Červen 2007

Boj o ňok

Alice Flemrová

Návštěva pizzerie v Česku bývá pro italianistu nevšedním zážitkem. Nechci zde hodnotit kvalitu kulinářských výkonů, od toho jsou jiné rubriky, mě zajímají jídelní lístky. Italský jazyk se svými zdvojenými souhláskami skýtá fantazii jejich tvůrců nevídané možnosti. Často slýchám, že italština je „děsně lehká“, no prosím, a proč je tedy takový problém napsat správně fettuccine nebo cappuccino? Nejsem však takový hnidopich, abych se rozčilovala nad chybějícími či přebývajícími písmenky, pobaveně si čtu roztodivné zkomoleniny pokrmů, hádám, co se asi skrývá za záhadnými názvy „typických“ italských moučníků. Kalich mé trpělivosti vždycky naráz přeteče až při objednávce jídla. Pokud se nechci uchýlit k numerickému označení - což nechci, tím by pro mě rituál ztratil veškeré kouzlo: je přece úplně něco jiného těšit se na bucatini all´amatriciana, a těšit se na stodvacetjedničku - nastávají problémy. Já třeba řeknu, že chci pizzu spinaci (vyslovuji: PICU SPINÁČI). Číšník (nebo servírka) se na mě tázavě zadívá: cože? Opakuji svoji objednávku, číšník (nebo servírka) se dál tváří nechápavě. Ti snaživější chvíli dumají, pak řeknou: Aha, ŠPINÁKY! Ti línější se zeptají, jaké je to číslo. Tak či onak, pro mne neúspěšná akce.

Z mého soukromého výzkumu prováděného v českých pizzeriích vyplynulo, že nejproblematičtějším pokrmem jsou gnocchi (ŇOKY). Bývají sice správně napsané, ale vyslovované jsou všelijak, jen výjimečně správně. Takže nastává již známá situace, já si objednám: ŇOKY. Číšník (nebo servírka) na mě odmítavě hledí: ??? Já trvám na svém, chci ŇOKY a svou objednávku stvrzuji ukazováčkem, jímž ťukám v otevřeném jídelním lístku na vybrané jídlo. Číšník (nebo servírka) se otráveně podívá, kam ukazuje můj prst, nasadí výraz, který je vyváženou směsicí arogance, neochoty a tuposti a nikdo na světě ho nedovede tak dobře jako český personál pohostinství a obchodů, a pak mě opraví: Jo vy myslíte GNOŠI nebo GNOČI, nebo taky NOČI. I když se je snažím přesvědčit, že na omylu jsou oni, mám to marné, číšníci vědí své. Boj o ňok ale ještě není ztracený. Zatím je v češtině výslovnost ňoku nejednotná, takže mám šanci prosadit tu správnou.

Před lety jsem podobný boj prohrála. Tehdy jsem zaměřila svou „osvětu“ na prodavačky v hračkářstvích a odděleních pro kojence a batolata, kde nabízeli výrobky značky Chicco. Značka je italská a čte se KIKO. Pokaždé jsem však byla poučena, že jsou to výrobky od ČIKA, a basta. Vzdala jsem to, dcera vyrostla a už nepotřebuje nic ani od kika, ani od čika a jediný Čiko, se kterým teď svádím boj, je náš pes. V hračkářstvích jsem mimochodem s napětím sledovala i skóre souboje mezi PAZLE a PUCLE. Zdá se, že tady už taky není rady ani pomoci: puclíci vítězí na celé čáře a na konzervativní pazlisty se většina dívá jako na snoby nebo jako na idioty.

Mě však přezíravé pohledy obsluhujícího personálu neodradí v mém spravedlivém boji. Proč? Protože mám za to, že když si někdo otevře italskou restauraci a nabízí italskou kuchyni, měl by být natolik profesionální, aby věděl, jak se nabízená jídla píší a vyslovují, a poučit v tomhle ohledu i personál. Nebo je tu druhá možnost: nabízet špenátovou pizzu (pizza snad už bez problémů zdomácněla) nebo bramborové noky. To je pořád lepší než pseudoitalština rádobyitalských picérií, pěstovaná skutečnými snoby či idioty.

P. S.: Ráda bych ujistila zaměstnance pizzerií, kam pravidelně chodím jíst, že ten sloupek není o nich! Čtenáři prominou, ale nemůžu přece svádět boj o ňok s prázdným žaludkem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)