Srpen 2007

Právo sebeurčovací

Franz Chocholatý Gröger

Princip sebeurčení národů , deklarovaný pátým ze 14 Wilsonových bodů z r. 1918, vstupuje do mezinárodní politiky velmocí začátkem 20. století a mění politickou mapu po 1. světové válce.

Když prezident Woodrow Wilson dne 8. 1. 1918 zveřejnil svých 14 bodů, požadoval pro národy Rakouska-Uherska pouze autonomii. Myšlenku na autonomii dále rozvíjel ve svých projevech a dílech, v nichž mimo jiné kladl důraz na zásadu, že „každý národ má právo, zvolit si suverenitu, pod kterou chce žít” Nicméně ve dvacátých letech tohoto století právo na sebeurčení kvalifikoval „jako základ jednání, který státníci od této chvíle budou moci přehlížet jen na vlastní nebezpečí”. Tím sledoval fakt, že právo na sebeurčení platí stejně jak pro země Dohody, tak pro národy Rakouska-Uherska. Zdálo se, že idea sebeurčení, která byla v roce 1918 přijata velmocemi Dohody, se stane základem obecného mezinárodního práva.

Přestože se předpokládalo, že wilsonovské představy o právu na sebeurčení se stanou součástí mezinárodního práva, nestalo se tak a byly pouze vůdčí ideou, použitou v jednotlivých mírových smlouvách a to s odlišným přístupem u jednotlivých národností. Tato skutečnost je dnes předmětem sporu, kdy německá strana poukazuje na skutečnost, že idea sebeurčení byla v případě Československa prakticky povznesena na právo, a dokumentuje to jednak jeho uznáním USA v květnu 1918 a Francií, Velkou Británií a Itálií v červenci a srpnu 1918 a jednak nótou prezidenta Wilsona ze dne 18. 10. 1918 zaslanou Rakousku, v níž oznamuje, že Rakousko-Uhersko kvůli uznání Československa „bude muset plně uspokojit požadavky Čechoslováků na osvobození”

Právo na sebeurčení bylo zaručeno Čechům a ne sudetským Němcům, byť na něj, měli nejen morální nárok, ale také právo, protože Rakousko-Uhersko uzavřelo příměří na základě Wilsonových podmínek. Lze jen konstatovat, že Wilson nevzal dostatečně v úvahu evropské poměry. Neboť právě jeho definice o peoples and nationalities (národech a národnostech), je plná otazníků. Co to národnost v jeho pojetí vůbec je? Vždyť středoevropský prostor je národy a národnostmi přímo poset, zatímco západní Evropa již měla jasně historicky definováno národní povědomí. Národy a národnosti v multinacionálních říších střední a východní Evropy sice toužily po osvobození, ale při vší zdánlivé samozřejmosti zůstalo jaksi utajeno, co také osvobození je a co obnáší a jaký etnický subjekt vlastní pro nárok na takové osvobození náležitou identitu a velikost. Vždyť také v prostoru koruny svatováclavské znělo volání po moravské autonomii. Ukazuje se, že Wilsonův pojem národů a národností byl v daném historickém období zcela k nepotřebě, nehledě k tomu, že politické záměry vítězů se podle něj nijak neorientovaly. V této souvislosti jsou pařížské mírové smlouvy hodnoceny jako boj práva s právem.

Rovněž v předmnichovském období nebylo právo na sebeurčení součástí mezinárodního práva, nýbrž politickou ideou, která se dle přání subjektů mezinárodního práva, přeměnila v právo na sebeurčení. Národy se tudíž samy o sobě a za sebe na něj nemohly dovolávat, coby obecného základu mezinárodního práva. Definici kolektivního subjektu v národnostně právním smyslu se dosud nepodařilo nalézt. Dodnes neexistuje ucelené národnostní právo a právní systémy autonomie, kulturní, politické a státní rovnoprávnosti jsou stále jen objekty rozhodování politického, nikoliv právního.

Česká strana odmítala sebeurčovací právo sudetských Němců poukazem na to, že německý národ má svůj vlastní stát v Německu a bude ho mít v německých oblastech Rakouska. Musí proto oželet, že část jeho příslušníků bude žít v Československu. Toto sebeurčovací právo není proto pravidlem pro úpravu státních hranic.

Teprve v průběhu 2. světové války v rámci Atlantické charty, došlo k výrokům signalizujícím platnost práva na sebeurčení ve světovém měřítku. Potvrzují to především články 1 a 3, v nichž se zdůrazňuje, že zúčastněné strany:

čl. 1 ...neusilují o územní nebo jiná zvětšení

čl. 2 ...si nepřejí územních změn, jež by nebyly v souladu se svobodně vyjádřeným přáním národů, jichž se týkají

čl. 3 ...respektují právo všech národů zvolit si vládní formu, v níž chtějí žít a přejí si, aby byla vrácena svrchovaná práva a samostatná vláda těm, kdož jich byli násilím zbaveni.

Postupně z Atlantické charty přechází idea sebeurčení na Chartu OSN, kde již v čl. 1 odst. 2 se praví, že jedním z cílů OSN je „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů.” O sebeurčení se zde dále hovoří ve čl. 55, 56, 73, 76. Ale nehovoří se zde o sebeurčení jako o cíli. Jako se skutečným právem na sebeurčení se s ním setkáváme až jeho zakotvením v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech přijatých dne 16. 12. 1966. V čl. 1 obou paktů je pak uvedeno: „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně rozhodují o svém politickém statutu a svobodně utvářejí svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj”. Česká republika, resp. Československo, stejně jako SRN k těmto paktům přistoupila.

S právem na sebeurčení jsou spjata tato konkrétní práva:

1) právo na nezávislost, tj. právo na odmítnutí nadřízenosti jiné vnější moci

2) právo na odštěpení části území a tamního obyvatelstva od existujícího státu (tj. secesí) a konstituováním v nezávislý stát

3) právo na vlastní vládu, tj. právo určit si politické zřízení

Realizaci práva sebeurčovacího se zde rozumí zejména možnost vytvoření suverénního a nezávislého státu, svobodné sdružení či sjednocení s jiným suverénním státem nebo vyhlášení jiného politického postavení na základě svobodného rozhodnutí národa.

Jak je patrno, pokud by vyhlášení dvou německých provincií a dvou německých krajů bylo schváleno ve svobodném lidovém hlasování (např. referendum, které konference nařídila například v případě česko-polského sporu o Těšínsko), tak právní formulace dávají za pravdu názoru, že se měly tyto „státečky” právně uznat. Toto právo je univerzálně použitelné pro každý národ. K právu na sebeurčení patří rovněž opětné sjednocení oddělených národů a států, což v praxi bylo realizováno v případě Vietnamu a Německa, rovněž tak uznání nezávislosti Kosova (respektive jeho spojení s již existujícím národním státem Albánců).

Právo na sebeurčení potvrzuje i Helsinský závěrečný akt ze dne 1. 8. 1975, který v bodě VIII vyhlašuje princip „rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů”. Podle literatury mezinárodního práva všechny národy mají právo na sebeurčení, které je jediným prostředkem ke vzniku státu. Bohužel dosud neexistuje všeobecně uznaná definice národa.

Většina autorů vychází z toho, že na základě Charty OSN se právo na sebeurčení stalo právem kogentním. Důsledkem toho je, že jakákoliv smlouva, která je v rozporu s tímto principem, bude neplatná, což by měla zohledňovat také Vídeňská úmluva o smluvním paktu, která vznikla 23. 5. 1969 a jejímiž signatáři se staly jak Československo, tak také SRN v r. 1987.

S touto úvahou operuje německá strana ve vztahu k pražské Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, Smlouvě o sjednocení Německa i v Česko-německé deklaraci (Die deutsch-tschechisch Erklärung) s ohledem na sudetské Němce, které řadí k německému národu jako celku.

Desátým bodem Wilsonovy deklarace byly osloveny národy Rakouska–Uherska a bylo jim přislíbeno místo mezi národy s co nejsvobodnější možností autonomního rozvoje.(X. The peoples of Austria-Hungary, whose place among the nations we wish to see safeguarded and assured, should be accorded the freest opportunity of autonomous development). Není zde ani slovo o zrušení monarchie, spíše se zde načrtá hluboký a zásadní reformní program. V posledních shrnujících větách programu Wilson hovoří o „peoples and nationalities”. V konečné fázi války, za stálé radikalizace požadavků, se Wilsonův program dostal na vedlejší kolej. Dohodové mocnosti se na něm nikdy neshodly.

Všech šest nástupnických států vzniklo v důsledku porážky monarchie ve válce, nikoliv jako důsledek vnitřního demokratického hnutí. Tento úspěch nemohl být plodný, protože demokratické síly neměly možnost využít potenciálu ukrytého v pádu starých autorit a znovuzrození se v nové politické autoritě. Všechny tyto státy měly proto po roce 1918 problém s dostatkem stabilních legitimních vlád. První československá republika byla alespoň v prvním desetiletí jistou výjimkou.

První republika i celé poválečné mírové uspořádání se zformovalo ve jménu práva na sebeurčení. Toto Wilsonovo heslo „nabylo mezi všemi národnostmi nebývalé síly a prudkosti “ a také díky němu se „utvářela otázka českých Němců ve velmi obtížný problém v mysli každého, kdo toužil po spravedlnosti podle nových zásad “ (Peroutka). Politický osud roku 1918 nutil říci jasné slovo. V říjnu 1918 se německé Čechy (Deutschböhmen), německá Morava (Deutschmähren) a slezské Sudety (Schlesien) konstituovaly s požadavkem na separaci, zatím bez společného názvu. S odvoláním na právo národu na sebeurčení založili dvě samostatné provincie (Deutschböhmen, Sudetenland) a dva kraje (Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau), snažili se odtrhnout se od nově založeného státu a přiřadit se jako autonomní provincie s vlastní sněmem a vládou k Rakousku. Zásada sebeurčení jim potvrzovala, že budou uznáni. Čeští, moravští i slezští Němci také v to do poslední chvíle věřili. Doufali, že mírová konference se neodváží porušit tento „nejkladnější a nejmorálnější výsledek války” (Peroutka ) a na konferenci se podaří jejich práva nejen uznat, ale také prosadit.

Konference však rozhodla v jejich neprospěch. Byla daná přednost geografickému, hospodářskému a strategickému hledisku před hlediskem národnostním. Tak se stalo, že víc než polovina státu stala se národní a zároveň státní společnosti uměle vytvořeného národa československého (bylo tím porušeno právo sebeurčovací Slováků), ale práva sebeurčovacího se nedovolalo přes tři miliony Němců. Vládám československým se nepodařilo vyřešit rozpor mezi pojetím národního a národnostního státu a dosáhnout toho, aby se všechny menšiny bezvýhradně přihlásily k státu a nabyly důvěry v jeho politické instituce. To se však rovněž nepodařilo také u slovenské větve národa československého. I když byla dána občanům menšin plná občanské práva, avšak jenom jedincům, nemohlo to nic změnit na tom, že právo sebeurčovací ve smyslu státoprávním, bylo jim mírovou konferenci odepřeno. Překážkou které musela čelit první republika, byla skutečnost, že mírovou konferenci byla garantována sebeurčovací práva, ale tato práva nebyla aplikována (ani nemohla být). Zároveň nebyl řešen základní problém, který byl při zrodu první světové války - určení politického rámce německého národa. Nevyřešení tohoto problému se tak stalo důvodem labilnosti versailleského systému a také jednou z příčin vypuknutí druhé světové války. Vznik Československa vedl tak oslabení vazeb mezi oběma národními skupinami, které již tak se přestaly společensky a intelektuálně stýkat.

Třímilionová německá menšina byla tak postavena do role nestátního národa a nestátotvorné menšiny. Již před 1. světovou válkou panovalo mezi Čechy přesvědčení, že Němci obývají pohraniční území neprávem a že jedině Češi mají právo na tuto zemi. Československo ihned po svém vzniku anulovalo Moravské vyrovnání a tímto svým počinem pražský centralismus překonal vídeňský centralismus. Vláda doufala, že německou otázku utlumí formou administrativních ústupků, ale tím jen opakovala chyby, kterých se dopouštěla monarchie. Se stavem, kdy menšiny jsou sice individuálně chráněny , avšak nemají podíl na státní správě a nemají ani samosprávu, nemohl být nikdo spokojen. Stát zároveň se cítil existencí menšin být omezen ve své suverenitě. Státní úřednici se snažili v každodenním životě ustanovení obcházet nebo ustanovení vykládat ve prospěch národně centrální moci.

Menšiny vnímaly takové postupy trvalého znevýhodňování Nečechů ve veřejném životě jako všeobecnou politickou tendenci. Nelze se divit tomu, že nevyslyšené stížnosti a touha po autonomii vedly k takové koncentraci nespokojenosti, která mohla být zneužita politickou moci. Pro své politické cíle se toho pokusila zneužit KSČ (Pátý kongres Kominterny se v červnu 1923 vyslovil pro právo sudetských Němců na sebeurčení až k oddělení, podobně také 6.sjezd KSČ v březnu 1931, který hovořil o právu Němců na odtržení i o české okupační moci v německé části Čech) a později nacionální socialisté. Problém však nebyl jen v porušování individuální občanské rovnosti, ale hlavně v chybějícím vyrovnání národnostních skupin. Toho však nemohlo být v rámci národního státu nikdy dosaženo.

Sebeurčovací právo národů tvořící součást Wilsonových tzv. čtrnácti bodů se vyznačovalo nedostatečnou určitostí. Československou stranou bylo interpretováno tak, že se nevztahuje na menšiny. Trvalo se stále na právu historickém, nakonec se součásti programu nově vzniklého státu stala formulace přirozeného práva každého národa na samostatnost a to především s ohledem na slovenský národ. Trvaní na právu historickém by neumožňovalo požadovat svobodu Slováků. Svůj vztah k sebeurčovacímu právu vyjádřil pak Masaryk ve Světové revoluci: „Naši a také rakouští Němci se dovolávali práva sebeurčovacího a autority Wilsonovy... Skutečně toto právo, které se také hlásalo s naší strany a již před válkou, posud jasně formulováno nebylo. “

Sudetští Němci do současné doby, nepřestali pro sebe požadovat právo na sebeurčení. Za historická období uplatňování tohoto práva lze uvést:

- léta 1918/1919, kdy se jednalo o odstoupení sudetských území v saint-germainské mírové smlouvě s Rakouskem,

- rok 1938, kdy po mnichovské dohodě právně nedošlo k výkonu práva na sebeurčení a sudetští Němci se stali, následkem odstoupení území, německými státními občany,

- léta 1945/1947, kdy došlo k odsunu a právo na sebeurčení bylo tímto aktem negováno.

Toto právo je rovněž požadováno v Eichstättské deklaraci (Eichstätter Erklärung) z 30. 11. 1949, ve Wiesbadenské úmluvě mezi Českým národním výborem a Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů ze 4. 8. 1950, v Chartě německých vyhnanců (Charta der deutschen Heimatvertrieben) z 5. 8. 1950. Rovněž je uvedeno ve stanovách Sudetendeutsche Landsmannschaft (SdL) a to v § 3, odst. 1b: „prosadit právní nárok na domov, jeho opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny”. V souvislosti s rozhodnutím Valného shromáždění OSN č. 3236 z 22. 11. 1974, které přiznalo „palestinskému lidu právo na sebeurčení... právo na návrat do původního domova a na navrácení vlastnictví”, přijalo dne 17. 1. 1975 spolkové shromáždění SdL „Petici sudetských Němců Organizaci spojených národů” (Petition der Sudetendeutschen Volksgruppe an die Vereinten Nationen), která byla spolu s více než 200 000 podpisy předána generálnímu sekretariátu OSN v New Yorku.

V zadaných dobrozdáních právních expertů devadesátých let minulého století (prof. Felix Ermacora, prof. Tomuschat) se dovozuje, že sudetští Němci a Češi byli a stejnými národními skupinami (Volksgruppe). Na postavení sudetských Němců a jejich práva na vlast se v posudcích zpětně aplikuje rezoluce OSN o Kypru a Palestině a z toho se vyvozují jejich oprávnění a povinnosti Čechů a českého státu vůči nim.

Idea práva na sebeurčení je od svého vzniku často využívána pro politické účely, které často v reálnu sledují jiné cíle. Od počátku existence principu sebeurčení se spolu střetávají dvě odlišné rovnice vycházející ze stejného konceptu. Je to tradiční západní vnímání vzniku národních států spojené s existencí živého a těsného vztahu mezi principem sebeurčení, národem a kompletní demokratickou ideou svobody. Demokratická svoboda tak vyrůstá z národního státu, který vznikl na základě práva na sebeurčení, a nakonec vede ke vzniku širších mnohonárodnostních celků (federací) jakožto vyšších a životaschopnějších státních forem. Tento vztah je v přímém rozporu s jiným principem práva na sebeurčení, který hlavně ve střední Evropě zapustil silné kořeny - sebeurčení směřující k nacionalismu. Právo na sebeurčení dalo skupinám lidí možnost formovat se v národy a vytvářet národní státy, které rozdmýchávaly jejich nároky a požadavky s tím související. Češi vnímají snahy sudetských Němců o prosazení práva na sebeurčení spíše optikou druhého pojetí, tedy jako zástěrku pro agresivní nacionalismus.

Literatura:

Manfred Alexandr, Čeští Němci a vznik Československa, in: Dějiny a současnost 6/1997

István Bibó: Bída malých národů východní Evropy, Doplněk, Brno 1997

Felix Ermacora, Die sudetendeutschen Fragen, Langen Müller, München 1992

Rudolf Hilf,Němci a Češi. Sousedství ve Střední Evropě, Jeho význam a proměny, PragaMedia News, Praha 1996

František Chocholatý (Franz Chocholatý-Gröger), Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, závěrečná práce,VŠP-Hradec Králové, 1997 www.cs-magazin.com/2007-02/view.php?article=articles/cs070238.htm

Tomáš Garrigue Masaryk, Nová Evropa, Stanovisko Slovanské, Doplněk, Brno 1994

Karel Müller jun., Češi a občanská společnost, Pojem, problémy východiska, Triton, Praha 2003

Ferdinand Peroutka, Budování státu, I, II, Praha, Lidové noviny 1991

Emanuel Rádl: Válka Čechů s Němci, Melantrich, Praha, 1993

Ferdinand Seibt: Německo a Češi, Academia, Praha, 1996,