Srpen 2007

Moudrost voličstva

Ota Ulč

Rozmáhá se popularita soutěží znalostí dospělých občanů, oprávněných volit, v porovnání s žáky z páté třídy základní školy. Necelá jedna pětina Američanů si je vědoma, že Harry Reid je vůdce Demokratů v Senátu, osoba tam nejvlivnější. Kolik kibiců je schopno rozlišit Irák a Írán, země denně mediálně přetřásané? Zvládnout rozdíl mezi pojmy Czechoslovakia a Yugoslavia – všichni jsme to mockrát slyšeli. Kolik geniů je schopno rozlišit Slovensko od Slovinska? V našich rodných končinách třeba ještě všem nedošlo, že dávno již zanikla československá federace, že teď prezidentuje Václav Klaus, ačkoliv méně již bude myslitelů, přesvědčených o setrvávání Gustáva Husáka na hradě českých králů. Každopádně , voliči v demokratických systémech ovlivňují, jsou spoluzodpovědní za směr, jímž se míní uskutečňovat blaho společnosti.

„Nikdy nelze dostatečně podceňovat pitomost veřejnosti,“ je výrok, přisuzovaný významnému činiteli americké reklamní agentury – jednomu ze spolupachatelů všemocného komercialismu, manipulátorů mody, vkusu, hodnot doby. Však také proto v politice populistům kvete tolik pšenice. Slíbit poskytování více požitků, pokud možno se současným snižováním daní. Poskytování bezplatného lékařství, školství, bezplatného cokoliv, aniž si adresáti mínili uvědomit celý ten logický nonsens takového závazku, jenž placen přece musí být, ať tedy přímo z jejich vlastní kapsy, nebo nepřímou cestou berní zátěže.

Televize mocně ovlivnila proceduru výběru politických předáků s důrazem nejen na slovo, ten který program, ale na plytkosti, dojmy někdy až žalostně povrchní. Kdo že před kamerou líp vypadá, jak šikovně formuluje, jak mu sluší sako. První mou zkušenost s předvolební televizní debatou jsem absolvoval na Kolumbijské univerzitě na podzim v tuze již dávném roku 1960, kdy došlo k posléze legendárnímu utkání mezi senátorem J. F. Kennedym a tehdejším viceprezidentem R. Nixonem. Oba si zručně počínali, leč Nixon tehdy nebyl čerstvě oholen, vypadal unaveně a u diváků prohrál.

Od té doby mechanismus, manipulace, propracování formátu do nejposlednějšího detailu, se stalo velevědou, na níž se utrácejí přemnohé miliony. Nejvíc výdajů pohltí komerční televize apely, sliby kandidátů, a nezřídka též tzv. negative advertising k očerňování oponentů, citacemi jejich dřívějších vzájemně se popírajících výroků, ba i narážky na osobní slabůstky a případné nepřístojnosti.

Nakolik by ale měla být relevantní Topolánkova mimomanželská inseminační činnost v hodnocení kvality a reputace modrého ptáka? V porovnání s Churchillem (gourmet, alkoholik, velekuřák), byl vegetarián Hitler modelem maloburžoazní spořádanosti.

A víme, jak se Němci ke škodě své a celého světa rozhodli ve volbách v roce 1933. Netřeba ale chodit tak daleko zpět do minulosti k sousedům, připomeňme si vlastní volby na jaře roku 1946 v den svatého Filipa. Tehdy měl národ tolik Filipa, že zcela svobodně obdařil komunistickou stranu velkým vítězstvím, vybral si Gottwalda a jeho chásku karlínských kluků – druh výkonu ve světě patrně bez precedentu, strčit dobrovolně hlavu do chomoutu a v nejednou případě i do připravené oprátky.

Před několika měsíci vyšla kniha s titulem THE MYTH OF THE RATIONAL VOTER čili mýtus racionálního voliče. Jejím autorem je Bryan Caplan, mladý profesor ekonomie na George Mason univerzitě v americkém státě Virginii. Knihu vydalo prestižní nakladatelství Princeton University Press a okamžitě mě zaujala její obálka – totiž značný houf vpřed civících ovcí. (Před několika roky jsem napsal článek nazvaný Mnoho devítek k šálení ovcí, v němž jsem se zabýval některými překvapeními, co mě v kapitalismu čekaly. Že je nám stále nabízeno zboží, jehož cena končí číslicí devět. Matně jsem si pamatoval, že Tomáš Baťa, poučen americkou praxí, uplatňoval touž cenovou strategii. Před víc než sto lety ji tam vymyslel místní podnikatel, vycházející z nepříliš sporného předpokladu, že veřejnost je snadno balamutitelná. Rozhodl se tedy účtovat ceny svých výrobků na nejvyšší té které decimální hraně čili vždy končící devítkou a ještě líp za 9,99, k utvrzení vábeného zákazníka, jak vlastně na tom je dobře, než kdyby to bylo o haléř víc , za rovných 10. Urážlivé, ale efektivní. Jistě se podaří ohromit mnoho ovcí, učarovat jim. Výdaj vždy na devítku, ale úspora, údajné ušetření za cokoliv, vždy uvedeno blízko nuly. Nevěřím, že bych se někdy mohl dočkat ceny končící jedničkou a slevy, končící devítkou.)

Sledovatelé volebních kampaní se občas nevyvarují dojmu, že politici pokládají své voliče za idioty. Zmíněný autor Bryan Caplan se vyjadřuje ohleduplněji, ve smyslu, že voliči dávají přednost iracionálmu řešení a proto racionální politik se jim snaží vyhovět.

Tzv. bias – předsudek, jednostrannost, zaujatost – se vyskytuje ve čtyř podobách:

Jako první uvádí zaujatost veřejnosti proti trhu, silám nabídky a poptávky. Například nynější vysoké ceny pohonných hmot nezpůsobila chamtivost olejářských firem.

Druhá zaujatost se týká zahraničí, vnějšího světa, cizineckého živlu vůbec, ať už jako přistěhovalců nebo exportérů zboží. Cizí konkurence vskutku devastovala například americký textilní průmysl, ale k prospěchu naprosté většiny amerických spotřebitelů. Nepřekvapuje, že kandidáti na prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu, jež se prezentuje jako obhájce zájmů modrých límečků, nejsou ochotni se jasně, přímočaře vyslovit na podporu volného světového trhu bez celních bariér.

Bias třetí klade větší váhu na zaměstnanost než na produktivitu. V té souvislosti se připomíná údajná výměna názorů mezi ekonomem návštěvou v Číně v době Mao Ce-tungovy éry při inspekci výstavby přehrady, na níž se s lopatami a ručním nářadím pachtily tisíce nádeníků. „Proč tady nepoužijete těžké stroje, mechanizaci?“ zeptal se ekonom stavbyvedoucího a dostalo se mu odpovědi, že tím by spousta lidí přišla o práci. „Jestliže vám výlučně jde o zaměstnanost a ne o výstavbu přehrady, proč jim nevezmete nářadí, které teď používají a místo lopat jim dejte k dispozici lžíce?“ návštěvník pokračoval s otázkou. ( Připomínám si někdejší zážitky z Indie, kde například u čerpací stanice nebo při výměně peněz v bance se motalo desetkrát víc lidí, než bylo zapotřebí. Reagoval jsem ale racionálně v hádanici s tchánem na Tchaj-wanu, při zdůvodňování, proč si nesednout na pedicab, aby přede mnou domorodec se musel opírat do pedálů, mě vezl a já měl pocit provinění bezcitného vykořisťovale? „Takže mu raději odepřeš výdělek,“ odpověděl tchán.)

Bias čtvrtý a poslední se týká pesimismu, jehož ve veřejnosti nikdy nebývá nedostatek, vzdor jakkoliv případně zářivým perspektivám. Český národ v takovém úsilí značně vyniká, pravidelně si ulevovat, jak že vše stojí za hovno, jak neschopní jsou jím volení vládci.