Zaří 2007

Ruce pryč od Krejčíře, boys

Jaroslav Spurný

Proč nám soudce Holzen nechce vydat „vraha celníků“.

Říci, že si uprchlý podnikatel Radovan Krejčíř (38) užije šťastné a bohaté stáří v Jihoafrické republice – jak se to nyní jeví po rozhodnutí tamního soudu – by bylo trochu odvážné tvrzení. Krejčířův život a podnikatelské způsoby nabízejí spíše variantu, že skončí rukou nájemného vraha, což už potkalo řadu jeho přátel, a dokonce i jeho otce. Tak jako tak, za pár dnů začne na jihu Afriky soud, který rozhodne o vydání Krejčíře do rukou české justice. Pravděpodobnost, že podnikatel poletí v poutech do Prahy, je malá. A stejně tak slábne naděje, že se někdy dozvíme přesné podrobnosti o tom, jak se Krejčíř dostal ke svým miliardám a jestli mu při tom výrazně nepomáhali uplacení politici a policisté.

Soudce se diví

Když před třemi týdny rozhodoval pretorijský soudce Steven Holzen o tom, zda Krejčíř zůstane během práce na verdiktu o jeho vydání do Česka – za čtyři zásadní zločiny – ve vazbě, mluvil podle svědků daleko více ve prospěch zatčeného než samotný Krejčířův obhájce. „Tři dny jsem vyslýchal českého policistu, který údajné zločiny pana Krejčíře vyšetřuje. Nepřesvědčil mě. Pletl si důkazy, chvílemi jsem nabýval dojmu, že stíhání pana Krejčíře v Česku je politicky motivováno. Některá obvinění jsou stará deset let a při současné rychlosti jejich prověřování jsem nabyl dojmu, že vyšetřování pana Krejčíře bude trvat dalších deset let. To podle našich zákonů odporuje lidským právům. Nevidím, proč by měl pan Krejčíř nadále zůstávat ve vazbě,“ pronesl soudce Holzen. A pustil Krejčíře na kauci tří milionů korun. Proces o vydání, který začne počátkem srpna, může trvat několik let.

Co nedůvěra soudce Holzena a jeho verdikt znamenají? Než se tím signálem začneme zabývat, je nutné si připomenout jednu zdánlivě nedůležitou právní normu. Krejčíř byl od svého útěku na Seychely v Česku vyšetřován jako „uprchlý“. Přeloženo to znamená, že se svým pobytem na neznámém místě „dobrovolně“ vzdává práva na osobní obhajobu a stát má právo jej dál stíhat, shromažďovat důkazy a vyslýchat svědky či soudní znalce bez jeho přítomnosti. Dnes už Krejčíř „na útěku“ není – místo jeho pobytu je známé a je pod dozorem úřadů – a to českému státu zásadně komplikuje další práci na případu. Policie, případně soudy už totiž nemohou pominout právo obviněného na osobní obhajobu. To znamená, že až do verdiktu o vydání nelze v šetření causy Krejčíř dělat prakticky nic. A pokud jihoafrický soud Krejčíře nevydá, vyšetřování skončilo. Jedině, že by Krejčíř sám a dobrovolně přijel. To však u muže s jeho minulostí a s jeho hrozbami nad hlavou nelze realisticky čekat. Radovan Krejčíř je, jak známo, důležitá persona. Patří do skupiny někdejších totalitních veksláků, kteří své obchodní praktiky přenesli po pádu železné opony do svobodného podnikání. On a další hvězdy divoké éry českého kapitalismu, jako Jan Gotwald, Tomáš Pitr, František Mrázek, Jiří Provod, Jaroslav Starka a podobně, velmi brzy pochopili, jak je jednoduché si u polostátních bank půjčit desítky i stovky milionů korun a pak je nevracet. K tomu ale, aby za nesplácení úvěrů nebo vykrádání firem nebyli popotahováni, museli mít samozřejmě dobré kontakty. Většina z těchto kombinátorů je dnes už po profesní či rovnou i fyzické smrti. Nicméně ti živí – jako právě Krejčíř – jsou stále možným klíčem k rozkrytí, jak a s čí podporou se tady v minulých letech stavělo ono politicko-podnikatelské korupční impérium, s důsledky jehož vlády se potýkáme dodnes.

Nepřátelé státu

Popisovat bizarní úvěry, kterými Krejčíř v 90. letech přišel ke stovkám milionů korun například z trezorů IPB, přesahuje omezenou délku tohoto textu. Pro nás je klíčový přelom tisíciletí. Krejčíř byl sice v tu dobu stíhán asi za dvacítku různých tunelů v soukromých firmách i bankách, ale to vůbec nebránilo, aby jej politici nezačali pouštět do rozhodování a do obchodů strategických firem. Jen letmo. Přes své kontakty v bance IPB (přesně řečeno, skrze svého žáka, dnes rovněž uprchlého podnikatele Pitra) dostal na nějakou dobu pod kontrolu Setuzu, monopolního výrobce biopaliv.

Stal se taky jedním z hlavních obchodních partnerů státního podniku Čepro, prakticky monopolní společnosti ovládající dovoz ropy. Krejčíř se netajil tím, že chce tuto strategickou společnost s obratem dvaceti miliard korun privatizovat. Podle jeho slov se na tom dohodl s tehdejším premiérem Stanislavem Grossem za slib, že půjčí do kasy ČSSD šedesát milionů korun. To bylo v době, kdy Krejčíř už vlastnil směnky, že mu Čepro dluží přes dvě miliardy. I tento případ by jistě potěšil soudce Holzena: zdejší úřady ho „řeší“ už pět let. Pravděpodobně jde o podvod, ale ten by se nemohl stát bez vědomí vedení podniku a jeho politiky jmenované dozorčí rady a vyšetřování případu se beznadějně táhne.

Korunou obchodních aktivit někdejších veksláků byl Unipetrol. Mrázek a Pitr (a zřejmě i Krejčíř, přes zprostředkovatele Pitra) se rozhodli privatizovat klíčový podnik českého průmyslu. Zase máme zadokumentovány zprávy o večírcích pořádaných Mrázkem a Pitrem pro čelné české politiky dokonce v klidném a nerušeném prostředí pražské policejní akademie, kde se privatizace podniku probírala, a informace o politických příslibech, že veksláci při ní budou úspěšní. Nakonec se tak nestalo, v tehdy vládnoucí ČSSD zvítězily jiné mocenské garnitury a krejčířovští kombinátoři museli od válu. Fakt, že se jim to vůbec nelíbí, jsme tenkrát poznávali všichni: v médiích se najednou objevila smršť nepříjemných kompromitujících informací o vrcholných politicích. Jejich vzkaz špičkám byl jasný: nechtějte nás rozzlobit, nebo bude hůř. Z někdejších spojenců a privatizátorů strategických továren se tak postupně stali – jak to přímo řekl Grossův nástupce Jiří Paroubek – „nepřátelé státu“. Tím se pomalu vracíme do Jihoafrické republiky. A k tomu, co znamená verdikt soudce Holzena.

A Bublan se diví též

Obavy Stevena Holzena, že stíhání Krejčíře může mít politické pozadí, se podle obeznámených zdrojů opíraly i o jiné věci, než je nepřesvědčivá výpověď jednoho policisty. Krejčíř už v Česku stál za podvody několikrát před soudem a pokaždé byl osvobozen – to musel jihoafrický soudce vědět. Stejně tak Pretorii nemohlo oslnit vyprávění, jak Krejčíř plánoval vraždu „jistého celníka“ (jméno možné oběti je dodnes tajemstvím a nikdo takový pravděpodobně neexistuje), aby se tím obohatil o další miliardu korun. Tato policejní verze je totiž tak nedůvěryhodná, že narazila na posměch a podezření z účelového výmyslu i u tuzemských médií okamžitě poté, co s ní policisté po Krejčířově útěku přišli.

Podezření jihoafrického soudce o možné mocenské manipulaci ostatně nijak nevybočuje za mantinely zdejší debaty: o možném zneužívání policie vládní garniturou hovořila ODS ještě v opozičních lavicích často a někteří vládní senátoři demonstrovali otevřenou nedůvěru policejnímu sboru ještě letos při debatě o vydání či nevydání jejich kolegy Jiřího Čunka. Jak tedy hodnotí nynější vzkaz soudce Holzena? „Nemůžu to komentovat,“ říká s překvapivým nezájmem ministr vnitra Ivan Langer. „Neznám vyšetřovací spis a nemůžu hodnotit důkazy, to je vše,“ dodává ministr Langer. A jeho předchůdce František Bublan, který jako ministr vnitra mnohokrát mluvil v médiích o tom, jaký je Krejčíř zločinec, se jen diví: „Politickou manipulaci vylučuji,“ říká. „Policisté odvedli dobrou práci, a opravdu rozhodnutí jihoafrických soudů nechápu.“

(Respekt, www.respekt.cz)