty, které vytvořili příslušníci „zločinecké organizace“ StB. Diktaturu totiž nelze vysvětlit jen z jejich hlediska. Doplnil bych, že zvláště povolaní k takovému vysvětlování diktatury by byly jejich ubohé nevinné oběti – totiž agenti StB. Hluboké porozumění pro dokumenty by taky mohli mít lidé, kteří proti zločinnému režimu bojovali často tak konspirativně, že se to vůbec nedalo poznat, přímo v jeho vědeckých institucích, tj. např. na tzv. vokovické Sorbonně.

Předseda ČSSD Paroubek se snaží synchronizovat svůj odpor vůči americké základně s Ficovým Slovenskem. Fico se už jasně vyslovil proti, jeho ministr zahraničí je kupodivu o hodně opatrnější, řekl, že Slovensko vybudování základny podporuje, jen by „uvítalo“, kdyby byl americký systém propojen s protiraketovou obranou Aliance. Vypadá to, jako kdyby vznikaly zárodky jakéhosi nového česko-slovenského svazku orientovaného na Moskvu. Oba braši (Paroubek a Fico) by teď ještě měli honem podpořit Putina v jeho spravedlivém boji s estonskými fašisty, a bude všechno úplně jasné.

Rusko cílevědomě vyhrocuje napětí s Estonskem. Navíc se rozhodlo, že už napříště nebude informovat státy NATO o pohybu jednotek na svém území (chce se zlomyslně dodat, že hlavně těch, co se přesunují k estonským hranicím). Jde o zmrazení ruských závazků plynoucích ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Rusko vyčítá NATO, že samo podmiňuje ratifikaci smlouvy stažením ruských jednotek z Gruzie a z Moldavska (NATO i Rusko se už na tom dohodly), že rozšířilo NATO, buduje základny u ruských hranic a instaluje raketovou základnu v Polsku a v ČR. Nedělejme si iluze, všechno, co Putin v poslední době dělá, znamená radikální změnu ruské politiky. Ta změna je důsledná, cílevědomá, plánovaná a bude trvalá na mnoho let. A v této souvislosti považují za nutné zdůraznit: Západní společenství má v současné době dvě slabá místa: Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko a Litvu) a následnické země Československa, ČR a Slovensko. Zatímco na Slovensku už je Fico u moci, osud Topolánkovy vlády visí na vlásku. I z tohoto hlediska je nezbytné, aby vydržela: protože ať je, jaká je, dobrovolně hlavu do ruského chomoutu nestrčí. Kdežto o Paroubkovi, ale ani o Klausovi bych si to tvrdit vůbec nedovážil. O komunistech samozřejmě ani nemluvě.

Prezident Klaus prohlásil, že bude vlastním tělem bránit stavbě nové budovy Národní knihovny na Letenské pláni. Prezident neřekl výslovně, že se mu nelíbí, z jeho slov nepřímo vyplývá jen to, že ji nechce mít tam, kde stát má (dokonce prý sondoval možnost, zda by se nenašel pozemek na místě bývalého areálu ČKD v Praze 9). Prezident má asi takové právo mluvit do celé záležitosti, jako já. Má ovšem nesrovnatelně větší možnosti. Taky nepochybně jako obvykle citlivě zohledňuje nálady ve veřejnosti. Přiznám se ale, že mám na umístění budovy podobný názor, i když nemohu říci, že by se mi stavba sama o sobě nelíbila. Rozhodně mi ale připadá nehorázná hloupost to, co na Klausovu adresu prohlásil ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek: „Nebudu komentovat názory pana prezidenta na architekturu, protože on není architekt. Já věřím víc názoru odborníků, kteří návrhy posuzovali v mezinárodní porotě.“ To je, jako kdyby řekl: nebudu komentovat prezidentovy názory na poezii, protože on není básník. Čili, abych znovu citoval Havlíčka: „Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti měl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl.“

Jakýsi čtenář se v LN pohoršuje na Ondřeje Neffa za to, že ve svém článku o Temelínu a Rakousku dostatečně nezdůraznil, jak z nás Čechů stará monarchie nestydatě tyla. V té souvislosti cituje výrok jakéhosi dalmatského poslance na „rakousko-uherském sněmu“. Stav historického vědomí průměrného českého vlastence je děsivý. Žádný „rakousko-uherský sněm“ nikdy neexistoval.

Sobota 5. května

Událostí (včerejšího) dne je nepochybně demonstrace středoškoláků proti státním maturitám. Opravdu se povedla. Ačkoli vláda už od projektu (prozatím) odstoupila, sešlo se v Praze na Václavském náměstí původně asi tisíc účastníků z celé republiky (akci zjevně podporovalo učitelstvo a v pátek se, jak známo,jinak vyučuje). Pořadatelům, kteří nepochybně nemají s pořádáním demonstrací vůbec žádné zkušenosti, se všechno úplně vymklo z rukou, během pochodu Prahou dav narůstal geometrickou řadou, takže před ministerstvo školství v Karmelitské dorazilo nakonec asi deset tisíc rozdováděných a dílem dosti ožralých puberťáků. Policie i ministryně školství (povoláním učitelka) brali akci s nadhledem (policisté snad odhadli relativně malou „společenskou nebezpečnost“ tohoto dětského happeningu ve srovnání s vyváděním tzv. sportovních fanoušků nebo různých extremistických skupin). Nicméně ministryně obdržela zásah vajíčkem, její mluvčí jablkem (to musí být nepříjemnější), jeden z organizátorů, který se pokoušel „své lidi“ ukáznit, dokonce lahví od piva (již prázdnou). Dav se nakonec bez velkých problémů rozešel. Stejně bych to nebral na příliš lehkou váhu. nedivím se, že nebujnější z nich nasazují svým učitelům na hlavu odpadkové koše a pak si je fotografují mobilem. V Polsku (zatím jen fingovaně) znásilňují spolužačky (nedobrovolná figurantka pak bohužel spáchala sebevraždu). Nemyslím, že by je bylo třeba řezat (na toto téma proběhla před pár dny v MfD veřejná diskuse), ale jen tak trpět podobné vyvádění taky není dobré. Tj. těm, kteří opravdu házeli vajíčka, jablka a lahve. Předpokládám, že existuje videodokumentace.

Dvě třetiny Čechů prý nezajímají výsledky vědy. Vyplývá to ze studie Obraz vědy v českém veřejném mínění, kterou vydal Sociologický ústav AV ČR. Jedna otázka zní: je věda srozumitelná pro obyčejné lidi? To je zavádějící a lehce narudlé: proč nejsou vědečtí pracovníci obyčejní lidé? Je tomu třeba rozumět tak, že jde o zasr… intelektuály? Kdo je obyčejný člověk? Jaké je kritérium obyčejnosti? Znamená obyčejný člověk jako za totality chlap od volů? A platí už zase: já jsem obyčejný člověk, kdo je víc?

Komunistický zákon o referendu ohledně americké základny prošel mj. díky podpoře dvojice Melčák – Pohanka do druhého čtení. Ve skutečnosti o nic nejde, zákon potřebuje ústavní většinu, a tu nedostane. V rozpravě exceloval místopředseda PS Zaorálek: mluvil o tom, že se vyhrocuje zápas mocností o přístup k surovinám a američtí imperialisté se připravují na to, že ho povedou i vojenskou silou. Šéf zahraničního výboru PS Hamáček zase „požaduje vyvrátit obavy Ruska“. Nejlepší by bylo obnovit Varšavskou smlouvu. Pán Bůh nás chraň před tím, aby tito lidé v budoucnu řídili českou zahraniční politiku.

K Tlustého protinávrhu reformy veřejných financí se vyjádřili někteří ekonomové způsobem, který mi připadá docela věcný. Např. Aleš Michl z Raiffeisenbank: „Spíše než o odbornou debatu jde o politické hašteření o výši daní, které se staly fetišem. Reforem veřejných výdajů, které by měly hlavu a patu, je ve všech třech návrzích“ (vládním, Tlustého a Paroubkově) „poskromnu. Příliš velká diskuse neprobíhá ani o potřebných výdajových škrtech. Byznys v Česku by uvítal stabilní a jednoduché prostředí a nikoli prezentaci tří rozdílných pohledů na daňové sazby“. „Tlustého návrh vidím jako rizikový experiment, který by nepředvídatelným způsobem měnil chování ekonomických subjektů a mohl by státní kasu přivést do obrovských problémů,“ prohlásil zase analytik HVB Bank Pavel Sobíšek.

ODS podpořila v Prostějově sociálně demokratického kandidáta do Senátu proti komunistovi. To nechápu: pro obě ty strany dnes platí, že jedna je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Je dnes úplně jedno, bude-li v Senátu více o jednoho sociálního demokrata nebo jednoho komunistu.

Historik Vít Smetana píše v Právu o novém Ústavu pro studium totalitních režimů a hovoří o tom, že proti němu protestovali čelní čeští historici, takto „manažeři historické vědy“. To je přesné pojmenování. Česká historická věda má už zase manažery, kteří (jak asi? Nejspíš citlivými hmotnými pobídkami, občas třeba taky někoho vyhodí) pečují o to, aby se nedostala na scestí. Tak tomu bylo za mého mládí, v šedesátých letech minulého století. Mám dokonce podezření, že jsou to aspoň zčásti titíž lidé jako tenkrát. Je proto povzbudivé, že dokonce i mezi českými historiky se najdou takoví, kterým se to nelíbí. Věda potřebuje svobodu, ne „manažery“.

Z rozhovoru Vlastimila Tlustého s Alexandrem Kramerem v Právu vyplývá, že Tlustý považuje za nejlepší způsob vládnutí menšinovou vládu ODS s podporou sociální demokracie. Pan Tlustý je nepoučitelný: tento projekt byl už ve hře, skončil tím, že se Kalousek dohodl s Paroubkem a ODS byla namydlená. Navíc z toho plyne, že Tlustému jde konec konců o pád Topolánkovy vlády a o nic jiného: jistě si nemyslí, že jeho divoký návrh mu Paroubek z opozice požehná. Kamer se domnívá, že Tlustý se nakonec spokojí s nějakými kosmetickými změnami, aby si zachoval tvář, a dá vládě svůj hlas. Já tomu nevěřím, Tlustému jde o pád vlády a musí to mít předem „prokonzultováno“ i mimo ODS.

Architekt Radek Martišek podrobil drtivé kritice Kaplického návrh na budovu Národní knihovny. Tvrdí mj., že stavba bude ve skutečnosti daleko mohutnější, než jak to vypadá na obrázcích, zveřejněných v tisku, a že pokud by chytla, bude neobyčejně obtížné ji hasit. Obojí nedovedu posoudit, zato dovedu posoudit úroveň odpovědi autora projektu: „Kvalita tohoto materiálu je jako z obecné školy, Z jakého titulu vůbec tato soukromá osoba kritizuje vítězný návrh vybraný mezinárodní porotou?“ Je zjevné, že pan Martišek je odkojen bolševismem: základ svobodné společnosti spočívá v tom, že „soukromé osoby“ mohou zpupně kritizovat pomazané instituce.

Slovenský premiér Fico se při své moskevské návštěvě pokouší přetrumfnout Klause. Vyslovil pochopení pro ruské obavy z českého radaru, šel Putinovi na ruku v otázce Kosova, prohlásil Ruskou federaci za strategického partnera. Dostalo se mu prý odpovědi, s jakou se setkávají všichni šplhouni a rektolezci: přidat musíš, holoubku! Moskvě se nelíbí, že Slovensko chce svěřit modernizaci jaderných reaktorů západním firmám, a tak Slováci zatím nemají smluvně zajištěn přísun energetických surovin z Ruska ani takovým způsobem, jako ČR. Nicméně při pohledu na Ficovu politiku (a jeho drtivou podporu ve slovenské veřejnosti) jsem rád, že se kdysi podařilo rozdělit nefunkční federaci. Tak hluboko jsme zatím ještě neklesli (tím nemá být řečeno, že za pár týdnů na tom nebudeme stejně). Ficovo Slovensko by pro nás mělo být, aspoň pokud jde o zahraniční politiku, odstrašujícím příkladem.

Pondělí 7. května

Poslanec Tlustý se vyjádřil v tom smyslu, že je ochoten podpořit novelu zákona o střetu zájmů. Navrhuje ji ČSSD, smyslem je, aby majetková přiznání museli podávat nejen politici, ale i jejich partneři či partnerky. ODS se proti této úpravě jednoznačně postavila. Oplátkou za to místopředseda ČSSD Sobotka prohlásil, že Tlustého návrh daňové reformy je sice pro ČSSD ještě méně přijatelný než ten vládní, ale že pan Tlustý je aspoň čestný muž a drží slovo – setrvává u původního předvolebního návrhu strany. To je hezké, jenže něco jiného je, co přes volbami slibuje prosadit politická strana, a něco trochu jiného, na čem se po volbách shodne koalice. Předstírat, že koalice jsou něco nečestného, zvlášť sedí od strany, která se chtěla nechat pokoutně podporovat komunisty. Jak se dá charakterizovat z hlediska cti takový projekt? V tom smyslu je zajímavá otázka redaktora MfD, která nyní citlivě souzní s Hradem, položená ministru Gandalovičovi: nelituje teď ODS toho, že neudělala koalici s ČSSD? Mohla přece ve spolupráci s ní prosadit nepopulární reformy. (Jaké by byly konce takové spolupráce, předvedli ukázkově loni na sklonku léta Paroubek s Kalouskem).

Sociální demokrat Lajtoch se stal senátorem za přerovský obvod. Výkonná rada ODS doporučila svým voličům, aby ho v druhém kole podpořili, Paroubek to dodatečně prohlásil za kontraproduktivní. Slušný člověk by poděkoval, i když jde o politického protivníka. Takhle se chovali komunisté: když „imperialisté“ udělali něco vstřícného, napsali o tom např., že „byli donuceni“ to udělat. Ostatně pan Paroubek má pravdu: podporovat hulváty je kontraproduktivní.

Předseda Filip dospěl k závěru, že (zjevně vzhledem k odporu, jaký budí mezi lidem projekt americké základny) nastal čas, kdy je opět populární hlásat slovanskou vzájemnost. V Právu píše: „Už za našeho národního obrození se naši přední představitelé obraceli s vírou na Rusko. Proto vznikla i panslavická myšlenka, proto se Rusko stalo jakousi nadějí před germanizací, jež i v 19. století měla své cíle. Vím, že tehdejší generace obrozenců si Rusko idealizovala“ (šlo o carské Rusko), „přesto díky své moci, protiváze německému živlu se stalo jakousi oporou.“ Komunisté se čas od času, v dobách pro ně nepříznivých, když Čechy přechodně ovládnou evropské choutky, zapouzdří, ale nakonec se vždycky ukáže, že byli, jsou a budou pátou kolonou ruského imperialismu.

Obávám se, že důležitější událost než oslava vítězství nad Německem před dvaašedesáti lety je to, co se odehrává nyní, totiž vyvádění slovenského premiéra Fica v Moskvě. Fico údajně přislíbil, že Rusům svěří modernizaci slovenských jaderných reaktorů. Slíbil jim společné zbrojní podniky, a dokonce hodlá prodloužit „širokorozchodnou“ železnici z Černej až do Bratislavy. V tom je ovšem nedůsledný, měl by rozšířit všechny slovenské koleje. Až se u nás prokouše k moci Paroubkova ČSSD, mohou se pak koleje postupně rozšířit i v Česku. Nakonec společně se Slováky přejdeme na azbuku. Tím se napraví škody způsobené dočasným svržením socialismu v roce 1989.

Středa 9. května

Podle průzkumu agentury Factum Invenio (jde o „aktuální volební model“) se odhadované výsledky koalice a opozice pomalu, ale hrozivě vyrovnávají: ODS je po přechodném vzestupu nyní o něco málo slabší než v době voleb (34,5%), ČSSD se naopak dotáhla na volební výsledek (32,3%). Komunisté jsou na tom stejně (12,2), lidovci o něco lépe (9,1), Zelení o malounko lépe (7,0). Vláda by měla v parlamentě asi 102-103 mandáty, opozice 97 – 98. Něco podobného se dalo očekávat. Pokud to půjde takhle dál, nebude se už v říjnu Paroubek mimořádných voleb bát. A naděje, že by se objevila nová a vládnutím nezatížená strana, která by tak důsledně jako zelení odmítala spolupráci s komunisty, je takřka nulová.

Asi třicet aktivistů Národní strany uspořádalo v Praze demonstraci proti hlavnímu nebezpečí, které dnes hrozí českému národu. Představují ho sudetští Němci a Romové. Strana dosáhla v posledních volbách do PS ohromujícího výsledku 0,17% (9341 hlasů) a je spíše ve středu zájmu odborníků, kteří se zabývají krajní pravicí a pravicovým extremismem. Zprávu o jejich akci přinesla ČTK a následně všechny velké české noviny a veřejnoprávní elektronická média. Je to solidní reklama. Proč se všichni tak snaží? S předsedkyní strany se tuším ještě před volbami sešel předseda ODS Topolánek. Je snad Národní strana v pojetí ODS něco jako Sládkovi republikáni v pojetí Miloše Zemana – zdivočelí konzervativci a neoliberálové? Když člověk poslouchá takového Zahradila, skoro by to tak vypadalo.

Petr Uhl tvrdí v Právu – zřejmě jde o jakousi bezděčnou snahu ověřit si, zda se opakovaná nepravda opravdu stává pravdou – že v Tallinnu odstranili pomník „rudoarmějce“ (rozuměj ruského vojáka). Pomník nebyl odstraněn, ale přemístěn na vojenský hřbitov.

Vlastimil Tlustý ve své protivládní kampani přitvrdil: v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes prohlásil, že premiér Topolánek je podvodník, že se ho pokouší vydírat (pravý opak je pravdou) a že ministr financí Kalousek lže, lže a lže. Pan Tlustý se svým výrazivem zjevně velmi dobře hodí do společenství s Jiřím Paroubkem, k němuž směřuje teď už plnou parou.

Společenským tématem je výstava sportujících (a jinak aktivních) mrtvol v pražské Lucerně. Zdá se, že veřejnost se rozdělila na dvě skupiny: na ty, kterým je podobný nápad natolik odporný, že je ani nenapadne ji shlédnout (což je taky můj případ), a na ty otrlejší, kteří se jdou se zájmem podívat a pak kritikům vyčítají, že kritizují, aniž se s objektem kritiky náležitě seznámili. Je mi líto. Výstavu považuji za ohavnost, svůj názor si nehodlám nechat pro sebe a nedostanou mě na ni ani párem volů. Mrzí mne jediná věc: že kvůli výstavě bude muset přesunout svůj narozeninový koncert Helena Vondráčková (Lucerna bude v době, kdy se měl konat, ještě zaplněna exponáty – preparáty). Nevím, zda je rozhodnutí umělkyně dostatečně uvážené – taková kulisa by měla v tomto případě své neoddiskutovatelné kouzlo.

Po Estonsku se stane předmětem ruské nelibosti zjevně i Polsko. Polský ministr kultury chce připravit zákon, který umožní samosprávám přemístit nebo rušit objekty glorifikující ruskou okupaci. Ruský ministr zahraničí to označil za „přepisování dějin“ (proti přepisování dějin bojujeme odedávna, tj. od roku 1990, i my, nepochybuji, že se náš pan prezident, až nebude zcela vytížen bojem proti nové budově Národní knihovny, svých ruských přátel zastane). A Putin chce dokonce věc řešit po osvědčeném českém vzoru, totiž prezidentským dekretem. Dekretem budou zřízena „ruská zahraniční střediska“, jež budou pečovat o památky Rudé armády „především v problematických zemích“. Jakoupak asi budou mít ta střediska výzbroj a výstroj? Jedno takové bylo u nás nainstalováno, pokud se dobře pamatuji, v srpnu 1968. Navíc s Poláky bude jako vždycky problém, premiér Kaczyński prohlásil, že se nikdo nebude plést do toho, jak se jmenují v Polsku ulice a jaké tam stojí památníky. Těžko se mu divit.

Zítra se dožívá osmdesáti let český filosof Ladislav Hejdánek. V životopise, který dala k dispozici ČTK, je jen okrajově zmíněna jeho spolupráce s časopisem Tvář. Proto upřesňuji: Ladislav Hejdánek byl členem redakční rady Tváře a kmenovým spolupracovníkem časopisu (časopisu v šedesátých letech dvakrát komunisty zakázaném) v roce 1965 i v letech 1968-89. Podstatně přispěl k jeho kvalitě i k tomu, proč časopis komunisté nestrpěli – na obojí může být pyšný. Protože jsem na jubilanta ztratil kontakt a do zítřka jej určitě nenajdu, posílám mu aspoň touto cestou své srdečné blahopřání.

Čtvrtek 10. května

Případ poslankyně Jacques se zamotává natolik, že hrozí stát se jakousi o něco mírnější obdobou případu předsedy Čunka. Sousedka, jak se ukázalo, obvinila poslankyni, že nechala bez dozoru své dvě děti ve věku deset a jedenáct let (proboha, copak tak velké děti nemohou být večer samy doma?), že ji rušily hlukem a smíchem (kdo to může doložit a dokázat), a že ji poslankyně v noci fyzicky napadla. Prý u toho byla shodou okolností přítelkyně postižené (to je zajímavé, v noci, postižená je dítětem štěstěny, má svědka; poslouchala přítelkyně nenápadně za dveřmi, podobně jako Čunkova sekretářka?). Podala na poslankyni trestní oznámení. Policii nezbývá než to šetřit, možnost, že by to vyšetřilo, je, řekl bych, poměrně malá. Zarážející je jen to, že sama poslankyně trestní oznámení pro pomluvu zatím jen zvažuje (to trochu připomíná nejistotu předsedy KDU-ČSL). Otázka zní: nenaběhla náhodou poslankyně na vidle šikovné provokaci? V tom případě by samozřejmě vůbec nešlo o provokaci nějaké sousedky.

KDU-ČSL zvažuje, že postaví vlastního kandidáta na funkci prezidenta. Padla jména jako bývalý rektor UK Wilhelm nebo bývalá prezidentka AV ČR Illnerová: tedy za všech okolností loajální akademičtí funkcionáři bez chuti a vůně. Myslím, že by pro ně nakonec mohli hlasovat i komunisté.

Strana zelených se zjevně rozhodla podpořit komunistický návrh na referendum o americké radarové základně. Formálně na tom nezáleží, návrh tak jako tak neprojde. Je ale zjevné, že zelení mají s účastí v koalici čím dál tím větší problém.

Klaus se sešel u příležitosti výročí konce světové války s ruským velvyslancem Fedotovem. Vyjádřil naději, že „nedorozumění“ kolem radarové základny nezhorší vztahy ČR s Ruskem. Fedotov jej pochválil za vzorný přístup ČR k uchování pietních památek na rudoarmějce (u nás jsou – aspoň v Praze – pochování na hřbitově a ne na Václaváku) a prohlásil, že pro Rusko je nepřijatelná snaha přepisovat historii (tj. mluvit o tom, že Rusové v roce 1945 obsadili kus střední Evropy, aby ji připojili ke svému impériu). V tom jistě mluvil Klausovi z duše. V Evropě vzniká spojenectví bojovníků proti přepisování historie – jsou to ti, kteří se bojí, aby z přílišného šťourání v historii nevyšlo najevo, kolik másla mají na hlavě.

Paroubkův dvorní politolog Lukáš Jelínek tvrdí v Právu o Topolánkově poradci Dalíkovi, že má blízko k „lidové pravici“ Salazarova typu. Pan Jelínek demagogicky využívá některých mimořádně nejapných výroků Topolánkových poradců (i samotného Topolánka), které ovšem svědčí jen o jejich indolenci, nikoli o jejich politické orientaci (nejsem si jist, zda pan Dalík vůbec ví, kdo to byl Salazar). Pan Jelínek funguje zároveň jako poradce zatím virtuálního spojenectví všech demokratických stran (včetně komunistů) proti ODS a poskytuje několik cenných pokynů ohledně toho, jak má vypadat budoucí kandidát Lidové fronty, schopný porazit Klause: „Musí jít o dobře známou osobnost podobně těžké váhy s čistým štítem a pozitivním, nejlépe ryze evropským programem.“ Řekl bych, že nejlépe by se hodil generál Vacek (pokud snad ještě nezemřel).

Ruský prezident Putin pronesl u příležitosti vítězství nad nacismem projev, v němž zaútočil na americké imperialisty jako na Hitlerovy nástupce („A v těchto nových hrozbách, jako v časech „třetí říše“, vidíme stejné přezírání lidského života, stejné požadavky na světovou výjimečnost a diktát“) a na jejich estonské přisluhovače („A tak ti, kdo poskvrňují památníky hrdinům války, poskvrňují vlastní národ a zasévají svár a novou nedůvěru mezi státy a národy“). Rusové dobře vědí, co je pro Estonsko nejlepší, a až ho za rozpačitého mrmlání Německa, Francie a dalších mnichovanů z EU znovu zplanýrují, udělají to výlučně v jeho zájmu. Jenom pokud jde o třetí říši, byl bych, být Rusem, opatrnějším. Kdopak to kdysi napsal: Moskva - tretij Rim, i četvjortogo ně budět? Západ by se měl co nejrychleji smířit s tím, že Putin už jede v kolejích vyjetých Brežněvem. Ušetří si trpká zklamání a hlavně zbytečná selhání.

Mezititulek v Právu zní: „Kongresmani chtějí zrušit věznici“. Při bližším ohledání čtenář zjistí, že ti kongresmani jsou tři. Připomíná mi to jednu hezkou scénku Lasici a Satinského: jeden z nich, nevím už který, hrál Jánošíka, přiběhl udýchaný před kameru a dramaticky zvolal: žandári ma naháňajú! Druhý se zeptal: A koľko ich je? A „Jánošík“ odpověděl: Dvaja. (Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“).

V Mladé frontě Dnes píše Karel Steigerwald, že při poslední prezidentské volbě nešlo prý víc než polovině parlamentu o to, zvolit prezidenta, nýbrž nezvolit Václava Klause: „Teprve po vypotřebování i těch nejméně pravděpodobných kandidátů poslanci a senátoři uznali“ (za totality se psalo „byli donuceni uznat“), „že kandidáta skutečně silného proti Klausovi nenalezli. Za necelý rok prožijeme patrně totéž“. Na téže stránce obhajuje poradce Vlastimila Tlustého exministrův projekt daňové reformy. Mladá fronta Dnes má poněkud staromódní a na minulost vázaný titul. Možná, že by se teď mohla přejmenovat na „C. a k. Klausovy poštovské noviny“.

Tamtéž Zita Senková píše o německém teroristovi Wisniewském, že byl odsouzen mj. „za únos a vraždu prezidenta Svazu zaměstnavatelů a bývalého důstojníka SS Hannse Martina Schleyera“. Paní Senková je asi přesvědčena, že důstojnická hodnost oběti v SS je pro vraha polehčující okolnost. V tom se ale velmi mýlí, důstojníci SS měli být postaveni před soud, pokud se dopustili nějakých zločinů. Vražda je vražda, ať je obětí sebeproblematičtější individuum, zavraždit člověka s problematickou minulostí je úplně stejná vražda jako zavraždit hrdinu, protože vraždit se prostě nemá.

Stav svobody veřejné diskuse v Rusku se dá velmi dobře jako na jakémsi tachometru posoudit na počtu oficiálně přiznaných padlých ruských vojáků v druhé světové válce. Stalin mluvil o sedmi milionech, Chruščov už o dvaceti (to jsme se taky učili ve škole; intencí učebnice bylo dokázat, kolik obětí přinesli Rusové, dvacet milionů padlých bylo v učebnici konfrontováno s asi osmi miliony padlých Němců; průměrně inteligentní středoškolák si z toho udělal zárodečnou představu o tom, s jak strašnou bezohledností k vlastním lidem ruské vojenské velení válku vedlo), Gorbačov (vrchol „liberalizace“) mluvil o 27 milionech, za Putina začal počet zase klesat. Výmluvné.

Pátek 11. května

Britský premiér Blair oznámil, že k 27. červnu podá demisi a odstoupí do té doby i z funkce předsedy Labouristické strany. Byl u moci deset let (britská politická tradice je obdivuhodná, u nás, když premiér vydrží čtyři roky, je to malý zázrak). Jsem rád, že se pokud jde o jeho hodnocení, zase neshodnu s Právem, kde píší: „Blair se proto zařadí do učebnic po boku premiérů Gladstona a Edena, kteří taky zkrachovali v zahraniční politice, a nikoli doma.“ Taky v Mladé frontě dnes píší s opovržením o Blairově „bezmezné loajalitě“ k prezidentu Bushovi. Naštěstí o tom, kdo se zařadí do učebnic se zatím (ještě ani u nás) nebude rozhodovat v Právu. Blair prokázal ve své „irácké“ politice odvahu, loajalitu ke spojenci a schopnost plout v zásadní věci proti proudu veřejného mínění. Neznám českého politika po roce 1990, o němž by se dalo říci totéž. A upřímně řečeno nevím, o kom z jeho současníků ve světové politice by se to dalo s plnou vážností říci.

Odbor vnitřní kontroly Policie ČR uznal, že způsob, jakým policisté jednali s mladými sociálními demokraty, zadrženými na Prvního máje, nebyl přiměřený. Potvrdil to i ministr Langer. Policisté, kteří se provinili, budou potrestáni. Je dobře, že se tak stalo, tím je věc vyřízená.

Jiří Paroubek vyjádřil jakýsi náznak souhlasu s případnou kandidaturou exrektora UK Wilhelma ne prezidentský post. Není divu. Je to kandidát natolik neutrální, že by vyhovoval opravdu všem. Nikdo by s ním neměl problémy. To je dobrý důvod, proč ho nevolit. Kandidát se naštěstí kandidatuře zatím vehementně brání. Já bych si dovolil navrhnout kandidáta obdobného, možná ještě vhodnějšího, který by se rozhodně necukal: Dušana Třeštíka. Třeštík for president!

Televize palestinského hnutí Hamás využila k tomu, aby dětem vštípila potřebu krvavého boje proti nevěřícím psům, křižákům a sionistům, i figurku Mickey Mouse. Mickey Mouse promlouvá k dětem v tomto duchu pravidelně. Jiná země, jiný mrav. Hodně jiný.

Podle agentury STEM euru a dolaru (coby měně) důvěřují hlavně voliči ODS, kdežto KSČM ne: ti upřednostňují českou korunu. Škoda, že do průzkumu nebyl zahrnut i rubl.

Co Čech, to debil, prohlásila jakási americká herečka na základě dojmů z návštěvy Prahy. Myslím, že by si to s ní měly vyřídit Kluby českého pohraničí.

Rathovský, LOK, uspořádal happening pod heslem „Unavený a přepracovaný lékař je rizikem pro pacienta“. Bylo by dobré je ještě doplnit heslem „Nafoukaný a sprostý lékař je rizikem pro pacienta“. Pak by to nemělo chybu.

Ministerstvo vnitra prý uvažuje o zřízení jakýchsi dobrovolníků z řad civilního obyvatelstva, kteří by mohli vypomoci policii. Každému se vybaví PS VB, i ministru Langerovi, který takovou výpomoc pro nejbližší léta neplánuje. Problém je, že normální demokratický stát se bez důvěry veřejnosti v policii a armádu (a taky bez ochoty veřejnosti pomoci tam, kde je to zapotřebí) neobejde. Samozřejmě předpoklad je, že policie a armáda musí působit tak, aby si důvěru zasloužila.

Řada „osobností“ žádá zákaz výstavy mrtvol v Lucerně. Výstavu opovažuji z mnoha ohledů za hnusný nápad, jenže problém je v tom, že to vůbec někoho napadne. A tomu zákaz nezabrání. Zákaz je dvojsečný prostředek a znamená přiznání bezmoci a zoufalství.

Ministerstvo obrany hodlá bezúplatně převést na Pravoslavnou církev svou budovu, kde je umístěna telefonní ústředna, zajišťující mj. spojení armádního velení s centrálou NATO. Marná sláva, nezapře se, že jsme rodnou zemí dobrého vojáka Švejka. Aby to bylo dokonalé, měly by se na správě budovy podílet kromě pravoslavných ještě KSČM a ruské velvyslanectví, ostatně, nenašel by se někdo, kdo se může plným právem hlásit ke všem třem zmíněným institucím?

Sobota 12. května

Topolánkova vláda se jako ostatně vždy otřásá v základech: Dva poslanci KDU-ČSL by vypověděli poslušnost vládní koalici, pokud by Topolánek odvolal předsedu KDU-ČSL Čunka z vlády, a to i v případě, když by byl Čunek opravdu obžalován. Kdyby se v KDU-ČSKL po vznesení obžaloby hlasovalo o Čunkovu odvolání, byl by jeden z nich, Jiří Carbol, rovněž proti. Nevím, zda už někdy někde seděl ve vládě někdo, kdo zároveň stál před soudem obviněn z trestného činu - jak by se mělo např. postupovat, pokud by soud na Čunka uvalil vazbu? Vzhledem k tomu, že oba protestující jsou zároveň proti poplatkům u praktických lékařů a druhý z nich, Hovorka, má vážné výhrady i k reformě veřejných financí, zdá se, že jde o vzpouru zásadnější povahy. Další problém se rýsuje ve Straně zelených. Plzeňská krajská organizace se postavila proti americké radarové základně a hodlá usilovat o revizi sjezdového usnesení strany. Chce tak učinit formou jakéhosi vnitrostranického referenda. Protože v pozadí stojí Bursíkův oponent Stropnický, půjde zřejmě o dosti zásadní a široce založený konflikt. Pokud by se vzbouřila aspoň část koaličních partnerů ODS, nebude Paroubek potřebovat žádnou velkou koalici. Může se ovšem přesto rozhodnout pro velkou koalici a dát tím najevo, že nepotřebuje ty vzbouřence.

Z průzkumu agentury Factum Ivenio ohledně americké radarové základny mj. vyplývá, že otázka, zda referendum nebo ne, lidi vůbec nezajímá, a že taky problém základny jako takové figuruje v žebříčku důležitosti až na desátém místě. Různé pseudorevoluční kravály tedy netřeba zas tak přeceňovat. Odbojný funkcionář zelených Stropnický vyzval veřejně členy své strany, aby se zúčastnili chystané pražské demonstrace proti základnám a prohlásil: "Udělali jsme vše pro to, aby tam nebylo moc rudých vlajek." To zjevně znamená, že požádal své stoupence, aby je tentokrát pokud možno nechali doma.

Otázka, má-li se nějak institucionalizovat spolupráce veřejnosti s policií, je opravdu zajímavá. Každého hned napadne Pomocná stráž VB. Český občan (a asi i český novinář) přistupuje k státu v podstatě anarchicky: tenhle stát je pro něj totéž co bolševický, jen s vytrhanými zuby. A tak by to pochopitelně mělo zůstat. Pro normálního občana demokratického státu je stát a policie něco, co ho má chránit a na čem by mu tedy mělo záležet. Jen pokud občanu na státu a policii ve skutečnosti vůbec nezáleží a svůj statut občana chápe jako statut potenciálního objektu zájmu policie, může pak policie ve skutečnosti vypadat tak, jak ta naše vypadá. Jsou to spojité nádoby: jací občani, taková policie. Kde jsou občani zachváceni nevolnickou mentalitou, tam jsou pak místo policajtů drábi.

Prezident Klaus prý prohlásil na adresu Kaplického projektu Národní knihovny: „Artefakt pana Kaplického se mi zdá být nesmírně nepokorný, svévolný až arogantní“. To od Klause sedí. Když mluví o nepokoře, svévoli a aroganci, je to jako když tygr kritizuje masožravectví. Ostatně jakýpak tygr: fretka.

Psali jsme tu o ambicích dr. Ratha. Trochu jsme to přehnali. Ve skutečnosti může být Paroubek docela klidný: Rath rozhodně nebude usilovat o jeho křeslo „dříve než za pět let“. Jaká to musí být pro Paroubka úleva! Nervózní je zato místopředseda Škromach: vycítil u Ratha haiderovské rysy. Chová se jako tlustý a dobře vykrmený králík, který najednou cítí, že se mu do kotce vetřela mrštná a žíznivá lasička.

Pondělí 14. května

Právo dalo opět prostor pro zviditelnění Národní straně ve věci jakési protidemonstraci na území někdejšího protektorátního sběrného tábora pro Romy v Letech. Akce se zúčastnilo celých pět demonstrantů. Premiér Topolánek prý před časem prohlásil, že vláda nebude mít na odkup vepřína peníze a uvažuje spíše o stavbě nového památníku vedle výkrmny. Připadá mi to racionální, ale skoro se to vzhledem k různým aktivistům bojím napsat. Spor o vepřín v Letech nápadně připomíná spor o Temelín. Vepřín je, zdá se, svou povahou vykřičené zařízení, něco jako nevěstinec. Ministr Schwarzenberg mluví citově a pateticky o „prasečáku“. Pan ministr je nejspíš muslim, že v něm vepřové vzbuzuje takový odpor. Já mám vepřové rád.

V US-DEU, z níž se před rokem stala jakási politická černá díra a v tomto stavu nepochybně setrvá ještě dobrých pár miliard let, zuří interní spor. Je s podivem, že pronikl na veřejnost, protože černá díra, jak známo, disponuje tak obrovskou gravitací, že z ní za normálních okolností neunikne žádná informace. V Česku zjevně černé díry fungují jinak než ve zbytku vesmíru. Informace spočívá v tom, že ve straně existují dvě frakce (další anomálie, odporuje to pojmu singularity). Jedna, pragmatici, by ráda fúzovala s ODS (uvědomuje si přitom, že to půjde jen na úrovni regionální a nižší). Druhá, vedená Svatoplukem Karáskem, se hodlá spíše soustředit na tzv. integraci pravice, proces, který lépe odpovídá povaze černé díry a může rovněž probíhat několik miliard let, aniž by přinesl nějaké znepokojivé výsledky. Existuje prý však i třetí koncepce, podle níž by US-DEU naopak měla poskytnout útočiště Topolánkovým oponentům, pokud dojde k rozkolu v ODS. Pokud dojde k rozkolu ODS, bude útočiště potřebovat nejspíš sám Topolánek, i když představa, jak se US-DEU stává posledním útočištěm pro pana Zahradila, Tlustého a paní Němcovou, mi připadá kouzelná. V tomto smyslu lze za útočiště označit např. krematorium.

Alexandr Mitrofanov upozorňuje v Právu, že dalším logickým krokem poté, co EU odmítne plány amerických imperialistů, by mělo být vytvoření evropské armády. Vzhledem k tomu, že její financování nesmí narušit sociální smír v Evropě, to bude nepochybně sbor, z něhož půjde po celém světě hrůza. Je zvláštní, proč pan Mitrofanov nenavrhuje, aby byli jednoduše Američané ve své roli ochránců, v níž v posledních padesáti letech hanebně selhali, nahraženi Rusy. Ti jsou přece jako spojenci daleko spolehlivější, nemají na svědomí žádné Abú Ghrajby nebo jak se to jmenuje, ani Guantánama, a zejména s námi to myslili vždycky dobře.

Polský ústavní soud zrušil některé pasáže nového lustračního zákona. Nechci se k věci vyjadřovat podrobně, jsem odkázán na sporé informace českého tisku, ale připadá mi nepřípustné, aby se takový zákon týkal soukromých zařízení a zastupitelů všeho druhu. Každý může volit za poslance fízla, ale právě proto je nezbytné, aby se o tom, kdo byl fízl, všeobecně vědělo. Proto nechápu, proč polský prezident říká s jakýmsi náznakem hlubokého vzdechu, že v případě neschválení zákona „nezbude než otevřít archivy komunistických tajných služeb“. Ty už přece měly být dávno otevřeny.

Zelení si stěžují, že Topolánkova osobní spojka k EU Zahradil si dělá, co chce, a necítí se vázán koaliční dohodou. Zahradil je kukaččí vejce Václava Klause v koaličním hnízdě, a vzhledem ke své povaze a svému poslání se tam bude pochopitelně snažit dělat co největší nepořádek. V současné době by rád prosadil, aby se skupiny zemí v rámci EU mohly dohodnout, že nepřipustí na svém území platnost některých unijních zákonů. Má jít mj. i o trestně právní normy. Panu Zahradilovi jde nejspíš o to, aby podle našich zákonů (nemohly by to být přímo prezidentské dekrety?) bylo možné udělat krátký proces s vlastizrádci typu jeho kritika Lišky, který se údajně v Berlíně peleší s německými revanšisty.

Úterý 15. května

Podle agentury Median se ČSSD v preferencích prakticky dotáhla na ODS. Pokud by se volby konaly teď, disponovala by vládní koalice většinou tří hlasů (to je ale pořád ještě poměrně stabilní situace, zvlášť když ji srovnáme se současným stavem). V souvislosti s tím se zdá, že myšlenka předčasných voleb už není Jiřímu Paroubkovi tak proti mysli, jako ještě před dvěma měsíci. Tenhle vývoj preferencí se dal čekat: otázka je, jak ještě vládní preference klesnou a jakou rychlostí to půjde.

Premiér Topolánek se o víkendu neočekávaně sešel s Milošem Zemanem v jeho doupěti na Vysočině. Paroubek mluví o Topolánkově zoufalství způsobem, jakým se za Charty mluvilo o ztroskotancích a zaprodancích. Nejsem nějaký zvlášť horlivý stoupenec nynějšího premiéra, ale tohle mi přijde přece jen hnusné, mám akce kolem Charty v živé paměti.

Summit EU – Rusko v Samaře, pokud se vůbec uskuteční, bude zajímavý. Polsko a Litva hodlají vetovat zahájení jednání o strategickém partnerství s Ruskem. Německý ministr zahraničí, takto tvůrce Schröderovy přátelské politiky k Putinově říši, jede do Moskvy chlácholit tamní politiky (odjakživa osvědčená metoda a na Rusy platí zvlášť). Zároveň se brání představě, že by se snad summit měl odložit, i když by se tím zajistilo aspoň to, že neskonči hanebným krachem. ČR zatím podporuje Polsko, Litvu a Estonsko. Až bude předsedou vlády Paroubek a ministrem zahraničí Zaorálek, bude všechno jinak.

Rathova a Kubkova Lékařská komora zavede letos „kurzy komunikace pro lékaře“ jako součást celoživotního programu vzdělávání. Je to vykutálený nápad, jakýsi jeho předobraz byl kdysi ztvárněn ve filmu „Jáchyme hoď ho do stroje“: tam sice nešlo o slušné chování, ale o úplatky, a ne o lékaře, ale o automechaniky (za totality podobně atraktivní povolání), ale předpokládám, že forma i účinnost bude podobná. Pro spravedlnost musím říci, že podle mých zkušeností ovšem v nemocnicích nejsou hlavním problémem lékaři (v drtivé většině slušní), ale „střední zdravotnický personál“. Připomíná to trochu situaci na vojně: taky tam nebyli hlavním problémem lampasáci (jen neměli čas a chuť se do něčeho plést), ale frajtři.

Německá vládní koalice shodně s opozicí podporuje tažení proti obezitě. Má být vedeno ekonomicky donucovacími nástroji a jeho podstatou je zvýšení DPH u nezdravých potravin. Obecně vzato jde ze strany státu o natolik přízračnou blbost a zároveň drzost.

Nejvyšší správní soud rozhodl podle Lidových novin, že Karl-Eugen Czernin, jehož potomci chtějí restituovat v ČR jakýsi majetek, nebyl Čech. Je pozoruhodné, že se dnes české soudy zabývají řešením problému, kdo je Čech a kdo ne. Čech je ten, kdo se nepřihlásil při sčítání lidu počínaje rokem 1929 k německé národnosti, a z těch. co se přihlásili, ten, který se nikdy neprovinil proti národům českému a slovenskému a účastnil se boje za osvobození ČSR. Respektive Čech může být případně i ten, kdo neodpovídá uvedeným požadavkům, ale pak nesmí nic chtít a musí být rád, že je rád.

Představitel Pravoslavné církve v ČR archimandrita Silvestr zabránil českým politikům v čele s prezidentem položit květiny ke hrobu Karla Kramáře. Karel Kramář totiž kráčel ve stopách jednoho ze zakladatelů strany, jíž stál v čele, Karla Sladkovského, přestoupil na pravoslaví a nechal se pohřbít v kryptě pravoslavného kostela na Olšanech. Takže: dobře mu tak.

Středa 16. května

Nejdřív něco z komunální politiky, které se jinak příliš nevěnujeme. Jde o obec Nemanice na Domažlicku, podle internetových stránek zastupitelstva má 220 obyvatel. Hovoříme tedy o základní úrovni politiky, od níž se rozvíjí všechno, jak upozorňoval už Karel Havlíček. Obec se nyní zapsala nesmazatelným písmem do dějin české komunální politiky pozoruhodnou inovací: zápolí v ní, jak se zdá, dvě uskupení nezávislých (a sekundují jim jako jediná zavedená strana komunisté). Politický zápas je veden nekonvenčními prostředky. Na internetové seznamce se objevil údajný vzkaz někdejší starostky (doplněný patřičnými fotografiemi, z nichž ovšem ty nejatraktivnější, jak se ukázalo, starostku nezobrazovaly). Zněl: „Chci všechny kocoury, jsem pořádně nadržená. Hej, samci, chci si užít, rychle zavolejte.“ Což se údajně taky nějakou dobu dělo. Vzkaz byl ovšem poslán z počítače nynějšího starosty, stíhání pro pomluvu policie odložila, protože se jí nepodařilo vypátrat, kdo z jeho rodiny vzkaz poslal. To je samozřejmě možné, rád bych jen v této souvislosti upozornil, že kriminální odpovědnost je něco jiného než politická, a jakou politickou odpovědnost je třeba z akce vyvodit, by pan starosta měl vědět. Jinak hrozí, že se příklad hodný pera Jaroslava Haška (tím ho nechci bagatelitzovat, vůči postižené jde o nehoráznou sprosťárnu) ujme a prosadí i na celostátní úrovni: představte si např., že se za pár měsíců na téže seznamce objeví maturitní fotka ministryně obrany provázená textem „Chci všechny kocoury…“ atp., provázená adresou a telefonem a odeslaná ze soukromého počítače nejmenovaného předsedy středně levicové strany. A nevyšetří se vůbec nic, jen bude legrace.

Václav Klaus je odborník nejen na globální oteplování a architekturu, ale i na potřeby věřících (tj. věřících v Boha, aby nedošlo k omylu). Ví totiž, že naši věřící smlouvu s Vatikánem ke svému duchovnímu životu nepotřebují. Ví to zjevně na základě podobné intuice, díky níž byl kdysi dr. Gustáv Husák komplexně informován o tom, co potřebují a co naopak nepotřebují naši pracující. Takže se toho zase až tak mnoho nezměnilo – jen snad to, že je to možné komentovat v internetu Za Husáka žádný internet nebyl. Vot čuděsnaja těchnika!

S touto zprávou volně souvisí jeden detail z průzkumu veřejného mínění ohledně důvěryhodnosti institucí, který provedlo v posledních dnech CVVM. Církve skončily mezi institucemi na posledním místě, nevěří jim více než polovina lidí. Problém je v tom, že církve nejsou od toho, aby se v ně věřilo. Od toho je Bůh.

Předsedkyně Národní strany Edelmannová se údajně v jakýchsi textech vyjadřovala mj. o „konečném řešení cikánské otázky“. Zabýval se jimi ÚOOZ a (podle Práva) se nejmenovaný politolog se prý vyjádřil v tom smyslu, že výrok lze považovat za sporný, ale nevybočuje z běžného vyjadřování. To jsme tedy klesli už opravdu dost hluboko.

Ruského prezidenta Putina navštívili těsně po sobě americká ministryně zahraničí Riceová a její německý kolega Steinmeier. Snaha uklidnit ruského prezidenta je, řekl bych, z obou stran zbytečná, prezident se už rozhodl pro určitou politickou linii (respektive pro návrat k určité politické linii) ä toto rozhodnutí je nezvratné. Zatímco Riceová dala Putinovi najevo, že si USA do určitých věcí nenechají mluvit, Steinmeier provozoval appeasement: jen proboha nepřipustit „přerušení dialogu“. Poláci teď chtějí, aby členské státy Unie podepsaly deklaraci, v níž se zavazují pomoci novým členům v otázkách energetické bezpečnosti. Za požadavkem je jakási nedůvěra, v tomto případě oprávněná: Poláci zřejmě nechtějí čekat na to, až jim (a taky nám) pan Steinemeier přiveze z Moskvy „mír pro naši dobu“.

Stavebnictví i průmysl jako celek se v posledních měsících utěšeně rozvíjejí. V této souvislosti nezaškodí připomenout, že pokud se oběma daří, je to výsledek pozitivního úsilí sociálně demokratického vládnutí v posledních letech. Pokud by ovšem náhodou stagnovaly, byla by to nepochybně vina Topolánkovy vlády.

Čtvrtek 17. května

Vláda se prý chystá změnit podobu ekologické daně, jak ji navrhli zelení. Ta se původně neměla týkat zemního plynu, což byl jakýsi nepochybně nechtěný dárek Vladimíru Putinovi. Pokud se ekologická daň nebude týkat ani zemního plynu pro domácnosti, budou daňově zvýhodněni jen ti, co jsou ochotni v zimě mrznout? Nebo ti, co jsou ochotni topit hnojem (který nepochybně patří mezi obnovitelné zdroje)?

Vládní návrh se už napříště nebude nezývat „reformou“. Vláda tak vyšla vstříc poslanci Tlustému. Dovoluji si pochybovat o tom, že Tlustému jde o nějaké verbální úkony.

Právo věští, že summit Evropa - Rusko proběhne v chladném ovzduší. Není důvod mu nevěřit, má jistě nejtěsnější vazby na spolehlivé informační zdroje ze země, kde zítra již znamená včera. Jinak si libují, že agentka amerického imperialismu Riceová byla v Moskvě přijata chladně (podle ruského tisku prý z Purinový rezidence „vyvrávorala“; to je jako když Žirinovskij kdysi vzpomínal s dojetím na doby, kdy západní imperialisté údajně „lezli před Ruskem po břiše“), kdežto Steinmaier byl „živý a dokonce veselý“. Nepochybně byl živý a veselý i Chamberlain, když se mu zdálo, že zachraňuje „mír pro naši dobu“.

Maršálek polského Sejmu plánuje rozdělit budovu Sejmu na několik zón a polské novináře do několika sort podle „vědomostí, kompetencí a profesionality“. Každá sorta by měla přístup do vymezených zón. Ti nejlépe prokádrovaní do všech, ti, co dopadnou nejhůře, by se zřejmě směli pohybovat jen po vnějším schodišti u vchodu (je-li tam nějaké). Ježíši Kriste! S touto zprávou souvisí podobná: uniformy pro středoškoláky nebudou jednotné. Potížisté dostanou zcela zvláštní, aby se odlišili od těch hodných a poslušných. Vzhledem k polským křesťanským tradicím se domnívám, že by uniformy pro kverulanty měly delikventům ponechávat odhalené zadnice (podle Starého zákona; jak známo pokořovali tímto způsobem tehdy vítězové poražené protivníky).

Jiří Paroubek má problémy s tím, že označil za svého nástupce příliš jednoznačně dr. Ratha. Zdá se, že to je i na současnou ČSSD příliš silný tabák, a tak ve zvláštním textu pro MfD (MfD se teď stává jakýmsi úředním věstníkem, v němž vycházejí názory potentátů) vyjmenoval asi deset dalších adeptů. Zajímavá informace je, že sám chce zůstat ještě tak pět-sedm let v čele strany. Tím se dostává do lehkého nesouladu s tím, co řekl jeho korunní princ Rath, který se zavázal, že zaručeně na Paroubkovu pozici nezaútočí dřív než za pět let. Může vzniknout zajímavý konflikt, dovolil bych si ovšem odhadnout, že zběhlý manažer s bohatými zkušenostmi z minulého režimu, zocelený dlouholetou praxí v Restauracích a jídelnách, nakonec převálcuje ambiciózního drzého felčara odchovaného socialistickým zdravotnictvím (tito felčaři existovali jen z milosti zmíněných manažerů a velmi dobře o tom věděli).

Martin Komárek se v glose v MfD poněkud pateticky ohražuje proti názorům, že by odsouzenému několikanásobnému vrahovi Vocáskovi za žádných okolností neměla být udělena milost. V podstatné věci s ním musím souhlasit: odpustit se dá všechno, i několikanásobná vražda. Prostě proto, že odpouštět je nám přikázáno. Ne, že by odpustit Vocáskovi bylo nutné: ale odpustit Vocáskovi je možné (z mnoha článků, kterém jsem na to téma četl, vyplýval opak). To považuji za zcela zásadní věc.

V Lidových novinách polemizuje s názory Vladimíra Bystrova na Rusko Alexej N. Kelin, „bývalý člen Rady vlády pro národnostní menšiny“. Upozorňuje na to, že „většina stávajících ruských krajanských spolků je sdružením občanů ČR“ (což o to, krajanský spolek jménem Sudetendeutsche Heimatfront byl taky sdružením občanů Č(S)R. Na druhé straně ty, kterým ČSR kdysi velkomyslně a správně poskytla útočiště, pak ruští komunisté repatriovali do sibiřských gulagů, takže dnešní sdružení ruských občanů ČR má nepochybně docela jiné složení). Dává nám taky lekce: „Češi byli snad jediným národem na světě, který si komunismus dobrovolně zvolil ve svobodných volbách roku 1946 a skoro polovina národa tuto ideologii v nejrůznějších mutacích, volí dodnes.“ Musím se přiznat, že od příslušníka národa, který si „komunismus“, o němž je řeč (totiž marxismus-leninismus, řekněme to na plnou hubu), nejprve vymyslel, pak vybojoval a nakonec s oprsklostí sobě vlastní vnutil celé středovýchodní Evropě, mně zrovna tato výtka připadá jako nehorázná drzost. To, že nejméně polovina českého národa ho volí dodnes, je jistě pravda, ale - aniž bych pana Kelina z čehokoli podezíral, vůbec ho neznám - jen jako jakési doplňující připodotknutí uvádím, že bych nepovažoval za přiměřené, kdyby s ní vystoupil na příklad (jde o čistě teoretický příklad, ovšem) nějaký důstojník nebo agent FSB. Pozoruhodný je zejména v této souvislosti závěr Kelinova článku: „Za hrozbu bych považoval, kdyby se mezi EU a Rusko podařilo vrazit takový klín, aby tyto zdroje místo nás“ (to je moc hezké ztotožnění) „dostala k dispozici například Čína“. Holoubku, duše slovanská, ty si opravdu myslíš, že je mimořádně těžké si tohle vyjádření přeložit např. do této formy: „Dávejte si majzla, čeští parchanti, když si budete moc vyskakovat, půjde ropa a zemní plyn místo k vám do Číny, a vy budete v rejži.“ Nemějte nás za blby, pravoslavní.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky
 
read more