Zaří 2007

Podepiš a vypadni

Adam Šůra

Vzpoura v Plusu ukazuje, co všechno si mohou dovolit šéfové levných supermarketů. Těch pár písmen v nabitém diáři nevzbuzuje v manažerovi německé společnosti Tengelmann Peterovi Finkovi žádné nadšení. Tento týden ho totiž šéfové posílají do Prahy, aby uklidnil vzpouru v české větvi firemní sítě supermarketů Plus.

Rebelující Češi si už skoro dva roky stěžují na to, že zástupci německých majitelů šikanují firemní odboráře a nutí zaměstnance pod pohrůžkou vyhazovu k výkonům, které neodpovídají jejich mzdě. „Očekávám, že až pan Fink zjistí, jak firma hospodaří a kolik manažerů už ji opustilo, vyrazí jednatele českého Plusu Michaela Neervoorta,“ říká o návštěvě šéf Odborového svazu pracovníků obchodu Alexandr Leiner. To není jisté. Zmatek kolem Plusu ale každopádně upozorňuje na metody, které panují za kulisou neodolatelných cen potravin v levných tuzemských supermarketech.

Vulgární, drzý, arogantní

Příjezd Petera Finka znamená pro odboráře z českého Plusu už teď malé vítězství. Boj za lepší pracovní podmínky vedou s šéfy – konkrétně s ředitelem Andrém Rinnenslandem a jeho jednatelem Michaelem Neervoortem – už dva roky. Vše začalo tím, že se firma pokusila vyhodit manažery, kteří se odvážili založit ve firmě odbory a protestovali proti povinnosti pracovat pro Plus zadarmo a načerno přesčas. Většina rebelů pod nátlakem podepsala výpověď, ale tvrdé jádro zůstalo a loni v srpnu uspořádalo demonstraci před prodejnou v Mostě. Po této akci firma začala odboráře papírově respektovat a uzavřela s nimi kolektivní smlouvu.

Letos v březnu vyhlásili zaměstnanci Plusu stávkovou pohotovost. „Kolektivní smlouva je pro vedení jenom cár papíru,“ vysvětluje výhrady předseda odborů Plusu Petr Milsimer. Firma měla podle domluvy do konce července předložit mzdové předpisy, vyvěsit na provozovnách nástěnky s informacemi o právech zaměstnanců a určit, jaké vlastně zaměstnanci mají odvádět výkony. Nic z toho se nestalo a dohoda prý není možná, protože ji blokuje nepřijatelný styl výše zmíněného německého manažera Michaela Neervoorta. Ten nastoupil jako jednatel šéfa Plusu v listopadu 2005 – společně měli zdvojnásobit počet prodejen (z tehdejších 120) a udělat z Plusu jedničku mezi diskontními řetězci. Ani jedno se jim zatím nepodařilo (Plus loni vydělal nejméně za posledních pět let), zato se podařilo naštvat kolegy včetně vysoce postavených manažerů. „Brala jsem hodně přes padesát tisíc, ale ani za tyhle peníze jsem ze sebe nechtěla nechat dělat blbce,“ vzpomíná bývalá oblastní vedoucí Plusu pro Most, Teplice a Ústí nad Labem Daniela Jelínková, která po nástupu nového vedení odešla jako jedna z prvních. Nadřízení po ní chtěli, aby nutila zaměstnance k nezákonným přesčasům. A nebyla sama. „Pana Neervoorta jsem poznal jako velmi arogantního člověka, jehož verbální vystupování je otevřeně agresivní a ponižující a vyznačuje se vulgaritou nejhrubšího zrna,“ charakterizoval letos v červenci svého šéfa pracovník z brněnské pobočky firmy, která má na starost expanzi. Ještě předtím se zprávy o drsných metodách Plusu objevily v médiích: konkrétně MF Dnes psala o zaměstnancích pobočky Plusu v pražských Hájích, kteří si stěžovali na příliš vysoké pracovní nasazení a poté byli drženi při jednání v zasedačce pod zámkem tak dlouho, dokud nepodepsali výpověď. Firma na tato vážná obvinění reaguje jednoduše. Prostřednictvím svého tiskového mluvčího Davida Koláře vše popírá a otázku, zda se tedy vedení Plusu bude proti obviněním ze strany odborářů bránit soudně, nechává bez odpovědi.

Arogance ale není hlavní téma. To, co se odboráři snaží změnit především, je požadavek co největšího výkonu při co nejvyšší úspoře pracovních sil na prodejnách. Je o čem mluvit: třeba minulou středu byli ve tři hodiny odpoledne na place prodejny ve Slaném dva pokladní, kteří bez zastávky odbavovali fronty zákazníků, a jeden vedoucí prodejny, který vykupoval lahve a doplňoval zboží. Pokud zájemce vstoupil do konkurenčního Lidlu přes ulici, našel v prodejně sedmičlenný tým. „Když jsou tři, stěží si stačí dojít na záchod,“ říká odborář Petr Milsimer. „A o nějaké pauze na svačinu nemůže být ani řeč.“ Ne že by podobnou zátěž nezažívali i jinde. Servírky v pražských restauracích jsou v akci třeba 14 hodin a mnohdy pracují na černo. Rozdíl mezi pražskou servírkou a prodavačkou v Lidlu má ale hodnotu desítek tisíc: ta první bere s dýšky třeba 30 tisíc čistého, zatímco ta druhá dosáhne maximálně na 11 tisíc hrubého.

Pokud jednání odborářů s vyslancem Peterem Finkem přinese odvolání současného vedení Plusu, bude to v Česku poprvé, co se zaměstnanci levného řetězce vzbouřili a vyhráli. Pro zbytek trhu by to byl signál, že i drsný svět prodejen supermarketů má jisté hranice.

(Respekt, www.respekt.cz)